18 C 33/2023

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 52 250 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 2 725 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni: -) 34 625 Kč, -) kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 527,5 Kč, -) kapitalizovaný úrok ve výši 13 746,89 Kč, -) zákonný úrok z prodlení z částky 27 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení ve výši 10 %, -) úrok 24,87 % ročně z částky 27 000 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, -) 14 900 Kč, -) kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 120,09 Kč, -) kapitalizovaný úrok ve výši 4 509,44 Kč, -) zákonný úrok z prodlení z částky 10 795,38 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení ve výši 10 %, a -) úrok 21,27 % ročně z částky 10 795,38 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni 52 250 Kč s příslušenstvím z titulu dvou smluv o úvěru. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil poskytnuté úvěry.

2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil.

3. Soud podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění:

5. Mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne 3. 8. 2018 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které věřitel poskytnul žalovanému 20 000 Kč a žalovaný se zavázal splatit celkem 37 800 Kč ve splátkách do 78 týdnů (smlouva o úvěru). Ze související karty zákazníka vyplývá, že žalovaný má učňovské vzdělání, bydlí v nájmu, je zaměstnán na dobu neurčitou, jeho příjem je 20 352 Kč a výdaje jsou 13 700 Kč včetně splátek dluhů. Tyto údaje měly být ověřeny z výplatních pásek a pracovní smlouvy (karta zákazníka).

6. Mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne 3. 11. 2018 uzavřena další smlouva o úvěru, na základě které měl věřitel poskytnout žalovanému 27 000 Kč (částečně v hotovosti a částečně oboustranným zápočtem vzájemných pohledávek) a žalovaný se zavázal splatit celkem 48 600 Kč ve splátkách do 60 týdnů (smlouva o úvěru). Ze související karty zákazníka vyplývá, že žalovaný má učňovské vzdělání, bydlí v nájmu, je zaměstnán na dobu neurčitou, jeho příjem je 21 697 Kč a výdaje jsou 14 100 Kč včetně splátek dluhů. Tyto údaje měly být ověřeny z výplatních pásek, pracovní smlouvy a potvrzení o příjmu od zaměstnavatele (karta zákazníka).

7. Původní věřitel obě pohledávky postoupil ve prospěch žalobkyně, o čemž byl žalovaný postupitelem vyrozuměn (vyrozumění o postoupení pohledávky a podací lístek, postupní smlouva a její příloha). Žalovaný byl následně vyzýván k úhradě dluhu výzvou právního zástupce žalobkyně (předžalobní výzva a podací lístek). Podle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nezpochybnil, uhradil žalovaný na smlouvu ze dne 3. 8. 2018 celkem 24 900 Kč a na smlouvu ze dne 3. 11. 2018 celkem 11 500 Kč, a to vždy ještě před postoupením pohledávky.

8. Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, plyne právní názor, že k řádnému s odbornou péčí, náležitému a úplnému přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného stačilo, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce.

9. Žalobkyně prokázala notifikační úkon postupitele ohledně postoupení obou pohledávek z původního věřitele na současnou žalobkyni coby postupníka. Žalobkyni tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022).

10. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“).

11. Soud dospěl k závěru, že obě smlouvy o úvěru jsou neplatné podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky.

12. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost spotřebitele posouzena řádně nebyla. Úvodem soud uvádí, že jako nepřípadný hodnotí odkaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, neboť jmenovaný soud rozhodoval ve věci smlouvy uzavřené za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. Pro danou věc je však relevantní ZSÚ, který v § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 výslovně ukládá povinnost tyto dokumenty uchovávat. I kdyby měly zákaznické karty prokazovat, že předmětné listiny žalovaný předložil, nemohou prokazovat jejich obsah, a tím tedy ani nemohou prokazovat, zda původní věřitel dostál svým povinnostem podle ZSÚ, a to tím spíše, jestliže se žádné z předložených listin nevztahovaly k výdajům žalovaného.

13. Obě karty zákazníka jsou v podstatě totožné, drobně se liší ohledně výše příjmů a výdajů. Co se týče příjmové stránky, je zde uvedena poměrně nízká mzda, přičemž soudu nebyly předloženy dokumenty, z nichž by mohl uvedené údaje ověřit. Z obou karet je dále zřejmé, že jestliže vůbec byly spotřebitelem předloženy nějaké dokumenty k ověření správnosti spotřebitelem uvedených vstupních údajů, vztahovaly se tyto k příjmu spotřebitele. Ohledně výdajů se původní věřitel zcela spolehl na údaje uvedené spotřebitelem. V obou kartách je pak uvedeno, že náklady na nájem činí pouze 3 000 Kč (resp. 3 400 Kč), což se soudu jeví jako velmi nízká částka, a navíc původní věřitel při poskytnutí úvěru tuto částku neověřoval. Za situace, kdy původní věřitel neověřoval výdaje žalovaného (a to např. ani požadavkem na předložení výpisu z účtu, nájemní smlouvy, dokladů o pravidelných platbách apod.), má soud za to, že věřitel neprověřil výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného dostatečným způsobem, tj. nevyžádal si od žalovaného ověřitelným způsobem relevantní doklady o výši jeho plateb za jeho pravidelné výdaje a spolehl se na žalovaným deklarované částky.

14. S ohledem na poměrně nízký příjem žalovaného, poměrně vysoké částky k úhradě, skutečnost, že žalovaný již měl dluhy a tyto se postupně kumulovaly (opakovaně sjednával úvěry), a nedostatečné zkoumání výdajové stránky bylo povinností věřitele majetkové poměry žalovaného dále prověřit pomocí dalších dokladů vyžádaných od žalovaného, když se nabízela důvodná pochybnost o reálné schopnosti žalovaného vytvořit si dostatečnou rezervu na splátky nejdříve jednoho a poté ještě dalšího úvěru. Jestliže se však věřitel dostatečně nezabýval především výdajovou stránkou, nemohl ani provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Neměl tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní kladný závěr o reálné schopnosti žalovaného úvěry splatit. Přístup věřitele spočívající v tom, že jeho povinnosti byly splněny, protože žalovaný žádosti o úvěr„ nějak“ vyplnil, nelze akceptovat.

15. Obě smlouvy o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatné v celém rozsahu a nároky z nich je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.

16. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.

17. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že co do smlouvy ze dne 3. 8. 2018 žalobkyně nebyla ochuzena (byla předána částka 20 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 24 900 Kč). Na základě této kvantifikace bezdůvodného obohacení dospěl soud k závěru, že bezdůvodné obohacení žalovaného z titulu této smlouvy ve smyslu § 2993 o. z. již bylo v plné výši žalobkyni uhrazeno, a to navíc ještě před první doloženou výzvou k úhradě ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z., a proto byla žaloba co do nároků z této smlouvy zamítnuta.

18. Co se týče smlouvy ze dne 3. 11. 2018, ze sjednané jistiny úvěru 27 000 Kč bylo žalovanému v hotovosti poskytnuto 14 225 Kč a zbývající část 12 775 Kč měla být započtena proti pohledávce původního věřitele z jiné úvěrové smlouvy, kterou žalobkyně soudu ani k výzvě nepředložila.

19. Přestože si je soud vědom toho, že vady započtení jako právního jednání jsou obvykle spojeny s relativní neplatností, nelze ani v této souvislosti vyloučit závěr o možné absolutní neplatnosti, a to za situace, kdy by byly dány předpoklady přihlédnutí k neplatnosti soudem ex offo vypočtené v § 588 o. z. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017). V dané věci došlo v předmětné smlouvě k oboustrannému zápočtu výše specifikovaných tvrzených pohledávek. I smluvní volnost stran však podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Tento korektiv tedy zjevně lze uplatnit i v případě, kdy by dané ujednání bylo zneužitím smluvní volnosti v neprospěch dlužníka. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Veden těmito závěry a okolnostmi projednávané věci soud přezkoumal předmětný zápočet, neboť od jeho platnosti se odvíjí to, jaké plnění bylo žalovanému ze smlouvy o úvěru poskytnuto.

20. Proto se soud zabýval tím, zda v době tvrzeného zápočtu pohledávka žalovaného na poskytnutí předmětu úvěru vůbec existovala. Pohledávka žalovaného na poskytnutí jistiny úvěru, která byla použita v rámci zápočtu ve smlouvě o úvěru z 3. 11. 2018, však s ohledem na absolutní neplatnost této smlouvy neexistovala (nemohla ani vzniknout) a předmětné započtení je z důvodu její neexistence neplatné, neboť započíst lze pouze pohledávky existující (tedy takové, které platně vznikly a dosud nezanikly). Jde přitom výjimečně o neplatnost absolutní, a to s ohledem na okolnosti zápočtu, kdy jednak žalobkyně odmítla soudu danou úvěrovou smlouvu, na kterou bylo započítáváno, předložit, ale především je soudu z úřední činnosti známo, že k těmto zápočtům dochází u nebankovních úvěrů proto, že původní věřitel bývá veden úmyslem ztížit materiální přezkum zjevně nemravných smluvních podmínek původní smlouvy o úvěru, snížit tím možnosti ochrany spotřebitele a tím si i zjednodušit vymáhání tvrzeného neuhrazeného zůstatku původního úvěru, který se měl takto„ převtělit“ do nové dlužné jistiny, a k níž si původní věřitel měl znovu připočíst i příslušenství (to vše aniž by přitom žalovanému z titulu aktuální smlouvy o úvěru bylo sjednané plnění v plné výši fakticky poskytnuto). Takový postup soud považuje za zjevné zneužití práva k tíži spotřebitele a tento shledává ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a proto k neplatnosti započtení soud přihlédl z úřední povinnosti podle § 588 o. z.

21. Žalobkyně proto byla u smlouvy ze dne 3. 11. 2018 ochuzena toliko o částku 2 725 Kč (byla fakticky předána jen částka 14 225 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 11 500 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta jako nedůvodná.

22. Ve vztahu ke splatnosti uplatněného nároku soud vyšel z toho, že ustanovení § 87 ZSÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a toto upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSÚ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). V dané věci dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti nebyla tvrzena, a proto ji určil soud.

23. Co se týče doby splatnosti, vyšel soud podpůrně z § 160 odst. 1 o. s. ř., a to i s ohledem na to, že žalovaná strana si musela být vědoma své povinnosti k plnění vůči svému věřiteli právě alespoň v rozsahu rozdílu poskytnuté a vrácené částky. Takto soudem určená doba splatnosti dluhu do tří dnů od právní moci rozsudku je proto přiměřená i z hlediska § 1958 odst. 2 o. z (povinnost plnit bez zbytečného odkladu). Jelikož v průběhu řízení nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se od výše uvedeného odchýlil, kdy zejména strana žalovaná netvrdila, že by ji její možnosti opravňovaly splácet dluh výlučně formou splátek, dospěl soud k tomu, že není namístě nijak zásadní benevolence vůči straně žalované, a bylo tedy rozhodnuto o povinnosti dlužnou jistinu vrátit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Teprve marným uplynutím této lhůty se může dlužník dostat do prodlení. Žalobkyni proto nepřísluší uplatněný nárok na úrok z prodlení a žaloba byla co do úroku z prodlení zamítnuta.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalovaný byl v řízení úspěšnější, nicméně jemu v řízení žádné náklady nevznikly.