18 C 212/2023

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce Anonymizováno sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným:

1. Jméno žalované , narozený Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupený advokátem Anonymizováno . Anonymizováno . Anonymizováno Anonymizováno sídlem Anonymizováno Anonymizováno / Anonymizováno , Anonymizováno 01 Anonymizováno Anonymizováno 2. Jméno advokáta B , narozená Datum narození advokáta B bytem Adresa advokáta B o 13 000 Kč s příslušenstvím I. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci 5 700 Kč s úrokem z částky 5 700 Kč ve výši 8,47 % ročně od 28. 1. 2019 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 5 700 Kč ve výši 10 % ročně od 13. 6. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Žaloba, aby byl žalovaný 1) povinen zaplatit žalobci 7 300 Kč s úrokem ve výši 8,47 % ročně z částky 13 000 Kč od 27. 8. 2018 do 27. 1. 2019 a z částky 7 300 Kč od 28. 1. 2019 do zaplacení a dále s úrokem z prodlení z částky 7 300 Kč ve výši 15 % ročně od 13. 6. 2023 do zaplacení a z částky 5 700 Kč ve výši 5 % ročně od 13. 6. 2023 do zaplacení, se zamítá.III. Žaloba, aby byla žalovaná 2) povinna zaplatit žalobci 13 000 Kč s úrokem z částky 13 000 Kč ve výši 8,47 % ročně od 27. 8. 2018 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 13 000 Kč ve výši 15 % ročně od 14. 6. 2023 do zaplacení, se zamítá.IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) náhradu nákladů řízení ve výši 894 Kč k rukám právního zástupce žalovaného 1) do tří dnů od právní moci rozsudku.V. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.VI. Ustanovenému zástupci žalobce , Jméno advokáta A, , advokátovi se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 15 777 Kč.VII. Žádnému z účastníků se povinnost nahradit České republice – Okresnímu soudu ve , adresa, náklady státu spočívající v odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce neukládá.VIII. Žalovaný 1) je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve , adresa, na náhradě svědečného částku 127 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobce se v řízení domáhal zaplacení částky 13 000 Kč s příslušenstvím z titulu nevrácené jistoty v souvislosti s podnájemní smlouvou k bytu.

2. Žalovaní nárok neuznali ani částečně, a to s tvrzením, že přímo od žalobce žádnou jistotu neobdrželi.

3. Žalovaná 2) je slovenským státní občanem. Podle čl. 24 odst. 1 nařízení Brusel I bis bez ohledu na bydliště stran mají výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, v němž se nemovitost nachází. Pod uvedený článek spadají i řízení, jejichž předmětem je mj. úhrada nájemného či dalších plateb spojených s nájmem a závazků pronajímatele či nájemce plynoucích z nájmu nemovitostí (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 15. 1. 1985, ve věci C-241/83, Erich Rösler proti Horstu Rottwinkelovi). Protože se předmětný byt nachází na území České republiky, je dána mezinárodní příslušnost českých soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2021, sp. zn. 30 Nd 625/2020). Žalovaná 2) má navíc i bydliště v České republice a řízení se aktivně zúčastnila.

4. Na základě dokazování dospěl soud k následujícím zjištěním.

5. Z rozhodnutí Úřadu práce a související e-mailové komunikace bylo zjištěno, že Úřad práce rozhodl o přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci na úhradu kauce na základě žádosti žalobce, a to ve výši 5 700 Kč. S touto částkou žalovaný 1) souhlasil a uvedl, že tam stále zůstává rozdíl, který bude požadovat po žalobci. Při druhém jednání u soudu zástupce žalovaného 1) potvrdil, že tato částka byla žalovanému 1) uhrazena 28. 1. 2019.

6. Z podnájemní smlouvy soud zjistil, že mezi žalobcem a žalovaným 1) byla uzavřena podnájemní smlouva k bytu č. , hodnota, , a to s účinností od 1. 9. 2018 do 1. 8. 2019 s tím, že první podnájemné bude uhrazeno spolu s vratnou jistotou ve výši 13 000 Kč do 30. 9. 2018. Smluvní strany dále sjednaly, že jistota bude žalobci vrácena do pěti pracovních dnů od skončení podnájmu.

7. Z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 28 C 120/2019 soud zjistil, že žalobci byla uložena povinnost vyklidit předmětný byt, neboť právo podnájmu žalobci zaniklo uplynutím sjednané doby k 1. 8. 2019.

8. Z výzvy k náhradě škody a souvisejících faktur soud zjistil, že žalovaný 1) byl jako člen bytového družstva vyzván k náhradě škody v souvislosti se způsobem užívání bytu ze strany žalobce, přičemž ze souvisejících faktur vyplývají náklady, které byly účtovány bytovému družstvu v souvislosti s předmětným bytem.

9. Z výslechu svědka , Anonymizováno, soud zjistil, že on jako makléř se snažil žalobci pomáhat i nad rámec činnosti makléře, nicméně žalobce ani nezaplatil celou odměnu realitní kanceláře. Co se týče jistoty, tak tu žalobce při podpisu smlouvy v realitní kanceláři v hotovosti neplatil, žádné peníze v hotovosti se tehdy neplatily. Ta posunutá splatnost jistoty ve smlouvě byla proto, že žalobce měl s penězi problém a spoléhal na to, že jistotu i ty další platby mu zaplatí stát. S realitní kanceláří žalovaný 1) otázku úhrady jistoty přímo neřešil, pouze se ptal, jestli žalobce uhradil kanceláři a říkal, že s tím má taky vůči žalobci problém.

10. Z výslechu žalobce soud zjistil, že po uzavření smlouvy žádal o podporu při úhradě kauce, státní podpora byla totiž jeho jediný příjem. Žalovaní žalobci nevrátili nic, přičemž i po rozsudku na vyklizení dále v bytě bydlel. Další tvrzení žalobce, tj. že uhradil celou jistotu 13 000 Kč v hotovosti při podpisu smlouvy, soud v kontextu všech ostatních důkazů i následných kroků žalobce po uzavření smlouvy (žádost o podporu) považuje za nevěrohodné a neprokázané (srov. také níže).

11. Zjištěný skutkový stav lze ve stručnosti shrnout tak, že mezi žalobcem a žalovaným 1) byla uzavřena podnájemní smlouva, která skončila uplynutím sjednané doby ke dni 1. 8. 2019, přičemž tato skutečnost (tj. skončení smlouvy uplynutím sjednané doby) byla mezi smluvním stranami soudem pravomocně vyřešena. Žalobce jako podnájemce zaplatil žalovanému 1) prostřednictvím Úřadu práce jistotu ve výši 5 700 Kč dne 28. 1. 2019. Tvrzení žalobce, že celou jistotu složil v hotovosti při podpisu podnájemní smlouvy, prokázáno nebylo. Žalovaný 1) se v řízení bránil tím, že své pohledávky, které vznikly v řízení o vyklizení bytu a v souvislosti se způsobem užívání bytu žalobcem, proti pohledávce na vrácení jistoty (částky 5 700 Kč) započetl. Žádný konkrétní úkon započtení však v řízení prokázán nebyl.

12. Podle § 2254 o. z. (ve znění ke dni uzavření smlouvy) ujednají-li strany, že nájemce dá pronajímateli peněžitou jistotu, že zaplatí nájemné a splní jiné povinnosti vyplývající z nájmu, nesmí být jistota vyšší než trojnásobek měsíčního nájemného. Při skončení nájmu pronajímatel vrátí jistotu nájemci; započte si přitom, co mu nájemce případně z nájmu dluží. Nájemce má právo na úroky z jistoty od jejího poskytnutí alespoň ve výši zákonné sazby.

13. Podle § 1982 odst. 1 o. z. dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh.

14. Podle § 1936 odst. 1 o. z. věřitel musí přijmout plnění, které mu se souhlasem dlužníka nabídne třetí osoba. To neplatí, je-li plnění vázáno na osobní vlastnosti dlužníka.

15. Soud dále vyšel z těchto závěrů judikatury:

16. Právní vztah mezi nájemcem a podnájemcem je svou povahou zvláštním druhem nájmu, vztahem akcesorickým ke vztahu nájemnímu, na něm závislým. Vztah mezi nájemcem a podnájemcem je založen na základě dispozičního oprávnění nájemce. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník neobsahuje podrobnější úpravu podnájmu bytu, soud při posouzení oprávněnosti uplatněného nároku postupuje podle ustanovení upravujících nájem bytu, které je třeba přiměřeně použít i v poměrech podnájmu bytu (§ 10 odst. 1 o. z.) (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022, č. j. 26 Co 230/2021-116).

17. V poměrech občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 je jistota (kauce) v nájemních vztazích výslovně upravena jen u nájmu bytu (§ 2254 o. z.), u ostatních typů nájmu se použije obecná úprava (§ 2010 a násl. o. z.), není však důvod, aby se tradiční zajišťovací a uhrazovací funkce kauce v nájemních vztazích nějak změnila. Není-li tedy stranami ujednáno něco jiného, pronajímatel, který je osobou, v jejíž prospěch se kauce skládá (osobou, jejíž případná pohledávka se zajišťuje), započítá při skončení nájmu na složenou kauci, co mu nájemce z nájmu dluží (co nesplnil řádně a včas), a zbytek kauce mu vrátí. Ustanovení upravující jistotu (§ 2012 a násl. o. z.) nestanoví žádná zvláštní pravidla pro započtení dluhů na kauci, je proto třeba použít obecná ustanovení (§ 1982 – 1991 o. z.) o započtení závazků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2267/2019).

18. Jedním z předpokladů zániku pohledávek jednostranným započtením je kompenzační projev, jenž vyhovuje požadavkům na právní jednání podle § 551 až 553 ObčZ. U aktivně započítávaných pohledávek (těch, které započítávající strana použije k započtení), jejichž součet převyšuje pasivně započítávanou pohledávku (tu, proti které je započtení uplatněno), je tento požadavek splněn, jestliže kompenzační projev obsahuje prohlášení, v němž je určitě a srozumitelně určeno, které započítávané pohledávky, případně která jejich část, se uplatňuje k započtení (a tedy započtením zanikne). V opačném případě jde o právní jednání neurčité, a tedy zdánlivé ve smyslu § 553 odst. 1 ObčZ, k němuž se ve smyslu § 554 ObčZ nepřihlíží (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2901/2021).

19. Procesní povinností žalobce v řízení bylo tvrdit a prokázat, kdy a v jaké výši byla jistota složena a kdy došlo k ukončení smlouvy. V tomto rozsahu žalobce prokázal, že složil jistotu 5 700 Kč dne 28. 1. 2019 na účet žalovaného 1). Přestože platbu žalovanému 1) zaslal stát, lze takovou úhradu přičíst ve prospěch žalobce (§ 1936 odst. 1 o. z.), neboť šlo jednoznačně o plnění dluhu za žalobce a zároveň šlo o plnění se souhlasem dlužníka (žalobce podal žádost) i věřitele (žalovaný 1) platbu odsouhlasil e-mailem). Úhrada zbývající části jistoty (7 300 Kč) prokázána nebyla. Z obsahu smlouvy je přitom zřejmé, že strany zamýšlely to, že jistota bude složena až následně po uzavření smlouvy, což potvrdil i svědek. To, zda při jejím následném neuhrazení přistoupil žalovaný 1) k nějakým dalším krokům směřujícím k ukončení smlouvy či nikoli, bylo pouze jeho právem, nikoli povinností, a proto pouze z toho nelze dovozovat, že by k úhradě nad rámec 5 700 Kč došlo.

20. Za této situace bylo na žalovaném 1), aby prokázal, že není povinen částku 5 700 Kč vracet, tedy že již došlo k jejímu vrácení nebo např. k započtení na to, co mu žalobce z podnájmu dlužil ke dni skončení nájmu (§ 2254 odst. 2 o. z.). V dané věci šlo o podnájemní vztah k bytu, přesto má soud za to, že je třeba na režim jistoty aplikovat § 2254 o. z., neboť jde stále o právní vztah směřující ke zcela stejnému účelu, a to poskytnutí bytu za účelem bydlení, a proto není důvod, aby se režim jistoty v případě podnájmu posuzoval jinak než v případě nájmu. Z pohledu osoby, která byt užívá právě za účelem bydlení, musí být takový režim stejný (§ 10 odst. 1 o. z.). V takovém případě nelze rovněž vznik nároku na vrácení jistoty vázat i na podmínku sepsání vyplněného a podepsaného předávacího protokolu (čl. V. smlouvy), neboť by šlo o ujednání, kterým fakticky dochází ke zkrácení práv uživatele bytu stanovených v § 2254 odst. 2 o. z. ohledně vzniku nároku na vrácení složené jistoty již k okamžiku skončení (pod)nájemního vztahu. Z obsahu smlouvy navíc není zřejmé, zda se podmínka podepsaných protokolů vztahuje ke vzniku nároku podnájemce na vrácení jistoty, nebo až k případnému zápočtu pohledávek ze strany nájemce; to však není pro věc podstatné, neboť žádný úkon započtení prokázání nebyl (srov. níže).

21. Žalovaný 1) svou obranu postavil na tom, že proti své povinnosti vrátit 5 700 Kč započetl své pohledávky vůči žalobci. Tato obrana však nebyla úspěšná. Žalovaný 1) ani po výzvě podle § 118a o. s. ř. k uvedení skutkových tvrzení a označení důkazů ve vztahu k tomu, že není povinen složenou jistotu žalobci vracet, nespecifikoval a neprokázal, že by vůbec přistoupil k nějakému konkrétnímu úkonu směřujícímu k započtení pohledávek. Ze strany žalovaného 1) došlo v podstatě pouze k vyčíslení jeho pohledávek z titulu náhrady nákladů řízení a dalších nákladů účtovaných bytovým družstvem, nicméně žádný konkrétní úkon započtení (kompenzační projev vůle) doložen nebyl. K prokázání platného a účinného započtení pohledávek žalovaného 1) proti pohledávce žalobce na vrácení složené jistoty ve výši 5 700 Kč proto nedošlo a žalovaný 1) je povinen tuto částku vrátit.

22. Pro úplnost soud dodává, že i kdyby takový úkon (že žalovaný 1) všechny výše uvedené pohledávky započítal proti pohledávce žalobce na vrácení jistoty, což žalovaný 1) tvrdil) doložen byl, přesto by nebyla obrana žalovaného 1) zřejmě důvodná, neboť žalovaný 1) tvrdil, že k započtení použil náhradu nákladů řízení ve věci vyklizení a dále vzniklé škody podle doložených faktur a výzvy bytového družstva, a to aniž by uvedl, které započítávané pohledávky, případně které jejich části, uplatnil k započtení a které tedy započtením zanikají. Součet těchto nároků totiž podstatně převyšoval částku 5 700 Kč. I kdyby tedy takové započtení bylo doloženo, šlo by ve smyslu shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu o neurčité právní jednání (§ 553 odst. 1 o. z.), k němuž se podle § 554 o. z. nepřihlíží. Z těchto důvodu se soud dále nezabýval ani dalšími okolnostmi ohledně tvrzeného započtení, a to zejména co do dalších zákonných podmínek pro jednostranný zápočet.

23. Žaloba tedy byla shledána důvodnou co do nároku na zaplacení 5 700 Kč a ve zbývajícím rozsahu byla co do jistiny zamítnuta.

24. Jistota byla žalovanému 1) poskytnuta 28. 1. 2019 a od tohoto dne náleží žalobci nárok na úrok z jistoty. Tento nárok vzniká přímo ze zákona (§ 2254 odst. 2 o. z.), a to od jejího poskytnutí alespoň ve výši zákonné sazby, což znamená ve výši obvyklých úroků pro úvěry v místě podnájmu, a to v době uzavření smlouvy (§ 1802 o. z.). Za takový úrok lze požadovat úrok poskytovaný bankami za úvěry na spotřebu, který v srpnu 2018 činil 8,47 % ročně (jako referenční hodnotu soud použil statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD, a to průměrnou výši ročních sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice na spotřebu). Za období před poskytnutím jistoty žalobci nárok na úrok z jistoty nepřísluší.

25. Žalobce dále důvodně požadoval úrok z prodlení od doručení žaloby, neboť žalovaný 1) v té době již byl v prodlení s vrácením složené jistoty. O této povinnosti žalovaného 1) bylo rozhodnuto podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. K prodlení žalovaného 1) však došlo již v srpnu 2019, a proto činí sazba úroku z prodlení 10 % ročně.

26. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) byla žaloba zamítnuta, neboť žalovaná 2) nebyla smluvní stranou podnájemní smlouvy. Jelikož je povinnost k vrácení jistoty smluvním závazkem z titulu podnájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným 1), je třeba i její vypořádání řešit právě mezi těmito osobami jako smluvním stranami.

27. S ohledem na výše uvedené soud zbývající návrhy na dokazování zamítl jako nadbytečné, neboť skutkový stav byl zjištěn dostatečně. Není ani zřejmé, co konkrétně by měly objasnit účastnické výslechy žalovaných, protože klíčovou skutkovou okolnost, tj. zda došlo k úhradě jistoty při podpisu smlouvy, objasnil svědek, přičemž to, že jistota složena nebyla, plyne i z toho, že následně žalobce žádal o úhradu jistoty ze strany státu. Pokud by již byla jistota uhrazena, nedával by takový postup (podání žádosti žalobcem, postup Úřadu práce a ostatně ani e-mail žalovaného) smysl. Nadbytečné by bylo i dokazování trestním spisem Okresního soudu v Ostravě, neboť v řízení bylo pravomocným rozsudkem o vyklizení bytu prokázáno, že podnájemní vztah zanikl ke dni 1. 8. 2019. To, na základě čeho v bytě žalobce dále bydlel, nebo případně to, zda byly uzavřeny nějaké nové smlouvy, není pro věc podstatné, neboť předmětem toho řízení je požadavek na vrácení jistoty z podnájemní smlouvy, která skončila již ke dni 1. 8. 2019 a k tomuto okamžiku je třeba posuzovat nárok na vrácení jistoty. Tento důkazní návrh navíc nebyl spojen s případným tvrzením, že v případné další smlouvě si strany sjednaly nějaký smluvní režim vypořádání nevrácené jistoty z předchozí smlouvy, a není úkolem soudu, aby v tomto ohledu aktivně po čemkoli pátral. Pravost žádné listiny v řízení nebyla zpochybněna, a proto nebylo v tomto ohledu potřebné zpracovávat znalecký posudek.

28. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovaným 1) rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému 1), jenž byl v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 894 Kč, přičemž tato částka představuje 12,3 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalovaného 1) v řízení v rozsahu 56,15 % a úspěchu žalobce v rozsahu 43,85 %). Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 000 Kč sestávající z částky 1 620 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí věci a účast u dvou jednání) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 5 760 Kč ve výši 1 209,60 Kč. K tomu žalovanému 1) s ohledem na jeho částečný úspěch dále náleží podle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. poměrná část z náhrady ve výši 300 Kč za vyjádření ze dne 28. 6. 2023 (v době, kdy ještě nebyl zastoupen advokátem).

29. O náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou 2) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované 2), která byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč za vyjádření ze dne 28. 6. 2023, a to podle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb.

30. O odměně a náhradách pro ustanoveného zástupce žalobce rozhodl soud podle § 140 odst. 2 o. s. ř. tak, že tuto přiznal ve výši 15 777 Kč. Tato částka sestává z odměny stanovené dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 13 600 Kč sestávající z částky 1 660 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a vyjádření) včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 13 000 Kč sestávající z částky 1 620 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (vyjádření a dvě účasti při jednání) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada v celkové výši 3 359,10 Kč, a to v souvislosti s cestou realizovanou dne: 4. 3. 2024 náhrada 1 779,55 Kč za 130 ujetých km v částce 979,55 Kč (38,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5 l/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 8 × 30 minut v částce 800 Kč podle § 14 a. t. (6 x 30 minut za cestu a 2 x 30 minut za zpoždění zahájení jednání); a 6. 5. 2024 náhrada 1 579,55 Kč za 130 ujetých km v částce 979,55 Kč (38,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5 l/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 600 Kč podle § 14 a. t.;a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13 039,10 Kč ve výši 2 738,21 Kč.

31. Jelikož žalobci, který byl zcela osvobozen od soudních poplatků a byl mu ustanoven zástupce pro řízení, nevzniklo vůči žalovaným právo na náhradu nákladů řízení, nemá stát právo na náhradu hotových výdajů zástupce žalobce a odměny za zastupování vůči žádnému z účastníků řízení (srov. § 149 odst. 2 o. s. ř. a R 44/2022 civ.).

32. O náhradě ve prospěch státu ohledně svědečného bylo rozhodnuto podle § 148 odst. 1 o. s. ř., a to pouze ve vztahu k žalovanému 1), protože u žalobce jsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků v plném rozsahu a žalovaná 2) byla podle výsledku řízení zcela úspěšná. Žalobci a žalované 2) proto taková povinnost nevznikla. Žalovaný 1) je povinen svědečné (o kterém již bylo rozhodnuto) státu nahradit podle míry jeho neúspěchu ve věci, tj. co do částky 127 Kč (míra neúspěchu činila 43,85 %).

33. Oběma žalovaným vzniklo vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení, a proto nejsou splněny podmínky podle § 2 odst. 3 zákona o soudních poplatcích pro případný přechod poplatkové povinnosti.