19 C 211/2020

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Kateřiny Punčochářové a přísedících Vlasty Kučerové a Anity Madarász ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru

I. Určuje se, že okamžité zrušení pracovního poměru učiněné žalovanou vůči žalobkyni dopisem ze dne 17. 8. 2020, doručené dne 18. 8. 2020, je neplatné.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 2 216 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou doručenou soudu dne 5. 10. 2020 se žalobkyně domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Žalobkyně je zaměstnána u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 5. 2019 jako [anonymizována tři slova]. Dne 17. 9. 2020 jí odeslal zaměstnavatel výpověď z pracovního poměru pro závažné porušení pracovní kázně podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, která jí byla doručena dne 18. 9. 2020. Zaměstnavatel porušení pracovní kázně zdůvodnil tím, že dne 13. 8. 2020 nedoručila potvrzení, které by odůvodňovalo její nepřítomnost v zaměstnání a dne 15. 8. 2020 se bez omluvy nedostavila do zaměstnání, což ohrozilo chod celé provozovny. Žalobkyně k tomu uvádí, že dne 19. 8. 2020 zaměstnavateli zaslala doporučeně poštou nesouhlas s okamžitým ukončením pracovního poměru, který odůvodnila tím, že od 12. 8. 2020 byla v dočasné pracovní neschopnosti. Byla indisponovaná bolestí pohybového ústrojí a její situace byla zhoršena úmrtím matky. Dne 20. 8. 2020 obdržela odpověď od zaměstnavatele, který na zrušení pracovního poměru nadále trval. Opětovně tedy svůj nesouhlas a žádost o přidělování práce zaslala žalované 31. 8. 2020. V žalobě dále žalobkyně uvádí, že hrubého porušení pracovních povinností se nedopustila. Opomněla toliko oznámit zaměstnavateli, že nastupuje pracovní neschopnost, když se domnívala, že zavedením elektronické neschopenky bude toto sděleno zaměstnavateli obratem přímo okresní správou sociálního zabezpečení. Zaměstnavatel jí nikdy nestanovil jakým způsobem a kdy má nahlašovat dočasnou pracovní neschopnost. Věc se snažila následně zaměstnavateli vysvětlit, nicméně k vyřešení situace nedošlo.

2. Žalobkyně na podané žalobě v celém rozsahu trvala. Uvedla, že již delší dobu měla problémy s pohybovým ústrojím, vždy to řešila ambulantně. V souvislosti s úmrtím maminky však již byla na tom tak, že do pracovní neschopnosti nastoupila, a to dnem 12. 8. 2020. Pohřeb se konal v [obec] v pátek. V uvedeném týdnu měla službu v úterý, ve čtvrtek a v sobotu, nenastoupila tedy ve čtvrtek, přičemž toto avizovala a omluvila se dopředu zaměstnavateli a následně v sobotu. E-neschopenka jí byla vystavována teprve poprvé, neměla s tím žádnou zkušenost. Sestra u lékaře jí řekla, že to posílají do datové schránky zaměstnavatelům. Ze strany žalované jí nikdo nezavolal, nezeptal se, proč do práce nepřišla. Přišla jí pouze SMS zpráva o tom, že je jí dávána výpověď. Neměla sílu to řešit, proto poslala pouze syna, aby odevzdal klíče od čerpací stanice a vyzvedl její věci.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. V písemném vyjádření ve věci, které bylo soudu doručeno 7. 10. 2020, žalovaná výslovně uvedla, že neeviduje žádné zrušení pracovního poměru vůči žalobkyni. Ukončení pracovního poměru paní žalobkyně bylo po obdržení písemného rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti zrušeno jako nezákonné dne 1. 9. 2020, přičemž žalobkyně o tom byla telefonicky informována. Žalobkyně je tedy nadále zaměstnancem žalované. Je vedena u zdravotní pojišťovny i okresní správy sociálního zabezpečení. Žalobu proto považuje žalovaná za zcela nedůvodnou a neopodstatněnou. U jednání soudu pak dále jednatel žalované uvedl, že zaměstnanec má vždy povinnost hlásit bezodkladně překážky na své straně, pro které nemůže vykonávat sjednanou práci. Žalobkyně toto neučinila. Že v sobotu nenastoupila do práce, zjistil jednatel žalované pouze náhodou, přičemž v důsledku neotevření čerpací stanice vznikla společnosti škoda na ušlých tržbách. Poslal proto žalobkyni v neděli SMS zprávu, že jí dává v pondělí výpověď a ať mu předá klíče. Žalobkyně na to nereagovala, pouze přišel její syn a předal klíče a převzal si osobní věci žalobkyně na pracovišti. Neřekl mu ale, že je žalobkyně nemocná. Teprve ve čtvrtek, tedy více než po týdnu, mu žalobkyně sdělila, že je v pracovní neschopnosti od 12. 8. 2020 a že jí byla vystavena elektronická neschopenka. [jméno] však v datové schránce žalovaná neobdržela. Na situaci se jednatel žalované dotazoval na okresní správě sociálního zabezpečení, kde mu bylo sděleno, že pokud mají doručovat e-neschopenky, musí se zvlášť zaměstnavatelé zaregistrovat. Do té doby toto nevěděl, a proto registraci neprovedl. Když žalovaná zjistila, že žalobkyně má potvrzenou pracovní neschopnost v předmětném období, bylo žalobkyni sděleno, že se to vyřeší, sepíše se odvolání výpovědi. Zaslal žalobkyni kopii výplatní pásky, obdržela i mzdu za 14 dní pracovní neschopnosti v období měsíce srpna 2020. Z toho tedy mohla žalobkyně sama dovodit, že výpověď žalovaná strana považuje sama za neplatnou a nemusela podávat předmětnou žalobu. Nechápe postoj žalobkyně, zvlášť poté, kdy následně sama podala výpověď z pracovního poměru.

4. Z listinných důkazů obsažených ve spise bylo zjištěno, že žalovaná dala žalobkyni dne 17. 8. 2020 výpověď z pracovního poměru s odkazem na ustanovení § 55 písm. b) zákoníku práce s tím, že jako důvod je uvedeno, že dne 13. 8. 2020 žalobkyně nedoručila potvrzení, které by odůvodňovalo její nepřítomnost v zaměstnání a dne 15. 8. 2020 se bez omluvy nedostavila do zaměstnání a tím výrazně ohrozila chod celé provozovny, což žalovaná jako zaměstnavatel charakterizuje jako jednání zvlášť závažné porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Dne 19. 8. 2020 zaslala žalobkyně žalované nesouhlas s okamžitým ukončením pracovního poměru se žádostí o přidělování práce. Dopisem ze dne 20. 8. 2020 sdělila žalovaná žalobkyni, že na výpovědi trvá. Přípisem ze dne 31. 8. 2020 blíže žalobkyně rozvedla nesouhlas s okamžitým ukončením pracovního poměru a trvání na jeho pokračování. Pracovní smlouva mezi účastníky byla uzavřena dne 31. 5. 2019. Žalobkyně vykonávala pro žalovanou práci [anonymizována tři slova] v místě výkonu práce [obec] od 1. 6. 2019. Původně byl pracovní poměr sjednán na dobu určitou do 31. května 2020, dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 28. 5. 2020 byla sjednána doba pracovního poměru do 31. 5. 2021. Mezi účastníky byla uzavřena i dohoda o hmotné odpovědnosti. Z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti - průkazu práce neschopného pojištěnce soud dále zjistil, že žalobkyně byla práce neschopna ode dne 12. 8. 2020. Potvrzení vydala MUDr. [jméno] [příjmení], praktický lékař, [obec]. Potvrzení o zaměstnání a potvrzení o zaměstnání pro úřad práce vystavila žalovaná žalobkyni dne 19. 8. 2020. Žalobkyně dala výpověď z pracovního poměru žalované dne 12. 10. 2020.

5. Na základě shora provedených důkazů má soud skutkový stav ve věci za prokázaný.

6. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce může zaměstnavatel výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahující se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

7. Podle ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce, dá-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho nadále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnání až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.

8. Podle ustanovení § 53 odst. 1 zákoníku práce zakazuje se dát zaměstnanci výpověď v ochranné době, tj. v době, kdy je zaměstnanec uznán dočasně práce neschopným, pokud si tuto neschopnost úmyslně nepřivodil nebo nevznikla-li tato neschopnost jako bezprostřední následek opilosti zaměstnance nebo zneužití návykových látek a v době od podání návrhu na ústavní ošetřování nebo od nástupu lázeňského léčení až do dne jejich ukončení; při onemocnění tuberkulózou se tato ochranná doba prodlužuje o šest měsíců po propuštění z ústavního ošetřování.

9. Podle ustanovení § 191 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci po dobu jeho dočasné pracovní neschopnosti podle zvláštních právních předpisů, po dobu karantény nařízené podle zvláštního právního předpisu, po dobu mateřské nebo rodičovské dovolené, po dobu ošetřování dítěte mladšího než 10 let nebo jiného člena domácnosti v případech podle § 39 zákona o nemocenském pojištění a po dobu péče o dítě mladší než 10 let z důvodů stanovených v § 39 zákona o nemocenském pojištění nebo z důvodu, kdy se fyzická osoba, která o dítě jinak pečuje, podrobila vyšetření nebo ošetření u poskytovatele zdravotních služeb, které nebylo možno zabezpečit mimo pracovní dobu zaměstnance, a proto nemůže o dítě pečovat.

10. Podle ustanovení § 206 odst. 1, 2 zákoníku práce je-li překážka v práci zaměstnanci předem známa, musí včas požádat zaměstnavatele o poskytnutí pracovního volna. Jinak je zaměstnanec povinen uvědomit zaměstnavatele o překážce a o předpokládané době jejího trvání bez zbytečného průtahu. Překážku v práci je zaměstnanec povinen prokázat zaměstnavateli. Ke splnění povinnosti podle věty první jsou právnické a fyzické osoby povinny poskytnout zaměstnanci potřebnou součinnost.

11. Po provedeném dokazování má soud prokázáno, že nárok žalobkyně je zcela důvodný. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně pracovala u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 5. 2019, pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 31. 5. 2021, s výkonem práce [anonymizována tři slova] v místě výkonu práce [obec]. Žalobkyně prokázala rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti, že v období od 12. 8. 2020 byla uznána dočasně práce neschopnou. Soud má dále prokázáno, že žalovaná dala okamžité zrušení pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce žalobkyni dne 18. 8. 2020, tedy v ochranné době ve smyslu ustanovení shora citovaného § 53 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Žalovaná tím porušila shora uvedené ustanovení § 53 odst. 1 zákoníku práce, což má za následek neplatnost rozvázání pracovního poměru. Soud proto žalobě v celém rozsahu vyhověl a určil, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné.

12. Soud nad rámec toliko doplňuje, že žalovaná strana v řízení nikterak nezpochybnila skutečnost, že žalobkyně nenastoupila k výkonu práce dne 15. 8. 2020 v důsledku pracovní neschopnosti. Pokud žalovaná namítala, že žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající z ustanovení § 206 odst. 1 a 2 zákoníku práce, pak v tomto směru soud uvádí, že celá vzniklá situace je spíše důsledkem problematické komunikace mezi stranami. Žalobkyně se domnívala, že elektronickou neschopenku obdrží obratem zaměstnavatel, přičemž soud přisvědčuje žalobkyni v tom směru, že nemohla vědět o tom, že elektronickou neschopenku, kterou nadto obdržela poprvé a neměla s tímto žádnou zkušenost, neobdrží zaměstnavatel obratem. Tento sám naopak potvrdil, že také nevěděl, že se pro příjem e-neschopenek musí do systému zvlášť přihlásit. Nelze tedy dovodit, že by žalobkyně ustanovení § 206 zákoníku práce porušila, když za této situace oznámila žalované svou pracovní neschopnost až po několika dnech. Okamžité zrušení pracovního poměru lze odvolat pouze za podmínek ustanovení § 50 odst. 5 zákoníku práce, tedy písemně a se souhlasem obou stran. Vzhledem ke komunikačním problémům mezi stranami však k tomuto postupu nedošlo a proto podání předmětné žaloby nemůže jít k tíži žalobkyně. Stejně jako skutečnost, že sama v říjnu 2020 podala výpověď z pracovního poměru. Závěrem tedy soud shrnuje, jak je již shora tedy uvedeno, že žalobě v celém rozsahu vyhověl.

13. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně má ve věci plný úspěch, náleží jí plná náhrada nákladů řízení spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2 000 Kč a náhradě poštovného, které účtuje žalobkyně ve výši 216 Kč ve smyslu ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř.