22 C 15/2021

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní JUDr. Libuší Vykopalovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 6.921 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 6.921 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.564,9 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4.635,70 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 5.330,02 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení a úrok 23,72 % ročně z částky 5.330,02 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 30. 10. 2020, ve znění pozdějších doplňků, domáhal proti žalovanému zaplacení částky 6.921 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o půjčce [číslo] kterou uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba]. V den uzavření smlouvy převzal žalovaný hotovost ve výši 12.000 Kč, přičemž se zavázal zaplatit věřiteli vyčíslený úrok 1.680 Kč, odměnu za administrativní činnost 2.400 Kč a za hotovostní inkaso 4.800 Kč. Pohledávka vyplývající z uvedené smlouvy byla postoupena na žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019. Žalovaný na předmětnou pohledávku uhradil celkem 13.959 Kč. Právní předchůdce žalobce ověřoval úvěruschopnost žalovaného na základě informací poskytnutých žalovaným, které byly zaznamenány do zákaznické karty, kde byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a informace byly ověřovány doklady vyžádanými od žalovaného. Tyto doklady žalobce i přes výzvu nepředložil s tím, že je nemá k dispozici. Současně bylo ověřeno, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti údajů žalovaného. Žalobce poukazoval na ustanovení § 6 a § 7 občanského zákoníku upravující povinnost jednat poctivě a presumpci poctivosti. Dále žalobce poukazoval na to, že žalovaný se mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod.

2. Za použití ustanovení § 115a soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

3. Ze smlouvy o půjčce ze dne 16. 3. 2015 bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi [právnická osoba] jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem a věřitel na jejím základě poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 12.000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal zaplatit věřiteli poplatek za administrativní činnost ve výši 2.400 Kč, úrok ve výši 1.680 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 4.800 Kč. Z přehledu splácení bylo zjištěno, že žalovaný zaplatil celkem na předmětnou smlouvu 13.959 Kč, kdy jeho poslední platba proběhla 19. 5. 2016. Ze zákaznické karty ze dne 16. 3. 2015, podepsané žalovaným, bylo zjištěno, že žalovaný uvedl bydlení nájemní, jedno nezaopatřené dítě, aktivní půjčku u poskytovatele úvěru a svůj čistý příjem ze mzdy ve výši 25.000 Kč měsíčně. Dále uvedl měsíční náklady na nájem a inkaso 4.000 Kč, na domácnosti 4.000 Kč, na splátky půjčky a alimentů 1.200 Kč a na telefon 400 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 a její přílohy bylo zjištěno, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena na žalobce.

4. Shora uvedená zjištění učinil soud ze smluv o půjčce, z přehledu splácení, ze zákaznické karty a ze smlouvy o postoupení pohledávek.

5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona [číslo] Sb., věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěru, neplatná.

6. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Soud se nejprve zabýval, zda žalobce a žalovaný uzavřeli předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru platně. V daném případě se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, když jde o půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytovanou spotřebiteli věřitelem, přičemž předmětná smlouva též výslovně uvádí, že se jedná o spotřebitelský úvěr. Z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebním úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet a poskytovat jen takový úvěr, u něhož po posouzení ze strany věřitele je zřejmé, že spotřebitel bude schopen ho splácet, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Tuto neplatnost zavedla do našeho právního řádu novela č. 43/2013 Sb. s účinností od 25. 2. 2013 a vztahuje se tedy na předmětnou zápůjčku. Z tvrzení žalobce vyplývá, že tento kromě zákaznické karty není schopen předložit soudu vůbec žádný doklad o příjmech a výdajích žalovaného, z něhož při posuzování jeho úvěruschopnosti vycházel. V takovém případě podle závěru soudu žalobce neunesl důkazní břemeno, které ve vztahu ke splnění povinnosti odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele stanoví ustanovení § 22 odst. 5 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, podle něhož není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnost odborné péče nesplnil. Žalobce nemá k dispozici doklady o poměrech žalovaného v době poskytnutí půjčky, což vede soud k závěru, že tento neunesl své důkazní břemeno ohledně odborné péče. Soud poukazuje na to, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je takové posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových a příjmových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní stranu, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008 /48/, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článku 8 směrnice 2008 /48/ se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, přičemž nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Obdobně soud hodnotí vzniklou procesní situaci, kdy v zákaznických kartách je sice uváděno předložení některých dokladů žalovanou stranou, avšak žalobce je nemá k dispozici a nemůže soudu prokázat jejich obsah. Důsledek takové důkazní situace je stejný, jako kdyby žádné doklady předloženy nebyly. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat při tom doklady k jeho tvrzení. Současně je třeba za účelem unesení důkazního břemene podle § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru těmito doklady u soudu prokázat splnění povinnosti odborné péče, aby bylo postaveno najisto, že z žalobcem označených dokladů bylo při odborné péči skutečně vycházeno. Jinak totiž nelze přezkoumat ani zhodnotit úroveň odborné péče žalobce, důsledkem čehož je neunesení důkazního břemene žalobcem. Má se tedy ve smyslu shora citovaného ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru za to, že věřitel své povinnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nesplnil a předmětná smlouva je tedy podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná. Pokud žalobce poukazoval na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, tak hodnocení důkazů a jejich věrohodnosti je věcí každého rozhodujícího soudce. V daném případě se podle závěru soudu nelze spokojit pouze s údaji zaznamenanými v zákaznické kartě, neboť tyto jednoznačně a nepochybně neprokazují zejména příjmy žalovaného spotřebitele, přičemž na tomto hodnocení nezmění nic ani podpis smluvních stran. V tomto směru je třeba poukázat zejména na hlavní cíl zákonné úpravy posuzování úvěruschopnosti, jímž je ochrana spotřebitelů před jejich zadlužováním, což nelze zabezpečit bez důsledného vyžadování potřebných dokladů a jejich doložení v soudním řízení, neboť je velmi reálným, že smluvní strany při uzavírání smluv o zápůjčkách a úvěrech mají prioritní zájem smlouvu uzavřít a v důsledku toho v ní mohou odsouhlasit i nepravdivé či nedoložené skutečnosti.

9. S ohledem na neplatnost předmětné smlouvy, soud žalobu zamítl, neboť bezdůvodné obohacení, které žalovanému vzniklo podle § 2991 zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, v rozsahu výše plnění poskytnutého žalovanému žalobcem, tj. 12.000 Kč, bylo žalovaným již vydáno zpět, když tento zaplatil věřiteli z předmětného smluvního vztahu celkem 13.959 Kč. Soud zamítl žalobu i ohledně požadovaného úroku z prodlení, když žalovaný bezdůvodné obohacení vydal zpět již před výzvou k plnění ze dne 6. 12. 2019.

10. O nákladech řízení rozhodl soud za použití ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož v řízení úspěšnému žalovanému vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že podle obsahu spisu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.