19 C 211/2025

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Hradilovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 59 358,77 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 27 999,78 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně od 30. 10. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 29 574,70 Kč, úrok z prodlení z částky 2 167,99 Kč od 30. 10. 2025 do zaplacení a částku 1 784,29 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 7. 11. 2025 se žalobce vůči žalovanému domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s odůvodněním, že žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o revolvingovém úvěru dne 2. 7. 2024, na základě které žalobce poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši celkově čerpaných 116 398 Kč za dohodnutých podmínek. Sjednané podmínky byly žalovanou stranou porušeny, když úvěr nebyl hrazen řádně a včas, proto žalobce úvěr ke dni 30. 10. 2025 zesplatnil. Žalovaná částka představuje neuhrazenou jistinu ve výši 27 999,78 Kč, poplatek za vyplacení 1 399,96 Kč, smluvní úrok 27 406,71 Kč, poplatek „Klidné spaní“ 54,90 Kč a poplatek „Presto“ 713,13 Kč, smluvní pokutu vyčíslenou v částce1 784,29 Kč a úrok z prodlení.

2. Žalobce na podané žalobě trval.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Ze smlouvy č. , hodnota, bylo zjištěno, že tato byla uzavřena distančně dne 2. 7. 2024 s žalovaným jako dlužníkem – spotřebitelem. Žalobce se zavázal poskytnout žalovanému úvěrový rámec až do výše 58 100 Kč. Žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 116 398 Kč, jak je prokázáno doklady o poskytnutí finančních prostředků. Žalovaný se zavázal uhradit dluh spolu s úrokem a poplatky. Na pohledávku uhradil celkem 88 4000,65 Kč. Úvěr byl výpovědí zesplatněn ke dni 30. 10. 2025, jak je doloženo přípisem žalobce a upomínkami.

5. K zjišťování úvěruschopnosti žalovaného žalobce tvrdí, že vycházel z informací žalovaného při poskytnutí úvěru. Z předložených důkazů však skutečné poměry žalovaného nevyplývají. Je toliko tvrzen jeho příjem (nijak doložený) a tvrzený počet členů domácnosti (2). Žalobce dále k výzvě soudu doložil výpis z účtu žalovaného přes systém , Anonymizováno, . Z něj je zcela zřejmé, že žalovaný se v průběhu roku 2023 až 2024 opakovaně zadlužoval, např. půjčkou , právnická osoba, 20 000 Kč dne 21.7.2024, splácel úvěr 197 630 Kč (19. 7. 2024), půjčku od , Anonymizováno, 50 000 Kč dne 25. 1. 2024. Z výpisů není zřejmý žádný trvalý příjem žalovaného.

6. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

8. Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

9. Podle ustanovení § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

10. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

11. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

12. Podle ustanovení § 588 odst. 1 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle ustanovení § 6 odst. 1 a 2 občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

14. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že žalobce byl podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru povinen zjišťovat úvěruschopnost žalované.

16. Ve smyslu § 1 zákona o spotřebitelském úvěru tato právní norma zpracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje a) činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, b) práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a c) působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. Je tedy transpozicí směrnice 2008/48/ES. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinnosti s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě před tím, než bude smlouva uzavřena a zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy. Účelem je tedy ochrana spotřebitele před jeho nadměrným a neúnosným zadlužováním. Právní úprava ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, ani článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES, nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat, ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen splácet úvěr či nikoli. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti se vyjadřoval i Soudní dvůr Evropské unie se závěrem, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli. Poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou informace dostatečné. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, je nutné zohlednit i případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikovaná jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. I Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

17. S ohledem na shora provedené dokazování dospěl soud k závěru, že žalobce povinnost uloženou v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnil, když řádně nezjistil skutečné příjmy žalovaného, nezjistil pravidelné výdaje žalovaného.

18. Naopak z předložených důkazů není nijak doložen příjem žalovaného, přičemž naopak je zcela zřejmé jeho opakované výrazné zadlužování u jiných poskytovatelů úvěrů a půjček. Přesto žalobce poskytl žalovanému další úvěr v celkové výši přesahující 100 000 Kč, přičemž vůbec nezkoumal jeho osobní poměry a s přihlédnutím ke shora uvedenému jeho schopnost dluh řádně splácet. Žalobce porušením povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného porušil jeho právo na ochranu před uzavíráním spotřebitelských smluv, které nadměrně zadlužují.

19. Porušením této povinnosti uložené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru porušil zároveň veřejný pořádek, tedy ochranu společnosti před nadměrným zadlužováním domácností. Přesto žalobce smlouvu o úvěru uzavřel. Právě na takovéto jednání cílí ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Je v souladu s cíli zákona i směrnicí vyhodnotit takto uzavřenou smlouvu jako právní jednání uzavřené v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu ustanovením § 580 a § 588 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatná.

20. V předmětné věci tedy bylo prokázáno, že uvedená smlouva o úvěru je absolutně neplatná. Soud proto vycházel dále z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru, že žalovaný je takto povinen zaplatit žalobci pouze částku 27 999,78 Kč, tedy dlužnou jistinu po odečtení již uhrazené částky 88 400,65 Kč ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud proto v tomto rozsahu žalobě částečně vyhověl a zavázal žalovaného k úhradě částky 27 999,78 Kč jako bezdůvodného obohacení spolu s úrokem z prodlení ve smyslu ustanovení § 1970 občanského zákoníku ode dne 30. 10. 2025 do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako zcela nedůvodnou zamítl.

21. Z procesního hlediska nemá ve věci převažující úspěch žádná ze stran, soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.