18 C 78/2023

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 70 688,96 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 35 378,96 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky: 5 557 Kč od 26. 10. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně, 16 670,70 Kč od 27. 10. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 % ročně, 2 038,50 Kč od 26. 3. 2022 do 29. 3. 2022 ve výši 11,75 % ročně, 8 151,26 Kč od 27. 3. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, 5 000 Kč od 10. 2. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni 35 310 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala nároku na zaplacení 70 688,96 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o podnájmu osobního motorového vozidla, neboť podle žalobkyně žalovaný nesplnil své platební povinnosti z této smlouvy a souvisejících následných dohod v souvislosti s poskytnutím vozidla Hyundai i30, [registrační značka] (dále jen„ vozidlo“), do dočasného užívání žalovanému.

2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Skutečnosti uvedené v žalobě neučinil v řízení spornými.

3. Soud podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů učinil soud následující skutková zjištění.

5. Ze smlouvy o podnájmu vozidla soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla 3. 3. 2021 uzavřena smlouva, na základě které žalobkyně přenechala žalovanému do užívání vozidlo a žalovaný se zavázal uhradit žalobkyni startovací poplatek a měsíční nájemné.

6. Z protokolu o předání vozu soud zjistil, že vozidlo bylo žalovanému předáno 19. 3. 2021. Z protokolu o vrácení (převzetí) vozu soud zjistil, že vozidlo bylo žalobkyni vráceno 5. 11. 2021, přičemž v protokolu je uvedeno, že vozidlo je poškozeno, a to konkrétně nárazník, blatník, světlomet a drobné oděrky po obvodu vozidla.

7. Z dohody o splátkách ze dne 20. 9. 2021 soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dohoda o splátkách. V dohodě je specifikován dluh žalovaného z uzavřené smlouvy ve výši 22 227,70 Kč, který žalovaný co do důvodu i výše uznal a zavázal se jej žalobkyni uhradit ve splátkách. V dohodě bylo sjednáno, že v případě prodlení žalovaného se celý dluh stane okamžitě splatným, a to dnem následujícím po nezaplacení kterékoliv splátky, a dále byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,25 % z celé výše dluhu za každý den prodlení. K uznání tohoto dluhu ze strany žalovaného došlo rovněž formou samostatného uznání dluhu ze dne 20. 9. 2021.

8. Z dohody o splátkách ze dne 15. 12. 2021 soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena další obdobná dohoda, a to pro další dluh ze smlouvy ve výši 12 228,26 Kč, který žalovaný opět co do důvodu i výše uznal a zavázal se jej žalobkyni uhradit ve splátkách. V dohodě bylo sjednáno, že v případě prodlení žalovaného se celý dluh stane okamžitě splatným, a to dnem následujícím po nezaplacení kterékoliv splátky, a dále byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,25 % z celé výše dluhu za každý den prodlení.

9. Z doložených faktur za pronájem vozu v říjnu a listopadu 2021 a za čištění vozu soud zjistil, že součet fakturovaných částek odpovídá dohodě o splátkách ze dne 15. 12. 2021. Ze seznamu vydaných faktur soud zjistil, že součet fakturovaných částek odpovídá dohodě o splátkách ze dne 20. 9. 2021.

10. Z faktury ze dne 26. 1. 2022 soud zjistil, že žalovanému je účtována náhrada škody v souvislosti s pojistnou událostí a poškozením vozidla ve výši 5 000 Kč se splatností 9. 2. 2022.

11. Z předžalobní výzvy a podacího archu soud zjistil, že žalovaný bylo vyzván k úhradě dluhu právním zástupcem žalobkyně.

12. Z výpočtu smluvní pokuty soud s ohledem na níže uvedené právní závěry nic nezjišťoval.

13. Podle § 2053 o. z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

14. Podle § 1931 o. z. bylo-li ujednáno plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou splátku, má věřitel právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly. Toto právo může věřitel uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky.

15. Podle § 1813 o. z. zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

16. Podle § 1815 o. z. ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

17. Uznání dluhu je samostatným utvrzovacím institutem; utvrzovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4606/2018).

18. Ze strany žalovaného došlo k uznání dluhu v konkrétní výši (22 227,70 Kč a 12 228,26 Kč), toto právní jednání bylo provedeno v písemné formě, je v něm uveden důvod dluhu včetně specifikace smlouvy, na základě které vznikl, a jeho výše a žalovaný se zavázal dluh ve splátkách zaplatit. Uznání dluhu nebylo v řízení ze strany žalovaného nijak zpochybněno. Právní jednání žalovaného tak naplnilo zákonné náležitosti a byla jím založena vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít tuto skutečnost za prokázanou. Protože v řízení k vyvrácení domněnky o trvání dluhu nedošlo, žalovaný dosud pohledávku zcela nezaplatil a v řízení nevyšlo najevo, že dluh zanikl jinak, bylo žalobě v daném rozsahu vyhověno. Příslušenství tvořené zákonným úrokem z prodlení k těmto nárokům bylo přiznáno podle § 1931, § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., přičemž způsob uplatnění úroku z prodlení odpovídá splatnostem sjednaným v obou dohodách o splátkách, sjednanému okamžitému zesplatnění při prodlení žalovaného, to vše s přihlédnutím k oběma úhradám ze strany žalovaného na dohodu o splátkách z 15. 12. 2021 dne 25. 2. 2022 a 29. 3. 2022 (žalovaný tvrzení žalobkyně ohledně obou úhrad nijak nezpochybnil).

19. Co se týče uplatněného nároku na sjednanou spoluúčast v souvislosti s poškozením vozidla ve výši 5 000 Kč, daný nárok odpovídá obsahu smlouvy, v níž je sjednáno havarijní pojištění s minimální spoluúčastí žalovaného ve výši 5 000 Kč, obsahu předávacího protokolu podepsaného i žalovaným, v němž je poškození vozidla specifikováno, jakož i související faktuře na danou částku, v níž je opět poškození vozidla (světlo, blatník a nárazník) specifikováno. Jelikož žalovaný ani tento nárok, který odpovídá sjednaným podmínkám a doloženým listinám, neuhradil, dostal se do prodlení, a daný nárok proto byl uplatněn důvodně, a to včetně nároku na úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

20. Jako nedůvodný však hodnotí soud uplatněný nárok na zaplacení smluvních pokut. Žalovaný měl v daném smluvním vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a vedle zákonné úpravy smluvního typu dopadají na tento závazek také zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z.

21. Smluvní pokuta byla v obou dohodách sjednána ve výši 0,25 % denně (tedy cca 91 % ročně) z celé výše dluhu. Obecně platí, že veškerá ujednání mezi spotřebitelem a podnikatelem podléhají ze strany soudu z úřední povinnosti posouzení, zda nemají zneužívající charakter ve smyslu § 1813 o. z., zda tato ujednání projdou tzv. testem proporcionality. Ujednání o nepřiměřeně vysoké smluvní pokutě není uvedeno v § 1814 o. z. (ve výčtu zvláště zakázaných ujednání, která se bez dalšího považují za nepřiměřená). Nicméně i smluvní pokuta, jakožto závazek spotřebitele ve smlouvě, musí procházet vždy testem přiměřenosti právě dle § 1813 o. z. Argumentem tohoto posouzení je odkaz na Směrnici Rady 93/13 EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, kde v příloze odst. 1 písm. e) je konkrétně uvedeno, že předmětem dané regulace jsou i podmínky, jejichž cílem nebo následkem je požadavek na spotřebiteli, který neplní závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné, přičemž odškodným lze podle soudu rozumět i smluvní pokutu, bez ohledu na to, zda byla sjednána ve smlouvě individuálně.

22. Předmětná smluvní pokuta byla sjednána v situaci, kdy dluh ze strany žalovaného byl současně uznán (byla tím založena domněnka trvání dluhu podle § 2053 o. z.), tato měla být odvozována po celou dobu od celkové výše uznaného dluhu (nikoli od aktuální dlužné částky) a navíc byla sjednána v nepřiměřeně vysoké výši, neboť činí cca 91 % ročně. S přihlédnutím ke všem okolnostem, a to především, že funkcí pokuty nebylo zajistit povinnost vrátit vozidlo (ve druhém případě již bylo navíc vozidlo vráceno) a že žalobkyně zároveň disponovala uznáním dluhu, má soud za to, že sjednaná paušální výše smluvní pokuty, která ani nezohledňuje aktuální výši dluhu, je ve zřejmém nepoměru k významu zajišťované povinnosti a v rozporu s požadavkem přiměřenosti proto zakládá významnou nerovnováhu v právu věřitele na zaplacení smluvní pokuty a povinnosti žalovaného v jeho neprospěch (§ 1813 o. z.). Jde tak o ujednání zakázané ve smyslu § 1813 o. z., nepřihlíží se k němu (§ 1815 o. z.), nemá žádné právní důsledky a nepřichází v úvahu ani smluvní pokutu moderovat (§ 2051 o. z.).

23. Otázku, zda ujednání ve spotřebitelské smlouvě nemá zneužívající charakter, soud zkoumá z úřední povinnosti. V tomto směru lze odkázat jak na gramatický a logický výklad textu § 1815 o. z. (ke zneužívající klauzuli by se snad mohlo přihlížet pouze v případě, že by se jejího použití výslovně dovolal samotný spotřebitel), tak eurokonformní výklad s ohledem na judikaturu Soudního dvora EU, který vyžaduje, aby národní soud ex offo zkoumal zneužívající charakter klauzule a tím vyrovnával nerovnost fakticky existující při řízení mezi spotřebitelem a profesionálem (srov. např. rozsudek Soudního dvora EU C -243/08 Pannon GSM nebo C -618/10 Banco Espanol de Crédito). Z těchto důvodů tedy soud v daném rozsahu žalobu zamítl.

24. Pro úplnost soud dodává, že smyslem § 115a o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení v případě, že všechna potřebná skutková zjištění lze zjistit přímo z účastníky předložených listinných důkazů; § 115a o. s. ř. přitom ale nestanoví nic o tom, že by soud v takovémto případě měl (musel) žalobě vyhovět (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Z povahy tohoto ustanovení plyne, že soud nesmí rozhodnout bez nařízení jednání pouze v těch případech, kdy by rozhodnutí bylo založeno na tom, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, což ale není tento případ.

25. Vzhledem k tomu, že úspěch obou účastníků byl co do žalovaných jistin téměř shodný, rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.