22 C 97/2021

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozhodl samosoudkyní JUDr. Libuší Vykopalovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 14.501 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 5.304 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 2. 7. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl zavázán zaplatit žalobci částku 9.197 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2.039,36 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 5.227,48 Kč, úrok z prodlení z částky 8.547,45 Kč ve výši 8,05 % ročně od 25. 6. 2019 do 1. 7. 2019, úrok z prodlení z částky 3.243,45 Kč ve výši 8,05 % ročně od 2. 7. 2019 do zaplacení a úrok 20,5 % ročně z částky 8.547,45 Kč od 25. 6. 2019 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, ve znění pozdějších doplňků, domáhal proti žalovanému zaplacení částky 4.764 Kč s příslušenstvím (kdy v tomto rozsahu bylo řízení v důsledku částečného zpětvzetí zastaveno) a dále zaplacení 14.501 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o zápůjčce ze dne 22. 5. 2015, kterou uzavřel s žalovaným právní předchůdce žalobce právnická osoba Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí částky 11.000 Kč, přičemž se zavázal zaplatit věřiteli vyčíslený úrok, poplatek za administrativní činnost a za hotovostní režim splátek, celkem za tyto platby 9.197 Kč Celkem žalovaný uhradil v souvislosti s předmětnou smlouvou 5.696 Kč. Právní předchůdce žalobce ověřoval úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a údaje o tom zaznamenal do zákaznické karty. K tomu si vyžádal pracovní smlouvu, výplatní pásky a současně si ověřil z insolvenčního rejstříku, že vůči žalovanému není vedeno insolvenční řízení.

2. Za použití ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.

3. Ze smlouvy o zápůjčce ze dne 22. 5. 2015 bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi právnická osoba, IČO jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem a věřitel na jejím základě poskytl žalovanému zápůjčku ve výši 11.000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal zaplatit věřiteli poplatek za zápůjčku celkem ve výši 9.197 Kč, který tvoří úrok 1.448 Kč, poplatek za administrativní činnost 2.261 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek 5.488 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí předmětné výše zápůjčky. Z přehledu zápůjčky bylo zjištěno, že žalovaný uhradil celkem 5.696 Kč. Ze zákaznické karty ze dne 22. 5. 2015 podepsané žalovaným bylo zjištěno, že tento uvedl bydlení jako podnájemník, že nemá vůz a že má u právnická osoba zápůjčku. Jako důvod půjčky uvedl neočekávané výdaje. Pracovní zařazení uvedl jako důlní elektromechanik s označením zaměstnavatele s měsíční mzdou 24.120 Kč. Žalovaný uvedl náklady na nájem 3.100 Kč, telefon 200 Kč, spoření 1.212 Kč, na splátky zápůjček/výživné 2.795 Kč a na domácnost 3.000 Kč. Tento uvedl, že nemá zápůjčku u jiné společnosti. Jako ověřené dokumenty jsou zde uvedeny občanský průkaz, pracovní smlouva a výplatní pásky.

4. Shora uvedená zjištění učinil soud ze smlouvy o zápůjčce, ze zákaznické karty, z výzvy a z přehledu zápůjčky.

5. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb., věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěru, neplatná. Podle § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, § 7 a § 9 nesplnil.

6. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Soud se nejprve zabýval, zda právní předchůdce žalobce a žalovaná uzavřeli předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru platně. V daném případě se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, když jde o půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytovanou spotřebiteli věřitelem, přičemž předmětná smlouva též výslovně uvádí, že se jedná o spotřebitelský úvěr. Z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebním úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet a poskytovat jen takový úvěr, u něhož po posouzení ze strany věřitele je zřejmé, že spotřebitel bude schopen ho splácet, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Tuto neplatnost zavedla do našeho právního řádu novela č. 43/2013 Sb. s účinností od 25. 2. 2013 a vztahuje se tedy na předmětnou zápůjčku. Z tvrzení žalobce vyplývá, že tento kromě zákaznické karty není schopen předložit soudu vůbec žádný doklad o příjmech a výdajích žalovaného, z něhož při posuzování jeho úvěruschopnosti vycházel. V takovém případě podle závěru soudu žalobce neunesl důkazní břemeno, které ve vztahu ke splnění povinnosti odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele stanoví ustanovení § 22 odst. 5 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, podle něhož není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnost odborné péče nesplnil. Žalobce nemá k dispozici doklady o poměrech žalovaného v době poskytnutí půjčky, což vede soud k závěru, že tento neunesl své důkazní břemeno ohledně odborné péče. Soud poukazuje na to, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je takové posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových a příjmových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní stranu, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně poskytovatele spotřebitelského úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Předobrazem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je pak článek 8 směrnice 2008/48/ES, který uložil členským státům zajistit, aby„ před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi“. Výkladem článku 8 směrnice 2008/48/ES se zabýval soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další C -449/13, z něhož mj. vyplývá, že:„ Poskytovatel úvěru musí za prvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, přičemž nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“. Obdobně soud hodnotí vzniklou procesní situaci, kdy v zákaznické kartě je sice uváděno předložení některých dokladů žalovaným, avšak žalobce je nemá k dispozici a nemůže soudu prokázat jejich obsah. Důsledek takové důkazní situace je stejný, jako kdyby žádné doklady předloženy nebyly. Zákon o spotřebitelském úvěru navíc uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr„ s odbornou péčí“, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Odbornou péčí je třeba rozumět„ úroveň zvláštních dovednosti a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“. V souvislosti s výkladem pojmu odborné péče i s ohledem na účel zakotvení povinnosti ověřovat úvěruschopnost spotřebitele, kterým je zejména ochrana spotřebitele, je třeba vykládat § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tak, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat při tom doklady k jeho tvrzení. Současně je třeba za účelem unesení důkazního břemene podle § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru těmito doklady u soudu prokázat splnění povinnosti odborné péče, aby bylo postaveno najisto, že z žalobcem označených dokladů bylo při odborné péči skutečně vycházeno. Jinak totiž nelze přezkoumat ani zhodnotit úroveň odborné péče věřitele, důsledkem čehož je neunesení důkazního břemene žalobcem.

9. Pokud žalobce poukazoval na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, tak hodnocení důkazů a jejich věrohodnosti je věcí každého rozhodujícího soudce. V daném případě se podle závěru soudu nelze spokojit pouze s údaji zaznamenanými v zákaznické kartě, neboť tyto jednoznačně a nepochybně neprokazují zejména příjmy žalovaného spotřebitele, přičemž na tomto hodnocení nezmění nic ani podpis smluvních stran. V tomto směru je třeba poukázat zejména na hlavní cíl zákonné úpravy posuzování úvěruschopnosti, jímž je ochrana spotřebitelů před jejich zadlužováním, což nelze zabezpečit bez důsledného vyžadování potřebných dokladů a jejich doložení v soudním řízení, neboť je velmi reálným, že smluvní strany při uzavírání smluv o zápůjčkách a úvěrech mají prioritní zájem smlouvu uzavřít a v důsledku toho v ní mohou odsouhlasit i nepravdivé či nedoložené skutečnosti.

10. Soud v daném případě dále poukazuje na následující údaje, z nichž bylo při posuzování úvěruschopnosti vycházeno a které nenasvědčují odborné péči při poskytnutí úvěru. Ze zákaznické karty není zřejmé, zda žalovaný v době poskytnutí zápůjčky má vyživovací povinnosti, kolik a v jaké výši. Pokud se týče výdajů na domácnost, vycházel právní předchůdce žalobce pouze z částky 3.000 Kč, je nižší než životní minimum podle zákona č. 110/2006 Sb., kdy podle názoru soudu nelze předpokládat, že běžný občan zabezpečí své měsíční životní potřeby z částky nižší než je životní minimum, které je stanoveno zákonem pouze jako minimální příjem fyzické osoby k zajištění opravdu základní výživy a základních životních potřeb, nezahrnující náklady na bydlení. Shora uvedený postup právního předchůdce žalobce nesplňuje požadavky zákona týkající se vynaložení odborné péče při posouzení úvěruschopnosti ve smyslu shora citovaného zákonného ustanovení, což je dalším důvodem neplatnosti předmětné smlouvy. S ohledem na neplatnost předmětné smlouvy o zápůjčce, kdy soud není vázán právní kvalifikací učiněnou žalobcem, přiznal soud žalobci částku 5.304 Kč z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, když v řízení bylo prokázáno bezdůvodné obohacení žalovaného v rozsahu výše plnění ze strany žalobce, tedy 11.000 Kč, kdy z této částky žalovaný již vrátil celkem 5.696 Kč a zbývá mu tedy vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 5.304 Kč. Zbylý žalobní požadavek na zaplacení plnění sjednaných v předmětné smlouvě o zápůjčce soud ve výroku II. zamítl, když smluvní ani zákonný nárok žalobci na tato plnění s ohledem na neplatnost předmětné smlouvy nevznikl. Zákonný úrok z prodlení byl žalobci přiznán za použití ustanovení § 1970 občanského zákoníku a vládního nařízení č. 351/2013 Sb., a to ode dne následujícího po uplynutí lhůty k plnění stanovené ve výzvě uvedené v oznámení o postoupení pohledávky. Tato došla do sféry dispozice žalovaného 22. 7. 2019 a po uplynutí stanovené desetidenní lhůty k plnění lze úrok z prodlení přiznat od 2. 7. 2019. Podle § 1958 odst. 2 občanského zákoníku, neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu.

11. O nákladech řízení rozhodl soud za použití ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož v řízení převážně úspěšnému žalovanému vzniklo podle rozdílu úspěchu a neúspěchu právo na částečnou náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že podle obsahu spisu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání ve lhůtě do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím podepsaného soudu. Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí a exekuci.