22 C 39/2021

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní JUDr. Libuší Vykopalovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 13.151,60 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1.917 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9 % ročně od 1. 3. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobci částku 11.234,60 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 7.907,72 Kč od 21. 1 2020 do 29. 2. 2020, zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 5.990,72 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení a úrok ve výši 29 % ročně z částky 7.907,72 Kč od 21. 1. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, ve znění pozdějšího doplňku, domáhal proti žalované zaplacení částky 13.151,60 Kč s příslušenstvím, a to na základě smluv o zápůjčce ze dne 8. 12. a 17. 10. 2017. Při podpisu uvedené smlouvy převzala žalovaná finanční hotovost ve výši 8.000 a 6.000 Kč, přičemž se zavázala zaplatit věřiteli vyčíslený úrok, odměnu za zpracování a částku za administrativní činnost (splácení v hotovosti. Žalovaná podle žalobce zaplatila celkem na první uvedenou smlouvu 5.248 Kč a na druhou uvedenou smlouvu 6.835Kč. Právní předchůdce žalobce ověřoval úvěruschopnost klienta na základě informací poskytnutých žalovanou, které byly zaznamenány do zákaznických karet, kde byla žalovaná dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a informace byly ověřovány doklady uvedenými v zákaznické kartě. Tyto doklady žalobce i přes výzvu soudu nepředložil s tím, že je nemá k dispozici. Současně bylo ověřeno, že vůči žalované není vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti údajů žalované. Žalobce poukazoval na ustanovení § 6 a § 7 občanského zákoníku upravující povinnost jednat poctivě a presumpci poctivosti. Dále žalobce poukazoval na to, že žalovaná se mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod.

2. Za použití ustanovení § 115a soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

3. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 17. 10. 2017 bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi [právnická osoba] jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem a věřitel na jejím základě poskytl žalované zápůjčku ve výši 6.000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala zaplatit věřiteli poplatek celkem ve výši 4.640 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí předmětné zápůjčky. Z přehledu splácení bylo zjištěno, že žalovaná uhradila na tuto zápůjčku celkem 6.835 Kč. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 8. 12. 2017 bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi [právnická osoba] jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem a věřitel na jejím základě poskytl žalované zápůjčku ve výši 8.000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala zaplatit věřiteli poplatek za půjčku celkem ve výši 7.233 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila převzetí předmětné výše zápůjčky. Z přehledu splácení bylo zjištěno, že žalovaná uhradila na předmětnou zápůjčku celkem 5.248 Kč. Ze zákaznické karty ze dne 17. 10. 2017 podepsané žalovanou bylo zjištěno, že tato uvedla bydlení na ubytovně, žádnou vyživovací povinnost, důvod půjčky neočekávané výdaje a dále, že nemá zápůjčku u jiné společnosti. V příjmech uvedla čistou mzdu 8.292 Kč. Měsíční výdaje uvedla 4.500 Kč. Jako ověřené dokumenty jsou zde uvedeny pracovní smlouva a 3 výplatní pásky. Ze zákaznické karty ze dne 8. 12. 2017 podepsané žalovanou bylo zjištěno, že tato uvedla bydlení na ubytovně, žádnou vyživovací povinnost, důvod půjčky svátky, interní splátky věřiteli 1.000 Kč a že nemá zápůjčku u jiné společnosti. V příjmech žalovaná uvedla čistou mzdu 10.083 Kč a ostatní příjmy 3.500 Kč. Měsíční výdaje uvedla 4.500 Kč a 1.000 Kč na interní splátky. Dokumenty jsou zde uvedené stejné jako u první zákaznické karty. Výzva k plnění obsažená v oznámení o postoupení byla žalované zaslána dne 14. 2. 2020. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 a její přílohy bylo zjištěno, že pohledávka z předmětných smluv byla postoupena společností [právnická osoba] na žalobce.

4. Shora uvedená zjištění učinil soud z obou smluv o zápůjčce, ze dvou zákaznických karet, ze smlouvy o postoupení pohledávek, z výzvy a z tabulek umoření.

5. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZosÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Podle § 75 ZosÚ poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

6. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

9. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce a žalovaný uzavřeli předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru platně. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, protože stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, jinak by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly. V tomto směru soud poukazuje také na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III.ÚS 4129/2018, podle něhož to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v úvahu bez ohledu na to, zda je tento požadavek v nějakém zákoně výslovně zakotven. V principu odpovědného úvěrování a v ochraně spotřebitele před neúměrným zadlužováním navazuje zákon č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb. provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., kde byla neplatnost smlouvy pro případ neposouzení schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet s odbornou péčí koncipována jako neplatnost absolutní. Nebylo smyslem a účelem zákona č. 257/2016 Sb. zákonnou ochranu a právní postavení spotřebitelů oslabit či ohrozit, což by znamenalo připuštění relativní neplatnosti. Spotřebitel totiž jako jednoznačně slabší smluvní strana v naprosté většině případů nedisponuje potřebnými právními znalostmi k uplatnění relativní neplatnosti a ve sporech z úvěrových smluv se tedy jedná o slabší smluvní stranu také z hlediska právní orientace a také z hlediska ekonomického. V daném případě je třeba aplikovat absolutní neplatnost ve smyslu § 588 občanského zákoníku, a to pro rozpor se zákonem tedy § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Pokud totiž věřitel řádně nesplnil povinnosti stanovené v uvedeném zákonném ustanovení při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele, bylo by takové právní jednání v rozporu s ustanovením § 86 zák. č. 257/2016 Sb., a současně také s účelem a smyslem tohoto zákona a tím i s veřejným pořádkem, který pouze doplňuje kritérium smyslu a účelu zákona. Smyslem a účelem zákonné úpravy spotřebitelského úvěru a související ochrany spotřebitele je zabránit nežádoucímu rostoucímu zadlužování domácností, které může mít pro dlužníky i likvidační důsledky, když může vést k jejich předlužení a související insolvenci, což není z ekonomického ani společenského hlediska žádoucí. Z úpravy občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru je zcela jednoznačný úmysl zákonodárce a účel zákona směřující ke zvýšené ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany úvěrové smlouvy. Uvedený názor soudu se opírá také o rozhodovací praxi soudního dvora Evropské unie, který průřezově pro spotřebitelské právo vymezuje soudu prostor pro postup z úřední činnosti. V rozsudku zle dne 4. 6. 2015, Faber C – 497/13 bod 42 soudní dvůr Evropské unie dovodil, že zde hrozí nebezpečí, že spotřebitel se nedovolá svého práva, neboť o něm neví. Ve spotřebitelském právu je třeba zohlednit skutečnost, že ekonomicky silnější subjekt prostřednictvím poskytování profesionálních právních služeb má na rozdíl od spotřebitele výhodu znalosti právní úpravy, kterou využívá ve svůj prospěch, přičemž absence informovanosti spotřebitele je vyvažována zásahem zvenčí. Takový výklad považuje soud za konformní, odpovídající dosavadnímu přístupu zákonodárce i soudů při ochraně spotřebitele.

10. V daném případě dospěl soud k závěru o absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. a § 588 občanského zákoníku pro nedodržení povinností při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když podle § 86 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru měl být úvěr poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Z § 86 a § 75 cit zákona vyplývá povinnost věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet a poskytovat jen takový úvěr, u něhož po posouzení ze strany věřitele nejsou důvodné pochybnosti, že ho spotřebitel bude schopen splácet, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Žalobce nemá doklady, kterými by mohl prokázat splnění této povinnosti věřitelem. Z tvrzení žalobce vyplývá, že tento kromě zákaznické karty není schopen předložit soudu vůbec žádný doklad o příjmech a výdajích žalované, z něhož při posuzování úvěruschopnosti vycházel. V takovém případě podle závěru soudu žalobce neunesl důkazní břemeno, které při posuzování úvěruschopnosti vyplývá z ust. § 86 cit. zákona, což v konečném důsledku vede k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 cit. zákona. Soud poukazuje na to, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Článek 8 směrnice 2008/48/ES uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článku 8 směrnice 2008/48/ES se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že„ pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Obdobně soud hodnotí vzniklou procesní situaci, kdy v zákaznických kartách je sice uváděno předložení některých dokladů žalovanou, avšak žalobce je nemá k dispozici a nemůže soudu prokázat jejich obsah. Důsledek takové důkazní situace je stejný, jako kdyby žádné doklady předloženy nebyly. Bez těchto dokladů nelze totiž v řízení věrohodně přezkoumat ani zhodnotit úroveň odborné péče žalobce a jeho vyhovující postup při posouzení úvěruschopnosti, neboť není postaveno najisto, že z žalobcem označených dokladů bylo při odborné péči skutečně vycházeno.

11. Pokud žalobce poukazoval na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, tak hodnocení důkazů a jejich věrohodnosti je věcí každého rozhodujícího soudce. V daném případě se podle závěru soudu nelze spokojit pouze s údaji zaznamenanými v zákaznické kartě, neboť tyto jednoznačně a nepochybně neprokazují zejména příjmy žalovaného spotřebitele, přičemž na tomto hodnocení nezmění nic ani podpis smluvních stran. V tomto směru je třeba poukázat zejména na hlavní cíl zákonné úpravy posuzování úvěruschopnosti, jímž je ochrana spotřebitelů před jejich neúměrným zadlužováním, což nelze zabezpečit bez důsledného vyžadování potřebných dokladů a jejich doložení v soudním řízení, neboť je velmi reálným, že obě!!! smluvní strany při uzavírání smluv o spotřebitelských úvěrech mají prioritní zájem smlouvu uzavřít a v důsledku toho v ní mohou uvést či odsouhlasit i nepravdivé či nedoložené skutečnosti.

12. Současně však v daném případě soud poukazuje na velmi nízké příjmy uváděné žalovanou v obou žádostech o úvěr a dále podhodnocené měsíční výdaje, které nemohou pokrýt náklady na bydlení a stravu. Za této situace bylo na místě neposkytovat úvěr bez ověření nákladů na bydlení a bez zjištění konkrétních individualizovaných měsíčních životních nákladů žalované. Ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru totiž vyžaduje porovnat příjmy a výdaje spotřebitele, takže aby bylo vyhověno tomuto zákonnému požadavku, je nezbytné vycházet jak z konkrétních nákladů na bydlení, tak z konkrétních individualizovaných výdajů dané osoby a nikoli z částek pohybujících se okolo životního minima. Nelze totiž předpokládat, že běžný občan zabezpečí své měsíční životní potřeby pouze z částky životního minima, která je stanovena zákonem pouze jako minimální příjem fyzické osoby k zajištění opravdu základní výživy a základních životních potřeb nezahrnující ani náklady na bydlení. Bez posouzení konkrétních individualizovaných výdajů žalované (zohledňujících skutečné náklady dané osoby, které jsou ovlivněny např. věkem, životními zvyky, individuálními názory a preferencemi, náklady na zájmovou činnost, zdravotní stav apod.) nelze učinit s odbornou péčí závěr o schopnosti úvěr splácet. Posuzování poměrů žalované mělo být provedeno ve vzniklé situaci důkladněji a konkrétněji a to především s individualizací měsíčních nákladů jak samotné žalované tak i na její bydlení. Posuzování úvěruschopnosti mělo být obezřetnější také s přihlédnutím k údajům o velmi nízkém příjmu žalované a k její žádosti o již druhou zápůjčku během pouhých dvou měsíců. S ohledem na shora uvedené zjištění a závěry žalobce nemohl ve vzniklé situaci dospět bez důvodných pochybností k závěru o schopnosti žalované úvěr splácet 13. Takový postup poskytovatele úvěru s přihlédnutím ke všem shora uvedeným nedostatkům podle soudu nesplňuje při poskytování spotřebitelských úvěrů požadavky zákona vyplývající z § 86 a § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, což je dalším důvodem neplatnosti předmětných smluv. S ohledem na neplatnost předmětných spotřebitelských smluv, kdy soud není vázán právní kvalifikací učiněnou žalobcem, přiznal soud žalobci částku 1.917 Kč z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, když v řízení bylo prokázáno bezdůvodné obohacení žalované v rozsahu výše plnění ze strany žalobce, tj. 8.000 + 6.000 Kč, kdy z této částky žalovaná již vrátila celkem 12.083 Kč a zbývá ji tedy vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 1.917 Kč. Zbylý žalobní požadavek na zaplacení plnění sjednaných v předmětných spotřebitelských úvěrech soud ve výroku II. zamítl, když smluvní nárok žalobci na tato plnění s ohledem na neplatnost obou smluv nevznikl. Zákonný úrok z prodlení byl žalobci přiznán za použití ustanovení § 1970 občanského zákoníku, vládního nařízení č. 351/2013 Sb., při aplikaci domněnky dojití podle § 573 občanského zákoníku, a to od 1. 3. 2020 na základě lhůty k plnění stanovené ve shora označené výzvě, která byla žalované prokazatelně zaslána, přičemž zbylý požadovaný úrok z prodlení byl ve výroku II. zamítnut. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

14. O nákladech řízení rozhodl soud za použití ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož v řízení převážně úspěšné žalované vzniklo podle rozdílu úspěchu a neúspěchu právo na poměrnou náhradu části nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že podle obsahu spisu žalované žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.