19 C 14/2026

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Hradilovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 201 319,57 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 155 278 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši za období od 3. 10. 2025 do 12. 1. 2026 ve výši 4 990,10 Kč a dále ode dne 13. 1. 2026 do zaplacení ve výši 11,5 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 46 041,57 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení za období od 3. 10. 2025 do 12. 1. 2026 ve výši 1 472,40 Kč a dále ode dne 13. 1. 2026 do zaplacení ve výši 11,5 % ročně, kapitalizovaný úrok ve výši 35 041,38 Kč, úrok ve výši 12 % ročně z částky 199 719,57 Kč od 13. 1. 2026 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 24 234 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou soudu dne 13. 1. 2026 se žalobce domáhá proti žalovanému zaplacení žalované částky s příslušenstvím, když tvrdí, že s žalovaným uzavřel smlouvu o revolvingovém úvěru pod číslem , hodnota, dne 20. 9. 2023. Na základě úvěrové smlouvy čerpal žalovaný celkové částku 225 000 Kč. Na úvěr uhradil za trvání úvěrové smlouvy částku 69 722 Kč. Vzhledem k tomu, že pravidelné měsíční splátky přestal žalovaný hradit řádně a včas, zesplatnil žalobce celý úvěr ke dni 18. 9. 2025 a vyzval žalovaného k úhradě dlužné jistiny, sjednaného úroku, nově dále úroku z prodlení, nákladů vymáhání a smluvních pokut.

2. Účastníci souhlasili s postupem dle ustanovení § 115a o. s. ř. na základě listinných důkazů obsažených ve spise.

3. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 20. 9. 2023 číslo , hodnota, soud zjistil mimo jiné, že předmětem je poskytnutí úvěrového rámce původně ve výši 25 000 Kč. Následně došlo k navýšení úvěrového rámce, a to až na částku 200 000 Kč dodatkem smlouvy ze dne 23. 11. 2024 s tím, že výše minimální splátky úvěru se navýšila na částku 6 364 Kč.

4. Z karty klienta bylo zjištěno, že žalovaný je zaměstnancem s výší příjmu 27 000 Kč, s příjmy dalších členů domácnosti bez bližšího uvedení ve výši 40 000 Kč. V původně uzavřené smlouvě o revolvingovém úvěru ze dne 20. 9. 2023 je uveden shodný příjem žalovaného, a to 27 000 Kč s výdaji na bydlení 15 000 Kč a splátkami jiných úvěrů ve výši 2 000 Kč s tím, že žalovaný je svobodný a nemá žádnou vyživovací povinnost. Žádné jiné informace k poměru žalovaného zjištěny nejsou. V souvislosti s uzavřením dodatku k úvěrové smlouvě a navýšení úvěrového rámce na částku 200 000 Kč jsou doloženy toliko tři výplatní lístky žalovaného, z nichž vyplývá průměrný čistý měsíční příjem 34 500 Kč.

5. Podle ustanovení § 2390 občanského zákoníku přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

6. Podle ustanovení § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

7. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle ustanovení § 588 odst. 1 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle ustanovení § 6 odst. 1 a 2 občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

13. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že žalobce byl podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru povinen zjišťovat úvěruschopnost žalovaného.

15. Ve smyslu § 1 zákona o spotřebitelském úvěru tato právní norma zpracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje a) činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, b) práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a c) působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. Je tedy transpozicí směrnice 2008/48/ES. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinnosti s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě před tím, než bude smlouva uzavřena a zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy. Účelem je tedy ochrana spotřebitele před jeho nadměrným a neúnosným zadlužováním. Právní úprava ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, ani článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES, nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat, ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen splácet úvěr či nikoli. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti se vyjadřoval i Soudní dvůr Evropské unie se závěrem, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli. Poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou informace dostatečné. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, je nutné zohlednit i případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikovaná jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. I Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

16. S ohledem na shora provedené dokazování proto soud dospěl k závěru, že žalobce povinnost uloženou v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnil. Řádně nezjistil pravidelné výdaje žalovaného, které nejsou nadto nikde v důkazech předložených žalobcem prokázány ani v nejzákladnějším rozsahu. To vše za situace, kdy postupně navyšoval úvěrový rámec žalovanému, kdy z původních 25 000 Kč v roce 2023 byl dodatkem uzavřeným rok poté navýšen úvěrový rámec na částku 200 000 Kč a měsíční splátka se tak změnila na 6 364 Kč měsíčně. Z předložených důkazů žalobcem vůbec nevyplývají zjištěné poměry žalovaného a tedy osvědčení, zda v souvislosti s navýšením úvěrového rámce a tedy změny uzavřené smlouvy, byl schopen takto zásadním způsobem změněné podmínky splácení poskytnutého úvěru hradit. Žalobce tedy porušením povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného porušili jeho právo na ochranu před uzavíráním spotřebitelských smluv, které nadměrně zadlužují. Porušením této povinnosti uložené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru porušil zároveň veřejný pořádek, tedy ochranu společnosti před nadměrným zadlužováním. Přesto žalobce smlouvu o úvěru ve znění dodatků uzavřel. Na takovéto jednání cílí § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přinesl na poskytovatele úvěru. Je proto v souladu s cíli zákona i směrnicí vyhodnotit takto uzavřenou smlouvu jako právní jednání uzavřené v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu ustanovení § 580 a § 588 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatné.

17. V předmětné věci tedy bylo prokázáno, že uvedená smlouva o úvěru ze dne 20. 9. 2023 ve znění dodatku smlouvy ze dne 23. 11. 2024 je absolutně neplatnou. Soud proto dále vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že žalovaný je takto povinen zaplatit žalobci toliko částku 155 278 Kč s úrokem z prodlení, když má v řízení prokázáno, že celkově čerpal žalovaný částku 225 000 Kč, částku 69 722 Kč dílčími úhradami již uhradil. Zbývá tedy dluh ve výši 155 278 Kč, který z titulu bezdůvodného obohacení je žalovaný žalobci povinen zaplatit. Jak už soud shora zmínil, zároveň zavázal žalovaného k úhradě též příslušenství úroku z prodlení, když žalovaný si byl této povinnosti jednoznačně vědom a tedy dále soud ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku přiznal žalobci právo na úrok z prodlení ve výši 11,5 % ročně v kapitalizované výši od 3. 10. 2025 do 12. 11. 2026 z částky 155 278 Kč, což představuje částku 4 990,10 Kč a dále úrok z prodlení z této částky od 13. 1. 2020 do zaplacení. Ve zbývající části soud žalobu jako zcela nedůvodnou zamítl.

18. Z procesního hlediska má ve věci převažující úspěch žalobce ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěch žalobce představuje 77 % žalovaného nároku, neúspěch 23 % žalovaného nároku, rozdíl tedy činí 54 %. Soud proto dále přiznal žalobci právo na náhradu nákladů v rozsahu 54 % účelně vynaložených nákladů, které představují ve spojení s vyhláškou č. 177/1996 Sb. zaplacený soudní poplatek ve výši 10 066 Kč, náhradu za tři úkony právní pomoci po 9 140 Kč za úkony převzetí věci, sepisu žaloby a předžalobní výzvy a tří režijních paušálů po 450 Kč za úkony shodné právní pomoci, to navýšeno o 21 % DPH. Celkem tak náklady řízení činí 44 877,70 Kč, 54 % z nich 24 234 Kč.