18 C 49/2022

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 22 852 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 900 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 10 900 Kč od 12. 2. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni a) částku 11 952 Kč, b) kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 25 594,41 Kč, c) úrok z prodlení z částky 22 852 Kč od 19. 12. 2020 do 11. 2. 2021 ve výši 7,25 %, d) úrok z prodlení z částky 10 900 Kč od 12. 2. 2021 do zaplacení ve výši převyšující sazbu uvedenou ve výroku I., e) úrok z prodlení z částky 11 952 Kč od 12. 2. 2021 do 30. 6. 2021 ve výši 7,25 % a od 1. 7. 2021 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 22 852 Kč s příslušenstvím, kterou byl žalovaný povinen zaplatit z titulu smluv o půjčce. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil poskytnuté půjčky.

2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízení spornými.

3. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění.

5. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 16. 12. 2005 smlouvu o půjčce, na základě které byla žalovanému poskytnuta půjčka ve výši 10 000 Kč. V této souvislosti se žalovaný zavázal zaplatit původnímu věřiteli ve splátkách celkem 16 640 Kč, kdy k jistině byl připočten souhrnný poplatek ve výši 6 640 Kč (smlouva o půjčce ze dne 16. 12. 2005). Při podpisu smlouvy žalovaný vyplnil zákaznickou kartu, v níž specifikoval své příjmy a výdaje (zákaznická karta ze dne 16. 12. 2005). Mezi původním věřitelem a žalovaným byla následně uzavřena další smlouva o půjčce, a to dne 28. 8. 2006, na základě které byla žalovanému poskytnuta půjčka ve výši 8 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 5 312 Kč (smlouva o půjčce ze dne 28. 8. 2006). Rovněž při podpisu této smlouvy žalovaný vyplnil zákaznickou kartu, ve které jsou opět specifikovány zejména příjmy a výdaje žalovaného (zákaznická karta ze dne 28. 8. 2006). Předmětné pohledávky byly následně postoupeny, a to ve prospěch žalobkyně, kdy o této skutečnosti byl žalovaný ze strany postupitele vyrozuměn (oznámení o postoupení pohledávek ze dne 6. 1. 2021, smlouva o postoupení pohledávek, seznamy postoupených pohledávek, podací arch). Žalovaný byl následně vyzván ze strany právního zástupce žalobkyně k plnění dluhu (předžalobní výzva ze dne 11. 11. 2021 a podací arch). Z dalších předložených listinných důkazů soud rozhodné skutečnosti nezjistil.

6. Smlouvy uzavřené mezi žalovaným a původním věřitelem byly sjednány v roce 2005 a 2006, a proto se řídí právní poměry vzniklé z tohoto smluvního vztahu s přihlédnutím k ustanovení § 3028 odst. 3 věty první o. z. právní úpravou zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku.

7. Vztah mezi účastníky má podle obsahu práv a povinností povahu smlouvy o půjčce ve smyslu 657 obč. zák., přičemž s ohledem na postavení žalovaného jako spotřebitele se v daném případě použijí ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách směřující k ochraně spotřebitele vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na jejich společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.

8. V projednávané věci bylo prokázáno, že původní věřitel poskytl ve prospěch žalovaného jako dlužníka peněžní částku 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet v 52 týdenních splátkách spolu se souhrnným poplatkem 6 640 Kč. Žalovaný doposud zaplatil celkem 7 100 Kč. Původní věřitel dále poskytl ve prospěch žalovaného jako dlužníka peněžní částku 8 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet v 52 týdenních splátkách spolu se souhrnným poplatkem 5 312 Kč. Na tento závazek neuhradil žalovaný ničeho.

9. Co se týče právního posouzení věci, odkazuje soud rovněž na právní závěry přijaté již v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2018, č. j. 8 Co 137/2018-99. V předmětné věci se totiž jedná typově o věc, kdy půjčka byla spotřebiteli poskytnuta kapitálovou obchodní společností a smyslem a účelem obchodní společnosti (jako podnikatelky) je podnikatelskou činností vytvářet zisk. Tuto skutečnost soud zohlednil nejprve v rámci posouzení otázky platnosti poplatku pro obcházení zákona a rovněž i v rámci úvahy o neoddělitelnosti poplatku od ostatního obsahu právního úkonu. Shoda soudní praxe a občanskoprávní teorie panuje v tom, že úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky (někdy také odměna) představují cenu poskytnutého kapitálu nebo též cenu za užívání půjčených peněžních prostředků (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 869/2012, nebo rozsudek ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. 33 Odo 657/2005).

10. Nelze-li obecně podrobit přezkumu přiměřenosti směnu ekonomických hodnot ve smyslu § 56 obč. zák., samo o sobě to neznamená, že by nebylo možno cenu plnění podrobit přezkumu přiměřenosti z hlediska rozporu s dobrými mravy, neboť značná nepřiměřenost výše smluvního úroku je způsobilá porušit souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je zajišťováno právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

11. Součástí předmětné adhezní smlouvy učinil původní věřitel ujednání o souhrnném poplatku v podobě znemožňující aplikaci zmíněného korektivu. Na jedné straně je zřejmé, že takto sjednaný poplatek je zjevně materiálním zdrojem zisku nahrazujícím obvykle sjednaný úrok, zároveň na straně druhé nelze pominout, v jakém skutečném rozsahu představuje i cenu dohodnuté služby. Takto sjednané ujednání brání tomu, aby bylo možno rozlišit skutečnou cenu věřitelem poskytnuté služby a skutečnou výši úroku, který tak nelze poměřovat ani korektivem dobrých mravů vyplývajícím z § 3 odst. 1 obč. zák.

12. Právní předchůdce žalobkyně z pozice ekonomicky silnějšího subjektu při vědomí neaplikovatelnosti právní úpravy přijaté na ochranu spotřebitele se zjevně snažil eliminovat i užití korektivu dobrých mravů. Smlouva sice není v přímém rozporu s výslovným zákonným zákazem, avšak svými účinky účel a smysl právní úpravy obchází. Věřitel adhezní smlouvou záměrně cílil na výsledek, který právní úpravou není předvídán a není ani žádoucí. Tento právní úkon učiněný in fraudem legis je podle § 39 obč. zák. v této části absolutně neplatný, k čemuž je soud povinen přihlédnout ex officio.

13. Důvod neplatnosti právního úkonu se může omezit pouze na část právního úkonu, je-li tato neplatná část oddělitelná od ostatního obsahu. Oddělitelnost je nutno posuzovat vzhledem k povaze právního úkonu, k jeho obsahu, anebo k okolnostem, za nichž k právnímu jednání došlo. Již v rozsudku ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdo 1248/96 Nejvyšší soud uzavřel, že při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu, je třeba dbát, aby byla respektována vůle subjektů právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající právní úkon sledovala. Je totiž nutno respektovat zásadu autonomie vůle. Neoddělitelnost je tak třeba posuzovat ve smyslu obsahovém, nikoliv reálné nedělitelnosti a podle zásady favor negotii je třeba dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 26 Odo 822/2006, ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2636/2008 nebo nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 436/05). V dané souvislosti je však třeba zdůraznit nejen smysl a účel existence původního věřitele, nýbrž také adhezní povahu smlouvy s tím, že v souzené věci je materiálním zdrojem vytváření zisku vždy právě a jen souhrnný poplatek. Tuto část právního úkonu nelze od ostatního obsahu oddělit pro nezpůsobilost samostatné existence zbylé části obsahu právního úkonu. Nelze totiž pochybovat o tom, že bez sjednání poplatku by původní věřitel, jemuž je vlastní svou činností generovat zisk, což vůbec podmiňuje jeho existenci, by takovýto právní úkon neučinil. Jednajícímu věřiteli, který sleduje uskutečnění jednotného právního následku, navíc pro něj základní povahy (dosažení zisku), nelze proti jeho vůli vnutit pouze jeho částečné uskutečnění, a proto nelze poplatek oddělit od zbylé části obsahu smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).

14. Je-li neplatným ujednání o poplatku, je pro jeho neoddělitelnost neplatný celý právní úkon – smlouva o půjčce – a protože si smluvní strany na základě neplatných smluv poskytly plnění, jsou povinny si plnění vrátit (§ 457 obč. zák.). V případě peněžitého plnění je na soudu, aby tato plnění sám, i při absenci jakéhokoliv úkonu ze strany účastníků řízení, zúčtoval. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 10 900 Kč (byla předána částka 18 000 Kč na základě neplatných smluv a byla získána na stejnorodém plnění částka 7 100 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen žalobkyni vydat.

15. Aniž by bylo dotčeno výše uvedené, dodává soud, že ke stejnému důsledku by vedl rovněž závěr, že ujednání o poplatku je materiálně zcela ujednáním o úroku, neboť se svou povahou jedná o odměnu za poskytnutí půjčky resp. odměnu představující cenu poskytnutého kapitálu, která je materiálním zdrojem generování zisku a která představuje (další) složku úroku. Přiměřenost smluvních podmínek je z tohoto pohledu třeba hodnotit jako celek. Jestliže tedy spotřebitel byl povinen vrátit jistinu ve výši 10 000 Kč společně s částkou 6 640 Kč a rovněž jistinu ve výši 8 000 Kč společně s částkou 5 312 Kč, pak při splácení na dobu 52 týdnů lze dovodit, že úrok činí vždy cca 66 % ročně.

16. Takové ujednání o úrocích v předmětné smlouvě je podle soudu absolutně neplatné podle § 3 odst. 1 a § 39 obč. zák., neboť takto ujednaná skutečná výše ročního úroku se natolik zjevně (jednoznačně) příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jako referenční hodnotu pro zjištění obvyklé úrokové sazby spotřebitelského úvěru soud použil rovněž statistické údaje shromažďované ČNB v databázi ARAD a z nich zjistil, že průměrná výše ročních sazeb korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice na spotřebu v době uzavření smluv činila cca 12,5 % ročně; ujednaná skutečná výše úroku přitom tuto sazbu podstatně převyšuje.

17. Příslušenství tvořené úrokem z prodlení bylo přiznáno podle § 517 obč. zák. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. Co se týče počátku prodlení dlužníka, zde soud vyšel s ohledem na povahu uplatněného nároku (bezdůvodné obohacení) v souladu s § 563 obč. zák. z toho, že žalovaný byl vyzván výzvou odeslanou dne 1. 2. 2021, k plnění ve lhůtě 10 dnů. První den prodlení žalovaného tak připadá na 12. 2. 2021. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta jako nedůvodná.

18. Žalobkyně prokázala notifikační úkon postupitele ohledně postoupení pohledávek z původního věřitele až na současnou žalobkyni coby postupníka. Žalobkyni tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1271/2020).

19. Pro úplnost soud dodává, že nepovažoval za nutné poskytnout žalobkyni před rozhodnutím ve věci poučení podle § 118a o. s. ř., neboť závěr o neplatnosti právního jednání je závěrem právním a tento či obdobný závěr by žalobkyni měl být znám z celé řady jiných jejích právních věcí, pročež by pro ni neměl být závěrem překvapivým ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu.

20. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť poměr procesního úspěchu a neúspěchu obou účastníků byl téměř totožný (žalovaný byl navíc nepatrně úspěšnější, nicméně jemu v řízení žádné náklady nevznikly). Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.