18 C 239/2022

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 143 497,94 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do nároku na zaplacení částky 103 760,20 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 20 668,87 Kč od 4. 12. 2022 do zaplacení ve výši 15 % ročně a smluvního úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 49 771 Kč od 4. 12. 2022 do zaplacení, zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 9 406 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni: -) 30 331,74 Kč, a -) zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 39 737,74 Kč od 4. 12. 2022 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 143 497,94 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil poskytnutý úvěr.

2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil.

3. V rozsahu podle výroku I. byla žaloba následně vzata zpět, a proto bylo podle § 96 o. s. ř. rozhodnuto o částečném zastavení řízení, s čímž žalovaný nevyslovil nesouhlas.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění:

5. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 1. 8. 2022 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč, přičemž tato částka měla být podle bodu 4.3 použita částečně na úplnou úhradu předchozího dluhu žalovaného u žalobkyně, částečně měla být započtena na náklady žalobkyně a částečně měla být poskytnuta žalovanému. Součástí obsahu smluvní dokumentace je její příloha č. 1 – posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, ve které je uvedeno, že žalovaný je svobodný, je vyučen, je zaměstnán. Ohledně finanční situace žalovaného je uvedeno, že jeho příjem činí 23 217 Kč a jeho výdaje činí 3 000 Kč, a to na bydlení (úvěrová smlouva, žádost o doplňkovou službu, předsmluvní informace). Smlouva byla uzavřena elektronicky, což žalovaný potvrdil verifikační platbou dne 1. 8. 2022 (e-mailová komunikace, potvrzení o verifikační platbě, potvrzení o souhlasu s inkasem). Téhož dne byl žalovanému úvěr poskytnut (potvrzení o úhradě dluhu, potvrzení o vyplacení úvěru, detaily plateb). Žalovaný podmínky splátek nedodržoval, a proto byl vyzýván k úhradě ze strany žalobkyně i zástupce žalobkyně, přičemž v dané souvislosti byl úvěr zesplatněn (upomínky žalobkyně a podací archy, výzvy právního zástupce žalobkyně k úhradě a podací arch). Podle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nezpochybnil, uhradil žalovaný na daný právní vztah celkem 1 730 Kč.

6. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“).

7. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky.

8. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně nebyla. Věřitel především dostatečným způsobem neprověřil výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného, tj. nevyžádal si od žalovaného relevantní doklady o výši plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje. V příloze ke smlouvě je pouze uvedeno, že náklady na bydlení činí 3 000 Kč, žádné jiné náklady uvedeny nejsou. Je přitom zcela zřejmé, že částka 3 000 Kč rozhodně nemůže představovat celkové pravidelné měsíční náklady dospělého člověka, přičemž soud má za to, že tato nepředstavuje ani celkové náklady pouze na bydlení. V příloze je sice uvedena částka příjmu žalovaného, ale již není nijak doloženo, jak správnost této částky žalobkyně ověřovala. Soudu nebyly v tomto ohledu předloženy výpisy z účtu, výplatní pásky ani pracovní smlouva. V dané souvislosti soud neakceptuje obecný seznam dokumentů uvedený v příloze ke smlouvě, neboť jde pouze o formální seznam v adhezní smlouvě, nikoli o popis konkrétního případu žalovaného, který by byl způsobilý doložit jeho individuální hodnocení. S ohledem na nedoloženou částku příjmů a nedoloženou, resp. absentující částku výdajů, jakož i na poměrně vysokou jistinu úvěru a velmi přísné smluvní podmínky bylo povinností žalobkyně majetkovou stránku žalovaného dále prověřit pomocí dalších dokladů vyžádaných od žalovaného, když se jinak nabízela důvodná pochybnost o reálné schopnosti žalovaného úvěr splatit. Jestliže se však žalobkyně dostatečně těmito okolnostmi nezabývala, nemohla ani provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Neměla tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohla učinit relevantní závěr o reálné schopnosti žalovaného úvěr splatit. Žalobkyně byla v dané souvislosti adresně poučena podle § 118a o. s. ř., přičemž na tuto výzvu nijak věcně nereagovala a k jednání se ani jednou nedostavila.

9. Smlouvu je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele pouze to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.

10. Podle obsahu smlouvy i doložených plateb byla žalovanému reálně poskytnuta pouze částka 11 136 Kč. Další částka 20 864 Kč měla být započtena proti pohledávce žalobkyně z jiné úvěrové smlouvy a částka 8 000 Kč měla být započtena na náklady žalobkyně.

11. Přestože si je soud vědom toho, že vady započtení jako právního jednání jsou obvykle spojeny s relativní neplatností, nelze ani v této souvislosti vyloučit závěr o možné absolutní neplatnosti, a to za situace, kdy by byly dány předpoklady přihlédnutí k neplatnosti soudem ex offo vypočtené v § 588 o. z. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017). V dané věci došlo podle obsahu smlouvy fakticky k oboustrannému zápočtu výše specifikovaných tvrzených úvěrových pohledávek. I smluvní volnost stran však podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Tento korektiv tedy zjevně lze uplatnit i v případě, kdy by dané ujednání bylo zneužitím smluvní volnosti v neprospěch dlužníka. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Veden těmito závěry a okolnostmi projednávané věci soud přezkoumal předmětný zápočet, neboť od jeho platnosti se odvíjí to, jaké plnění bylo žalovanému ze smlouvy o úvěru reálně poskytnuto.

12. Proto se soud zabýval tím, zda v době tvrzeného zápočtu pohledávka žalovaného na poskytnutí předmětu úvěru vůbec existovala. Pohledávka žalovaného na poskytnutí jistiny„ nového“ úvěru, která byla použita v rámci zápočtu však s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy z 1. 8. 2022 neexistovala (nemohla ani vzniknout) a předmětné započtení je z důvodu její neexistence neplatné, neboť započíst lze pouze pohledávky existující (tedy takové, které platně vznikly a dosud nezanikly). Jde přitom výjimečně o neplatnost absolutní, a to s ohledem na okolnosti zápočtu, kdy jednak žalobkyně odmítla soudu dřívější úvěrovou smlouvu, na kterou mělo být započítáváno, předložit, ale především je soudu z úřední činnosti známo, že k těmto zápočtům dochází u nebankovních úvěrů proto, že věřitel bývá veden úmyslem ztížit materiální přezkum zjevně nemravných smluvních podmínek původní smlouvy o úvěru, snížit tím možnosti ochrany spotřebitele a tím si i zjednodušit vymáhání tvrzeného neuhrazeného zůstatku původního úvěru, který se měl takto„ převtělit“ do nové dlužné jistiny, a k níž si původní věřitel měl znovu připočíst i příslušenství (to vše aniž by přitom žalovanému z titulu aktuální smlouvy o úvěru bylo sjednané plnění v plné výši fakticky poskytnuto). To se ostatně podává i z toho, že původní smlouva byla z 18. 7. 2022 a aktuální smlouva byla z 1. 8. 2022 (tedy již 14. den). Takový postup soud považuje za zjevné zneužití práva k tíži spotřebitele a tento shledává ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a proto k neplatnosti započtení soud přihlédl z úřední povinnosti podle § 588 o. z. Obdobně soud pro účely vypořádání bezdůvodného obohacení nepřihlédl ani k dalšímu„ zápočtu“ na náklady žalobkyně ve výši 8 000 Kč, a to opět pro absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, neboť žádné plnění ve výši 8 000 Kč žalovanému ze strany žalobkyně poskytnuto nebylo.

13. Žalobkyně proto byla ochuzena toliko o částku 9 406 Kč (byla fakticky předána jen částka 11 136 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 1 730 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen podle § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta jako nedůvodná. Pro úplnost soud dodává, že žalovaný měl sice předmětný dluh ve výši podle dříve předloženého, avšak neschváleného smíru uznat, nicméně dokazováním byla případná domněnka trvání dluhu bez pochybností vyvrácena.

14. Ve vztahu ke splatnosti uplatněného nároku soud vyšel z toho, že ustanovení § 87 ZSÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a toto upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSÚ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). V dané věci platná a účinná dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti nebyla tvrzena, a proto ji určil soud.

15. Co se týče doby splatnosti, vyšel soud podpůrně z § 160 odst. 1 o. s. ř., a to i s ohledem na to, že žalovaná strana si musela být vědoma své povinnosti k plnění vůči svému věřiteli právě alespoň v rozsahu rozdílu poskytnuté a vrácené částky. Takto soudem určená doba splatnosti dluhu do tří dnů od právní moci rozsudku je proto přiměřená i z hlediska § 1958 odst. 2 o. z (povinnost plnit bez zbytečného odkladu). Jelikož v průběhu řízení nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se od výše uvedeného odchýlil, kdy zejména strana žalovaná netvrdila, že by ji její možnosti opravňovaly splácet dluh výlučně formou splátek, dospěl soud k tomu, že není namístě nijak zásadní benevolence vůči straně žalované, a bylo tedy rozhodnuto o povinnosti dlužnou jistinu vrátit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Teprve marným uplynutím této lhůty se může dlužník dostat do prodlení. Žalobkyni proto nepřísluší uplatněný nárok na úrok z prodlení a žaloba byla co do úroku z prodlení zamítnuta.

16. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť poměr procesního úspěchu převažuje ve prospěch žalovaného, nicméně jemu v řízení žádné náklady nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.