22 C 8/2022

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní JUDr. Libuší Vykopalovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 34.253,71 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 9.500 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 8. 2. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 9.756,96 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1.491,38 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1.063,67 Kč, úrok ve výši 29 % ročně z částky 10.912,55 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 19.256,96 Kč od 19. 12. 2020 do 7. 2. 2021, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9.756,96 Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 9.500 Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2.903 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 8. 2. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žaloba, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 12.093,75 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 927,42 Kč, kapitalizovaný smluvní úrok ve výši 1788,57 Kč, úrok ve výši 29 % ročně z částky 8.284,68 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14.996,75 Kč od 19. 12. 2020 do 7. 2. 2021, zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 12.093,75 Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 1,75 % ročně z částky 2.903 Kč od 8. 2. 2021 do zaplacení, se zamítá.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, ve znění pozdějšího doplňku, domáhal proti žalované zaplacení částky 34.253,71 Kč s příslušenstvím, a to na základě dvou smluv o zápůjčce. Při podpisu první smlouvy o zápůjčce ze dne 30. 1. 2019 převzal žalovaný finanční hotovost ve výši 14.000 Kč, přičemž se zavázal zaplatit věřiteli vyčíslený úrok, odměnu za zpracování, za administrativní činnost a flexibilní splácení. Žalovaný podle žalobce zaplatil celkem na tuto pohledávku 11.097 Kč. Při podpisu druhé smlouvy o zápůjčce ze dne 26. 6. 2019 převzal žalovaný finanční hotovost ve výši 12.000 Kč, přičemž se zavázal zaplatit věřiteli vyčíslený úrok, odměnu za zpracování, za administrativní činnost a flexibilní splácení. Žalovaný podle žalobce zaplatil celkem na tuto pohledávku 2.500 Kč. Právní předchůdce žalobce ověřoval úvěruschopnost klienta na základě informací poskytnutých žalovaným, které byly zaznamenány do zákaznických karet, kde byl žalovaný dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a informace byly ověřovány doklady uvedenými v zákaznické kartě. Současně bylo ověřeno, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdce žalobce neměl důvod pochybovat o správnosti a pravdivosti údajů žalované. Žalobce poukazoval na ustanovení § 6 a § 7 občanského zákoníku upravující povinnost jednat poctivě a presumpci poctivosti. Dále žalobce poukazoval na to, že žalovaný se mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod.

2. Za použití ustanovení § 115a soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

3. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 30. 1. 2019 bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi [právnická osoba] jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem a věřitel na jejím základě poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 14.000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal zaplatit věřiteli poplatek celkem ve výši 12.283 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí předmětné zápůjčky. Z přehledu splácení bylo zjištěno, že žalovaný uhradil na tuto zápůjčku celkem 11.097 Kč. Ze zákaznické karty ze dne 30. 1. 2019 podepsané žalovaným bylo zjištěno, že tento uvedl bydlení s rodiči, žádnou vyživovací povinnost, a dále, že nemá zápůjčku u jiné společnosti. V příjmech uvedl čistý měsíční příjem 13.944 Kč. Měsíční výdaje uvedl 5.000 Kč. Jako ověřené dokumenty jsou zde uvedeny pracovní smlouva a 2 výplatní pásky. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 26. 6. 2019 bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi [právnická osoba] jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem a věřitel na jejím základě poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 12.000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal zaplatit věřiteli poplatek celkem ve výši 10.600 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí předmětné zápůjčky. Z přehledu splácení bylo zjištěno, že žalovaný uhradil na tuto zápůjčku celkem 2.500 Kč. Ze zákaznické karty ze dne 26. 6. 2019 podepsané žalovaným bylo zjištěno, že tento uvedl bydlení s rodiči, žádnou vyživovací povinnost, a dále, že nemá zápůjčku u jiné společnosti. V příjmech uvedl čistý měsíční příjem 18.927 Kč. Měsíční výdaje uvedl 3.000 Kč. Jako ověřené dokumenty jsou zde uvedeny pracovní smlouva a 2 výplatní pásky, které prokazují žalovaným uvedený příjem. Výzva k plnění do 10-ti dnů od doručení obsažená v oznámení o postoupení byla žalovanému zaslána doporučeně dne 25. 1. 2021. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 12. 2020 a její přílohy bylo zjištěno, že pohledávky z předmětných smluv byly postoupeny společností [právnická osoba] na žalobce.

4. Shora uvedená zjištění učinil soud ze dvou smluv o zápůjčce, ze zákaznických karet, z výplatních pásek, ze smlouvy o postoupení pohledávek, z výzvy a z tabulek umoření.

5. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZosÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Podle § 75 ZosÚ poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.

6. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

9. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce a žalovaný uzavřeli předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru platně. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, protože stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, jinak by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly. V tomto směru soud poukazuje také na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III.ÚS 4129/2018, podle něhož to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v úvahu bez ohledu na to, zda je tento požadavek v nějakém zákoně výslovně zakotven. V principu odpovědného úvěrování a v ochraně spotřebitele před neúměrným zadlužováním navazuje zákon č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb. provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., kde byla neplatnost smlouvy pro případ neposouzení schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet s odbornou péčí koncipována jako neplatnost absolutní. Nebylo smyslem a účelem zákona č. 257/2016 Sb. zákonnou ochranu a právní postavení spotřebitelů oslabit či ohrozit, což by znamenalo připuštění relativní neplatnosti. Spotřebitel totiž jako jednoznačně slabší smluvní strana v naprosté většině případů nedisponuje potřebnými právními znalostmi k uplatnění relativní neplatnosti a ve sporech z úvěrových smluv se tedy jedná o slabší smluvní stranu také z hlediska právní orientace a také z hlediska ekonomického. V daném případě je třeba aplikovat absolutní neplatnost ve smyslu § 588 občanského zákoníku, a to pro rozpor se zákonem tedy § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Pokud totiž věřitel řádně nesplnil povinnosti stanovené v uvedeném zákonném ustanovení při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele, bylo by takové právní jednání v rozporu s ustanovením § 86 zák. č. 257/2016 Sb., a současně také s účelem a smyslem tohoto zákona a tím i s veřejným pořádkem, který pouze doplňuje kritérium smyslu a účelu zákona. Smyslem a účelem zákonné úpravy spotřebitelského úvěru a související ochrany spotřebitele je zabránit nežádoucímu rostoucímu zadlužování domácností, které může mít pro dlužníky i likvidační důsledky, když může vést k jejich předlužení a související insolvenci, což není z ekonomického ani společenského hlediska žádoucí. Z úpravy občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru je zcela jednoznačný úmysl zákonodárce a účel zákona směřující ke zvýšené ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany úvěrové smlouvy. Uvedený názor soudu se opírá také o rozhodovací praxi soudního dvora Evropské unie, který průřezově pro spotřebitelské právo vymezuje soudu prostor pro postup z úřední činnosti. V rozsudku ze dne 4. 6. 2015, Faber C – 497/13 bod 42 soudní dvůr Evropské unie dovodil, že zde hrozí nebezpečí, že spotřebitel se nedovolá svého práva, neboť o něm neví. Ve spotřebitelském právu je třeba zohlednit skutečnost, že ekonomicky silnější subjekt prostřednictvím poskytování profesionálních právních služeb má na rozdíl od spotřebitele výhodu znalosti právní úpravy, kterou využívá ve svůj prospěch, přičemž absence informovanosti spotřebitele je vyvažována zásahem zvenčí. Takový výklad považuje soud za konformní, odpovídající dosavadnímu přístupu zákonodárce i soudů při ochraně spotřebitele.

10. V daném případě dospěl soud k závěru o absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. a § 588 občanského zákoníku pro nedodržení povinností při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když podle § 86 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru měl být úvěr poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Z § 86 a § 75 cit zákona vyplývá povinnost věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet a poskytovat jen takový úvěr, u něhož po posouzení ze strany věřitele nejsou důvodné pochybnosti, že ho spotřebitel bude schopen splácet, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Žalobce však v obou případech vycházel z evidentně podhodnocených měsíčních výdajů žalovaného, které nemohly pokrýt ani základní životní náklady na bydlení a stravu, když v druhém případě nedosahovaly měsíční výdaje žalovaného ani částky životního minima, které je stanoveno pouze jako minimální příjem fyzické osoby k zajištění opravdu základní výživy a základních životních potřeb nezahrnující ani náklady na bydlení. Měsíční výdaje žalovaného se jeví nízké také v případě první zápůjčky, kdy navíc žalovaný uváděl i výrazně nižší příjem. V obou případech nebyly zjišťovány ani dokladovány žádné individualizované výdaje žalovaného. Za této situace bylo na místě neposkytovat úvěr bez ověření nákladů na bydlení a bez zjištění konkrétních individualizovaných měsíčních životních nákladů žalovaného. Ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru totiž vyžaduje porovnat příjmy a výdaje spotřebitele, takže aby bylo vyhověno tomuto zákonnému požadavku, je nezbytné vycházet jak z konkrétních nákladů na bydlení, tak z konkrétních individualizovaných výdajů dané osoby a nikoli z částek pohybujících se okolo životního minima. Nelze totiž předpokládat, že běžný občan zabezpečí své měsíční životní potřeby pouze z částky pohybující se okolo životního minima, která je stanovena pouze jako minimální příjem fyzické osoby k zajištění opravdu základní výživy a základních životních potřeb nezahrnující ani náklady na bydlení. Bez posouzení konkrétních individualizovaných výdajů žalovaného (zohledňujících skutečné náklady dané osoby, které jsou ovlivněny např. věkem, životními zvyky, individuálními názory a preferencemi, náklady na zájmovou činnost, telefon, zdravotní stav apod.) nelze učinit s odbornou péčí závěr o schopnosti úvěr splácet. Posuzování úvěruschopnosti mělo být obezřetnější v případě druhé zápůjčky, o kterou žádal žalovaný již po pěti měsících po první zápůjčce. S ohledem na shora uvedené zjištění a závěry žalobce nemohl ve vzniklé situaci dospět bez důvodných pochybností k závěru o schopnosti žalované úvěr splácet 11. Takový postup poskytovatele úvěru s přihlédnutím ke všem shora uvedeným nedostatkům podle soudu nesplňuje při poskytování spotřebitelských úvěrů požadavky zákona vyplývající z § 86 a § 75 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, což je důvodem neplatnosti předmětné smlouvy. S ohledem na neplatnost předmětné spotřebitelské smlouvy, kdy soud není vázán právní kvalifikací učiněnou žalobcem, přiznal soud žalobci v případě první smlouvy částku 2.903 Kč z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, když v řízení bylo prokázáno bezdůvodné obohacení žalovaného v rozsahu výše plnění ze strany žalobce, tj. 14.000 Kč, kdy z této částky žalovaný již vrátil celkem 11.097 Kč a zbývá mu tedy vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 2.903 Kč. V případě druhé smlouvy přiznal soud žalobci z titulu bezdůvodného obohacení částku 9.500 Kč, když v řízení bylo prokázáno bezdůvodné obohacení žalovaného v rozsahu výše plnění ze strany žalobce, tj. 12.000 Kč, kdy z této částky žalovaný již vrátil celkem 2.500 Kč a zbývá mu tedy vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 9.500 Kč. Zbylý žalobní požadavek na zaplacení plnění sjednaných v předmětných spotřebitelských úvěrech soud ve výroku II. a IV. zamítl, když smluvní nárok žalobci na tato plnění s ohledem na neplatnost obou smluv nevznikl. Zákonný úrok z prodlení byl žalobci přiznán s ohledem na jeho žalobní požadavek za použití ustanovení § 1970 občanského zákoníku, vládního nařízení č. 351/2013 Sb., při aplikaci domněnky dojití podle § 573 občanského zákoníku, a to od 8. 2. 2021 na základě lhůty k plnění stanovené ve shora označené výzvě, která byla žalovanému prokazatelně zaslána, přičemž zbylý požadovaný úrok z prodlení byl ve výroku II. a IV. zamítnut. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

12. O nákladech řízení rozhodl soud za použití ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož v řízení převážně úspěšnému žalovanému vzniklo podle rozdílu úspěchu a neúspěchu právo na poměrnou náhradu části nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že podle obsahu spisu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.