20 C 78/2025

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl předsedou senátu Mgr. Miroslavem Neuerem jako samosoudcem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 17 860 Kč s Anonymizováno

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 4 000 Kč, částku 3 860 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 14 000 Kč od 24. 5. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 8. 7. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 14 000 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím a smluvní pokutou 3 860 Kč. Tvrdila, že prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku, kdy žalovaný na jejích webových stránkách vybral parametry úvěru, vyplnil registrační formulář, odsouhlasil smluvní dokumentaci, zadal kód z verifikační SMS, poskytl kopii svého dokladu totožnosti a zaslal částku 1 Kč, přičemž dále poskytl výpisy ze svého bankovního účtu a případně výplatní listy, uzavřela dne 19. 1. 2024 s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, a tento mu poskytla převodem na jeho účet. Žalovaný se zavázal za poskytnutí úvěru platit smluvní úrok 40 % p.m. z jistiny. Nezaplatil však přes opakované upomínky ničeho a žalobkyně proto úvěr ke dni 23. 5. 2024 zesplatnila. Žalobkyně po žalovaném požaduje částku 14 000 Kč tvořenou jistinou 10 000 Kč a úrokem za první měsíc čerpání úvěru 4 000 Kč, a dále sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,1 % p.d. za dobu od 24. 5. 2024 do 14. 6. 2025 ve výši 3 860 Kč. Žalovaný tento dluh neuhradil ani poté, co jej k tomu žalobkyně vyzývala předžalobní upomínkou, proto se žalobkyně domáhá svého nároku soudní cestou.

2. Soud nevydal v této věci elektronický platební rozkaz s ohledem na požadovanou smluvní pokutu a poplatky, které byly již v této fázi řízení hodnoceny jako požadavek, který zřejmě nemůže být přiznán.

3. Žalobkyně v podání ze dne 26. 9. 2025 soudu sdělila, že žalovaný neuhradil ničeho a že na žalobním návrhu trvá.

4. Soud následně vyzval účastníky usnesením, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný neučinil soudu žádné podání, ani se nevyjádřil jak k textu podané žaloby, tak ani k tomuto usnesení soudu. Skutečnosti tvrzené v žalobě nečinil v řízení spornými. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasila. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: Žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 19. 1. 2024 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky ve výši až 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěr byl sjednán jako revolvingový, tedy s možností opětovného čerpání, na dobu neurčitou. Úroková sazba činila 40 % p.m. V čl. IV. bodu 4.2 písm. c) smlouvy byla sjednána pro případ prodlení s plněním smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je klient v prodlení. Listina dále upravovala splácení úvěru, možnost zesplatnění úvěru, právo na odstoupení od smlouvy. Z potvrzení o provedené platbě bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala dne 19. 1. 2024 na účet č. , č. účtu, částku 10 000 Kč pod VS , var. symbol, . Z výpisů z účtu (za srpen 2023 až říjen 2023) žalovaného je patrno, že žalovaný vynakládal nemalé částky na sázení (sazka.cz, tipsport.cz, forbescasino.cz, betano.cz atd.), dále že jeho mzda za srpen 2023 činila 32 253 Kč, za září 2023 pak 35 675 Kč a za říjen 2023 činila částku 31 739 Kč. Za nájem hradil 10 936 Kč měsíčně. Žalovaný čerpal další úvěry od Zaplo.cz. Jeho zůstatky na účtu se pohybovaly v záporných hodnotách, pouze za říjen 2023 byl zůstatek na účtu v kladné hodnotě (v rámci několika tisíc Kč). Z platného občanského a řidičského průkazu je patrno, že žalobkyně ověřovala totožnost žalovaného. Zesplatnění spotřebitelského úvěru bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 20. 5. 2024, byla vyčíslována dlužná částka ke dni zesplatnění. Předžalobní upomínkou ze dne 14. 6. 2025 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky a byl upozorněn na možné soudní řízení. Zaslání této upomínky bylo doloženo podacím lístkem pošty. Ze zprávy , právnická osoba, . ze dne 2. 10. 2025 bylo pak zjištěno, že na účet č. , č. účtu, byla dne 19. 1. 2024 zaúčtována částka 10 000 Kč, kdy dispoziční oprávnění k účtu svědčí ve prospěch , Jméno žalovaného, Částka 10 000 Kč byla zaslána přes ThePay, a.s. pod VS , var. symbol, , Anonymizováno6. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „ZosÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

7. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

8. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

9. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

10. Žalobkyně byla povinna dle § 86 ZosÚ zjišťovat úvěruschopnost žalovaného.

11. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 an., § 90 an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 an., § 122). Z jednotlivých ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním. Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ.

12. Ustanovení § 86 ZosÚ nespecifikuje okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel (jako osoba v oboru orientovaná) povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.

13. Ústavní soud ČR se v nálezu sp. zn.

III. ÚS 4129/18 ze dne

26. února 2019 vyjádřil, že: „…poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“.

14. Soud má za to, že žalobkyně povinnost uloženou § 86 ZosÚ nesplnila, neboť patrně vůbec nezkoumala a nevyhodnocovala pravidelné výdaje žalovaného, byť mohla z výpisu z účtu žalovaného zjistit, že žalovaný vynakládá nemalé částky na sázení, a to poměrně pravidelně, prakticky denně. Jeho zůstatek na účtu se většinou pohyboval v záporných hodnotách, je tak patrné, že žalovaný nebyl ani schopen našetřit finanční prostředky do budoucna. Žalovaný rovněž žádal o další finanční prostředky u jiné úvěrové společnosti. Jestliže se tedy žalobkyně dostatečně nezabývala příjmovou ani výdajovou stránkou žalovaného, nemohla provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet.

15. Posouzení úvěruschopnosti směřuje jednak ke schopnosti spotřebitele sjednaný úvěr pravidelně splácet (s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele) a dále na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení veškerých běžných výdajů měsíčně taková částka, která je potřeba pro splácení úvěru. Věřitel smí poskytnout spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Spotřebitel má být proto chráněn v situaci, kdy dostal úvěr, ačkoli mu úvěr neměl být vůbec poskytnut při řádném dodržení postupů a odborné péče. V projednávané věci si žalobkyně musela být při poskytnutí úvěrového rámce 30 000 Kč s úroky 40 % p.m. nepochybně vědoma nedostatečného měsíčního disponibilního zůstatku pro splácení úvěru, z čehož se dalo s vysokou mírou pravděpodobnosti usuzovat, že žalovaný závazku nebude schopný dlouhodobě dostát.

16. Za dané situace soud dovodil, že jednak nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného z hlediska příjmové a výdajové stránky, a současně nebylo ani prokázáno, že by žalovaný byl schopen úvěr splatit. Lze tak uzavřít, že žalobkyně před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalovaného po formální i materiální stránce, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena na základě nezbytných, spolehlivých informací a dle výsledku takového posouzení musela mít žalobkyně důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

17. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Zákon o spotřebitelském úvěru uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

18. Přesto žalobkyně smlouvu o úvěru uzavřela s vědomím zajištění svého závazku smluvními sankcemi. Právě na takováto jednání cílí § 86 ZosÚ, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti žalobkyně byla uzavřena smlouva o úvěru, je v souladu s cíli zákona vyhodnotit takto uzavřenou smlouvu jako právní jednání uzavřené v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu § 580 a § 588 o. z. absolutně neplatné.

19. V tomto směru soud odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v , adresa, , který například v rozsudku ze dne 14. 3. 2018, č. j. 8 Co 47/2018-50, uvedl: „Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti [Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012.]. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C 243/08, EU:C:2009:350, bod 32; k směrnici Rady 85/577/EHS, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C 227/08, EU:C:2009:792, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C 32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C 497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C 429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41)“.

20. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

21. Ve smyslu § 2993 o. z. má žalobkyně právo jen na to, co bylo plněno, tedy na vrácení dosud neuhrazené jistiny. U smlouvy žalobkyně prokázala poskytnutí částky 10 000 Kč, žalovaný nezaplatil ničeho, je tedy povinen žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení zaplatit částku 10 000 Kč.

22. Ve zbylém rozsahu nárok pro neplatnost smlouvy o úvěru důvodný není. Lze též podotknout, že kromě neplatnosti smlouvy z titulu výše uvedených zákonných ustanovení je možno též poukázat na zjevně nepřiměřeně vysoký úrok, který lze považovat za nemorální. Soud toto však s ohledem na neplatnost smlouvy z výše uvedených důvodů podrobně nehodnotí.

23. Pokud jde o požadované příslušenství, představované zákonným úrokem z prodlení, nemohlo toto být žalobkyni přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, které upravuje výši zákonného úroku z prodlení, za jí požadované období, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, platí, že splatnost zbývající části jistiny zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení, neboť § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má dle tohoto rozhodnutí nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků zohlednil i žalobou požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalovaný jakožto v řízení úspěšnější strana sporu by měl právo na náhradu nákladů řízení, avšak z obsahu spisu vzhledem k jeho pasivitě nevyplývá, že by mu v řízení vznikly jakékoliv náklady, které by mu bylo možné přiznat.