22 C 3/2021

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní JUDr. Libuší Vykopalovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 30.272 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 22.772 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem za dobu od 16. 5. 2018 do 20. 5. 2020 ve výši 3.604,45 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 16. 5. 2018 do 20. 5. 2020 ve výši 2.197,85 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 12.823,14 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení a s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 11.916,87 Kč od 21. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 7.500 Kč, se zamítá.

III. Řízení se ohledně zaplacení částky 1.082,28 Kč zastavuje.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2.884 Kč k rukám právního zástupce žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 10. 12. 2020 ve znění podání ze dne 23. 3. 2021 domáhal proti žalovanému zaplacení částky 30.272 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o úvěru ze dne 15. 3. 2017, kterou uzavřel s žalovaným právní předchůdce žalobce. Na základě této smlouvy byl poskytnut žalovanému úvěr ve výši 15.000 Kč a tento se zavázal zaplatit úhradu za poskytnutí úvěru 6.000 Kč, úhradu za administrativní činnost 1.078 Kč, úhradu za možnost splátek v hotovosti 3.750 Kč a pevný úrok 1.444 Kč. Žalovaný učinil úvěr celkem úhradu ve výši 6.000 Kč. Po započtení úhrad žalovaného na jednotlivé plnění a služby požaduje žalobce na dlužné jistině částku 11.916,87 Kč. Právní předchůdce žalobce posuzoval schopnost žalovaného splácet předmětný úvěr na základě údajů uvedených v jeho žádosti o úvěr. Podáním ze dne 23. 3. 2021 vzal žalobce předmětnou žalobu částečně zpět, a to v rozsahu uvedeném ve výroku III. tohoto rozsudku. Pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena na žalobce společností [právnická osoba] na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020.

2. Za použití ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů bylo zjištěno, že dne 15. 3. 2017 uzavřeli právní předchůdce žalobce s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] v níž se právní předchůdce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15.000 Kč, a tento se zavázal uhradit celkovou dlužnou částku ve čtrnácti měsíčních splátkách po 1.948 Kč, úhradu poskytnutí úvěru ve výši 6.000 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 1.078 Kč a inkasní poplatek za inkaso plateb v hotovosti přímo ve svém bydlišti ve výši 3.750 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí celkové výše spotřebitelského úvěru. Smluvní úrok byl sjednán ve výši 15 % a dále bylo sjednáno, že úrokem z prodlení bude úročena jistina i splatný nezaplacený úrok. Pokud dlužník poruší svoji povinnost uhradit kteroukoli splátku řádně a včas, stává se celý jeho dluh splatným. Žalovaný se zavázal ve smlouvě zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky, ohledně níž je v prodlení, a to za každý den prodlení s tím, že smluvní pokuta je splatná v den následující v den prodlení. Dále se zavázal platit za každou upomínku 750 Kč, z čehož 500 Kč činí smluvní pokuta a 250 Kč náklady spojené s vyhotovením upomínky. V případě částečného plnění dlužníka bude toto použito nejdříve k úhradě úhrady za poskytnutí úvěru, nákladů na vyhodnocení úvěru, inkasního poplatku, úroku, jistiny úvěru, úroku z prodlení a smluvních pokut. Žalovaný zaplatil z předmětné smlouvy pouze tři úhrady, a to dne 16. 3. 2017 2.000 Kč, 12. 4. 2017 2.000 Kč a dne 15. 5. 2017 2.000 Kč, celkem 6.000 Kč. Schopnost žalovaného splácet předmětný úvěr posuzoval právní předchůdce žalobce na základě skutečností uvedených v žádosti o úvěr, kde jsou uvedeny jak pravidelné měsíční příjmy, tak i výdaje žalovaného a jejich rozdíl ve výši 3.800 Kč. Žalovaný současně doložil své příjmy z hráčské smlouvy. Pohledávka z předmětné smlouvy o úvěru byla na žalobce postoupena společností [právnická osoba] na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 24. 6. 2020.

4. Shora uvedená zjištění učinil soud ze smlouvy o úvěru, z předpisu splátek, ze smlouvy o postoupení pohledávek a její z přílohy a z žádosti o úvěr a z dokladu o příjmech žalovaného a hráčské smlouvy.

5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1806 občanského zákoníku, úroky z úroků lze požadovat, bylo-li to ujednáno. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 1813 věty první občanského zákoníku, má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

6. Po provedeném řízení dospěl soud k následujícímu závěru. Účastníci řízení uzavřeli dne 15. 3. 2017 smlouvu o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a následujících občanského zákoníku, přičemž z žalobcem předložených důkazů vyplývá, že tento splnil svou povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a smlouva je tedy platná. V daném případě se jedná o spotřebitelský úvěr, který je takto ve smlouvě i označen a žalovanému tedy náleží zvýšená ochrana podle § 1810 a následujících občanského zákoníku. Na základě smlouvy o úvěru ze dne 15. 3. 2017 byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 15.000 Kč. Předmětná smlouva byla uzavřena podle shora citovaného ustanovení § 2395 občasného zákoníku a žalovanému z této smlouvy plyne povinnost vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit sjednaný úrok, který do data poslední splátky požaduje žalobce ve sjednané fixní výši 1.444 Kč a po splatnosti úvěru ve výši sjednaných 15 % ročně, a to z žalobcem vyčíslené jistiny. V tomto rozsahu soud předmětné žalobě s ohledem na shora uvedené vyhověl. Soud přiznal žalobci také smluvně sjednané náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 1.078 Kč a poplatek za inkaso plateb v hotovosti ve výši 3.750 Kč. Dále soud přiznal žalobci smluvní pokutu ve výši 7.500 Kč (z požadované smluvní pokuty 9.000 Kč), a to s ohledem na její zákonnou limitaci podle § 122 odst. 3 zákona č. 257/2016 Sb., kdy tato nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru. Celkem shledal soud oprávněným nárok žalobce na zaplacení součtu shora uvedených částek tj. celkem 28.772 Kč, od čehož bylo odpočítáno žalovaným zaplacených 6.000 Kč. Pokud však žalobce požaduje po žalovaném zaplacení sjednané úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 6.000 Kč, tak toto smluvní ujednání soud shledal absolutně neplatným ve smyslu shora citovaného ustanovení § 588 občanského zákoníku pro jeho zjevný rozpor s dobrými mravy. Předmětná úhrada za poskytnutí úvěru totiž s připočtením sjednaných nákladů na vyhodnocení úvěru dosahuje v souhrnu 40 % z předmětného úvěru, přičemž nelze přehlédnout, že věřitel touto úhradou získává z předmětného úvěru vysoký finanční zisk, aniž by musel sjednávat extrémně vysoké smluvní úroky. Fakticky je však výsledek stejný, jako kdyby dlužník zaplatil nemravný extrémně vysoký úrok, v daném případě kromě sjednaného smluvního úroku dalších 40 % z vypůjčené částky za čtrnáct měsíců trvání smlouvy o úvěru. Podle názoru soudu jde v daném případě fakticky o další skryté úročení úvěru, které dosahuje při zohlednění existence také smluvního úroku z hlediska dobrých mravů nepřijatelné výše. V této souvislosti je třeba poukázat na to, že podle systému ARAD České národní banky činily úrokové sazby úvěrů s obdobnou dobou splatnosti poskytnutých bankami domácnostem v době uzavření předmětné smlouvy 9,40 %, což je několikanásobně méně než činí faktické finanční zatížení žalovaného předmětným úvěrem. Sexistencí poplatků za úvěr (úhrad za poskytnutí úvěru) nepočítá ani zákonná úprava, což by spíše nasvědčovalo tomu, že by toto věřitelem požadované plnění mělo být zohledněno ve sjednaném úroku z úvěru. Úhrada za poskytnutí úvěru v daném případě nemůže tvořit ani souhrn nákladů na jeho poskytnutí, neboť náklady na vyhodnocení úvěru byly sjednány samostatnou částkou. Smluvní ujednání o úhradě za poskytnutí úvěru ve výši 6.000 Kč se ve vztahu k výši úvěru, jeho úročení a dalším sjednaným platbám, jeví soudu s ohledem na shora uvedené jako zjevně se příčící dobrým mravům. Toto se navíc ve své podstatě snaží skrytým způsobem obcházet požadavek zákona na přiměřenost vzájemného plnění obsažený v ustanovení § 1796 občanského zákoníku upravujícím lichvu a také požadavek obsažený v ustanovení § 6 občanského zákoníku na poctivost jednání v právním styku, a to způsobem pro spotřebitele jako slabší smluvní stranu nebezpečnějším, neboť na první pohled se jeví úročení smlouvy naprosto v pořádku, a to nejen laikovi. Spotřebitel jako laik se nemůže orientovat v tom, jaká výše úhrady za poskytnutí úvěru je adekvátní. Soudu je z úřední činnosti známo, že banka účtovala poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1.000 Kč (ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 22 C 36/2018), a to dokonce u úvěru podnikatelského, u kterého lze oproti úvěru spotřebitelskému akceptovat mnohem tvrdší smluvní podmínky. Také z těchto důvodů se předmětné smluvní ujednání soudu jeví jako zjevně se příčící dobrým mravům. Předmětnou sjednanou úhradu za poskytnutí úvěru nelze považovat ani za náklady věřitele na poskytnutí úvěru, neboť náklady na vyhodnocení úvěru jsou ve smlouvě sjednané další samostatnou částkou ve výši 1.078 Kč. Podle názoru soudu se v daném případě jedná též o zakázané nepřiměřené ujednání ve smyslu § 1813 občanského zákoníku, které zakládá významnou nerovnováhu vzájemných plnění v neprospěch spotřebitele a k němuž se s ohledem na ustanovení § 1815 občanského zákoníku nepřihlíží. V této souvislosti je třeba komplexně posoudit předmětné právní jednání, kdy smlouva o úvěru zavazuje spotřebitele platit kromě řádného smluvního úroku vysokou úhradu za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru, velmi vysoký poplatek za inkaso plateb v hotovosti (který dosahuje 25-ti % z úvěrové částky) a dále vysoké smluvní pokuty, a to bez jakéhokoli obdobného závazku stanoveného též v neprospěch věřitele. Vzhledem k tomu, že předmětný důvod neplatnosti se týká pouze oddělitelné části předmětného právního jednání, shledal soud s ohledem na ustanovení § 576 občanského zákoníku absolutně neplatným pouze toto jednotlivé smluvní ujednání o úhradě za poskytnutí úvěru a předmětnou žalobu ohledně částky 6.000 Kč zamítl. Současně se však podle názoru soudu jedná také o zdánlivé právní ujednání, k němuž soud nepřihlíží na základě ustanovení § 1815 občanského zákoníku. Žalobce vyčíslil svůj požadavek na předmětnou úhradu za poskytnutí úvěru po jím provedených započteních úhrad žalovaného částkou 4.678,69 Kč, avšak započtení žalobce na jeho neoprávněný smluvní požadavek nelze akceptovat a žalobcem započtenou částku je třeba zohlednit v celkové úhradě závazků předmětné smlouvy o úvěru, což soud při svém rozhodování učinil. Žalobci bylo tedy po zamítnutí částky 6.000 Kč a 1.500 Kč přiznáno celkem 22.772 Kč, což zahrnuje celkovou dlužnou jistinu 15.000 Kč, pevný úrok 1.444 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 1.078 Kč a poplatek za inkaso 3.750 Kč a smluvní pokutu 7.500 Kč a to po odpočtu úhrady žalovaného ve výši 6.000Kč. Soud vyhověl žalobě ohledně zákonného úroku z prodlení a to za použití § 1970 občanského zákoníku a vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení byl žalobci přiznán do doby postoupení pohledávky a od tohoto data byl žalobci přiznán zákonný úrok z prodlení z jistiny a smluvního úroku, když takové úročení bylo ve smlouvě o úvěru sjednáno. Dále byl žalobci přiznán smluvní úrok ve výši 15 % ročně z jistiny. Vzhledem k tomu, že žalobce vzal žalobu částečně zpět ohledně části kapitalizovaného příslušenství, soud řízení v rozsahu tohoto částečného zpětvzetí ve výroku III. částečně zastavil, a to za použití ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř.

7. O nákladech řízení rozhodl soud za použití ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. a přiznal v řízení převážně úspěšnému žalobci poměrnou náhradu nákladů řízení v rozsahu 54 %, což představuje rozdíl úspěchu a neúspěchu žalobce. Náklady tohoto řízení tvoří zaplacený soudní poplatek 1.175 Kč + 294 Kč, odměna za čtyři úkony (převzetí věci, sepis žaloby, výzvy k plnění a podání ze dne 23. 3. 2021) 4 x 500 Kč podle § 14b odst. 1 písm. c) bodu 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., režijní paušál podle § 14b odst. 5 písm. b) cit. vyhlášky za uvedené čtyři úkony 4 x 300 Kč a 21 % DPH ve výši 672 Kč s ohledem na § 137 odst. 3 o.s.ř. Celkem náklady řízení činí 5.341 Kč, z čehož žalobci přiznaných 54 % činí 2.884 Kč. V situaci, kdy žalobce má k datu 4. 6. 2001 evidováno u zdejšího soudu celkem 1.600 + 869 věcí včetně exekučních a kdy předmětem postoupení bylo podle přílohy smlouvy o postoupení velké množství pohledávek z úvěrů, soud při rozhodování o nákladech řízení aplikoval ustanovení § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., kdy se jedná o řízení zahájené návrhem podaným na vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, kdy žalobce opakuje stále stejná skutková a právní tvrzení a mění pouze identifikaci žalovaných osob, úvěrových smluv a dlužných částek. Ačkoli jde o více proměnných, jedná se o proměnné opakující se mechanického charakteru.