18 C 34/2022

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 6 400 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 5 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5 000 Kč od 20. 4. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 1 400 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 400 Kč od 14. 7. 2016 do zaplacení a z částky 5 000 Kč od 14. 7. 2016 do 19. 4. 2021, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 837 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 6 400 Kč s příslušenstvím, kterou byla žalovaná povinna zaplatit z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila poskytnutý úvěr.

2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila, skutečnosti tvrzené v žalobě neučinila v řízení spornými.

3. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

4. Vzhledem k tomu, že v této věci jde o rozsudek, proti kterému není odvolání přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.), obsahuje další text odůvodnění v souladu s § 157 odst. 4 o.s.ř. pouze závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.

5. Soud činí v této věci skutkový a právní závěr o tom, že žalovaná má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné písemné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 145/2010 Sb.

6. Právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovanou dne 13. 6. 2016 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 5 000 Kč. Žalovaná se v dané souvislosti zavázala zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1 400 Kč. Celkovou dlužnou částku se žalovaná zavázala zaplatit věřiteli do 30 dnů. Žalovaná na svůj dluh uhradila částku 0 Kč.

7. Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. Soud ujednání o poplatku vyhodnotil jako ujednání o úroku, neboť se svou povahou jedná o odměnu za poskytnutí úvěru resp. odměnu představující cenu poskytnutého kapitálu, která je materiálním zdrojem generování zisku a která představuje další složku úroku, a lze za tím spíše spatřovat snahu věřitele zkreslit skutečnou výši sjednaných úroků. Soud tedy na základě výše uvedeného poplatek posuzoval jako úrok. Přiměřenost smluvních podmínek je třeba hodnotit jako celek. Jestliže tedy spotřebitel byl povinen vrátit jistinu ve výši 5 000 Kč společně s částkou 1 400 Kč, pak při splácení na dobu 30 dnů lze dovodit, že úrok činí cca 340 % ročně.

8. Ustanovení § 1813 o. z. nevylučuje, aby faktická cena plnění byla podrobena přezkumu přiměřenosti z hlediska rozporu s dobrými mravy, neboť značná nepřiměřenost ceny plnění je způsobilá porušit souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je zajišťováno právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Ujednání o úrocích v předmětné smlouvě je podle soudu absolutně neplatné podle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z., neboť takto ujednaná skutečná výše ročního úroku se natolik zjevně (jednoznačně) příčí dobrým mravům (§ 1 odst. 2 o. z.), že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jako referenční hodnotu pro zjištění obvyklé úrokové sazby spotřebitelského úvěru soud použil rovněž statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD a z nich zjistil, že průměrná výše ročních sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice na spotřebu v době uzavření smlouvy činila 10,68 % ročně; ujednaná skutečná výše úroku přitom tuto sazbu podstatně převyšuje.

9. Z povahy dobrých mravů jako společenského korektivu právních jednání pak vyplývá, že ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy soud nemůže ani nahradit, neboť by takto fakticky zcela negoval význam korektivu dobrých mravů. Navíc, důvod neplatnosti v tomto případě nespočívá v nezákonném určení, neboť výše úplaty (úroku) není nijak zákonem upravena a je limitována toliko mimozákonným korektivem dobrých mravů a ustanovením proti lichvě (§ 1796 o. z.). Důvod neplatnosti navíc zapříčinil poskytovatel peněz, neboť ve formulářové, adhezní smlouvě se spotřebitelem požadoval nepřiměřenou úplatu za poskytnuté peníze. S ohledem na to, že ten, kdo způsobil neplatnost právního jednání, nemá právo uplatnit pro sebe z neplatného jednání výhodu (§ 579 odst. 1, § 6 odst. 2 o. z.), není ani na místě stanovit výši úplaty jinak ani nelze uvažovat o bezdůvodném obohacení na straně dlužníka, neboť chybí znak spočívající v obohacení bez„ spravedlivého důvodu“ (§ 2991 odst. 1 o. z.).

10. Pokud pak jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy, tak podle ustanovení § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ujednání o výši úroků je sice od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na ustanovení § 1802 o. z., které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou úplatnou), na rozdíl od ustanovení § 41 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 o. z. postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup o. z. v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnost právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1−654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060 -2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje obvyklé úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 o. z., navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje, nelze předpokládat, že by věřitel byl ochoten smlouvu o úvěru bez neplatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu, a to z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků, a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat dle ustanovení § 2993 o. z. z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy.

11. Sjednaná výše úrokové sazby pak není obhajitelná ani skrze zásadu pacta sunt servanda, neboť ad absurdum by byla skrze uvedenou zásadu přijatelná úroková sazba v jakékoliv výši. Navíc uvedenou zásadu je třeba vykládat i ve světle spotřebitelských norem, které slouží k ochraně spotřebitele. Sjednanou výši úrokové sazby pak nelze odůvodnit ani skrze případné prohlášení spotřebitele již předem připravené věřitelem. Soud si je vědom toho, že ochrana autonomie vůle je jedním z řídících soukromoprávních principů, avšak v případě spotřebitele je třeba tuto zásadu korigovat zásadou ochrany slabšího. Při aplikaci posledně uvedené zásady je třeba zohlednit též zásadu přiměřenosti a zásadu spravedlnosti. V rozhodnutí ze dne 7. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 523/07 Ústavní soud uzavřel, že:„ Již odedávna, a to i v obchodním styku, platí ve slušné společnosti maxima„ každému co jeho jest“; ani zajištění tohoto smluvního nároku však nesmí být nadměrné. Je pochopitelné, že zcela neúměrná výše úroků, a to i úroků z prodlení, může být oprávněně pociťována dotčeným subjektem jako nespravedlivá, a to i bez ohledu na to, je-li v konkrétním případě pro něj likvidační či nikoliv. To přirozeně musí být konfrontováno i z hlediska objektivního posouzení dané věci.“ V posuzované věci poměřením toho, čeho se dostalo spotřebiteli s tím, co měl spotřebitel plnit, a to za situace, kdy smlouva byla prakticky formulářovou smlouvou (ber nebo nech být), přičemž sjednaný úrok plnil též evidentně funkci sankční, je dán takový nepoměr plnění, který nelze ani zásadou přiměřenosti či spravedlnosti překlenout a nelze jej ospravedlnit ani zásadou autonomie vůle, to navíc za situace, kdy takto vysoké úroky věřitel zcela běžně požaduje (jak je známo soudu z jeho úřední činnosti) a má na nich založeno své podnikání. Lze tedy konstatovat, že sjednané smluvní podmínky s přihlédnutím k individuálním poměrům dané věci již jako celek nesměřují k plnění legitimních funkcí úroků, nýbrž se stávají neodůvodněnou sankcí, která má vůči druhému smluvnímu partnerovi již jen šikanózní charakter, a proto je na místě prolomit smluvní svobodu stran, zásadu autonomie vůle a zásadu pacta sunt servanda konstatováním neplatnosti takového ujednání pro rozpor s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 765/2020).

12. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. však nelze při úvaze o vypořádání bezdůvodného obohacení odhlédnout od skutečnosti, že dříve než dojde k vypořádání bezdůvodného obohacení, je třeba nejprve učinit závěr o jeho výši, tedy tzv. kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá. Při závěru, jak se projeví neplatná smlouva v majetkové sféře účastníků takové smlouvy, je třeba zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty. Není pak tedy bez významu povaha vzájemného plnění, které si účastníci musejí obecně vydat. V případě smluv o úvěru se typicky jedná o vzájemné peněžité plnění, tedy o vzájemnou restituční povinnost stejného druhu (stejnorodé plnění). V případě stejnorodého (peněžitého) plnění tak poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Uvedené tak znamená, že majetková sféra obohaceného se bez spravedlivého důvodu zvětšila pouze co do přesahu získaného prospěchu nad hodnotami poskytnutými druhé straně. Jinak řečeno, smluvní strana neplatné smlouvy může žádat jen to, oč plnění jí poskytnuté převyšuje objem majetkových hodnot, jež sama přijala. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení pak nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné úvěrové smlouvy při zohlednění vzájemně poskytnutých stejnorodých (peněžních) plnění představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka na úvěru přesahuje dlužníkem (spotřebitelem) poskytnutá plnění. Určení výše takového ochuzení pak není otázkou synallagmatického vypořádání bezdůvodného obohacení dle ustanovení § 2993 o. z., ale otázkou kvantifikace bezdůvodného obohacení před jeho vypořádáním.

13. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena o částku 5 000 Kč (byla předána částka 5 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 0 Kč, o kterou by se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalované, které je povinna dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Příslušenství tvořené úrokem z prodlení bylo přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Co se týče počátku prodlení dlužníka, zda soud vyšel s ohledem na povahu uplatněného nároku (bezdůvodné obohacení) v souladu s § 1958 odst. 2 o. z. a § 573 o. z. z toho, že žalovaná byla vyzvána výzvou ze dne 13. 4. 2021, která byla téhož dne odeslána, k plnění ve lhůtě 3 dnů. První den prodlení žalované tak připadá na 20. 4. 2021. Soud, vázán žalobním návrhem, ponechal sazbu úroků z prodlení ve výši požadované v žalobě.

14. Žalobkyně rovněž prokázala úkon postoupení pohledávky z původního věřitele až na současnou žalobkyni coby postupníka. Žalobkyni tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1271/2020).

15. Pro úplnost soud dodává, že nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť závěr o neplatnosti právního jednání je závěrem právním a tento či obdobný závěr by žalobkyni měl být znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež by pro ni neměl být závěrem překvapivým ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.

16. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 837 Kč, přičemž tato částka představuje 56,24 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 78,12 % a úspěchu žalované v rozsahu 21,88 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b a. t. z tarifní hodnoty ve výši 6 400 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč.