18 C 153/2022

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 27 700 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 11 700 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni a) částku 8 000 Kč, - kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 744,79 Kč, - kapitalizovaný úrok ve výši 2 269,58 Kč, - zákonný úrok z prodlení z částky 10 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení ve výši 8,25 %, - úrok 25,14 % ročně z částky 10 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, b) částku 8 000 Kč, - kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 884,49 Kč, - kapitalizovaný úrok ve výši 2 717,8 Kč, - zákonný úrok z prodlení z částky 9 255,62 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení ve výši 8,25 %, - úrok 25,35 % ročně z částky 9 255,62 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 27 700 Kč s příslušenstvím, kterou byla žalovaná povinna zaplatit z titulu dvou úvěrových smluv. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěry, které jí byly poskytnuty.

2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinila v řízení spornými.

3. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění:

5. Původní věřitel a žalovaná uzavřeli dne 23. 9. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč. Daný úvěr se žalovaná zavázala splatit do 60 týdnů, a to spolu s částkou 8 000 Kč sestávající z úroku a poplatků (smlouva o úvěru ze dne 23. 9. 2019). V žádosti o tento spotřebitelský úvěr žalovaná uvedla, že je svobodná, má učňovské vzdělání, žije s rodiči, nemá nezaopatřené děti, je zaměstnána. Žalovaná dále uvedla, že nemá žádné zápůjčky či úvěry. V žádosti je uvedeno, že příjem žalované činí 13 829 Kč a její výdaje činí celkem 10 320 Kč. Žalovaná měla jednu exekuci (karta zákazníka ze dne 23. 9. 2019). Na tento svůj závazek žalovaná uhradila celkem 6 100 Kč (přehled úhrad).

6. Původní věřitel a žalovaná dále uzavřeli dne 19. 12. 2019 další smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč. Daný úvěr se žalovaná zavázala splatit do 60 týdnů, a to spolu s částkou 8 000 Kč sestávající z úroku a poplatků (smlouva o úvěru ze dne 19. 12. 2019). V žádosti o tento spotřebitelský úvěr žalovaná uvedla, že je svobodná, má učňovské vzdělání, žije s rodiči, je zaměstnána. Žalovaná dále uvedla, že má u původního věřitele úvěr. V žádosti je uvedeno, že příjem žalované činí 14 755 Kč a její výdaje činí celkem 11 130 Kč. Žalovaná měla jednu exekuci (karta zákazníka ze dne 23. 9. 2019). Na tento svůj závazek žalovaná uhradila celkem 2 200 Kč (přehled úhrad).

7. Původní věřitel postoupil obě pohledávky za žalovanou ve prospěch žalobkyně, o čemž byla žalovaná vyrozuměna ze strany postupitele (postupní smlouva a její přílohy, oznámení o postoupení, potvrzení o odeslání). Žalovaná byla následně vyzvána k plnění právním zástupcem žalobkyně (předžalobní výzva a potvrzení o odeslání).

8. Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, plyne právní názor, že k řádnému s odbornou péčí, náležitému a úplnému přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného stačilo, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce.

9. Žalovaná má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotných uzavřených smlouvách a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“).

10. Žalobkyně prokázala notifikační úkon postupitele ohledně postoupení pohledávky z původního věřitele na současnou žalobkyni coby postupníka. Žalobkyni tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022).

11. Soud dospěl k závěru, že smlouvy o úvěru jsou neplatné podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky.

12. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost spotřebitele posouzena řádně nebyla. Úvodem soud uvádí, že jako nepřípadný hodnotí odkaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, neboť jmenovaný soud rozhodoval ve věci smlouvy uzavřené za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. Pro danou věc je však relevantní ZSÚ, který v § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 výslovně ukládá povinnost tyto dokumenty uchovávat. Žalobkyně však uvedla, že kopie dokladů vůbec nemá, což vede k tomu, že soud nemůže čerpat skutkové poznatky přímo z listin, které mají tvrzené skutečnosti dokládat, a nemůže si tak ani učinit celkový obraz o ekonomické situaci žalované před poskytnutím spotřebitelského úvěru. I kdyby měly zákaznické karty prokazovat, že předmětné listiny žalovaná předložila, nemohou prokazovat jejich obsah, a tím tedy ani nemohou prokazovat, zda původní věřitel dostál svým povinnostem podle ZSÚ.

13. Obě karty zákazníka jsou v podstatě totožné, drobně se liší v části finanční situace žalované. Co se týče příjmové stránky, je zde uvedena poměrně nízká mzda, přičemž soudu nebyly předloženy dokumenty, z nichž by mohl uvedené údaje ověřit. V kartách je dále uvedeno, že žalovaná bydlela u rodičů a matce přispívá na náklady bydlení ve výši 1 500 Kč. Pak ale soudu není zřejmé, co vůbec mohl původní věřitel zjistit z faktur za energie. Stejně tak není zřejmé, co konkrétně měl původní věřitel zjistit z bankovních výpisů. Zároveň je v obou kartách uvedeno, že žalovaná již je v exekuci. Za situace, kdy u první smlouvy původní věřitel v podstatě nijak neověřoval výdaje žalované, a u druhé smlouvy sice je uvedeno, že byl předložen bankovní výpis, ale není jasné, co z něj bylo zjištěno a jak věřitel reflektoval jeho obsah (žalovaná v té době byla stále v exekuci, měla dřívější úvěr u stejného věřitele), má soud za to, že věřitel neprověřil výdajovou stránku majetkových poměrů žalované dostatečným způsobem, tj. nevyžádal si od žalované ověřitelným způsobem relevantní doklady o výši jejích plateb za její pravidelné výdaje a spolehl se na žalovanou deklarované částky; zde lze poukázat např. na to, že žalovanou deklarované osobní výdaje činí pouze 4 000 Kč (cca 130 Kč na den – takový ničím nedoložený odhad podle soudu zjevně reálným životním nákladům dospělého člověka neodpovídá), a že žalovaná má„ další výdaje“ ve výši cca 5 000 Kč, přičemž ze specifikace těchto dalších výdajů v kartě lze dovodit, že jde zřejmě o plnění různých veřejnoprávních povinností, tedy dalších závazků žalované.

14. S ohledem na nízký příjem žalované, poměrně vysokou částku k úhradě, skutečnost, že žalovaná již byla v exekuci, postupnou kumulaci dluhů (opakované sjednávání úvěrů) a nedostatečné zkoumání výdajové stránky žalované bylo povinností věřitele majetkové poměry žalované dále prověřit pomocí dalších dokladů vyžádaných od žalované, když se nabízela důvodná pochybnost o reálné schopnosti žalované vytvořit si dostatečnou rezervu na splátky nejdříve jednoho a poté ještě dalšího úvěru. Jestliže se však věřitel dostatečně nezabýval především výdajovou stránkou žalované, nemohl ani provést řádné posouzení schopnosti žalované úvěr splácet. Neměl tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní kladný závěr o reálné schopnosti žalované úvěr splatit, a to i s ohledem na nízký příjem žalované a její probíhající exekuci. Přístup věřitele spočívající v tom, že jeho povinnosti byly splněny, protože žalovaná žádosti o úvěr„ nějak“ vyplnila, nelze akceptovat.

15. Smlouvy o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatné v celém rozsahu a nároky z nich je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo, proto byla v tomto ohledu žaloba zamítnuta.

16. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.

17. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 11 700 Kč (byla předána celkem částka 20 000 Kč na základě neplatných smluv a byla získána na stejnorodém plnění celkem částka 8 300 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalované, které je povinna dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat.

18. Ve vztahu ke splatnosti uplatněného nároku soud vyšel z toho, že ustanovení § 87 ZSÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a toto upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSÚ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). V dané věci dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti nebyla tvrzena, a proto ji určil soud.

19. Co se týče doby splatnosti, vyšel soud podpůrně z § 160 odst. 1 o. s. ř., a to i s ohledem na to, že žalovaná strana si musela být vědoma své povinnosti k plnění vůči svému věřiteli právě alespoň v rozsahu rozdílu poskytnuté a vrácené částky. Takto soudem určená doba splatnosti dluhu do tří dnů od právní moci rozsudku je proto přiměřená i z hlediska § 1958 odst. 2 o. z (povinnost plnit bez zbytečného odkladu). Jelikož v průběhu řízení nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se od výše uvedeného odchýlil, kdy zejména strana žalovaná netvrdila, že by ji její možnosti opravňovaly splácet dluh výlučně formou splátek, dospěl soud k tomu, že není namístě nijak zásadní benevolence vůči straně žalované, a bylo tedy rozhodnuto o povinnosti dlužnou jistinu vrátit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Teprve marným uplynutím této lhůty se může dlužník dostat do prodlení. Žalobkyni proto nepřísluší uplatněný nárok na úrok z prodlení a žaloba byla co do úroku z prodlení zamítnuta.

20. Pro úplnost soud dodává, že k závěru o neplatnosti obou smluv by vedl rovněž obsahový přezkum podmínek smluv, neboť mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatky, jednak úroky. Soud ujednání o poplatcích vyhodnotil jako ujednání o úroku, neboť se svou povahou jedná o odměnu za poskytnutí úvěru resp. odměnu představující cenu poskytnutého kapitálu, která je materiálním zdrojem generování zisku a která představuje další složku úroku. Soud má za to, že rozepsání částky 8 000 Kč na více položek na této skutečnosti nic nemění a lze za tím spíše spatřovat snahu věřitele zkreslit skutečnou výši sjednaných úroků – daná částka dosahuje téměř výše jistiny úvěru. Přiměřenost smluvních podmínek je třeba hodnotit jako celek. Jestliže tedy spotřebitel byl povinen vrátit jistinu ve výši 10 000 Kč společně s částkou 8 000 Kč, pak při splácení na dobu 60 týdnů lze dovodit, že úrok činí cca 70 % ročně.

21. Ustanovení § 1813 o. z. nevylučuje, aby faktická cena plnění byla podrobena přezkumu přiměřenosti z hlediska rozporu s dobrými mravy, neboť značná nepřiměřenost ceny plnění je způsobilá porušit souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je zajišťováno právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Ujednání o úrocích v předmětné smlouvě je podle soudu absolutně neplatné podle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť takto ujednaná skutečná výše ročního úroku se natolik zjevně (jednoznačně) příčí dobrým mravům (§ 1 odst. 2 o. z.), že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jako referenční hodnotu pro zjištění obvyklé úrokové sazby spotřebitelského úvěru soud použil rovněž statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD a z nich zjistil, že průměrná výše ročních sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice na spotřebu v době uzavření smlouvy činila 8,44 % (8,28 %) ročně; ujednaná skutečná výše úroku přitom tuto sazbu podstatně převyšuje.

22. Z povahy dobrých mravů jako společenského korektivu právních jednání pak vyplývá, že ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy soud nemůže ani nahradit, neboť by takto fakticky zcela negoval význam korektivu dobrých mravů. Navíc, důvod neplatnosti v tomto případě nespočívá v nezákonném určení, neboť výše úplaty (úroku) není nijak zákonem upravena a je limitována toliko mimozákonným korektivem dobrých mravů a ustanovením proti lichvě (§ 1796 o. z.). Důvod neplatnosti navíc zapříčinil poskytovatel peněz, neboť ve formulářové, adhezní smlouvě se spotřebitelem požadoval nepřiměřenou úplatu za poskytnuté peníze. S ohledem na to, že ten, kdo způsobil neplatnost právního jednání, nemá právo uplatnit pro sebe z neplatného jednání výhodu (§ 579 odst. 1, § 6 odst. 2 o. z.), není ani na místě stanovit výši úplaty jinak ani nelze uvažovat o bezdůvodném obohacení na straně dlužníka, neboť chybí znak spočívající v obohacení bez„ spravedlivého důvodu“ (§ 2991 odst. 1 o. z.).

23. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak podle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků je sice od ostatních částí smlouvy oddělitelné, na rozdíl od ustanovení § 41 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup o. z. v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 -2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou za poskytnutou službu, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje obvyklé úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 o. z., navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje, nelze předpokládat, že by věřitel byl ochoten smlouvu bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvy je tedy třeba posoudit jako neplatné v celém rozsahu.

24. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť poměr procesního úspěchu převažuje ve prospěch žalované, které však v řízení žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.