18 C 19/2021

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 30 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 11 560 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 109,30 Kč a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 11 560 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni a) částku 8 440 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 540,02 Kč a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 440 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení, b) kapitalizovaný úrok ve výši 8 760 Kč, c) náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 690 Kč, d) částku 10 000 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 30 000 Kč s příslušenstvím, kterou byla žalovaná povinna zaplatit z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila poskytnutý úvěr.

2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila, skutečnosti tvrzené v žalobě neučinila v řízení spornými.

3. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění:

5. Ze smlouvy o úvěru ze dne 14. 6. 2018, že mezi původním věřitelem a žalovanou byla uzavřena smlouva označená jako úvěrová smlouva, na základě které žalovaná obdržela částku 20 000 Kč a zavázala se zaplatit celkem částku 36 400 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách.

6. Z předpisu splátek ke smlouvě o úvěru ze dne 14. 6. 2018, že v tomto předpisu je uvedena specifikace splácení daného úvěru.

7. Z formuláře pro standardní informaci o spotřebitelském úvěru, že v tomto jsou blíže uvedeny vlastnosti spotřebitelského úvěru včetně celkové částky, kterou je žalovaná povinna zaplatit, kdy tato částka činí 36 400 Kč a sestává z jistiny, úroků, poplatku za správu úvěru a poplatku za hotovostní výběr splátek.

8. Z žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru, že jsou zde uvedeny osobní a majetkové poměry žalované, kdy je zde uvedeno, že žalovaná je zaměstnanec, je svobodná, má 2 vyživovací povinnosti, bydlí v nájmu. Průměrné příjmy žalované činí celkem 14 530 Kč, průměrné měsíční výdaje činí celkem 7 642 Kč. Jako doklady k těmto příjmům a výdajům jsou označeny výplatní pásky, pracovní smlouva, rozhodnutí o přiznání dávky, smlouvy a soudní rozhodnutí a SIPO.

9. Z výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky ze dne 22. 11. 2021, že jsou zde uvedeny tři cesty pověřeného terénního pracovníka a jeden obyčejný dopis.

10. Z notářského zápisu sp. zn. [anonymizováno] [číslo], [spisová značka], že mezi původním věřitelem a společností [právnická osoba] byla uzavřena smlouva o koupi části závodu, který je tvořen divizí spotřebitelských úvěrů.

11. Ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností [právnická osoba] a žalobkyní, že předmětem této smlouvy je dohoda o postoupení pohledávek vzniklých ze smluv o úvěru, které uzavřel postupitel nebo které postupitel nabyl od původního poskytovatele spotřebitelských úvěrů, a to původního věřitele v této věci, tedy společnosti [právnická osoba] Z potvrzení ze dne 30. 7. 2021 poté plyne, že 29. 7. 2021 byla uhrazena kupní cena za postoupení pohledávek dle této smlouvy. Z tabulky označené žalobkyní jako příloha ke smlouvě o postoupení ([anonymizováno] [číslo]) poté vyplývá, že v této jsou uvedeny údaje týkající se žalované včetně aktuálního vyčíslení dluhu.

12. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 5. 8. 2021, že novým a aktuálním věřitelem pohledávky za žalovanou je žalobkyně, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek.

13. Z dopisu ze dne 17. 8. 2021, že žalobkyně oznamuje žalované, že se stala novým majitelem pohledávky vůči žalované a vyzývá žalovanou v úhradě dluhu.

14. Z dopisu ze dne 6. 9. 2021 a 18. 10. 2021 že právní zástupce žalobkyně vyzývá žalovanou k úhradě jejího dluhu.

15. Soud činí v této věci skutkový a právní závěr o tom, že žalovaná má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné písemné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb.

16. Právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovanou dne 14. 6. 2018 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaná se v dané souvislosti zavázala zaplatit příslušenství úvěru za dobu jeho trvání ve výši 16 400 Kč spočívající ve smluvním úroku a souvisejících poplatcích. Celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázala zaplatit věřiteli v 14 měsíčních splátkách ve výši 2 600 Kč. Žalovaná na svůj dluh uhradila částku 8 440 Kč.

17. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. Soud ujednání o poplatcích vyhodnotil jako ujednání o úroku, neboť se svou povahou jedná o odměnu za poskytnutí úvěru resp. odměnu představující cenu poskytnutého kapitálu, která je materiálním zdrojem generování zisku a která představuje další složku úroku. Soud má za to, že rozepsání částky 16 400 Kč na více položek na této skutečnosti nic nemění a lze za tím spíše spatřovat snahu věřitele zkreslit skutečnou výši sjednaných úroků. Soud tedy na základě výše uvedeného sjednané poplatky posuzoval rovněž jako úrok. Přiměřenost smluvních podmínek je třeba hodnotit jako celek. Jestliže tedy spotřebitel byl povinen vrátit jistinu ve výši 20 000 Kč společně s částkou 16 400 Kč, pak při splácení na příslušnou dobu lze dovodit, že úrok činí cca 70 % ročně.

18. Ustanovení § 1813 o. z. nevylučuje, aby faktická cena plnění byla podrobena přezkumu přiměřenosti z hlediska rozporu s dobrými mravy, neboť značná nepřiměřenost ceny plnění je způsobilá porušit souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je zajišťováno právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Ujednání o úrocích v předmětné smlouvě je podle soudu absolutně neplatné podle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť takto ujednaná skutečná výše ročního úroku se natolik zjevně (jednoznačně) příčí dobrým mravům (§ 1 odst. 2 o. z.), že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jako referenční hodnotu pro zjištění obvyklé úrokové sazby spotřebitelského úvěru soud použil rovněž statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD a z nich zjistil, že průměrná výše ročních sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice na spotřebu v době uzavření smlouvy činila 8,55 % ročně; ujednaná skutečná výše úroku přitom tuto sazbu podstatně převyšuje.

19. Z povahy dobrých mravů jako společenského korektivu právních jednání pak vyplývá, že ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy soud nemůže ani nahradit, neboť by takto fakticky zcela negoval význam korektivu dobrých mravů. Navíc, důvod neplatnosti v tomto případě nespočívá v nezákonném určení, neboť výše úplaty (úroku) není nijak zákonem upravena a je limitována toliko mimozákonným korektivem dobrých mravů a ustanovením proti lichvě (§ 1796 o. z.). Důvod neplatnosti navíc zapříčinil poskytovatel peněz, neboť ve formulářové, adhezní smlouvě se spotřebitelem požadoval nepřiměřenou úplatu za poskytnuté peníze. S ohledem na to, že ten, kdo způsobil neplatnost právního jednání, nemá právo uplatnit pro sebe z neplatného jednání výhodu (§ 579 odst. 1, § 6 odst. 2 o. z.), není ani na místě stanovit výši úplaty jinak ani nelze uvažovat o bezdůvodném obohacení na straně dlužníka, neboť chybí znak spočívající v obohacení bez„ spravedlivého důvodu“ (§ 2991 odst. 1 o. z.).

20. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak podle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků je sice od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na ustanovení § 1802 o. z., které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou úplatnou), na rozdíl od ustanovení § 41 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup o. z. v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 -2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje obvyklé úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 o. z., navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje, nelze předpokládat, že by původní věřitel byl ochoten smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků, a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy.

21. Sjednaná výše úrokové sazby pak není obhajitelná ani skrze zásadu pacta sunt servanda, neboť ad absurdum by byla skrze uvedenou zásadu přijatelná úroková sazba v jakékoliv výši. Navíc uvedenou zásadu je třeba vykládat i ve světle spotřebitelských norem, které slouží k ochraně spotřebitele. Sjednanou výši úrokové sazby pak nelze odůvodnit ani skrze případné prohlášení spotřebitele již předem připravené věřitelem. Soud si je vědom toho, že ochrana autonomie vůle je jedním z řídících soukromoprávních principů, avšak v případě spotřebitele je třeba tuto zásadu korigovat zásadou ochrany slabšího. Při aplikaci posledně uvedené zásady je třeba zohlednit též zásadu přiměřenosti a zásadu spravedlnosti. V rozhodnutí ze dne 7. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 523/07 Ústavní soud uzavřel, že:„ Již odedávna, a to i v obchodním styku, platí ve slušné společnosti maxima„ každému co jeho jest“; ani zajištění tohoto smluvního nároku však nesmí být nadměrné. Je pochopitelné, že zcela neúměrná výše úroků, a to i úroků z prodlení, může být oprávněně pociťována dotčeným subjektem jako nespravedlivá, a to i bez ohledu na to, je-li v konkrétním případě pro něj likvidační či nikoliv. To přirozeně musí být konfrontováno i z hlediska objektivního posouzení dané věci.“ V posuzované věci poměřením toho, čeho se dostalo spotřebiteli s tím, co měl spotřebitel plnit, a to za situace, kdy smlouva byla prakticky formulářovou smlouvou (ber nebo nech být), přičemž sjednaný úrok plnil též evidentně funkci sankční, je dán takový nepoměr plnění, který nelze ani zásadou přiměřenosti či spravedlnosti překlenout a nelze jej ospravedlnit ani zásadou autonomie vůle, to navíc za situace, kdy takto vysoké úroky věřitel zcela běžně požaduje (jak je známo soudu z jeho úřední činnosti) a má na nich založeno své podnikání. Lze tedy konstatovat, že sjednané smluvní podmínky s přihlédnutím k individuálním poměrům dané věci již jako celek nesměřují k plnění legitimních funkcí, nýbrž se stávají neodůvodněnou sankcí, která má vůči druhému smluvnímu partnerovi již jen šikanózní charakter, a proto je na místě prolomit smluvní svobodu stran, zásadu autonomie vůle a zásadu pacta sunt servanda konstatováním neplatnosti takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 765/2020).

22. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. však nelze při úvaze o vypořádání bezdůvodného obohacení odhlédnout od skutečnosti, že dříve než dojde k vypořádání bezdůvodného obohacení, je třeba nejprve učinit závěr o jeho výši, tedy tzv. kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak tedy bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen to, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné úvěrové smlouvy při zohlednění vzájemně poskytnutých stejnorodých (peněžních) plnění představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka na úvěru přesahuje dlužníkem (spotřebitelem) poskytnutá plnění. Určení výše takového ochuzení pak není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2993 o. z., ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním.

23. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 11 560 Kč (byla předána částka 20 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 8 440 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalované, které je povinna dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Příslušenství tvořené zákonným úrokem z prodlení bylo přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Co se týče počátku prodlení dlužníka, zde soud vyšel z původně sjednaného konečného data splatnosti, neboť nejpozději právě ve vztahu k tomuto datu si dlužník musel být vědom své povinnosti k plnění vůči původnímu věřiteli. Rozsah soudem přiznaného příslušenství (rozhodná období od 15. 8. 2019 do 11. 6. 2021 a od 20. 7. 2021 do zaplacení) pak odpovídá způsobu jeho uplatnění ze strany žalobkyně.

24. Z důvodu závěru o absolutní neplatnosti závazkového vztahu soud nepřiznal ani uplatněný nárok na smluvní pokutu, neboť jde ze své povahy o nárok akcesorický (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002:„ vedlejší (zajišťovací) závazek nemůže platně vzniknout bez existence platného hlavního (zajišťovaného) závazku. Pokud je jako odporující zákonu neplatné ujednání o založení hlavního závazku, nemohlo platně vzniknout ani jeho zajištění; neplatným je tudíž i ujednání o smluvní pokutě.“).

25. Soud nepřiznal žalobkyni ani náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši celkem 690 Kč Tyto tvrzené náklady soud nepovažuje v kontextu dané věci za účelně vynaložené (tři cesty pracovníka během jednoho měsíce) resp. jejich uplatnění vůči žalované nepovažuje soud za korektní, a to mimo jiné s přihlédnutím k obsahu smlouvy o úvěru, kdy tato byla soudem shledána jako absolutně neplatná z důvodů na straně věřitele, kdy jsou vůči spotřebiteli uplatňovány zcela nepřiměřené nároky. To vše navíc za situace, kdy žalovaná byla upomínána k platbě i předžalobní výzvou ze dne 18. 10. 2021. Pro úplnost soud uvádí, že byla-li by žalobkyně v řízení úspěšná, byla by jí přiznána náhrada za daný úkon právní služby - předžalobní výzvu, kdy právě jejím účelem je avizovat možné podání žaloby v případě neuhrazení dluhu.

26. Žalobkyně prokázala dokladem o koupi části závodu změnu v osobě věřitele a následně i notifikační úkon postupitele ohledně postoupení pohledávky na současnou žalobkyni coby postupníka. Žalobkyni tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1271/2020).

27. Pro úplnost soud dodává, že nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť závěr o neplatnosti právního jednání je závěrem právním a tento či obdobný závěr by žalobkyni měl být znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež by pro ni neměl být závěrem překvapivým ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.

28. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť poměr procesního úspěchu převažuje ve prospěch žalované, které však v řízení žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.