20 C 1/2026

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl soudcem Mgr. Miroslavem Neuerem ve věci žalobkyně: Credivo Jméno žalobkyně . Anonymizováno Anonymizováno , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Anonymizováno bytem Adresa žalovaného o zaplacení 60 590,57 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 23 059,36 Kč s tím, že je oprávněn platit tuto částku v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy k 25. dni v měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 36 682,02 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 28 858,90 Kč od 19. 4. 2025 do zaplacení a částku 849,19 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 17. 12. 2025 se žalobkyně (dříve pod názvem , právnická osoba, .) domáhala po žalovaném zaplacení částky 60 590,57 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím. Tvrdila, že prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku byla dne 16. 11. 2024 s žalovaným uzavřena Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 65 000 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaný se zavázal tento úvěr vrátit společně s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách. Úrok byl sjednán ve výši 0,93 % denně z dlužné jistiny. Žalovanému byl úvěr ve výši 17 000 Kč vyplacen dne 16. 11. 2024 a ve výši 11 038 Kč dne 19. 12. 2024 na bankovní účet. Žalovaný si zvolil doplňkovou službu Presto, za tuto službu mu byl účtován poplatek 330 Kč. Žalovaný se dostal do prodlení se splácením, žalobkyně tedy vypověděla smlouvu o úvěru ke dni 18. 4. 2025. Dlužná částka sestává z jistiny 27 999,46 Kč, smluvního úroku 30 882,48 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru 538,74 Kč, poplatku za službu Presto 320,70 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 28 858,90 Kč od 19. 4. 2025 do zaplacení. Žalobkyně rovněž požaduje smluvní pokutu ve výši 849,19 Kč. Žalobkyně dále specifikovala, jak posuzovala úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy. Jelikož žalovaný již ničeho neuhradil, domáhá se žalobkyně svého nároku soudní cestou.

2. Soud nevydal v této věci elektronický platební rozkaz s ohledem na požadovaný smluvní úrok, kdy tento nárok žalobkyně byl již v této fázi řízení hodnocen jako požadavek, který zřejmě nemůže být přiznán.

3. Ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně v podání ze dne 26. 2. 2026 uvedla, že posouzení úvěruschopnosti bylo provedeno v souladu s interní metodikou schválenou ČNB a se zákonnými požadavky vymezenými v zákoně č. 257/2016 Sb. Byly zjišťovány informace ohledně počtu členů domácnosti žalovaného (a majících příjem), pravidelné měsíční výdaje i příjmy, když výše čistého měsíčního příjmu činila 25 000 Kč (kdy tato výše umožňuje bezproblémové splácení úvěru). Dále žalobkyně provedla lustrace v různých registrech k osobě žalovaného.

4. Žalovaný v podání ze dne 27. 3. 2026 soudu sdělil, že nárok žalobkyně neuznává, úvěrová smlouva je absolutně neplatná, a to z důvodu výše RPSN (1 430,34 %) a nesplnění povinnosti žalobkyně posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného. Potvrdil, že mu žalobkyně vyplatila celkem částku 28 038 Kč, na úvěr uhradil celkem 4 978,64 Kč z účtu jeho bratra. Na společnost žalobkyně se obrátil v tíživé finanční situaci, v níž však nedokázal správně vyhodnotit své možnosti a ani podmínky smlouvy o úvěru. Na rizika spojená s plněním smluvních závazků při uzavírání smlouvy nebyl upozorněn. Kromě toho, že žalobkyně poskytuje úvěry za velmi vysokou odměnu, plnění si zajišťuje dalšími sankcemi, které jsou v kumulativním uplatnění pro spotřebitele likvidační a při okamžitém zesplatnění úvěru nemůže být v silách spotřebitele dostát jejich úhradě. Žalovaný dále považoval za sporné, zda úvěrová smlouva sjednaná prostřednictvím elektronické komunikace na dálku byla vůbec uzavřena. Žalovaný měl dále za to, že žalobkyně žádným způsobem neprověřila jeho výdaje, přesto mu úvěr poskytla. Celou věc se snažil řešit smírně, avšak žalobkyně na jeho návrh nereagovala. Následně se obrátil na finančního arbitra, ale posléze bylo zahájeno soudní řízení. Žalovaný navrhoval, aby mohl částku 23 059,36 Kč splatit v měsíčních splátkách ve výši 1 000 Kč k 25. dni v měsíci, neboť nemá možnost hradit více, ve zbytku navrhoval žalobu zamítnout.

5. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), a rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů, z nichž učinil skutková zjištění a z nich tento závěr o skutkovém stavu věci.

6. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: Žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 16. 11. 2024 Smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši až 65 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s příslušenstvím a zaplatit poplatky za volitelné služby. Úvěr byl sjednán jako revolvingový, tedy s možností opětovného čerpání. Úroková sazba činila 0,933 % denně, RPSN 1 430,34 %. Součástí smlouvy byly listiny: Informace pro spotřebitele, Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, Souhlas se zpracováním osobních údajů, Předpis denních splátek a Všeobecné obchodní podmínky (ty pak podrobněji upravovaly práva a povinnosti smluvních stran ze smlouvy o úvěru). Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 17 000 Kč (dne 16. 11. 2024) a částku 11 038 Kč (dne 19. 12. 2024). Totožnost žalovaného byla ověřována prostřednictvím zaslání autorizační platby z bankovního účtu žalovaného. Zesplatnění spotřebitelského úvěru bylo žalovanému oznámeno e-mailem ze dne 18. 4. 2025, byla vyčíslována dlužná částka ke dni výpovědi. Předžalobní upomínkou ze dne 11. 9. 2025 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky a zároveň byl upozorněn na možné soudní řízení. Z Metodiky bylo zjištěno, že tento dokument upravuje obecné principy posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, interní pravidla pro identifikaci posuzování úvěruschopnosti a proces samotného posouzení úvěruschopnosti. Z Výpisu o posouzení úvěruschopnosti je patrno, že žalovaný žije ve společně hospodařící domácnosti spolu s dalšími 2 osobami s příjmem, jeho měsíční výdaje činí 1 000 Kč za bydlení, 1 000 Kč za nezbytné výdaje a 1 000 Kč za zbytné výdaje. Za půjčky splácí 2 000 Kč měsíčně. Dosahuje čistého ověřeného měsíčního příjmu 24 226 Kč (žalovaný uvedl částku 35 000 Kč). Disponibilní příjem pak činí 18 400 Kč. Z listiny Identifikované příjmy soud zjistil, že výše ověřeného čistého měsíčního příjmu činí 24 226 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného pořízeného prostřednictvím systému Kontomatik za období od 21. 11. 2023 do 9. 11. 2024 soud zjistil, že konečný zůstatek na účtu činil 81,77 Kč. Žalovaný opakovaně žádal o další úvěry u , Anonymizováno, , Jméno žalobkyně, ., , Anonymizováno, , Anonymizováno, , a to i v řádech desetitisíců. Jsou zde rovněž evidovány příchozí úhrady za mzdu žalovaného od společnosti , právnická osoba, . Žalovaný dále k důkazu doložil platbu ve výši 4 978,64 Kč zaslanou dne 18. 12. 2024 z účtu , jméno FO, na účet žalobkyně, návrh na smírné řešení ze dne 23. 1. 2026 a sdělení od finančního arbitra ze dne 4. 3. 2026.

7. Po právní stránce posoudil soud projednávanou věc podle následujících zákonných ustanovení.

8. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

10. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb.,11. o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

13. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

14. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle § 1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

16. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 an., § 90 an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 an., § 122). Z jednotlivých ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním. Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ.

19. Ustanovení § 86 ZosÚ nespecifikuje okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel (jako osoba v oboru orientovaná) povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.

20. Soud má za to, že žalobkyně povinnost uloženou § 86 ZosÚ nesplnila, neboť vůbec neověřovala pravidelné výdaje žalovaného (zejména co se týče výdajů na bydlení, stravu, ošacení, jiných běžných nákladů, pojištění, dopravu...). Měsíční výdaje žalovaného byly stanoveny na celkovou částku 1 000 Kč za bydlení, 1 000 Kč za nezbytné výdaje, 1 000 Kč jako ostatní zbytné výdaje a 2 000 Kč za půjčky. Takovým nízkým částkám lze stěží uvěřit. Provedené lustrace v různých databázích k osobě žalovaného žalobkyně rovněž nedoložila, zůstaly pouze v rovině tvrzení. Jestliže se tedy žalobkyně dostatečně nezabývala výdajovou stránkou žalovaného, nemohla provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně nepřihlédla k tomu, že bankovní účet žalovaného se pohybuje v rámci desetikorun (konečný zůstatek), nemá tak žádné finanční rezervy. Žalobkyně rovněž nepřihlédla k tomu, že žalovaný má další úvěry od jiných úvěrových společností, kdy žádal až o desetitisícové částky, tedy že se neúměrně zadlužuje a patrně není ani schopen splácet již poskytnuté úvěry. Přesto mu poskytla další úvěr, a to s úrokem ve výši 0,933 % denně z nesplacené části jistiny.

21. Za dané situace soud dovodil, že nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného z hlediska výdajové stránky, čímž nebylo ani prokázáno, že by žalovaný byl schopen úvěr splatit. Lze tak uzavřít, že žalobkyně před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalovaného po formální i materiální stránce, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena na základě nezbytných, spolehlivých informací a dle výsledku takového posouzení musela mít žalobkyně důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

22. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před nezodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Zákon o spotřebitelském úvěru uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

23. Nad rámec důvodu neplatnosti smlouvy z titulu výše uvedených zákonných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru soud dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy podle § 588 ve spojení s § 1796 o. z. Žalobkyní byl dle smlouvy poskytnut úvěr ve výši 28 038 Kč se smluvním úrokem 0,933 % denně z nesplacené části jistiny. Taková výše smluvního úroku se zjevně příčí dobrým mravům. Žalobkyně vystupovala při uzavření smlouvy jako profesionální poskytovatel úvěrů, zatímco žalovaný byl spotřebitelem. Na takový vztah je nutno klást zvýšené požadavky na poctivost, transparentnost a respekt k ochraně slabší smluvní strany. Sjednaný úrok 0,933 % denně představuje mimořádně vysoké úplatné zatížení spotřebitele. Při prostém ročním přepočtu jde o sazbu přesahující 340 %, tedy sazbu zcela excesivní a zjevně neodpovídající obvyklé ceně peněz na trhu ani zvýšené rizikovosti nebankovního úvěrování. Takto sjednaný úrok již v relativně krátké době vede k nárůstu dluhu v rozsahu, který je ekonomicky neobhajitelný a pro spotřebitele fakticky neúnosný. Takové ujednání nezakládá spravedlivou rovnováhu práv a povinností stran, ale vytváří hrubě nerovné postavení ve prospěch žalobkyně jako profesionála na úkor žalovaného jako spotřebitele.

24. Soud přihlédl i k tomu, že judikatura dlouhodobě považuje za rozporné s dobrými mravy takové úroky, které podstatně a zjevně přesahují sazby obvyklé v době a místě sjednání, zejména jsou-li uplatněny vůči spotřebiteli a spojeny s jeho slabším postavením (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3308/16, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). Závěr o neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy vychází z konkrétních okolností dané věci spočívající v nepřiměřené výši sjednaného úroku, v postavení žalobkyně jako profesionálního nebankovního věřitele naproti postavení žalovaného jako spotřebitele. Za této situace soud uzavírá, že ujednání o odměně za poskytnutí úvěru překročilo meze smluvní volnosti a poctivého obchodního styku natolik, že je nelze právně chránit. Úvěrová smlouva je proto neplatná i pro rozpor s dobrými mravy. K této neplatnosti soud přihlédl i bez návrhu.

25. Z těchto důvodů soud posoudil nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. spočívající v plnění, aniž by tu byl platný závazek, a to ve výši poskytnutých peněžních prostředků 28 038 Kč, od kterých bylo nutno odečíst částku 4 978,64 Kč, kterou žalovaný na předmětnou pohledávku dosud uhradil. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 23 059,36 Kč. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy pozbyla žalobkyně právo na zaplacení veškerých nároků odvíjejících se od smluvních ujednání (tedy úroků z prodlení od tvrzené splatnosti, poplatků, úroků z úvěru i smluvní pokuty), a proto byly tyto nároky jako nedůvodné zamítnuty.

26. Pokud jde o požadované příslušenství, představované zákonným úrokem z prodlení, nemohlo toto být žalobkyni přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, které upravuje výši zákonného úroku z prodlení, za jí požadované období, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, platí, že splatnost zbývající části jistiny zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení, neboť § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má dle tohoto rozhodnutí nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení.

27. Soud žalovanému neuložil povinnost uhradit zbývající jistinu ve splátkách pod ztrátou výhody splátek, neboť v případě neplatnosti smlouvy podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru se neuplatní obecné úvahy o lhůtě k plnění podle § 160 o. s. ř., nýbrž zvláštní zákonná úprava, podle níž je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Jak zdůraznil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3315/2023, smysl a účel této úpravy je odlišný od procesního povolení splátek. Poskytovatel úvěru, který porušil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, musí nést důsledky svého postupu a strpět vrácení jistiny v době odpovídající možnostem spotřebitele, která nemusí odpovídat jeho původnímu očekávání. Proto nelze splácení podmínit sankcí, že při prodlení s některou splátkou se stane splatnou celá zbývající jistina najednou, neboť takový následek zákon v režimu § 87 nestanoví.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků zohlednil i žalobou požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalovaný jakožto v řízení úspěšnější strana sporu by měl právo na náhradu nákladů řízení, avšak z obsahu spisu nevyplývá, že by mu v řízení vznikly jakékoliv náklady, které by mu bylo možné přiznat.