20 C 75/2025

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl předsedou senátu Mgr. Miroslavem Neuerem jako samosoudcem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované , 755 01 Vsetín o zaplacení 31 975,59 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 19 375,59 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 698,88 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 1122,31 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % z částky 13 703,45 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení a úrok ve výši 12,75 % ročně z částky 13 703,45 Kč od 28. 1. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou u soudu dne 21. 5. 2025 (ve znění doplňujícího podání ze dne 16. 7. 2025) domáhala po žalované zaplacení částky 31 975,59 Kč s úrokovým příslušenstvím. Uváděla, že žalovaná uzavřela dne 7. 9. 2023 s původním věřitelem , právnická osoba, smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli poskytnutý úvěr, dále poplatek ve výši 13 878 Kč (přičemž jeho složení žalobkyně specifikovala) a pojistné formou 52 týdenních splátek po 556 Kč. Žalovaná však své závazky nehradila řádně a včas. Na dlužné jistině neuhradila částku 13 703,45 Kč a na dlužném poplatku částku 10 772,14 Kč. Na předmětný úvěr uhradila dle sdělení žalobkyně pouze částku 2 400 Kč. Původní věřitel postoupil pohledávku na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025 (s účinností k témuž dni). Žalobkyně mimo zaplacení dlužné části jistiny, dlužného poplatku a smluvní pokuty ve výši 7 500 Kč požaduje po žalované uhrazení příslušenství, a to smluvního úroku a zákonného úroku z prodlení (obojí jak v kapitalizované, tak i v obecně vymezené výši – do zaplacení). Žalobkyně dále sdělovala, jak byla posuzována úvěruschopnost žalované původním věřitelem. Jelikož žalovaná ode dne postoupení pohledávky již ničeho neuhradila, žalobkyně se obrátila se svým nárokem na soud.

2. Soud nevydal v této věci elektronický platební rozkaz s ohledem na požadovaný poplatek a smluvní pokutu, když tyto nároky byly již v této fázi řízení hodnoceny jako požadavky, které zřejmě nemohou být přiznány.

3. Následným podáním ze dne 19. 8. 2025 žalobkyně doplnila své podání ohledně posuzování úvěruschopnosti žalované. Původní věřitel splnil svou povinnost ve smyslu § 84 - § 89 zákona č. 257/2016 Sb., když s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smlouvy o úvěru. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované (informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a byly ověřeny doklady uvedené v části Ověřené dokumenty). Bylo rovněž nahlédnuto do insolvenčního rejstříku k žalované. Původní věřitel ani žalobkyně nemají k dispozici kopie dokladů žalované, tyto doklady bývají pouze předkládány při sjednávání a uzavírání smlouvy.

4. Soud následně vyzval účastníky usnesením, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci neučinili soudu žádné podání, zejména tedy ani žalovaná se nevyjádřila jak k textu podané žaloby (která jí byla doručena spolu se shora uvedeným usnesením), tak ani k tomuto usnesení soudu. Skutečnosti tvrzené v žalobě nečinila v řízení spornými. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění:Žalovaná prostřednictvím listiny Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr ze dne 7. 9. 2023 žádala společnost , právnická osoba, o poskytnutí částky ve výši 6 000 Kč. V kartě uvedla, že žije jako spolubydlící, je rozvedená, nevlastní automobil, nevyživuje další osobu. Její příjem je tvořen starobním důchodem ve výši 13 010 Kč. Celkový čistý příjem domácnosti tvoří částku 32 110 Kč. Odhadované měsíční výdaje pak činí 3 000 Kč. Žalovaná dle karty neměla další spotřebitelský úvěr u jiné společnosti ani kreditní kartu. Měly být doloženy složenky za 07 a 08/2023, výměr důchodu a ZP. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, je patrno, že výše uvedená společnost poskytla žalované částku ve výši 15 000 Kč. Za to se žalovaná zavázala uhradit navíc poplatek ve výši 11 954 Kč (který sestává z úroku 7 457 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru 1 500 Kč a částky 2 997 Kč za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení). Celková dlužná částka, kterou měla žalovaná uhradit činila 28 878 Kč (včetně doplňkového pojištění 1 924 Kč). Smlouva upravovala další práva a povinnosti smluvních stran, smluvní pokutu. Úroková sazba činila 86 %, RPSN pak 171,93 %. Dlužná částka měla být splacena prostřednictvím 52 splátek po 556 Kč (poslední 522 Kč). Listina je datována 7. 9. 2023, podepsána oběma smluvními stranami. Smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru pak upravovaly podrobněji práva a povinnosti smluvních stran, zejména uzavření smlouvy, splácení úvěru, prodlení zákazníka. Z Tabulky umoření je zřejmé, že žalovaná čerpala částku ve výši 15 000 Kč a uhradila celkem částku 2 400 Kč. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2025, jejíž přílohou byl seznam postupovaných pohledávek. Tato skutečnost byla žalované oznámena prostřednictvím dopisu Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 27. 1. 2025 (součástí byla listina Informace o zpracování osobních údajů). Zaslání dopisu žalobkyně doložila podacím lístkem pošty. Předžalobní upomínkou ze dne 16. 4. 2025 byla žalovaná upozorněna na možné soudní řízení v případě neuhrazení dlužné částky. K předžalobní upomínce byl rovněž doložen podací lístek pošty. Z rozsudku Krajského soudu v , adresa, ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, plyne právní názor, že k řádnému s odbornou péčí, náležitému a úplnému přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného stačilo, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce.

6. Úvodem soud uvádí, že jako nepřípadný hodnotí odkaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v , adresa, ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, neboť jmenovaný soud rozhodoval ve věci smlouvy uzavřené za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. , právnická osoba, věc je však relevantní ZosÚ, který v § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 výslovně ukládá povinnost tyto dokumenty uchovávat. Jestliže žalobkyně kopie dokladů nemá, vede to k tomu, že soud nemůže čerpat skutkové poznatky přímo z listin, které mají tvrzené skutečnosti dokládat, a nemůže si tak ani učinit celkový obraz o ekonomické situaci žalované před poskytnutím spotřebitelského úvěru. I kdyby měla zákaznická karta prokazovat, že předmětné listiny žalovaná předložila, nemůže prokazovat jejich obsah, a tím tedy ani nemůže prokazovat, zda původní věřitel dostál svým povinnostem podle ZosÚ.

7. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „ZosÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

9. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

11. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

15. Původní věřitel byl dle § 86 ZosÚ povinen zjišťovat úvěruschopnost žalované.

16. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 an., § 90 an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 an., § 122). Z jednotlivých ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním. Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ.

17. Ustanovení § 86 ZosÚ nespecifikuje okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel (jako osoba v oboru orientovaná) povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.

18. Ústavní soud ČR se v nálezu sp.zn.

III. ÚS 4129/18 ze dne

26. února 2019 vyjádřil, že: „…poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“.

19. Soud má za to, že původní věřitel povinnost uloženou § 86 ZosÚ nesplnil, neboť vůbec neověřoval pravidelné výdaje žalované (zejména, co se týče výdajů na bydlení, stravu, ošacení, jiné běžné náklady, pojištění, dopravu atd.). Odhadované měsíční výdaje žalované byly stanoveny na částku 3 000 Kč (aniž by byly blíže specifikovány), takové nízké částce však nelze bez dalšího zcela uvěřit (tato částka by patrně nepokryla ani výdaje na bydlení). Jestliže se tedy původní věřitel dostatečně nezabýval příjmovou ani výdajovou stránkou žalované, nemohl provést řádné posouzení schopnosti žalované úvěr splácet. Žalobkyně rovněž nedoložila, zda byla původním věřitelem zjišťována úvěruschopnost žalované nahlédnutím například do centrální evidence exekucí, registru dlužníků apod. (pouze sdělovala, že bylo nahlíženo do insolvenčního rejstříku, což ovšem taky nedoložila). Žalobkyně rovněž nedoložila ani listiny osvědčující příjem žalované. Žalobkyně tedy řádně a úplně nedoložila podklady, na základě kterých byla úvěruschopnost žalované zkoumána, doložila pouze zákaznickou kartu, v níž jsou uvedeny tvrzené příjmy a výdaje žalované, které však nejsou žádným způsobem prokázány. Původní věřitel tak zřejmě pouze formálně vykázal úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, aniž by se blíže jejími poměry zabýval.

20. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Zákon o spotřebitelském úvěru uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

21. Přesto původní věřitel smlouvu o úvěru uzavřel s vědomím zajištění svého závazku smluvními sankcemi a poplatky. Právě na takováto jednání cílí § 86 ZosÚ, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti původního věřitele byla uzavřena smlouva o úvěru, je v souladu s cíli zákona vyhodnotit takto uzavřenou smlouvu jako právní jednání uzavřené v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu § 580 a § 588 o. z. absolutně neplatné. Je též nezbytné vidět, že tyto sjednané poplatky v zásadě nepřinášejí žalované žádné podstatné výhody.

22. V tomto směru soud odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v , adresa, , který například v rozsudku ze dne 14. 3. 2018, č. j. 8 Co 47/2018-50, uvedl: „Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti [Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012.]. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C 243/08, EU:C:2009:350, bod 32; k směrnici Rady 85/577/EHS, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, , jméno FO, , C 227/08, EU:C:2009:792, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C 32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C 497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C 429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41)“.

23. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

25. Ve smyslu § 2993 o. z. má žalobkyně právo jen na to, co bylo plněno, tedy na vrácení dosud neuhrazené jistiny. U smlouvy žalobkyně prokázala poskytnutí částky 15 000 Kč, žalovaná zaplatila celkem 2 400 Kč, je tedy povinna žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení zaplatit částku 12 600 Kč.

26. Ve zbylém rozsahu nárok pro neplatnost smlouvy o úvěru důvodný není. Lze též podotknout, že kromě neplatnosti smlouvy z titulu výše uvedených zákonných ustanovení je možno též poukázat na zjevně nepřiměřeně vysoký úrok, smluvní pokutu a poplatky sjednané spolu se smlouvou, které lze považovat za nemorální a které představují určitý skrytý úrok. Soud toto však s ohledem na neplatnost smlouvy z výše uvedených důvodů podrobně nehodnotí.

27. Pokud jde o požadované příslušenství, představované zákonným úrokem z prodlení, nemohlo toto být žalobkyni přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, které upravuje výši zákonného úroku z prodlení, za jí požadované období, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, platí, že splatnost zbývající části jistiny zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení, neboť § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má dle tohoto rozhodnutí nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaná jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků zohlednil i žalobou požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalovaná jakožto v řízení úspěšnější strana sporu by měla právo na náhradu nákladů řízení, avšak z obsahu spisu vzhledem k její pasivitě nevyplývá, že by jí v řízení vznikly jakékoliv náklady, které by jí bylo možné přiznat.