18 C 18/2021

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 17 236,70 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 5 900 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 735,80 Kč a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 900 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni: - částku 5 946,53 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 740,96 Kč a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 5 946,53 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení, - kapitalizovaný úrok ve výši 11 728,61 Kč, - náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 39 Kč, - částku 5 390,17 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 17 236,70 Kč s příslušenstvím, kterou byl žalovaný povinen zaplatit z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil poskytnutý úvěr.

2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil, skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízení spornými.

3. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění:

5. Ze smlouvy o úvěru ze dne 12. 1. 2019, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva označená jako smlouva o úvěru, na základě které žalovaný převzal v hotovosti částku 18 000 Kč a zavázal se zaplatit celkem 33 460 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách. Součástí částky, kterou měl žalovaný uhradit, byl vedle jistiny rovněž smluvní úrok, úhrada za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a inkasní poplatek. Součástí smluvní dokumentace je rovněž žádost o úvěr ze dne 12. ledna 2019, v níž jsou uvedeny osobní a majetkové poměry žalovaného, zejména že žalovaný uvádí, že je zaměstnaný, přestože je zde uvedeno, že jeho pracovní poměr na dobu určitou má (tedy měl) skončit k 31. 12. 2018, že nemá sjednaný rezidenční úvěr, že příjmy žalovaného činí 21 287 Kč a jeho měsíční výdaje 9 410 Kč. Žalovaný bydlí v nájmu, je svobodný, má střední vzdělání a nemá vyživovací povinnost. Příjmy žalovaného byly doloženy výplatními páskami a pracovní smlouvou.

6. Z formuláře pro standardní informaci o spotřebitelském úvěru, že tento je datován ke dni 12. 1. 2019 a podepsán žalovaným a jsou v něm uvedeny bližší údaje týkající se vlastností poskytovaného úvěru, tj. že celková výše úvěru činí 18 000 Kč, doba trvání je 14 měsíců a celková částka k zaplacení činí 33 460 Kč. Je zde uvedena i pevná úroková sazba ve výši 15 % ročně.

7. Z výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky ze dne 22. listopadu 2021, že žalovaný byl vyrozuměn o tom, že co se týče úkonů realizovaných ve fázi mimosoudního vymáhání pohledávky, byl ze strany věřitele zaslán dopis ze dne 6. 9. 2021.

8. Z dopisu ze dne 5. 8. 2021, že původní věřitel oznamuje žalovanému postoupení pohledávky ve prospěch aktuální žalobkyně.

9. Z dopisu ze dne 17. 8. 2021, že žalobkyně oznamuje žalovanému, že nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávek pohledávku za žalovaným a vyzývá žalovaného k úhradě.

10. Z dopisu ze dne 6. 9. 2021 a 18. 10. 2021, že právní zástupce žalobkyně vyzývá žalovaného k úhradě předmětného dluhu.

11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi původním věřitelem a žalobkyní, že mezi těmito stranami byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávek vzniklých ze smluv o úvěru, které uzavřel původní věřitel. Z potvrzení ze dne 30. 7. 2021 plyne, že byla uhrazena celá kupní cena za postoupení pohledávek. Z tabulky, která byla žalobkyní označena jako příloha ke smlouvě o postoupení pohledávek, že v této jsou uvedeny údaje týkající se předmětné pohledávky za žalovaným včetně aktuálního vyčíslení dluhu.

12. Soud činí v této věci skutkový a právní závěr o tom, že žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné písemné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb.

13. Právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovaným dne 12. 1. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč. Žalovaný se v dané souvislosti zavázal zaplatit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 15 460 Kč spočívající v kapitalizovaném smluvním úroku, poplatku za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru a inkasním poplatku. Celkovou dlužnou částku se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli ve 14 měsíčních splátkách ve výši 2 390 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil částku 12 100 Kč.

14. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. Soud ujednání o poplatcích a nákladech vyhodnotil jako ujednání o úroku, neboť se svou povahou jedná o odměnu za poskytnutí úvěru resp. odměnu představující cenu poskytnutého kapitálu, která je materiálním zdrojem generování zisku a která představuje další složku úroku. Soud má za to, že rozepsání částky 15 460 Kč na více položek na této skutečnosti nic nemění a lze za tím spíše spatřovat snahu věřitele zkreslit skutečnou výši sjednaných úroků. Soud tedy na základě výše uvedeného souhrnný poplatek resp. souhrnné náklady posuzoval jako úrok. Přiměřenost smluvních podmínek je třeba hodnotit jako celek. Jestliže tedy spotřebitel byl povinen vrátit jistinu ve výši 18 000 Kč společně s částkou 15 460 Kč, pak při splácení na sjednanou dobu lze dovodit, že úrok činí cca 73,6 % ročně.

15. Ustanovení § 1813 o. z. nevylučuje, aby faktická cena plnění byla podrobena přezkumu přiměřenosti z hlediska rozporu s dobrými mravy, neboť značná nepřiměřenost ceny plnění je způsobilá porušit souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je zajišťováno právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Ujednání o úrocích v předmětné smlouvě je podle soudu absolutně neplatné podle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť takto ujednaná skutečná výše ročního úroku se natolik zjevně (jednoznačně) příčí dobrým mravům (§ 1 odst. 2 o. z.), že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jako referenční hodnotu pro zjištění obvyklé úrokové sazby spotřebitelského úvěru soud použil rovněž statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD a z nich zjistil, že průměrná výše ročních sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice na spotřebu v době uzavření smlouvy činila 8,48 % ročně; ujednaná skutečná výše úroku přitom tuto sazbu podstatně převyšuje.

16. Z povahy dobrých mravů jako společenského korektivu právních jednání pak vyplývá, že ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy soud nemůže ani nahradit, neboť by takto fakticky zcela negoval význam korektivu dobrých mravů. Navíc, důvod neplatnosti v tomto případě nespočívá v nezákonném určení, neboť výše úplaty (úroku) není nijak zákonem upravena a je limitována toliko mimozákonným korektivem dobrých mravů a ustanovením proti lichvě (§ 1796 o. z.). Důvod neplatnosti navíc zapříčinil poskytovatel peněz, neboť ve formulářové, adhezní smlouvě se spotřebitelem požadoval nepřiměřenou úplatu za poskytnuté peníze. S ohledem na to, že ten, kdo způsobil neplatnost právního jednání, nemá právo uplatnit pro sebe z neplatného jednání výhodu (§ 579 odst. 1, § 6 odst. 2 o. z.), není ani na místě stanovit výši úplaty jinak ani nelze uvažovat o bezdůvodném obohacení na straně dlužníka, neboť chybí znak spočívající v obohacení bez„ spravedlivého důvodu“ (§ 2991 odst. 1 o. z.).

17. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak podle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků je sice od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na ustanovení § 1802 o. z., které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou úplatnou), na rozdíl od ustanovení § 41 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup o. z. v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 [číslo]). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje obvyklé úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 o. z., navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje, nelze předpokládat, že by původní věřitel byl ochoten smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků, a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy.

18. Sjednaná výše úrokové sazby pak není obhajitelná ani skrze zásadu pacta sunt servanda, neboť ad absurdum by byla skrze uvedenou zásadu přijatelná úroková sazba v jakékoliv výši. Navíc uvedenou zásadu je třeba vykládat i ve světle spotřebitelských norem, které slouží k ochraně spotřebitele. Sjednanou výši úrokové sazby pak nelze odůvodnit ani skrze případné prohlášení spotřebitele již předem připravené věřitelem. Soud si je vědom toho, že ochrana autonomie vůle je jedním z řídících soukromoprávních principů, avšak v případě spotřebitele je třeba tuto zásadu korigovat zásadou ochrany slabšího. Při aplikaci posledně uvedené zásady je třeba zohlednit též zásadu přiměřenosti a zásadu spravedlnosti. V rozhodnutí ze dne 7. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 523/07 Ústavní soud uzavřel, že:„ Již odedávna, a to i v obchodním styku, platí ve slušné společnosti maxima„ každému co jeho jest“; ani zajištění tohoto smluvního nároku však nesmí být nadměrné. Je pochopitelné, že zcela neúměrná výše úroků, a to i úroků z prodlení, může být oprávněně pociťována dotčeným subjektem jako nespravedlivá, a to i bez ohledu na to, je-li v konkrétním případě pro něj likvidační či nikoliv. To přirozeně musí být konfrontováno i z hlediska objektivního posouzení dané věci.“ V posuzované věci poměřením toho, čeho se dostalo spotřebiteli s tím, co měl spotřebitel plnit, a to za situace, kdy smlouva byla prakticky formulářovou smlouvou (ber nebo nech být), přičemž sjednaný úrok plnil též evidentně funkci sankční, je dán takový nepoměr plnění, který nelze ani zásadou přiměřenosti či spravedlnosti překlenout a nelze jej ospravedlnit ani zásadou autonomie vůle, to navíc za situace, kdy takto vysoké úroky věřitel zcela běžně požaduje (jak je známo soudu z jeho úřední činnosti) a má na nich založeno své podnikání. Lze tedy konstatovat, že sjednané smluvní podmínky s přihlédnutím k individuálním poměrům dané věci již jako celek nesměřují k plnění legitimních funkcí, nýbrž se stávají neodůvodněnou sankcí, která má vůči druhému smluvnímu partnerovi již jen šikanózní charakter, a proto je na místě prolomit smluvní svobodu stran, zásadu autonomie vůle a zásadu pacta sunt servanda konstatováním neplatnosti takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 765/2020).

19. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. však nelze při úvaze o vypořádání bezdůvodného obohacení odhlédnout od skutečnosti, že dříve než dojde k vypořádání bezdůvodného obohacení, je třeba nejprve učinit závěr o jeho výši, tedy tzv. kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak tedy bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen to, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné úvěrové smlouvy při zohlednění vzájemně poskytnutých stejnorodých (peněžních) plnění představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka na úvěru přesahuje dlužníkem (spotřebitelem) poskytnutá plnění. Určení výše takového ochuzení pak není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2993 o. z., ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním.

20. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 5 900 Kč (byla předána částka 18 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 12 100 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Příslušenství tvořené zákonným úrokem z prodlení bylo přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Co se týče počátku prodlení dlužníka, zda soud vyšel z původně sjednaného konečného data splatnosti, neboť nejpozději právě ve vztahu k tomuto datu si dlužník musel být vědom své povinnosti k plnění vůči původnímu věřiteli. Rozsah soudem přiznaného příslušenství (rozhodná období od 13. 3. 2020 do 11. 6. 2021 a od 20. 7. 2021 do zaplacení) pak odpovídá způsobu jeho uplatnění ze strany žalobkyně.

21. Z důvodu závěru o absolutní neplatnosti závazkového vztahu soud nepřiznal ani uplatněný nárok na smluvní pokutu, neboť jde ze své povahy o nárok akcesorický (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002:„ vedlejší (zajišťovací) závazek nemůže platně vzniknout bez existence platného hlavního (zajišťovaného) závazku. Pokud je jako odporující zákonu neplatné ujednání o založení hlavního závazku, nemohlo platně vzniknout ani jeho zajištění; neplatným je tudíž i ujednání o smluvní pokutě.“).

22. Soud nepřiznal žalobkyni ani náklad spojený se zasláním dopisu ve výši 39 Kč, a to s ohledem na okolnosti dané věci, kdy podle výpisu provedených úkonů má být takto kompenzován dopis advokáta žalobkyně ze dne 6. 9. 2021. Za situace, kdy žalovaný byl upomínán k platbě i předžalobní výzvou ze dne 18. 10. 2021 a dále především s ohledem na to, že v daném dopisu je vyčíslena výrazně vyšší částka, než která byla následně uplatněna žalobou, je soud toho názoru, že žalobkyni požadovaná náhrada pro neúčelnost nepřísluší. Pro úplnost soud uvádí, že byla-li by žalobkyně v řízení úspěšná, byla by jí přiznána náhrada za daný úkon právní služby (předžalobní výzva).

23. Žalobkyně prokázala notifikační úkon postupitele ohledně postoupení pohledávky z původního věřitele až na současnou žalobkyni coby postupníka. Žalobkyni tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1271/2020).

24. Pro úplnost soud dodává, že nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť závěr o neplatnosti právního jednání je závěrem právním a tento či obdobný závěr by žalobkyni měl být znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež by pro ni neměl být závěrem překvapivým ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.

25. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť poměr procesního úspěchu převažuje ve prospěch žalovaného, kterému však v řízení žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.