22 C 23/2021

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní JUDr. Libuší Vykopalovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 43.244 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 21.044 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobci částku 22.200 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 7.721,29 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 22.889,80 Kč, úrok ve výši 23,72 % ročně z částky 30.000 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 30.000 Kč od 7. 12. 2019 do 20. 1. 2020 a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně částky 8.956 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, ve znění pozdějšího doplňku, domáhal proti žalované zaplacení částky 43.244 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o půjčce [číslo] kterou uzavřela žalovaná s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba]. Při podpisu uvedené smlouvy převzala žalovaná finanční hotovost 30.000 Kč, přičemž se zavázala zaplatit věřiteli vyčíslený úrok 4.200 Kč, odměnu za administrativní činnost 6.000 Kč a za hotovostní inkaso 12.000 Kč. Pohledávka vyplývající z uvedené smlouvy byla postoupena na žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019. Žalovaná na předmětnou pohledávku uhradila celkem 8.956 Kč. Právní předchůdce žalobce ověřoval úvěruschopnost žalované na základě informací poskytnutých žalovanou, které byly zaznamenány do zákaznické karty, kde byla žalovaná dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a informace byly ověřovány doklady vyžádanými od žalované. Tyto doklady žalobce i přes výzvu nepředložil s tím, že je nemá k dispozici. Současně bylo ověřeno, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti údajů žalované. Žalobce poukazoval na ustanovení § 6 a § 7 občanského zákoníku upravující povinnost jednat poctivě a presumpci poctivosti. Dále žalobce poukazoval na to, že žalovaná se mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod.

2. Za použití ustanovení § 115a soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

3. Ze smlouvy o půjčce ze dne 20. 8. 2015 bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi [právnická osoba] jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem a věřitel na jejím základě poskytl žalované spotřebitelský úvěr ve výši 30.000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala zaplatit věřiteli poplatek za administrativní činnost ve výši 6.000 Kč, úrok ve výši 4.200 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 12.000 Kč. Současně žalovaná potvrdila podpisem smlouvy převzetí předmětné výše spotřebitelského úvěru. Z přehledu splácení bylo zjištěno, že žalovaná zaplatila celkem na předmětnou smlouvu 8.956 Kč, kdy její poslední platba proběhla 14. 4. 2017. Ze zákaznické karty ze dne 19. 8. 2015, podepsané žalovanou, bylo zjištěno, že žalovaná uvedla jako podnájemník náklady na bydlení 7.900 Kč měsíčně, jedno nezaopatřené dítě a příjem domácnosti ze mzdy ve výši 15.000 Kč měsíčně, z přídavků 2.000 Kč měsíčně a dále příjem 5.110 Kč měsíčně. Dále uvedla měsíční výdaje domácnosti 4.000 Kč, splátky půjčky 4.192 Kč měsíčně a výdaje na telefon 450 Kč měsíčně. Jako ověřené dokumenty jsou zde uvedeny občanský průkaz a nájemní smlouva. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 a její přílohy bylo zjištěno, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena na žalobce.

4. Shora uvedená zjištění učinil soud ze smluv o půjčce, z přehledu splácení, ze zákaznické karty a ze smlouvy o postoupení pohledávek.

5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb., věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěru, neplatná.

6. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Soud se nejprve zabýval, zda žalobce a žalovaná uzavřeli předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru platně. V daném případě se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, když jde o půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytovanou spotřebiteli věřitelem, přičemž předmětná smlouva též výslovně uvádí, že se jedná o spotřebitelský úvěr. Z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebním úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet a poskytovat jen takový úvěr, u něhož po posouzení ze strany věřitele je zřejmé, že spotřebitel bude schopen ho splácet, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Tuto neplatnost zavedla do našeho právního řádu novela č. 43/2013 Sb. s účinností od 25. 2. 2013 a vztahuje se tedy na předmětnou zápůjčku. Žalovaná uvedla velmi nízké náklady na domácnost s jedním nezletilým dítětem, které nedosahují ani životního minima dvou osob. Současně nebyly zjišťovány konkrétní individualizované měsíční životní náklady žalované ani jejího nezaopatřeného dítěte. Věřitel měl být obezřetnější také s ohledem na existenci splátek půjček žalovanou ve výši 4.192 Kč a jí uváděný údaj o exekuci k platu! Místo toho si věřitel ani nenechal předložit doklady o příjmech domácnosti žalované. Posuzování poměrů žalované mělo být provedeno ve vzniklé situace důkladněji a konkrétněji a to především s individualizací měsíčních nákladů žalované i jejího nezletilého dítěte a s prokázáním jejich příjmů. Posuzování úvěruschopnosti mělo být obezřetnější také s přihlédnutím ke zjištění o dalším zadlužení a exekuci žalované. S ohledem na shora uvedené zjištění a závěry žalobce nemohl ve vzniklé situaci dospět bez důvodných pochybností k závěru o schopnosti žalované úvěr splácet 9. Z tvrzení žalobce vyplývá, že tento kromě zákaznické karty není schopen předložit soudu vůbec žádný doklad o příjmech a výdajích žalované, z něhož při posuzování jeho úvěruschopnosti vycházel. V takovém případě podle závěru soudu žalobce neunesl důkazní břemeno, které ve vztahu ke splnění povinnosti odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele stanoví ustanovení § 22 odst. 5 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, podle něhož není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnost odborné péče nesplnil. Žalobce nemá k dispozici doklady o poměrech žalované v době poskytnutí půjčky, což vede soud k závěru, že tento neunesl své důkazní břemeno ohledně odborné péče. Soud poukazuje na to, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je takové posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových a příjmových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní stranu, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článku 8 směrnice 2008/48/ES se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, přičemž nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Obdobně soud hodnotí vzniklou procesní situaci, kdy v zákaznických kartách je sice uváděno předložení některých dokladů žalovanou, avšak žalobce je nemá k dispozici a nemůže soudu prokázat jejich obsah. Důsledek takové důkazní situace je stejný, jako kdyby žádné doklady předloženy nebyly. Navíc v daném případě vůbec nebyly předloženy doklady o příjmech žalované popř. v její domácnosti. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat při tom doklady k jeho tvrzení. Současně je třeba za účelem unesení důkazního břemene podle § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru těmito doklady u soudu prokázat splnění povinnosti odborné péče, aby bylo postaveno najisto, že z žalobcem označených dokladů bylo při odborné péči skutečně vycházeno. Jinak totiž nelze přezkoumat ani zhodnotit úroveň odborné péče žalobce, důsledkem čehož je neunesení důkazního břemene žalobcem. Má se tedy ve smyslu shora citovaného ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru za to, že věřitel své povinnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nesplnil a předmětná smlouva je tedy podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

10. Pokud žalobce poukazoval na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, tak hodnocení důkazů a jejich věrohodnosti je věcí každého rozhodujícího soudce. V daném případě se podle závěru soudu nelze spokojit pouze s údaji zaznamenanými v zákaznické kartě, neboť tyto jednoznačně a nepochybně neprokazují zejména příjmy žalovaného spotřebitele, přičemž na tomto hodnocení nezmění nic ani podpis smluvních stran. V tomto směru je třeba poukázat zejména na hlavní cíl zákonné úpravy posuzování úvěruschopnosti, jímž je ochrana spotřebitelů před jejich zadlužováním, což nelze zabezpečit bez důsledného vyžadování potřebných dokladů a jejich doložení v soudním řízení, neboť je velmi reálným, že smluvní strany při uzavírání smluv o zápůjčkách a úvěrech mají prioritní zájem smlouvu uzavřít a v důsledku toho v ní mohou odsouhlasit i nepravdivé či nedoložené skutečnosti.

11. S ohledem na neplatnost předmětné smlouvy, kdy soud není vázán právní kvalifikací učiněnou žalobcem, přiznal soud žalobci částku 2.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, když v řízení bylo prokázáno bezdůvodné obohacení žalované v rozsahu výše plnění ze strany žalobce, tj. 30.000 Kč, kdy z této částky žalovaná již vrátila celkem 8.956 Kč a zbývá ji tedy vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 21.044 Kč. Zbylý žalobní požadavek na zaplacení plnění sjednaných v předmětném spotřebitelském úvěru soud ve výroku II. zamítl, když smluvní nárok žalobci na tato plnění s ohledem na neplatnost smlouvy nevznikl. Zákonný úrok z prodlení byl žalobci přiznán za použití ustanovení § 1970 občanského zákoníku a vládního nařízení č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění stanovené ve výzvě ze dne 6. 12. 2019, při aplikaci domněnky dojití podle § 573 občanského zákoníku. Ostatní požadované příslušenství bylo jako neoprávněné ve výroku II. zamítnuto. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

12. O nákladech řízení rozhodl soud za použití ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož v řízení převážně úspěšné žalované vzniklo podle rozdílu úspěchu a neúspěchu právo na poměrnou náhradu části nákladů řízení, kdy při posuzování procesního úspěchu bylo zohledněno též příslušenství. Vzhledem k tomu, že podle obsahu spisu žalované žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.