18 C 95/2023

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Skalkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částky 98 159 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 25 414 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni: -) částku 72 745 Kč, -) zákonný úrok z prodlení z částky 36 672,49 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 %, -) úrok 29 % ročně z částky 36 672,49 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení, a -) kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 442,44 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni 98 159 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil poskytnutou zápůjčku.

2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil.

3. Soud podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

4. Původní věřitel i žalobkyně jsou českými právnickými osobami, žalovaný je občanem Slovenské republiky. V posuzovaném případě byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr v České republice, kde žalovaný tehdy měl a doposud má své faktické bydliště. Mezinárodní příslušnost zdejšího soudu je tedy dána podle čl. 17 bod 1 písm. c) ve spojení s čl. 18 bod 2 nařízení Brusel I bis.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění:

6. Mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne 5. 12. 2018 uzavřena smlouva o zápůjčce s tím, že ze sjednané jistiny bylo žalovanému v hotovosti poskytnuto 40 414 Kč a zbývající část 4 586 Kč měla být započtena proti pohledávce původního věřitele z dřívější smlouvy o zápůjčce. Žalovaný se danou částku zavázal splatit spolu s poplatkem 43 241 Kč ve splátkách do 24 měsíců (smlouva o zápůjčce a standardní informace o úvěru). Ze související karty zákazníka vyplývá, že žalovaný má základní vzdělání, žije na ubytovně, jeho příjem je 17 284 Kč a výdaje jsou 6 000 Kč a k tomu splátky 2 000 Kč Tyto údaje měly být ověřeny z pracovní smlouvy a výplatních lístků (karta zákazníka). Žalovaný nebyl při uzavření smlouvy v exekuci (lustrace v centrální evidenci exekucí). Z interních výpisů věřitele plyne, že žalovaný uhradil na danou smlouvu celkem 15 000 Kč (interní výpisy).

7. Původní věřitel pohledávku postoupil ve prospěch žalobkyně, o čemž byl žalovaný postupitelem vyrozuměn (postupní smlouva včetně seznamu pohledávek, vyrozumění o postoupení pohledávky a podací lístek). Žalovaný byl následně vyzýván k úhradě dluhu výzvou žalobkyně i právního zástupce žalobkyně (výzva z 10. 2. 2022, předžalobní výzva a podací lístek).

8. Soud pro nadbytečnost neprovedl návrh na výslech vázané zástupkyně původního věřitele k okolnostem uzavření smlouvy, neboť soud dospěl k závěru, že skutkový stav byl v daném ohledu zjištěn dostatečně a že lze v dané souvislosti vyjít z doložených listin. S ohledem na časový odstup od uzavření smlouvy (pět let) by navíc navržená svědkyně podle názoru soudu již nebyla schopna detailně si rozpomenout na tento konkrétní případ a doplnit tak dosavadní zjištění. Pokud tehdy tato osoba nějak prověřovala příjmy a výdaje žalovaného, nic jí nebránilo v tom tento svůj postup řádně vyznačit v kartě zákazníka – takto bylo vyznačeno zkoumání příjmů, avšak zkoumání výdajů nikoli (srov. níže). Listiny, které měl věřitel k dispozici k ověření poměrů žalovaného, byly zaneseny v zákaznické kartě, a z toho soud vychází.

9. Žalobkyně prokázala notifikační úkon postupitele ohledně postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni coby postupníka. Žalobkyni tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022).

10. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2390 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“).

11. Soud dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr přitom vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022).

12. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost spotřebitele posouzena řádně nebyla. Co se týče příjmové stránky, je zde uveden velmi nízký příjem, který byl věřitelem ověřen z pracovní smlouvy a výplatních lístků. Původní věřitel však dostatečným způsobem neprověřil výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného, tj. nevyžádal si od žalovaného žádné doklady o výši jeho plateb za bydlení na ubytovně, inkaso a jiné pravidelné výdaje. Žalovaný v dané souvislosti nedoložil ani výpisy z účtu. V daném ohledu se tak věřitel spolehl na ničím nedoložené částky uvedené žalovaným, neboť z karty plyne, že věřitel si žádné doklady ohledně výdajů nevyžádal. Deklarovaná výše výdajů odpovídající cca 200 Kč denně se pak soudu jeví jako objektivně nereálně nízká pro všechny náklady dospělého člověka bydlícího na ubytovně. Tuto částku pak věřitel při poskytnutí zápůjčky nijak neověřoval. Za situace, kdy původní věřitel neověřoval výdaje žalovaného, má soud za to, že věřitel neprověřil výdajovou stránku majetkových poměrů žalovaného dostatečným způsobem. Co do výdajů nelze bez dalšího vycházet ani z částky životního minima, která je pouze úředně stanovenou částkou, která však nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení.

13. S ohledem na velmi nízký příjem žalovaného, vysokou částku k úhradě (plnění podle smlouvy včetně poplatku by odpovídalo cca pěti celým měsíčním mzdám žalovaného) a nedostatečné zkoumání výdajové stránky bylo povinností věřitele majetkové poměry žalovaného dále prověřit pomocí dalších dokladů vyžádaných od žalovaného, když se nabízela důvodná pochybnost o reálné schopnosti žalovaného vytvořit si dostatečnou rezervu na splátky úvěru. Špatnou finanční situaci žalovaného ostatně dokládá i fakt, že žalovaný již splácel jiný úvěr se splátkou 2 000 Kč. Původní věřitel proto měl s ohledem na shora uvedené okolnosti věnovat faktické finanční situaci žalovaného mnohem důslednější pozornost. Jestliže se však věřitel dostatečně nezabýval především výdajovou stránkou, nemohl ani provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Neměl tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní kladný závěr o reálné schopnosti žalovaného úvěr splatit.

14. Co do odkazu žalobkyně na doložená soudní rozhodnutí soud konstatuje, že po zhodnocení individuálních poměrů projednávané věci vyšel ze závěru Nejvyššího soudu, že hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Soud dále podotýká, že odkaz na rozhodnutí sp. zn. 33 ICdo 159/2022 není přiléhavý, neboť z jeho stručného odůvodnění plyne, že věřitel jako banka zkoumal poměry dlužnice i z interních údajů vyplývajících z vedení běžných účtů, jejichž majitelkou byla dlužnice; nic takového v projednávané věci neproběhlo.

15. Smlouvu o zápůjčce je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo.

16. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění.

17. Ze sjednané jistiny bylo žalovanému v hotovosti poskytnuto 40 414 Kč a zbývající část 4 586 Kč měla být započtena proti pohledávce původního věřitele z dřívější smlouvy.

18. Přestože si je soud vědom toho, že vady započtení jako právního jednání jsou obvykle spojeny s relativní neplatností, nelze ani v této souvislosti vyloučit závěr o možné absolutní neplatnosti, a to za situace, kdy by byly dány předpoklady přihlédnutí k neplatnosti soudem ex offo vypočtené v § 588 o. z. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5711/2017). V dané věci došlo v předmětné smlouvě k faktickému zápočtu výše specifikovaných tvrzených pohledávek. I smluvní volnost stran však podléhá korektivu dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 a § 547 o. z., a právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné (§ 580 odst. 1 a § 588 o. z.). Tento korektiv tedy zjevně lze uplatnit i v případě, kdy by dané ujednání bylo zneužitím smluvní volnosti v neprospěch dlužníka. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Veden těmito závěry a okolnostmi projednávané věci soud přezkoumal předmětný zápočet, neboť od jeho platnosti se odvíjí to, jaké plnění bylo žalovanému ze smlouvy o úvěru poskytnuto.

19. Proto se soud zabýval tím, zda v době tvrzeného zápočtu pohledávka žalovaného na poskytnutí předmětu zápůjčky vůbec existovala. Pohledávka žalovaného na poskytnutí jistiny zápůjčky, která byla použita v rámci zápočtu v předmětné smlouvě, však s ohledem na absolutní neplatnost této smlouvy neexistovala (nemohla ani vzniknout) a předmětné započtení je z důvodu její neexistence neplatné, neboť započíst lze pouze pohledávky existující (tedy takové, které platně vznikly a dosud nezanikly). Jde přitom výjimečně o neplatnost absolutní, a to s ohledem na okolnosti zápočtu, neboť především je soudu z úřední činnosti známo, že k těmto zápočtům dochází u nebankovních úvěrů proto, že původní věřitel bývá veden úmyslem ztížit materiální přezkum obvykle nemravných smluvních podmínek původní smlouvy, snížit tím možnosti ochrany spotřebitele a tím si i zjednodušit vymáhání tvrzeného neuhrazeného zůstatku původní zápůjčky, který se měl takto„ převtělit“ do nové dlužné jistiny, a k níž si původní věřitel měl znovu připočíst i příslušenství (to vše aniž by přitom žalovanému z titulu aktuální smlouvy bylo sjednané plnění v plné výši fakticky poskytnuto). Takový postup soud považuje za zjevné zneužití práva k tíži spotřebitele a tento shledává ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a proto k neplatnosti započtení soud přihlédl z úřední povinnosti podle § 588 o. z.

20. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 25 414 Kč (byla fakticky předána částka 40 414 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 15 000 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen podle § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta jako nedůvodná.

21. Ve vztahu ke splatnosti uplatněného nároku soud vyšel z toho, že ustanovení § 87 ZSÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a toto upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSÚ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). V dané věci dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti nebyla tvrzena, a proto ji určil soud.

22. Co se týče doby splatnosti, vyšel soud podpůrně z § 160 odst. 1 o. s. ř., a to i s ohledem na to, že žalovaná strana si musela být vědoma své povinnosti k plnění vůči svému věřiteli právě alespoň v rozsahu rozdílu poskytnuté a vrácené částky. Takto soudem určená doba splatnosti dluhu do tří dnů od právní moci rozsudku je proto přiměřená i z hlediska § 1958 odst. 2 o. z (povinnost plnit bez zbytečného odkladu). Jelikož v průběhu řízení nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se od výše uvedeného odchýlil, kdy zejména strana žalovaná netvrdila, že by ji její možnosti opravňovaly splácet dluh výlučně formou splátek, dospěl soud k tomu, že není namístě nijak zásadní benevolence vůči straně žalované, a bylo tedy rozhodnuto o povinnosti dlužnou jistinu vrátit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Teprve marným uplynutím této lhůty se může dlužník dostat do prodlení. Žalobkyni proto nepřísluší uplatněný nárok na úrok z prodlení a žaloba byla co do úroku z prodlení zamítnuta.

23. O nákladech řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., neboť poměr procesního úspěchu převažuje ve prospěch žalovaného, nicméně jemu v řízení žádné náklady nevznikly.