18 C 223/2022

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 13 795,62 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni: a) částku 7 795,62 Kč, - zákonný úrok z prodlení z částky 7 795,62 Kč od 22. 10. 2022 do zaplacení ve výši 10 %, - kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 691,54 Kč, - kapitalizovaný úrok ve výši 5 629,69 Kč, - kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 290,47 Kč od 6. 6. 2022 do 21. 10. 2022, - náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč, a b) částku 6 000 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 13 795,62 Kč s příslušenstvím, kterou byl žalovaný povinen zaplatit z titulu smlouvy o úvěru. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil poskytnutý úvěr.

2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil.

3. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění:

5. Mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne 17. 12. 2018 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které věřitel poskytnul žalovanému 15 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s dalšími poplatky a úroky formou 14 měsíčních splátek (smlouva o úvěru a splátkový kalendář). Věřitel v dané souvislosti vystavil rovněž standardní informaci o spotřebitelském úvěru (informační formulář).

6. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že je zaměstnán, že jeho měsíční příjem činí 23 855 Kč a jeho měsíční výdaje činí celkem 5 292 Kč, že je ženatý a bydlí v nájmu (žádost o úvěr). Žalovaný byl zaměstnán na dobu neurčitou (dodatek k pracovní smlouvě). Z výplatních pásek vyplývá, že žalovaný dosahuje příjmu ve výši cca 24 000 Kč (v říjnu 2018 pouze cca 22 000 Kč), avšak zároveň u žalovaného probíhají zejména nepřednostní srážky ze mzdy ve výši cca 10 000 Kč (v říjnu 2018 cca 8 000 Kč) (výplatní pásky).

7. Smlouva byla následně postoupena ve prospěch žalobkyně, o čemž byl žalovaný postupitelem vyrozuměn (rámcová smlouva o postupování pohledávek včetně dodatku, postupní smlouva, potvrzení o transakci, vyrozumění postupitele, oznámení postupníka a podací arch). Žalovaný byl následně vyzván k úhradě dluhu výzvami právního zástupce žalobkyně (výzvy k úhradě, potvrzení o odeslání). Žalobkyně v dané souvislosti doložila rovněž přehled úkonů vymáhání (přehled žalobkyně).

8. Podle tvrzení žalobkyně uhradil žalovaný na daný závazek cekem 17 000 Kč (14 000 Kč a následně 3 000 Kč po postoupení).

9. Žalobkyně prokázala notifikační úkon postupitele ohledně postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni coby postupníka. Žalobkyni tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022).

10. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě (§ 2395 a násl. o. z.) a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“).

11. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky.

12. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně nebyla. Již z doložených výplatních pásek je zřejmé, že příjmy žalovaného jsou nedostatečné, neboť u něj probíhají srážky ze mzdy ve výši téměř poloviny jeho čisté mzdy. Údaj, který žalovaný uvedl v žádosti, proto nebyl relevantně doložen, naopak byl výplatními páskami vyvrácen, a přesto byl akceptován a nyní je žalobkyní obhajován. Věřitel dále žádným způsobem neprověřil výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného, tj. nevyžádal si od žalovaného relevantní doklady o výši plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje. Sám žalovaný pak ve své žádosti uvedl, že jeho celkové náklady činí 5 292 Kč včetně splátek dluhů ve výši 1 992 Kč. To by odpovídalo (po odečtu splátek dluhů) cca 110 Kč na den, což je částka zjevně nereálná (žalovaný mimo jiné musí hradit nájem a energie, jídlo a ošacení, další pravidelné výdaje). S ohledem na nízký příjem žalovaného (při zohlednění srážek), jeho dalších dluhů a ničím nedoložené částky výdajů bylo povinností věřitele výdajovou stránku žalovaného dále prověřit pomocí dalších dokladů vyžádaných od žalovaného, když se nabízela důvodná pochybnost o reálné schopnosti žalovaného vytvořit si dostatečnou rezervu na splátky ještě dalšího úvěru. V daném ohledu se však věřitel v zásadě pouze spolehl na nedoložené částky uvedené žalovaným. Jestliže se však věřitel dostatečně nezabýval tím, že příjmy žalovaného jsou reálně mnohem nižší s ohledem na srážky a dále ani výdajovou stránkou žalovaného, nemohl ani provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Neměl tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní závěr o reálné schopnosti žalovaného úvěr splatit.

13. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu nedošlo.

14. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.

15. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně ve výsledku ochuzena nebyla (byla předána částka 15 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 17 000 Kč). Na základě této kvantifikace bezdůvodného obohacení dospěl soud k závěru, že bezdůvodné obohacení žalovaného z titulu neplatné smlouvy ve smyslu § 2993 o. z. již bylo v plné výši žalobkyni uhrazeno. Žaloba proto byla zamítnuta jako nedůvodná, a to včetně požadovaných nákladů na vymáhání, kdy podle názoru soudu je nepřípustné v daném ohledu takovým způsobem přenášet na spotřebitele interní náklady žalobkyně. Jde o provozní náklady, které mohou být započítány v ceně poskytnuté služby. Co se týče upomínání žalovaného, tak žalobkyni by v případě procesního úspěchu příslušela náhrada za předžalobní výzvu.

16. Žalobkyni s ohledem na důvod neplatnosti smlouvy nemohl ještě vzniknout ani nárok na zákonný úrok z prodlení, neboť ustanovení § 87 ZSÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a toto upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSÚ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).

17. Pro úplnost soud dodává, že k závěru o neplatnosti smlouvy by vedl rovněž obsahový přezkum podmínek smlouvy, neboť mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatky, jednak úroky. Soud ujednání o nákladech úvěru vyhodnotil jako ujednání o úroku, neboť se svou povahou jedná o odměnu za poskytnutí úvěru resp. odměnu představující cenu poskytnutého kapitálu, která je materiálním zdrojem generování zisku a která představuje další složku úroku. Soud má za to, že rozepsání částky 12 888 Kč na více položek na této skutečnosti nic nemění a lze za tím spíše spatřovat snahu věřitele zkreslit skutečnou výši sjednaných úroků – daná částka dosahuje téměř výše jistiny úvěru. Přiměřenost smluvních podmínek je třeba hodnotit jako celek. Jestliže tedy spotřebitel byl povinen vrátit jistinu ve výši 15 000 Kč společně s částkou 12 888 Kč, pak při splácení na dobu 14 měsíců lze dovodit, že úrok činí cca 74 % ročně.

18. Ustanovení § 1813 o. z. nevylučuje, aby faktická cena plnění byla podrobena přezkumu přiměřenosti z hlediska rozporu s dobrými mravy, neboť značná nepřiměřenost ceny plnění je způsobilá porušit souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je zajišťováno právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Ujednání o úrocích v předmětné smlouvě je podle soudu absolutně neplatné podle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť takto ujednaná skutečná výše ročního úroku se natolik zjevně (jednoznačně) příčí dobrým mravům (§ 1 odst. 2 o. z.), že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jako referenční hodnotu pro zjištění obvyklé úrokové sazby spotřebitelského úvěru soud použil rovněž statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD a z nich zjistil, že průměrná výše ročních sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice na spotřebu v době uzavření smlouvy činila 8,63 % ročně; ujednaná skutečná výše úroku přitom tuto sazbu podstatně převyšuje.

19. Z povahy dobrých mravů jako společenského korektivu právních jednání pak vyplývá, že ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy soud nemůže ani nahradit, neboť by takto fakticky zcela negoval význam korektivu dobrých mravů. Navíc, důvod neplatnosti v tomto případě nespočívá v nezákonném určení, neboť výše úplaty (úroku) není nijak zákonem upravena a je limitována toliko mimozákonným korektivem dobrých mravů a ustanovením proti lichvě (§ 1796 o. z.). Důvod neplatnosti navíc zapříčinil poskytovatel peněz, neboť ve formulářové, adhezní smlouvě se spotřebitelem požadoval nepřiměřenou úplatu za poskytnuté peníze. S ohledem na to, že ten, kdo způsobil neplatnost právního jednání, nemá právo uplatnit pro sebe z neplatného jednání výhodu (§ 579 odst. 1, § 6 odst. 2 o. z.), není ani na místě stanovit výši úplaty jinak ani nelze uvažovat o bezdůvodném obohacení na straně dlužníka, neboť chybí znak spočívající v obohacení bez„ spravedlivého důvodu“ (§ 2991 odst. 1 o. z.).

20. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak podle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků je sice od ostatních částí smlouvy oddělitelné, na rozdíl od ustanovení § 41 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup o. z. v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 -2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou za poskytnutou službu, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje obvyklé úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 o. z., navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje, nelze předpokládat, že by věřitel byl ochoten smlouvu bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu.

21. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř.; žalovaný byl sice v řízení úspěšný, nicméně jemu v řízení žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.