22 C 35/2020

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní JUDr. Libuší Vykopalovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 4.364 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2.000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 21. 1. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 2.364 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.088,78 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2.852,05 Kč, úrok ve výši 20,98 % ročně z částky 3.541,16 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 3.541,16 Kč od 7. 12. 2019 do 20. 1. 2020 a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně částky 1.541,16 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným soudu dne 23. 7. 2020, ve znění pozdějšího doplňku, domáhal proti žalovanému zaplacení částky 4.364 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o půjčce [číslo] kterou uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba]. Při podpisu uvedené smlouvy převzal žalovaný finanční hotovost 4.000 Kč, přičemž se zavázal zaplatit věřiteli úrok 364 Kč, odměnu za administrativní činnost 800 Kč a za hotovostní inkaso 1.200 Kč. Pohledávka vyplývající z uvedené smlouvy byla postoupena na žalobce na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019. Žalovaný na předmětnou pohledávku uhradil celkem 2.000 Kč. Právní předchůdce žalobce ověřoval úvěruschopnost žalovaného na základě informací poskytnutých žalovaným, které byly zaznamenány do zákaznické karty, kde byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a informace byly ověřovány doklady vyžádanými od žalovaného. Tyto doklady žalobce i přes výzvu nepředložil s tím, že je nemá k dispozici. Současně bylo ověřeno, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti údajů žalovaného. Žalobce poukazoval na ustanovení § 6 a § 7 občanského zákoníku upravující povinnost jednat poctivě a presumpci poctivosti. Dále žalobce poukazoval na to, že žalovaný se mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod.

2. Za použití ustanovení § 115a soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

3. Ze smlouvy o půjčce ze dne 28. 4. 2015 bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi [právnická osoba] jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem a věřitel na jejím základě poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 4.000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal zaplatit věřiteli poplatek za administrativní činnost ve výši 800 Kč, úrok ve výši 364 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 1.200 Kč. Ve smlouvě je současně uvedeno, že úvěrující poskytuje zákazníkovi peněžní prostředky v částce 4.000 Kč. Z přehledu splácení bylo zjištěno, že žalovaný zaplatil celkem na předmětnou smlouvu 2.000 Kč. Ze zákaznické karty ze dne 28. 4. 2015, bylo zjištěno, že žalovaný uvedl nájemní bydlení s nákladem 3.000 Kč měsíčně, nevyplnil kolonku o nezaopatřených dětech a uvedl svůj příjem ze mzdy ve výši 15.900 Kč měsíčně. Dále uvedl výdaje domácnosti 3.000 Kč, výdaje na splátky půjčky a alimenty 6.000 Kč a na telefon 300 Kč měsíčně. Jako ověřené dokumenty jsou zde uvedeny občanský průkaz, výplatní pásky a pracovní smlouva. Žalovaný současně uvedl, že nemá jinou půjčku. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 a její přílohy bylo zjištěno, že pohledávka z předmětné smlouvy byla postoupena na žalobce.

4. Shora uvedená zjištění učinil soud ze smluv o půjčce, z přehledu splácení, ze zákaznické karty a ze smlouvy o postoupení pohledávek.

5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb., věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěru, neplatná.

6. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Soud se nejprve zabýval, zda žalobce a žalovaný uzavřeli předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru platně. V daném případě se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, když jde o půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytovanou spotřebiteli věřitelem, přičemž obě předmětné smlouvy též výslovně uvádí, že se jedná o spotřebitelský úvěr. Z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebním úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet a poskytovat jen takový úvěr, u něhož po posouzení ze strany věřitele je zřejmé, že spotřebitel bude schopen ho splácet, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Tuto neplatnost zavedla do našeho právního řádu novela č. 43/2013 Sb. s účinností od 25. 2. 2013 a vztahuje se tedy na předmětnou zápůjčku. Z tvrzení žalobce vyplývá, že tento kromě zákaznické karty není schopen předložit soudu vůbec žádný doklad o příjmech a výdajích žalované, z něhož při posuzování jeho úvěruschopnosti vycházel. V takovém případě podle závěru soudu žalobce neunesl důkazní břemeno, které ve vztahu ke splnění povinnosti odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele stanoví ustanovení § 22 odst. 5 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, podle něhož není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnost odborné péče nesplnil. Žalobce nemá k dispozici doklady o poměrech žalované v době poskytnutí půjčky, což vede soud k závěru, že tento neunesl své důkazní břemeno ohledně odborné péče. Soud poukazuje na to, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je takové posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových a příjmových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní stranu, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008 /48/, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článku 8 směrnice 2008 /48/ se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, přičemž nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Obdobně soud hodnotí vzniklou procesní situaci, kdy v zákaznických kartách je sice uváděno předložení některých dokladů žalovanou stranou, avšak žalobce je nemá k dispozici a nemůže soudu prokázat jejich obsah. Důsledek takové důkazní situace je stejný, jako kdyby žádné doklady předloženy nebyly. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat při tom doklady k jeho tvrzení. Současně je třeba za účelem unesení důkazního břemene podle § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru těmito doklady u soudu prokázat splnění povinnosti odborné péče, aby bylo postaveno najisto, že z žalobcem označených dokladů bylo při odborné péči skutečně vycházeno. Jinak totiž nelze přezkoumat ani zhodnotit úroveň odborné péče žalobce, důsledkem čehož je neunesení důkazního břemene žalobcem. Má se tedy ve smyslu shora citovaného ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru za to, že věřitel své povinnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nesplnil a předmětná smlouva je tedy podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná.

9. Pokud žalobce poukazoval na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, tak hodnocení důkazů a jejich věrohodnosti je věcí každého rozhodujícího soudce. V daném případě se podle závěru soudu nelze spokojit pouze s údaji zaznamenanými v zákaznické kartě, neboť tyto jednoznačně a nepochybně neprokazují zejména příjmy žalovaného spotřebitele, přičemž na tomto hodnocení nezmění nic ani podpis smluvních stran. V tomto směru je třeba poukázat zejména na hlavní cíl zákonné úpravy posuzování úvěruschopnost tím, že ochrana spotřebitelů přebije jejich zadlužováním, což nelze zabezpečit bez důsledného vyžadování potřebných dokladů a jejich doložení v soudním řízení, neboť je velmi reálným, že smluvní strany při uzavírání smluv o zápůjčkách a úvěrech mají prioritní zájem smlouvu uzavřít a v důsledku toho v ní mohou odsouhlasit i nepravdivé či nedoložené skutečnosti.

10. S ohledem na neplatnost předmětné smlouvy, kdy soud není vázán právní kvalifikací učiněnou žalobcem, přiznal soud žalobci částku 2.000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, když v řízení bylo prokázáno bezdůvodné obohacení žalovaného v rozsahu výše plnění ze strany žalobce, tj. 4.000 Kč, kdy z této částky žalovaný již vrátil celkem 2.000 Kč a zbývá mu tedy vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 2.000 Kč. Zbylý žalobní požadavek na zaplacení plnění sjednaných v předmětném spotřebitelském úvěru soud ve výroku II. zamítl, když smluvní nárok žalobci na tato plnění s ohledem na neplatnost smlouvy nevznikl. Zákonný úrok z prodlení byl žalobci přiznán za použití ustanovení § 1970 občanského zákoníku a vládního nařízení č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění stanovené ve výzvě ze dne 6. 12. 2019, při aplikaci domněnky dojití podle § 573 občanského zákoníku. Ostatní požadované příslušenství bylo jako neoprávněné ve výroku II. zamítnuto. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

11. O nákladech řízení rozhodl soud za použití ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož v řízení převážně úspěšné žalované vzniklo podle rozdílu úspěchu a neúspěchu právo na poměrnou náhradu části nákladů řízení, kdy při posuzování procesního úspěchu bylo zohledněno též příslušenství. Vzhledem k tomu, že podle obsahu spisu žalované žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.