22 C 15/2024

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní JUDr. Libuší Vykopalovou ve věci žalobce: I Anonymizováno zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 81.937,06 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 65.567,02 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 16.370,04 Kč, úrok z prodlení z částky 86.052,22 Kč ve výši 15 % ročně od 1. 2. 2024 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení za dobu od 8. 8. 2023 do 31. 1. 2024 ve výši 5.938,69 Kč a kapitalizovaný úrok za dobu od 1. 7. 2022 do 7. 8. 2023 ve výši 6.215,16 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4.903 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal proti žalovanému zaplacení částky 81.937,06 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o úvěru , hodnota, Žalovaná pohledávka zahrnuje jistinu úvěru 79.837,06 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od 8. 8. 2023 do 31. 1. 2024 ve výši 5.938,69 Kč, kapitalizovaný úrok za dobu od 1. 7. 2022 do 7. 8. 2023 ve výši 6.215,16 a smluvní poplatky 2.100 Kč. Úvěruschopnost žalovaného žalobce posoudil na základě informací získaných od žalovaného a získané informace si dále ověřil nahlédnutím do databází, zejména do BRKI, NRKI, insolvenčního rejstříku a databáze ministerstva vnitra. Zároveň žalobce zohlednil údaje o životním minimu stanovené právním předpisem. Příjem žalobce byl ověřen ve výpisech z účtu vedeného u poskytovatele úvěru. Dále vycházel žalobce z údajů uvedených v žádosti klienta o úvěr, přičemž počítal s měsíčním příjmem žalovaného i jeho domácnosti ve výši 15.779 Kč a jeho nájemním bydlením. Z databází nebyly zjištěny žádné nálezy. Následně žalobce doplnil, že žalovaný celkem uhradil částku 19.432,98 Kč.

2. Za použití ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

3. Ze Smlouvy o úvěru , hodnota, ze dne 1. 7. 2022 bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi bankou , právnická osoba, . a žalovaným jako klientem a jejím předmětem bylo poskytnutí úvěru, ve výši 85.000 Kč. Měsíční splátka byla sjednána 1.869,65 Kč a roční úroková sazba 19,65 %. Ve smlouvě byly dále konkretizovány sjednané poplatky, např.za poskytnutí úvěru, za zaslání upomínky apod. Součástí smlouvy byly učiněny všeobecné produktové podmínky. Z výpisu z účtu žalovaného bylo zjištěno, že dne 1. 7. 2022 byl úvěr ve výši 85.000 Kč převeden na jeho účet. Z platební historie bylo zjištěno, že žalovaný zaplatil celkem splátky úvěru ve výši 19.432,98 Kč. Z oznámení o prohlášení o prohlášení úvěru za splatný ze dne 9. 8. 2023 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k zaplacení dlužné částky do 23. 8. 2023. K úhradě dlužné částky byl žalovaný dále vyzván předžalobní upomínkou.

4. Z žádosti o úvěr ze dne 30. 6. 2022 podepsané žalovaným bylo zjištěno, že je zde uveden jeho průměrný čistý měsíční příjem ve výši 15.779 Kč, kdy tento současně odpovídá příjmu jeho domácnosti, při dvou zdrojích příjmu, kdy jako hlavní příjem je uveden důchod žalovaného jako invalidního důchodce. Žalovaný zde uvádí náklady na nájemní bydlení v pronajatém domě/bytě 6.000 Kč, žádnou vyživovací povinnost, vzdělání učňovské, stav svobodný, a že nemá jiné měsíční splátky ani srážky. Jako ostatní nezbytné měsíční náklady je zde uvedena 0 Kč, jako trvalá i korespondenční adresa je uvedena adresa ohlašovny , právnická osoba, ve , Anonymizováno, , adresa, . Z potvrzení o výši příjmu žalovaného ze dne 30. 6. 2022 u zaměstnavatele , Anonymizováno, ., Anonymizováno, . byl zjištěn jeho průměrný čistý měsíční příjem na pozici pomocného dělníka za poslední tři měsíce 7.481 Kč a čistý příjem za posledních 12 měsíců celkem 22.712 Kč, což odpovídá čistému měsíčnímu příjmu 1.893 Kč. Z oznámení o výši důchodu bylo zjištěno, že od července 2022 náleží žalovanému invalidní důchod třetího stupně ve výši 8.298 Kč. Z výpisů z běžného účtu žalovaného bylo zjištěno, že tento obdržel od svého zaměstnavatele v dubnu 2022 částku 7.481 Kč, v květnu 2022 částku 7.030 Kč a v červnu 2022 částku 7.931 Kč. Dále bylo zjištěno, že v uvedených měsících měl žalovaný konečný zůstatek na účtu v rozmezí 31-396 Kč.

5. Podle § 86 odst. 1 a odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celková výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

6. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle novelizované právní úpravy, ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 4. 6. 2015 ve věci C 497/13 či rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). V daném případě si poskytovatel úvěru řádně prověřil potřebnými doklady příjmy žalovaného, avšak si již neprověřil doklady náklady uváděné žalovaným na jeho nájemní bydlení, a to i přesto, že náklad na individuální nájemní bydlení ve výši 6.000 Kč měsíčně se jeví evidentně podhodnocený a odpovídající spíše jen nákladům na energie. Na místě tedy bylo ověření správnosti tohoto základního životního výdaje žalovaného, tím spíš v situaci, kdy poskytovatel úvěru nezjistil v jeho domácnosti další osobu, která by se mohla na nákladech nájemního bydlení podílet. Takový postup se jeví potřebným nejen s ohledem na nevěrohodnou výši žalovaným uváděného nákladu na nájemní bydlení, ale také při zohlednění zjištění z výpisu z jeho běžného účtu za měsíce předcházející úvěru, z nichž je zcela evidentní, že žalovaný má naprosto minimální měsíční zůstatky a nemá tedy žádné finanční rezervy. Navíc z potvrzení zaměstnavatele žalovaného je zřejmý výrazně nižší čistý příjem žalovaného za poslední rok (1.893 Kč) oproti příjmu za poslední tři měsíce (7.481 Kč), kdy ani tato výrazná disproporce nebyla řešena. U žalovaného jako osoby invalidní měly být také zjišťovány jeho konkrétní výdaje na zdravotní stav, a ne pouze vycházeno z částky životního minima. Bez posouzení konkrétních individualizovaných výdajů žalovaného zohledňujících skutečné náklady dané osoby, které jsou ovlivněny např. věkem, životními zvyky, individuálními názory a preferencemi, náklady na zájmovou činnost, zdravotní stav apod., nelze učinit s odbornou péčí závěr o schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Žádný z uvedených nedostatků žalobce neřešil, což je v rozporu s požadavkem ust. § 75 zákona č. 257/2016 Sb., který vyžaduje výkon činnosti žalobce s odbornou péčí. Pokud by žalobce k uzavření smlouvy o úvěru přistupoval s odbornou péčí, nemohl by na podkladě jemu přístupných podkladů dospět bez důvodných pochybností k závěru o schopnosti žalovaného úvěr splácet. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; respektive zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků a individualizovaných nákladů zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Pokud žalobce poukazoval na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023 č.j. 1819/2023-133, tak tento se týká odlišné faktické situace, kdy dlužník spotřebitelský úvěr splatil. Navíc podle SD EU C-755/22 články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Z uvedeného lze dovodit, že pro závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy stačí zjištění, že nebyla řádně zkoumána úvěruschopnost, kdy navíc takovému závěru nasvědčuje i výklad ustanovení § 87 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 86 ZSÚ, z nichž jednoznačně vyplývá, že k neplatnosti úvěrové smlouvy vede nesplnění zákonem stanovené povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat zákonem stanoveným způsobem úvěruschopnost dlužníka. Pokud by zákonodárce k neplatnosti úvěrové smlouvy vyžadoval to, že dlužník nebyl skutečně bonitní, tak by takovou vůli při úpravě neplatnosti úvěrové smlouvy mohl poměrně jednoduchým a nezpochybnitelným způsobem vyjádřit a neměl by důvod v souvislosti s neplatností složitě upravovat posuzování úvěruschopnosti věřitelem.

8. Předmětný úvěr byl poskytnut v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., což vede k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 cit. zákona a ke vzniku nároku žalobce na vrácení pouze poskytnuté jistiny, což stanoví speciální ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZSÚ. Z neplatné smlouvy přitom nenáleží žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo, a proto byla v tomto ohledu žaloba zamítnuta. S ohledem na neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy, kdy soud není vázán právní kvalifikací učiněnou žalobcem, přiznal soud žalobci částku 65.567,02 Kč z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, když v řízení bylo prokázáno bezdůvodné obohacení žalovaného v rozsahu výše plnění ze strany žalobce, tj. 85.000 Kč, kdy z této obdržené jistiny již žalovaný vrátil žalobci 19.432,98 Kč, takže je povinen vrátit věřiteli zbytek jistiny ve výši 65.567,02 Kč, a proto bylo žalobě v tomto rozsahu vyhověno. Zbylý žalobní požadavek na zaplacení plnění sjednaných v předmětné smlouvě soud ve výroku II. tohoto rozsudku zamítl, a to včetně příslušenství, když smluvní ani zákonný nárok žalobci na tato plnění s ohledem na neplatnost smlouvy nevznikl. Z judikatury Nejvyššího soudu České republiky (rozsudek ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021) vyplývá, že nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením jistiny spotřebitelského úvěru, resp. její zbývající části v době podle § 87 odst. 1 ZSÚ, což je doba přiměřená možnostem spotřebitele. Za situace, kdy žalovaná strana netvrdila a následně neprokázala, že v jejích možnostech je splácet jistinu úvěru pouze konkrétními splátkami či v delší lhůtě, když břemeno tvrzení a důkazní o těchto možnostech nese sám spotřebitel, je nutno dovodit, že v možnostech žalované strany je splatit celou jistinu úvěru najednou ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Teprve marným uplynutím této lhůty nastane prodlení žalované strany, a proto byla žaloba ohledně uplatněného úroku z prodlení zamítnuta. V dané věci splatnost určil soud do tří dnů od právní moci rozsudku, což se jeví přiměřeným z hlediska zákonné úpravy povinnosti plnit bez zbytečného odkladu podle § 1958 odst. 2 o. z.

9. O nákladech řízení rozhodl soud za použití ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. a v řízení převážně úspěšnému žalobci přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení v rozsahu rozdílu úspěchu a neúspěchu, který činí 23,4 %, a to při zohlednění příslušenství k datu vyhlášení rozsudku, kdy žalobcem požadovaný zákonný úrok do 31. 1. 2024 činil 5.938,69 + 12.174,03 Kč za dobu od 1. 2. 2024 do vyhlášení rozsudku, požadovaný smluvní úrok činí 6.215,16 Kč, což spolu se zamítnutou částkou 16.370,02 Kč, představuje neúspěch 38,3 % a rozdíl úspěchu a neúspěchu 23,4 %. Náklady tohoto řízení tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 3.278 Kč, odměna za 3 úkony (převzetí věci, sepis žaloby a výzvy k plnění) podle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. 3 × 4.380 Kč, režijní paušál podle § 13 citované vyhlášky za uvedené tři úkony 3 × 300 Kč a 21 % DPH ve výši 3.637 Kč s ohledem na § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkem náklady řízení činí 20.955 Kč, z čehož žalobci přiznaných 23,4 % činí 4.903 Kč. Soud nepřiznal žalobci odměnu za doplňující vyjádření, když se nejedná o účelný náklad řízení, neboť svá tvrzení měl uvádět již v žalobě.