19 C 92/2025

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Hradilovou ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného , t. č. Anonymizováno o 16 196,89 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 16 196,89 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 1 345,43 Kč, s úrokem z prodlení z částky 6 644,08 Kč ode dne 22. 10. 2024 do zaplacení, s úrokem v kapitalizované výši 686,50 Kč a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 6 644,08 Kč ode dne 22. 10. 2024 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 3 500 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 5. 2025 se žalobce vůči žalovanému domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s odůvodněním, že právní předchůdce žalobce s žalovaným uzavřel smlouvu o úvěru za dohodnutých podmínek. Sjednané podmínky byly však žalovanou stranou porušeny. Žalovaná částka představuje neuhrazenou jistinu ve výši 6 644,08 Kč, poplatek ve výši 6 052,81 a úrok ve výši 15 % ročně a úrok z prodlení v kapitalizované výši a dále ode dne 22. 10. 2024 do zaplacení z dlužné jistiny a smluvní pokutu ve výši 3 500 Kč. Žalobce tvrdí, že na smlouvu uhradil žalovaný částku 8 303 Kč, poslední splátku 16. 6. 2023.

2. Účastníci souhlasili s postupem podle § 115a o. s. ř. na základě listinných důkazů obsažených ve spise.

3. Žalobce v prvé řadě ve věci prokázal svou aktivní legitimaci smlouvou o postoupení pohledávek mezi žalobcem a společností , Anonymizováno, , IČ , IČO, , jako původním věřitelem ze dne 21.10.2024.

4. Ze smlouvy č. , hodnota, bylo zjištěno, že tato byla uzavřena dne 2. 5. 2023 mezi právním předchůdcem žalobce jako úvěrujícím a žalovaným jako dlužníkem – spotřebitelem. Právní předchůdce žalobce se zavázal poskytnout žalovanému úvěr v částce 7 000 Kč, který žalovaný v plném rozsahu vyčerpal. Žalovaný se zavázal uhradit úvěr do 30. 4. 2024 v pravidelných splátkách po 295 Kč týdně spolu s poplatkem ve výši 2 899 Kč (za sjednání úvěru a za flexibilní splácení) a úrok 3 480 Kč. Na úvěr uhradil do 16. 6. 2023 žalovaný částku 8 303 Kč.

5. K zjišťování úvěruschopnosti žalovaného žalobce tvrdí, že jeho právní předchůdce vycházel z informací žalovaného při poskytnutí úvěru. Z předložených důkazů vyplývá, že žalovaný je nezaměstnaný, má jednu vyživovací povinnost, základní vzdělání, příjem žalovaný uvedl 21 231 Kč, výdaje 9 200 Kč, které však nejsou nijak doloženy, formulář toliko odkazuje na přiznání dávky/důchodu/podpory ze dne 21. 4. 20236. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle ustanovení § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle ustanovení § 588 odst. 1 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle ustanovení § 6 odst. 1 a 2 občanského zákoníku má každý povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

13. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

14. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že právní předchůdce žalobce byl podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru povinen zjišťovat úvěruschopnost žalovaného.

15. Ve smyslu § 1 zákona o spotřebitelském úvěru tato právní norma zpracovává příslušné předpisy Evropské unie, zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje a) činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, b) práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a c) působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. Je tedy transpozicí směrnice 2008/48/ES. Zákon o spotřebitelském úvěru ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinnosti s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě před tím, než bude smlouva uzavřena a zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy. Účelem je tedy ochrana spotřebitele před jeho nadměrným a neúnosným zadlužováním. Právní úprava ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, ani článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES, nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat, ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen splácet úvěr či nikoli. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti se vyjadřoval i Soudní dvůr Evropské unie se závěrem, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli. Poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou informace dostatečné. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, je nutné zohlednit i případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikovaná jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. I Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit.

16. S ohledem na shora provedené dokazování dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce povinnost uloženou v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru nesplnil, když řádně nezjistil pravidelné výdaje žalovaného, které nadto nejsou nikde v důkazech předložených žalobcem prokázány ani v nejzákladnějším rozsahu a z předloženého formuláře žalobce je zřejmé, že je žalovaný nezaměstnaný. To vše za situace, kdy poplatek z úvěru přesahuje samotnou výši poskytnutého úvěru. Právní předchůdce žalobce porušením povinnosti ověřit úvěruschopnost žalované porušil její právo na ochranu před uzavíráním spotřebitelských smluv, které nadměrně zadlužují. Porušením této povinnosti uložené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru porušil zároveň veřejný pořádek, tedy ochranu společnosti před nadměrným zadlužováním domácností. Přesto právní předchůdce žalobce smlouvu o úvěru uzavřel. Právě na takovéto jednání cílí ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Je v souladu s cíli zákona i směrnicí vyhodnotit takto uzavřenou smlouvu jako právní jednání uzavřené v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu ustanovením § 580 a § 588 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením § 87 zákona o spotřebitelském úvěru jako absolutně neplatná.

17. V předmětné věci tedy bylo prokázáno, že uvedená smlouva o úvěru ze dne 2.5.2023 je absolutně neplatnou. Soud proto vycházel dále z ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a za situace, kdy žalovaný již uhradil před podáním žaloby částku 8 303 Kč, tedy částku přesahující poskytnutou jistinu 7 000 Kč, a jistina je tedy v celé výši uhrazena, nemá žalobce na úhradu žalované částky nárok. Proto byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta.

18. Z procesního hlediska má ve věci převažující úspěch žalovaná ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že žalované prokazatelně náklady řízení nevznikly, rozhodl soud dále tak, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.