18 C 54/2025

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 53 869,42 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 4 795 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 4 795 Kč od 10. 10. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni: 44 581,19 Kč, úrok z prodlení v rozsahu převyšujícím úrok z prodlení podle výroku I. tohoto rozsudku, 4 493,23 Kč,se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni 53 869,42 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy, resp. z navazující dohody o narovnání.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízením spornými.

3. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 16. 8. 2022 uzavřena smlouva o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč (fakticky 16 000 Kč) (předsmluvní informace, smlouva, potvrzení o platbách). Tento úvěr byl následně vypořádán na základě dalšího úvěru, který si žalovaný u žalobkyně vyřídil (potvrzení o úhradě).

4. Mezi žalobkyní a žalovaným byla následně dne 25. 8. 2022 uzavřena další smlouva o úvěru, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 45 000 Kč, přičemž žalovaný fakticky obdržel pouze 15 136 Kč, částka 20 864 Kč byla použita na vypořádání předchozího úvěru a částku 9 000 Kč si žalobkyně ponechala (předsmluvní informace, smlouva, potvrzení o platbách). V rámci kontraktačního procesu žalovaný doložil kopii svých dokladů (scan dokladů žalovaného).

5. V důsledku prodlení žalovaného jej žalobkyně vyzývala k úhradě dluhu (upomínky, předžalobní výzva, potvrzení o odeslání). Strany si následně sjednaly dohodu o narovnání, kterou se žalovaný zavázal ve splátkách uhradit žalobkyni 51 376,19 Kč, přičemž strany uvedly, že tím odstraňují spornou otázku výše splátky podle úvěrové smlouvy (dohoda o narovnání). Žalovaný byl poté k plnění dluhu vyzýván ze strany zástupce žalobkyně (předžalobní výzva a potvrzení o odeslání).

6. Obratový zůstatek na účtu žalovaného v červenci 2022 byl v podstatě nulový (výpis z účtu). Žalobkyně dále provedla lustrace žalovaného (výpisy z lustrací). Žalobkyně měla k dispozici i potvrzení o příjmech žalovaného (výplatní lístky).

7. Podle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nezpochybnil, neuhradil žalovaný na první smlouvu sám ničeho, na druhou smlouvu uhradil 15 splátek, tj. celkem 29 205 Kč, a poté ještě uhradil 2 000 Kč. Celkem tedy žalovaný uhradil 31 205 Kč.

8. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen „ZSÚ“).

9. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 25. 8. 2022 je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr přitom vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).

10. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně nebyla. Žalobkyně sice měla k dispozici potvrzení o příjmu žalovaného, který byl relativně nízký, nicméně žádné další relevantní doklady neměla. Pokud jde o jediný výpis z účtu, obratový kredit i debet jsou v zásadě shodné a je tedy zřejmé, že žalovaný nebyl schopen si vytvářet žádnou finanční rezervu. Navíc z podkladů plyne, že měl vyživovací povinnost, která nebyla nijak zkoumána ani zohledněna. Je tedy zřejmé, že žalobkyně se v podstatě vůbec nezabývala výdajovou stránkou majetkových poměrů žalovaného, tj. nevyžádala si od žalovaného žádné doklady o jeho pravidelných výdajích a nemohla mít k dispozici takové vstupní údaje, na jejichž základě by teprve mohla získat představu o reálných výdajích žalovaného. Způsob, jakým žalobkyně obhajuje svůj přístup při tvrzeném ověřování bonity žalovaného, je tedy pro soud nepřezkoumatelný, a proto nedostatečný, na čemž nic nemění provedení lustrací žalovaného, které nemůže být samo o sobě dostačující. Jestliže se tedy žalobkyně dostatečně nezabývala především výdajovou stránkou žalovaného, nemohla ani provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Neměla tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohla učinit relevantní závěr o reálné schopnosti žalovaného úvěr splatit.

11. Přestože si je soud vědom různých právních názorů, kloní se k tzv. formálnímu pojetí zkoumání úvěruschopnosti, a to bez ohledu na to, zda a v jakém rozsahu spotřebitel na úvěr plnil (srov. rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-755/22). Tento názor je dále podpořen i samotným zněním § 86 odst. 1 poslední věty zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že úvěr může být poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Z výsledku posouzení úvěruschopnosti žalovaného však takový závěr učinit nešlo. Samotný závěr o tom, že nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost dlužníka, proto vede k neplatnosti sjednané spotřebitelské smlouvy o úvěru.

12. Z jednotlivých kroků žalobkyně je přitom zřejmé, že jejím úmyslem nebylo řádně posoudit schopnost žalovaného úvěr splatit (a případně mu úvěr při negativním zjištění neposkytnout), ale naopak vytvořit situaci, kdy si formálně vůči žalovanému vytvoří co nejvyšší pohledávku. To plyne z toho, že žalobkyně nejprve půjčila žalovanému nižší částku, kterou obratem „refinancovala“ na vyšší tak, aby si mohla mj. ponechat vyšší „náklady na vyřízení úvěru“, a celkově navýšit související platební povinnosti žalovaného. Žádný jiný smysl takový postup žalobkyně nedává. Dalším krokem, jak soudu ztížit materiální přezkum svého postupu vůči spotřebitelům, je pak uzavření dohody o narovnání.

13. Podle § 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno.

14. Podle § 1 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru.

15. Podle článku 8 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „Směrnice“), členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

16. Podle článku 22 odst. 2 Směrnice, členské státy zajistí, aby se spotřebitelé nemohli vzdát práv, která jsou jim přiznána ustanoveními vnitrostátních právních předpisů provádějícími tuto směrnici nebo jí odpovídajícími.

17. Podle článku 23 Směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

18. Podle § 1903 odst. 1 o. z. dosavadní závazek lze nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné.

19. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

20. Na podkladu těchto východisek dospěl soud k tomu, že dohoda o narovnání je absolutně neplatná a nelze k ní přihlédnout. Podle názoru soudu lze na projednávanou věc v plném rozsahu aplikovat závěry usnesení Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 15 Co 114/2023 (č. l. 15-18), s nímž byla žalobkyně předem seznámena (ostatně sama žalobkyně byla účastníkem i v dané věci, přičemž nelze vyloučit, že postup formou uzavření dohody o narovnání se spotřebitelem oproti návrhu na schválení smíru může být reakcí právě na uvedený závěr odvolacího soudu) a jímž bylo potvrzeno rozhodnutí zdejšího soudu o neschválení smíru, a to přímo ve věci žalobkyně a podobném postupu. Z materiálního pohledu nevidí soud žádný rozdíl z hlediska posuzování návrhu na schválení smíru nebo nároků z titulu dohody o narovnání, vycházejí-li původní vztahy ze spotřebitelského úvěru. Proto soudu odkazuje na závěry odvolacího soudu, z nichž mj. plyne, že: pro věřitele stanoví Směrnice základní trojici povinností (která byla přenesena i do ZSÚ), které má věřitel vůči spotřebiteli před samotným uzavřením smlouvy o úvěru (povinnost poskytnout informace před uzavřením smlouvy – čl. 5 odst. 1 Směrnice, povinnost poskytnout náležité vysvětlení před uzavřením smlouvy – čl. 5 odst. 6 Směrnice a povinnost ověřit schopnost spotřebitele splatit úvěr – čl. 8 Směrnice). Zajištění dostatečné informovanosti spotřebitele a případné poskytnutí vysvětlení má přispět k tomu, aby spotřebitel zvážil případná rizika nabízeného úvěru. Lze tedy dovodit, že základním kamenem rozhodování spotřebitele při vstupu do kontraktačního procesu s podnikatelem při uzavírání smlouvy o úvěru, je právě jeho informovanost a řádné vysvětlení všech dopadů jeho rozhodnutí danou smlouvu uzavřít. Odvolací soud pak má za to, že není na místě jakkoliv slevovat z této informační a vysvětlovací povinnosti věřitele ve vztahu ke spotřebiteli ani v dalším průběhu jejich vztahu, tedy ani ve chvíli, kdy má být původní závazek vyplývající ze smlouvy o úvěru nahrazen závazkem novým v rámci uzavřeného smíru (narovnání), jímž tak budou vypořádány závazky vyplývající ze spotřebitelské smlouvy o úvěru. I v tomto případě by měl být spotřebitel náležitě informován, z jakého důvodu se tak děje a jaké jsou jeho reálné možnosti v případě neuzavření smíru. Spotřebitel by totiž měl v rámci svého vztahu s podnikatelem činit informovaná rozhodnutí založená na náležitém zvážení všech okolností a při úplné znalosti věci. V opačném případě by (v tomto odvolací soud zcela sdílí závěry okresního soudu) ztratila kogentní úprava spotřebitelské smlouvy o úvěru jakýkoliv smysl, odvolací soud shrnuje, že i v případě uzavření smíru v této konkrétní věci je nutno posuzovat otázku zneužívajícího a nepoctivého jednání podnikatele, a to prizmatem ustanovení Směrnice a ZSÚ, neboť s ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy o úvěru a nastavené míry ochrany spotřebitele v takovém závazkovém vztahu nelze bez dalšího od tohoto charakteru vztahu odhlédnout ani v případě uzavřeného narovnání v podobě smíru, žalobkyně zjevně zneužila svého postavení a jednala vůči žalovanému nepoctivě, tedy v rozporu s § 6 a § 433 o. z. To vše za situace, kdy jakkoliv nevyšlo v průběhu řízení najevo (natož aby bylo prokázáno), že by žalobkyně splnila vůči žalovanému před uzavřením smíru svou informační a vysvětlovací povinnost a jasně mu vyložila, jaké možnosti (byť možná hypotetické) má v případě neuzavření smíru a ponechání rozhodnutí sporu na soudu. Jak totiž vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. C-472/11, ve věci , Anonymizováno, , jméno FO, , Anonymizováno, , má spotřebitel možnost přijmout i pro něj nevýhodné ujednání, avšak pouze za situace, kdy si je spotřebitel vědom toho, že takové zneužívající ujednání není závazné, a přesto s ním vyslovil svobodný a vědomý souhlas. K tomu však v tomto případě zjevně nedošlo. Nepoctivost v jednání žalobkyně pak nespatřuje odvolací soud v tom, že by se spotřebitelem v případě nároků ze smlouvy o úvěru uzavřela smír, ale že tak učinila za okolností vyšlých najevo v průběhu řízení a popsaných výše.

21. Toto rozhodnutí bylo navíc evidenčním senátem Krajského soudu v Ostravě přijato k publikaci s touto právní větou: Při schvalování soudního smíru uzavřeného mezi účastníky ohledně nároků ze spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 ZSÚ, je soud povinen zkoumat, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru při uzavírání smíru vůči spotřebiteli nejednal nepoctivě, tedy v rozporu s § 6 a § 433 o. z., za což je možno považovat i situaci, kdy se poskytovatel úvěru zjevně uzavřením soudního smíru se spotřebitelem snaží obejít následky porušení své zákonné povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele dle § 86 odst. 1 ZSÚ.

22. Dále soud odkazuje na závěry usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2023, sp. zn. 30 Co 2/2023), z něhož plyne, že: soulad smíru s hmotným právem nelze bez dalšího poměřovat ani výší plnění, které by byl spotřebitel v případě autoritativního rozhodnutí soudu o původním nároku povinen zaplatit, je však třeba zabývat se tím, zda samotná dohoda o smíru není v rozporu s kogentním ustanovením hmotného práva včetně práva na ochranu spotřebitele. Takový rozpor odvolací soud v dané věci shledal, takový smír by bylo možné schválit jen tehdy, pokud by bylo zjištěno, že žalovaná si je sice vědoma toho, že zneužívající ustanovení v uzavřeném smíru nejsou závazná, nepřeje si však, aby bylo vyloučeno jejich použití, čímž vyslovuje s dotčeným ujednáním svobodný a vědomý souhlas. Spotřebitel se může dovolávat nejen ujednání úvěrové smlouvy, při jejímž uzavření byla porušena ustanovení na jeho ochranu, ale i zneužívajících ujednání obsažených v následné dohodě o novaci úvěru. To však platí pouze za předpokladu, že se spotřebitel vzdá účinků nezávaznosti zneužívajícího ujednání a toto vzdání se práv vyplývá z jeho svobodného a vědomého souhlasu. Uvedenou skutečnost pak přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu (srovnej rozsudek Evropského soudního dvora z 9. 7. 2020, Ibercaja Banco, C -452/18, bod 30).

23. Za účelem, aby nebyl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, v řadě případů národní i evropské předpisy vyžadují pozitivní zásah ze strany soudu, a to i bez návrhu spotřebitele. Tak tomu je i v případě spotřebitelského úvěru, u něhož nebyla řádně posouzena úvěruschopnost, přičemž právě o takovou věc se jedná. Porušení této povinnosti poskytovatele úvěru je sankcionováno (nejen) absolutní neplatností smlouvy, neboť jde o jednání, které odporuje zákonu a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Bylo by v rozporu se smyslem a účelem této kogentní právní regulace, aby ji věřitel mohl obejít za účelem získání exekučního titulu již jen tím, že se spotřebitelem uzavře na první pohled výhodnou dohodu o narovnání s tím, že mu případně i část nároků, které by mu soud s ohledem na neplatnost smlouvy stejně nepřiznal (čehož si je při jednání o podmínkách dohody věřitel vědom), „velkoryse odpustí“, nebo tyto nároky „rozesplátkuje“ na další časové období.

24. Jinými slovy, v případě první hmotněprávní dohody (smlouva o úvěru, která je absolutně neplatná) je vyžadován zásah soudu z moci úřední, aby nebyl vytvořen exekuční titul na zjevně nemravný nárok z absolutně neplatné smlouvy, přičemž Směrnice brání tomu, aby se námitka neplatnosti ponechala jen na spotřebiteli. Nicméně v případě další hmotněprávní dohody o narovnání – mezi stejnými osobami a ve stejné spotřebitelské věci, která navíc materiálně vychází z nároků, které by jinak přiznány nebyly (což spotřebitel v době uzavření dohody neví, a právě na to věřitel spoléhá), a při které věřitel opět úvěruschopnost spotřebitele nezkoumá, byť svou povahou jde o další hmotněprávní modifikaci spotřebitelského úvěru s novým režimem splátek – má být vytvořen exekuční titul, který sice formálně vychází z dohody o narovnání, ale materiálně jde stále o nároky z absolutně neplatné smlouvy. Pokud by soud musel z takové dohody o narovnání vycházet bez dalšího, aproboval by se tím důsledek, kdy se porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele zhojí již jen tím, že spotřebitel (který je obecně proti své nevědomosti a nemravným postupům poskytovatelů nebankovních úvěrů chráněn z moci úřední) uzavře s věřitelem novou dohodu, která se pro spotřebitele sice z jeho pohledu pod tlakem výzev věřitele může jevit jako výhodná, ale v poměrech ustálené praxe soudů je nepřiměřená v jeho neprospěch. Poskytovateli úvěru by v takových případech přitom stačilo v narovnání např. jen modifikovat splatnost či výši splátek, aniž by musel cokoli spotřebiteli odpouštět, s tím, že zcela formálně pouze uvede, že něco je mezi nimi „sporné“, byť to tak vůbec není. Jestliže lze autoritativně zasáhnout do smlouvy o úvěru pro její rozpor se zákonem (§ 86 ZSÚ) a současně i zcela zjevným narušením veřejného pořádku (§ 588 o. z.), je podle názoru soudu nezbytné zachovat stejnou možnost korekce i pro případ navazující dohody o narovnání, která materiálně z takové absolutně neplatné smlouvy vychází a jejímž jediným účelem je uvedené principy ochrany spotřebitele obejít a negovat.

25. Vyjít z takového dohody o narovnání by bylo možné jen tehdy, pokud by bylo zjištěno, že žalovaný si je sice vědom toho, že zneužívající ustanovení nejsou závazná, nepřeje si však, aby bylo vyloučeno jejich použití, čímž vyslovuje s dotčeným ujednáním svobodný a vědomý souhlas a vzdává se tak účinků nezávaznosti zneužívajícího ujednání. Ze shora uvedené judikatury totiž plyne, že problematická není samotná skutečnost uzavření dohody o narovnání ve věci spotřebitelského úvěru, ale především otázka rozsahu informací, které byly v dané souvislosti spotřebiteli poskytnuty.

26. Žalobkyně byla v daném ohledu konkrétně vyzvána soudem, aby splnění své informační povinnosti doložila. Na to žalobkyně reagovala v podstatě pouze sdělením, že o řešení situace požádal žalovaný. Žádné další informace nesdělila a k jednání se nedostavila, a proto ji soud v daném ohledu nemohl poskytnout výzvu podle § 118a o. s. ř. a vycházel tedy z toho, že žalobkyně neprokázala, že by svou informační povinnost řádně splnila. Jinými slovy, v řízení nebylo prokázáno, že by si žalovaný shora uvedených důsledků vůbec byl vědom, tedy že by si byl vědom, že se uzavřením dohody o narovnání vzdává účinků, které by mělo určení, že ujednání původní úvěrové smlouvy mohou mít zneužívající povahu nebo že je smlouva jako celek neplatná. Prostý souhlas žalovaného s uzavřením narovnání nebo uznání tam obsaženého závazku, nemůžou jeho informovaný souhlas nahradit. Žalobkyně nesplnila vůči žalovanému před uzavřením dohody o narovnání svou informační a vysvětlovací povinnost a jasně mu nevyložila, jaké možnosti (byť možná hypotetické) má v případě neuzavření dohody o narovnání a ponechání rozhodnutí sporu na soudu. Prostým porovnáním částky k úhradě uvedené v dohodě o narovnání a výše bezdůvodného obohacení žalovaného je zřejmé, proč k plnění informační povinnosti žalobkyně nepřistoupila.

27. K tomu lze dodat, že účelem dohody o narovnání byla snaha žalobkyně o ztížení materiálního přezkumu původních úvěrových podmínek a jejích postupů při poskytování spotřebitelských úvěrů, které byly v rozporu se zákonem. Zjevná účelovost dohody o narovnání plyne i z toho, že jako důvod spornosti je uvedena výše měsíční splátky, aniž by bylo uvedeno, proč by zrovna tato skutečnost měla být spornou, když jde o zcela jednoznačný údaj uvedený v původní smlouvě. Tento postup žalobkyně, byť formálně vypadá v pořádku, pak podle názoru soudu ve svém souhrnu a při zohlednění jím sledovaného účelu (formálně vytvořit nový zavazovací důvod, který má vyloučit přezkum původních úvěrových podmínek a postupů žalobkyně), představuje i zjevné zneužití práva (§ 8 o. z.)

28. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k tomu, že z dohody o narovnání nelze v tomto řízení vůbec vycházet, protože je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem a zjevné narušení veřejného pořádku (§ 588 o. z.), její uplatnění představuje zjevné zneužití práva (§ 8 o. z.) a její aplikace by rovněž založila nepoctivou a významnou nerovnováhu mezi podnikatelem a spotřebitelem (§ 1815 o. z.).

29. Uplatněné nároky tedy soud posoudil podle úvěrové smlouvy z 25. 8. 2022, přičemž tato smlouva je neplatná pro neposouzení úvěruschopnosti a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy (a ani z neplatné dohody o narovnání) přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., protože ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.

30. I přes obecnou koncepci § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.

31. Materiálně bylo žalovanému poskytnuto plnění ve výši 36 000 Kč, protože částka 9 000 Kč žalovanému fakticky plněna nebyla.

32. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 4 795 Kč (byla předána částka 36 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 31 205 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen podle § 2993 o. z. žalobkyni vydat.

33. Jelikož žalovaný byl v řízení zcela pasivní a k jednání se nedostavil (a soudu tedy nic nesdělil ohledně jeho aktuálních možností poskytnutou jistinu úvěru vrátit ve smyslu § 87 ZSÚ), nezbylo soudu než ohledně splatnosti uplatněného nároku vyjít z doložené výzvy. Žalobkyně požadovala úrok z prodlení od 10. 10. 2024, přičemž v té době již žalovaný byl v prodlení s ohledem na předžalobní výzvu ze dne 21. 5. 2024 (§ 1958 odst. 2 o. z.). Úrok z prodlení byl přiznán pouze z částky, s jejímž vrácením je žalovaný v prodlení; sazbu úroku z prodlení soud (vázán žalobním návrhem) ponechal v žalobkyní požadované výši.

34. Žalovaný byl v řízení úspěšnější, nicméně jemu žádné náklady nevznikly, a proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.