19 C 156/2023

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Hradilovou ve věci žalobce: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/1 , Anonymizováno .D. sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 60 180 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 26 400 Kč spolu s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 3 554,20 Kč a s úrokem z prodlení z částky 26 400 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 33 780 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 243,72 Kč, úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 600 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši 8 468,83 Kč a úrok ve výši 20,74 % ročně z částky 35 000 Kč od 2. 6. 2023 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 25. 9. 2023 se žalobce vůči žalované domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobce s žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru za dohodnutých podmínek. Sjednané podmínky byly žalovanou stranou porušeny. Žalovaná částka představuje neuhrazenou jistinu ve výši 35 000 Kč, dlužný poplatek ve výši 25 180 Kč, kapitalizované úroky a kapitalizované úroky z prodlení a úroky a úroky z prodlení.

2. Účastníci souhlasili s postupem podle ustanovení § 115a o. s. ř. na základě listinných důkazů obsažených ve spise.

3. Žalobce v prvé řadě ve věci prokázal svou aktivní věcnou legitimaci smlouvou o postoupení pohledávek mezi právním předchůdcem žalobce společností , právnická osoba, , IČ , IČO, ze dne 1. 6. 2023.

4. Ze smlouvy číslo , hodnota, bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 23. 9. 2020 mezi právním předchůdcem žalobce jako úvěrujícím a žalovanou jako dlužníkem spotřebitelem. Právní předchůdce žalobce se zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 35 000 Kč, který žalovaná v plném rozsahu vyčerpala. Žalovaná se zavázala uhradit úvěr v pravidelných týdenních splátkách spolu s úrokem ve výši 5 950 Kč, s poplatkem za zpracování ve výši 7 000 Kč a poplatkem za službu hotovostního inkasa 19 950 Kč a pojištěním 880 Kč v 80 týdenních splátkách po 860 Kč do data 7. 4. 2022. Ve smlouvě je dále uvedena sjednaná výše úroku z úvěru, a to ve výši 20,74 % ročně. Žalovaná uhradila na tuto smlouvu celkově částku 8 600 Kč.

5. K zjištění úvěruschopnosti žalované žalobce tvrdí, že jeho právní předchůdce vycházel z informací žalované při poskytnutí úvěru. Žalovaná při poskytnutí úvěru uvedla, že pobírá tzv. mateřskou ve výši 16 550 kč měsíčně. Za bydlení vydá 1 000 Kč, výdaje osobní odhaduje na 7 800 Kč. Žije v nájemním bytě s partnerem, má dvě děti.

6. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle ustanovení § 588 odst. 1 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle ustanovení § 6 odst. 1 a 2 občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

13. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že právní předchůdce žalobce byl podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru povinen zjišťovat úvěruschopnost žalovaného.

14. Ve smyslu § 1 zákona o spotřebitelském úvěru tato právní norma zpracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje a) činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, b) práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a c) působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. Je tedy transpozicí směrnice 2008/48/ES. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinnosti s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě před tím, než bude smlouva uzavřena a zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy. Účelem je tedy ochrana spotřebitele před jeho nadměrným a neúnosným zadlužováním. Právní úprava ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, ani článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES, nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat, ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen splácet úvěr či nikoli. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti se vyjadřoval i Soudní dvůr Evropské unie se závěrem, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli. Poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou informace dostatečné. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, je nutné zohlednit i případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikovaná jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. I Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

15. S ohledem na shora provedené dokazování dospěl soud k závěru, že žalobce, resp. právní předchůdce žalobce povinnost uloženou v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnil, když řádně nezjistil pravidelné výdaje žalované. Spokojil se toliko s uvedenými příjmy žalované, nezjišťoval skutečné náklady bydlení a životní potřeby žalované, neověřil a nezjišťoval případné další výdaje na straně žalované, zejména pak s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaná měla jediný příjem v podobě sociální dávky při péči o nezletilé dítě, má v péči dvě děti a výše celkového zatížení uzavřené úvěrové smlouvy činila 68 780 Kč. Pokud by právní předchůdce žalobce přistupoval k uzavření smlouvy v souladu s ustanovením § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, musel by u žadatelů o úvěr, u kterých je jejich příjem nižší nebo srovnatelný s výší požadovaného úvěru při neznalosti výdajové stránky, vyhodnotit požadavek žalovaného jako spotřebitele tak, že dle ustanovení § 86 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru není oprávněn v tomto konkrétním případě úvěr žalovanému poskytnout. Právní předchůdce žalobce porušením povinnosti ověřit úvěruschopnost žalované porušil její právo na ochranu před uzavíráním spotřebitelských smluv, které nadměrně zadlužují. Porušením této povinnosti uložené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru porušil zároveň veřejný pořádek, tedy ochranu společnosti před nadměrným zadlužováním domácností. Přesto právní předchůdce žalobce smlouvu o úvěru uzavřel. Právě na takovéto jednání cílí ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Je v souladu s cíli zákona i směrnicí vyhodnotit takto uzavřenou smlouvu jako právní jednání uzavřené v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu ustanovení § 580 a § 588 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatné.

16. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. V předmětné věci tedy bylo prokázáno, že smlouva o úvěru ze dne 23. 9. 2020 je absolutně neplatnou. Vzhledem k tomu, že na tuto smlouvu žalovaná v průběhu trvání smlouvy uhradila částku 8 600 Kč, soud dále vycházel z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že žalovaná je proto povinna zaplatit žalobci pouze částku 26 400 Kč, když z původní poskytnuté jistiny 35 000 Kč uhradila žalovaná částku 8 600 Kč, to vše ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Ve zbylém rozsahu vyjma úroku z prodlení z částky 8 600 Kč dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku (kapitalizovaný úrok za období od 8. 4. 2022 do 1. 6. 2023 ve výši 11,75 % ročně z dlužné částky činí 3 554,20 Kč a dále též v roční výši 11,75 % ročně ode dne 2. 6. 2023 do zaplacení), nárok žalobce pro neplatnost smlouvy o úvěru důvodný není. Ve zbývajícím rozsahu proto byly nároky žalobce zamítnuty.

18. Z procesního hlediska má ve věci převažující úspěch žalovaná ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. (z celkově žalované částky 60 180 Kč bylo přiznáno plnění ve výši 26 400 Kč). Vzhledem k tomu, že žalované prokazatelně náklady řízení nevznikly, rozhodl soud dále tak, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.