22 C 44/2021

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní JUDr. Libuší Vykopalovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 17.085,89 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, aby žalovaná byla zavázána zaplatit žalobci částku 12.504 Kč, částku 291 Kč, částku 4.290,89 Kč a úrok z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 3.640,89 Kč od 21. 3. 2019 do zaplacení, a dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 37,2 Kč od 16. 10. 2018 do 20. 3. 2019, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 29,8 Kč od 16. 11. 2018 do 20. 3. 2019, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 22,65 Kč od 16. 12. 2018 do 20. 3. 2019, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 16,53 Kč od 16. 1. 2019 do 20. 3. 2019, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 8,52 Kč od 16. 2. 2019 do 20. 3. 2019, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se domáhal proti žalované zaplacení částky 17.085,89 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o úvěru ze dne 6. 9. 2018, podle níž byl úvěr ve výši 25.590 Kč převeden na účet prodejce. Žalovaná se zavázala splácet úvěr včetně příslušenstvím v 48 měsíčních splátkách po 967 Kč, avšak neuhradila ani první splátku. Žalobce požaduje splátky splatné do zesplatnění ve výši 4.835 Kč, poplatek za 3 upomínky 450 Kč, náklady za oznámení o okamžité splatnosti 200 Kč, přičemž od těchto částek spolu s jistinou po zesplatnění ve výši 24.395,89 Kč odečetl částku 25.590 Kč, která mu byla přiznána soudem v trestním řízení v souvislosti s odsouzením žalované za úvěrový podvod. Žalobce dále požaduje smluvní pokutu 12.504 Kč a 291 Kč. Žalobce byl při uzavření smlouvy zastoupen na základě mandátní smlouvy [právnická osoba] s. r. o. Žalobce doplnil, že úvěruschopnost žalované byla posuzována na základě informací získaných z databází NRKI, NIP, SOLUS, [příjmení], insolvenčního rejstříku, neplatných dokladů, hledaných osob, a dále z interních databází žalobce. Žádný z těchto dokladů žalobce i přes výzvu soudu nepředložil.

2. Za použití ustanovení § 115a o.s.ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

3. Z úvěrové smlouvy ze dne 6. 9. 2018 č. [anonymizováno] [číslo] bylo zjištěno, že se jedná o smlouvu o úvěru na koupi zboží, číslo shodné s číslem úvěrové smlouvy a to ostatní černou elektroniku. Výše úvěru byla sjednána ve výši pořizovací ceny zboží, a to 25.590 Kč s tím, že výše měsíční splátky činí 967 Kč a počet měsíčních splátek je 48. Celková částka splatná žalovanou byla sjednána ve výši 46.416 Kč. Byla sjednaná smluvní pokuta ve výši 10 % z dlužné měsíční splátky pro případ jejího neuhrazení do data splatnosti, která byla sjednána vždy k 15. dni každého měsíce. Součástí smlouvy byly učiněny dále podmínky a sazebník, který obsahuje přehled smluvních pokut a poplatků. Ve smlouvě o úvěru je uveden čistý měsíční příjem žalované ve výši 20.000 Kč, výdaje na bydlení 4.000 Kč a nulové ostatní měsíční výdaje a nulové splátky ostatních úvěrů. Dále je zde uvedeno bydlení v pronájmu a žádné vyživované osoby. Dále je zde uvedena profese žalované kvalifikovaný dělní, označení jejího zaměstnavatele a trvání pracovního poměru na dobu neurčitou. Z potvrzení o proplacení úvěru bylo zjištěno, že tento byl zaplacen na účet sjednaný ve smlouvě. Z přehledu plateb bylo zjištěno, že žalovaná neuhradila na předmětný úvěr ničeho.

4. Z mandátní smlouvy ze dne 20. 5. 2013 bylo zjištěno, že [právnická osoba] [anonymizováno] se zavázala uzavírat jménem žalobce smlouvy o úvěru, jejímž předmětem bude poskytnutí finančních prostředků žalobce za účelem úhrady prodejní ceny zboží.

5. Z trestního příkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 28. 6. 2019 č. j. 3 T 105/2019-168 bylo zjištěno, že žalovaná byla uznána vinnou ze spáchání přečinu úvěrového podvodu, a to v souvislosti s uzavření čtyř úvěrových smluv, mezi nimiž je uvedena i předmětná úvěrová smlouva, přičemž v popisu skutku je uvedeno, že uvedla čistý příjem 20.000 Kč, ačkoli měla ve skutečnosti příjem 11.494 Kč, dále že uvedla náklady na bydlení 4.000 Kč, ačkoli měla náklady na bydlení 4.800 Kč a dále že uvedla, že nemá žádné splátky ostatních úvěrů, ačkoli měla splátky nejméně 5.200 Kč.

6. Podle § 86 odst. 1 a odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celková výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

7. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

8. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

9. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce a žalovaný uzavřeli předmětnou úvěrovou smlouvu platně. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, protože stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, jinak by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly. V tomto směru soud poukazuje také na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III.ÚS 4129/2018, podle něhož to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v úvahu bez ohledu na to, zda je tento požadavek v nějakém zákoně výslovně zakotven. V principu odpovědného úvěrování a v ochraně spotřebitele před neúměrným zadlužováním navazuje zákon č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb. provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., kde byla neplatnost smlouvy pro případ neposouzení schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet s odbornou péčí koncipována jako neplatnost absolutní. Nebylo smyslem a účelem zákona č. 257/2016 Sb. zákonnou ochranu a právní postavení spotřebitelů oslabit či ohrozit, což by znamenalo připuštění relativní neplatnosti. Spotřebitel totiž jako jednoznačně slabší smluvní strana v naprosté většině případů nedisponuje potřebnými právními znalostmi k uplatnění relativní neplatnosti a ve sporech z úvěrových smluv se tedy jedná o slabší smluvní stranu také z hlediska právní orientace a také z hlediska ekonomického. V daném případě je třeba aplikovat absolutní neplatnost ve smyslu § 588 občanského zákoníku, a to pro rozpor se zákonem tedy § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Pokud totiž věřitel řádně nesplnil povinnosti stanovené v uvedeném zákonném ustanovení při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele, bylo by takové právní jednání v rozporu s ustanovením § 86 zák. č. 257/2016 Sb., a současně také s účelem a smyslem tohoto zákona a tím i s veřejným pořádkem, který pouze doplňuje kritérium smyslu a účelu zákona. Smyslem a účelem zákonné úpravy spotřebitelského úvěru a související ochrany spotřebitele je zabránit nežádoucímu rostoucímu zadlužování domácností, které může mít pro dlužníky i likvidační důsledky, když může vést k jejich předlužení a související insolvenci, což není z ekonomického ani společenského hlediska žádoucí. Z úpravy občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru je zcela jednoznačný úmysl zákonodárce a účel zákona směřující ke zvýšené ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany úvěrové smlouvy. Uvedený názor soudu se opírá také o rozhodovací praxi soudního dvora Evropské unie, který průřezově pro spotřebitelské právo vymezuje soudu prostor pro postup z úřední činnosti. V rozsudku zle dne 4. 6. 2015, Faber C – 497/13 bod 42 soudní dvůr Evropské unie dovodil, že zde hrozí nebezpečí, že spotřebitel se nedovolá svého práva, neboť o něm neví. Ve spotřebitelském právu je třeba zohlednit skutečnost, že ekonomicky silnější subjekt prostřednictvím poskytování profesionálních právních služeb má na rozdíl od spotřebitele výhodu znalosti právní úpravy, kterou využívá ve svůj prospěch, přičemž absence informovanosti spotřebitele je vyvažována zásahem zvenčí. Takový výklad považuje soud za konformní, odpovídající dosavadnímu přístupu zákonodárce i soudů při ochraně spotřebitele.

10. V daném případě dospěl soud k závěru o absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. a § 588 občanského zákoníku pro nedostatek odborné péče při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když podle § 86 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru měl být úvěr poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Z listinných důkazů a tvrzení žalobce vyplývá, že při uzavírání předmětné spotřebitelské smlouvy bylo vycházeno z veřejně a neveřejně dostupných databází, z toho že žalobce neměl o žalované ve svých databázích žádné negativní informace a dále z údajů příjmech, výdajích a závazcích žalované, uvedených v předmětné úvěrové smlouvě. Žalobce i přes výzvu soudu nepředložil soudu žádný doklad, z něhož bylo při posuzování úvěruschopnosti vycházeno, což nasvědčuje tomu, že poskytovatel úvěru porušil povinnost stanovenou v ustanovení § 78 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. týkající se řádného pořizování dokumentace a není schopen prokázat, že při posouzení úvěruschopnosti měl k dispozici relevantní informace a nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. K neprověřování údajů uvedených žalovanou v úvěrové smlouvě, což vyplývá nepřímo i z popisu skutku v trestním příkazu, je třeba uvést, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je ve smyslu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. dokladem o nákladech na bydlení, příjmech apod.). Tento výklad lze učinit z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článku 8 směrnice 2008/48/ES se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C [číslo], z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele“. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, které současně musí být soudu předloženy, aby bylo postaveno najisto, že z těchto dokladů bylo při odborné péči skutečně vycházeno.

11. Jinak totiž nelze přezkoumat ani zhodnotit úroveň odborné péče žalobce, důsledkem čehož je neunesení důkazního břemene žalobcem, kdy nelze shledat řádné posouzení úvěruschopnosti ve smyslu shora citovaného ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., což vede ve smyslu ustanovení § 87 odst. 1 cit. zákona k závěru o neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy a ke vzniku nároku žalobce na bezdůvodné obohacení. Pokud se poskytovatel úvěru při posouzení úvěruschopnosti kromě nedoložených údajů uvedených žalovanou spokojil pouze s lustracemi ve shora označených veřejných a neveřejných databázích, tak na základě takového šetření nemohl dospět bez důvodných pochybností k závěru o schopnosti žalované úvěr splácet. S ohledem na neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy, kdy soud není vázán právní kvalifikací učiněnou žalobcem, byl nárok žalobce posouzen podle § 2991 občanského zákoníku upravujícího bezdůvodné obohacení. V řízení bylo prokázáno bezdůvodné obohacení žalované v rozsahu plnění ze strany žalobce, tj. ve výši 25.590 Kč, přičemž tato částka již byla žalobci přiznána v trestním řízení. Pokud žalobce po odpočtu této částky uplatnil zbylý žalobní požadavek na zaplacení plnění sjednaných v předmětném spotřebitelském úvěru, soud jeho žalobu zamítl, když smluvní nárok žalobci na tato plnění s ohledem na neplatnost úvěrové smlouvy nevznikl.

12. O nákladech řízení rozhodl soud za použití ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož v řízení plně úspěšné žalované vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že podle obsahu spisu žalované žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.