7 C 115/2021

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Fialovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o příspěvek na výživu a úhradu nákladů neprovdané matky

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na výživném a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matky částku 30 000 Kč, a to ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby byl žalovaný povinen žalobkyni na výživném a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matky zaplatit částku 25 000 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen platit žalobkyni na výživném a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matky částku 2 000 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 1. 2022, vždy ke každému prvnímu dni v měsíci, do 28. 2. 2022.

IV. Žaloba, aby byl žalovaný povinen zaplatit na výživném a zajištění úhrady některých nákladů neprovdané matky částku 500 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 1. 2022, vždy ke každému prvnímu dni v měsíci, do 28. 2. 2022, se zamítá.

V. Česká republika – Okresní soud ve Vsetíně – nemá právo na náhradu soudního poplatku.

VI. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Návrhem ze dne 30. 7. 2021 se žalobkyně domáhala příspěvku na výživu a úhradu nákladů neprovdané matky ve výši 2 500 Kč měsíčně od 27. 2. 2020 do 26. 2. 2022. Uvedla, že soužití účastníků bylo nesouladné, jejich vztahy byly proměnlivé, žalobkyně v červnu 2021 opustila společnou domácnost a nyní bydlí u svých rodičů a bude se stěhovat do vlastního bytu, nicméně náklady na byt hradí i nyní. Uvedla, že má náklady na hypotéku a bydlení ve výši 8 000 Kč měsíčně, pojištění bytu ve výši 1 695 Kč ročně, má další náklady za jídlo, telefon, spoření a pojištění, její celkové náklady se pohybují kolem 12 000 Kč. Pobírá rodičovský příspěvek ve výši 8 140 Kč a kvůli předchozí pracovní neschopnosti a výdajům v těhotenství nemá žádné úspory. Pomáhají jí rodiče. Doplnila, že dcera [jméno] se narodila 27. 2. 2020.

2. Žalovaný nárok v plném rozsahu neuznal, popsal vzájemné soužití účastníků, a to, jaké částky investoval do vybavení a potřeb dcery. Uvedl též, že žalobkyni umožnil platit z jejího účtu. Žalobkyně věděla, že má další vyživovací povinnosti, už když plánovali rodinu. Odešla z vlastní vůle, i nadále jí umožňoval v domě bydlet.

3. U jednání soudu žalovaný upřesnil, že by byl ochoten žalobkyni uhradit částku 2 000 Kč měsíčně, a to za 14 měsíců, neboť má za to, že společnou domácnost obnovili již v říjnu 2020. Žalobkyně v průběhu řízení upřesnila, že výživné požaduje za 17 měsíců, když tuto dobu spolu s žalovaným nežili, svůj návrh však nebrala zpět.

4. Z výpovědi žalobkyně bylo zjištěno, že před těhotenstvím pracovala v [anonymizováno] na dobu neurčitou, v [anonymizována čtyři slova], nepobírala na dceru žádné dávky, přídavek začala pobírat až na podzim 2021. Podporovala ji teta a rodiče. Má svůj vlastní byt, na který platí hypotéku, celkové platby za byt jsou 8 500 Kč, z toho hypotéka 4 300 Kč. Splácí mobil i s paušálem ve výši 1 000 Kč měsíčně. V období ledna až května 2021, kdy se žalovaným žili, byt pronajímala. Když žili se žalovaným společně, hradila ze svých prostředků velkou část nákladů společné domácnosti a náklady na energie platil žalovaný. Od července 2021 bydlí v předmětném bytě sama s dcerou. Vlastní auto z roku 2006. Co se týká žalovaného, tak doplnila, že byla přítomna tomu, když si koupil auto za 250 000 Kč v roce 2018 a ví též, že staršímu synovi dal na narozeniny auto. Popsala, že když spolu s žalovaným v roce 2020 nežili, tak udržovali jakýsi partnerský vztah, kdy ho občas navštěvovala, ale vrátila se k němu až před Vánocemi 2020. Připustila, že žalovaný jí dal k dispozici kartu z účtu, ale hádali se kvůli ní, a postupně ji přestala používat. Je pravda, že jí žalovaný poslal vratku daně, to mu však poslala zpět.

5. Z výslechu žalovaného bylo zjištěno, že žalobkyně ho opustila 5. 4. 2020 a nebydleli spolu do října 2020, ale fungovali jako partneři, jen spolu nebydleli. Zřídil jí kartu k účtu na běžné nákupy, neřešili, na co budou peníze určeny. Ke svým poměrům uvedl, že bydlí ve vlastním domě a od 1. 10. 2021 s ním bydlí starší syn, na narozeniny mu dal auto v hodnotě 6 000 Kč. V domě má vířivku, kterou má však jen půjčenou. Náklady na energie v domě činí 3 100 Kč měsíčně a jednou za dva roky koupí dřevo za 40 000 Kč. Nemá jiný příjem než ze zaměstnání. Pokud svěřil žalobkyni do úschovy peníze, tak se jednalo o 150 000 Kč, byly to jeho úspory, které následně investoval v celkové výši 220 000 Kč do fotovoltaiky. V červnu 2021 mu bylo vráceno okolo 80 000 Kč z programu Zelená úsporám, nyní žádné úspory nemá. Stravuje se většinou v zaměstnání, v obchodě platí v hotovosti. Auto v roce 2018 kupoval za 160 000 Kč, nyní je v poruše, nemá STK a on nemá na jeho opravu. Používá auto ve vlastnictví jeho matky, jedná se o [anonymizována dvě slova] z roku 2007. Další majetek nemá.

6. Z výpisu účtu žalovaného u [anonymizováno] banky bylo zjištěno, že v měsíci prosinci 2018 byly na tento účet vkládány částky v řádu statisíců, a to pokladnou, v lednu 2019 odešla z tohoto účtu platba ve výši 2 098 000 Kč. Z dalších výpisů z účtů žalovaného u této banky za březen, duben, srpen, září a říjen 2021 bylo zjištěno, že z tohoto účtu jsou placeny běžné náklady na bydlení: energie, plyn, internet, pojištění, a byly z něj hrazeny platby platební kartou poskytnutou žalované. Za tyto měsíce byly na účet připisovány platby od zaměstnavatele žalovaného v řádech tisíců, jednou měsíčně. Dále z něj bylo placeno výživné dceři [jméno], patrné jsou platby [právnická osoba]. Z výpisu z účtu není patrno, že by z něj byly hrazeny platby v běžných supermarketech, čerpacích stanicích apod. či činěny běžné výběry v hotovosti v bankomatech.

7. Ze sdělení zaměstnavatele žalovaného„ [anonymizována tři slova]“ bylo zjištěno, že žalovaný nejezdí na služební cesty a nejsou mu vypláceny cestovní náhrady, má stravenky ve výši 80 Kč na den, na které zaměstnavatel přispívá 55%. Nepeněžité plnění není poskytováno. Každý měsíc je vypláceno z firemního účtu za [anonymizováno] [celé jméno žalovaného] 12 500 Kč jako vyživovací povinnost. Ze mzdového listu je zřejmé, že žalovaný dosáhl za rok 2020 průměrného měsíčního příjmu 18 020 Kč (když v měsíci červnu a červenci byl v pracovní neschopnosti a jeho příjem byl významně nižší, v červenci žádný) a v roce 2021 průměrného měsíčního příjmu 19 631 Kč.

8. Z výpisu plateb kartou z účtu žalovaného u [anonymizováno] banky bylo zjištěno, že v období od 14. 8. 2020 do 15. 9. 2021 bylo z tohoto účtu vybráno kartou [anonymizována tři slova] celkem 10 855,93 Kč. Je zřejmé, že v jednom případě bylo vybráno v hotovosti 500 Kč, v dalším případě bylo zaplaceno 927 Kč [právnická osoba] [anonymizováno] a všechny další platby byly učiněny v běžných obchodech, supermarketech, drogérii či lékárně. Z účtenek bylo zjištěno, že některé z těchto plateb odpovídají shora uvedeným platbám z účtu. Jedná se o doklady z lékárny Dr. Max, Kauflandu a Pepco cz. A tyto platby představují platby především za dětské zboží.

9. Ze spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. [spisová značka] bylo zjištěno, že matka pobírá rodičovský příspěvek ve výši 8 140 Kč, kromě [jméno] nemá jinou vyživovací povinnost. Dále bylo zjištěno, že rozsudkem téhož soudu ze dne 8. 11. 2021, č.j. [číslo jednací], bylo rozhodnuto mimo jiné o svěření nezletilé do péče matky a vyživovací povinnosti otce pro nezletilou [jméno] ve výši 2 000 Kč měsíčně od 1. 7. 2021, tento rozsudek však není pravomocný.

10. Ze spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. [spisová značka] bylo zjištěno, že otec má stanovenu rozsudkem téhož soudu ze dne 29. 8. 2018, č.j. [číslo jednací], vyživovací povinnost k nezletilému [jméno] ve výši 4 000 Kč, k nezletilé [jméno] ve výši 3 500 Kč, k nezletilým [jméno] a [jméno] ke každé ve výši 2 500 Kč, celkem tedy 12 500 Kč, když tímto byla schválena dohoda rodičů. Soud tehdy vycházel z průměrného příjmu otce kolem 17 000 Kč. Dále bylo zjištěno, dne rozsudkem téhož soudu č.j. [číslo jednací] ze dne 25. 6. 2020 byl zamítnut návrh otce na snížení výživného, když nebyla zjištěna výrazná změna jeho poměrů (byť se mu narodila dcera [jméno], tak sám uvedl, že je schopen na ni platit 2 000 Kč měsíčně a zajišťovat další platby).

11. Soud vycházel při rozhodování o nároku z tvrzení žalované, která v průběhu řízení upřesnila, že výživné požaduje jen za 17 měsíců, kdy spolu účastníci fakticky nežili ve společné domácnosti. Žalovaný naopak tvrdil, že je ochoten výživné – ve výši 2 000 Kč – zaplatit pouze za dobu 14 měsíců, když má za to, že účastníci spolu nežili pouze tuto dobu. Účastníci též nerozporovali tvrzení žalobkyně, že žalobkyně byla před otěhotněním zaměstnána v [anonymizováno] (z úřední činnosti je soudu známo, že běžný výdělek zde přesahuje 20 000 Kč čistého), následně byla v pracovní neschopnosti (tedy její příjem se snížil) a následně na mateřské a rodičovské dovolené a příjem měla pouze z příslušných sociálních dávek.

12. Soud vyhodnotil provedené důkazy a má za to, že nárok žalobkyně, která požaduje výživné za dobu 17 měsíců, je důvodný. Z tvrzení žalobkyně vyplývá, že účastníci spolu po narození dcery žili do začátku dubna 2020, poté společnou domácnost obnovili až 22. 12. 2020. Dále spolu žili do konce června 2021, kdy jejich soužití definitivně skončilo. Soud má tak za to, že v roce 2020 spolu nežili 9 měsíců v roce, v roce 2021 pak (včetně prosince) 8 měsíců, dále žalobkyně uplatňuje nárok i za dva měsíce v roce 2022. Celkově tedy žalobkyně uplatňuje nárok za 24 měsíců, soud jí přiznává tento nárok za 17 měsíců, jak následně svůj nárok upřesnila.

13. Oba účastníci navrhli důkazy k prokázání skutečnosti, v jakém období spolu účastníci skutečně žili, a to výpovědí matky každého z nich (když měly o tom mít povědomí u žalobkyně, u žalovaného měla matka vidět často auto žalobkyně stojící u domu). Soud má za to, že tyto důkazy jednak nemohou přesně objasnit tvrzenou dobu soužití (navržené svědkyně s účastníky nežily), především ale není vzhledem k povaze věci nutné toto přesně prokazovat, neboť uplatněný nárok není zcela podmíněn odděleným bydlením účastníků. Totéž platí o navrhovaném důkazu výpisy spotřeb energií v bytě žalobkyně. <i>14. Podle § 920 odst. 1 o.z., není-li matka dítěte provdána za otce dítěte, poskytne jí otec dítěte výživu po dobu dvou let od narození dítěte a přispěje jí v přiměřeném rozsahu na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem. Povinnost k úhradě nákladů spojených s těhotenstvím a porodem vznikne muži, jehož otcovství je pravděpodobné, i v případě, že se dítě nenarodí živé.</i> <i>15. Podle § 922 odst. 2 o.z., výživné pro neprovdanou matku a úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem lze přiznat i nazpět, nejdéle však dva roky ode dne porodu.</i> <i>16. Podle § 913 odst. 1 o.z., pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Podle odst. 2 tohoto ustanovení, při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.</i> 17. V posuzovaném případě uplatňuje žalobkyně svůj nárok na výživné, který jí ze zákona coby neprovdané matce přísluší podle shora citovaného zákonného ustanovení § 920 odst. 1 o.z. Toto ustanovení chrání neprovdanou matku, která se v souvislosti s péčí o nezletilé dítě přichází o možnost výdělečné činnosti a její majetkové poměry se tak výrazně zhoršují. Není typické rozhodovat v situaci, kdy spolu rodiče dítěte žijí, avšak není to ani vyloučeno, pokud jsou k tomu dány důvody a potřeby matky nejsou kryty jinak. V daném případě bylo soužití účastníků nesouladné delší dobu, účastníci spolu částečně žili i hospodařili, ale matka i nadále měla (s výjimkou kratšího období) náklady spojené se svým vlastním bytem, účastníci neměli společné prostředky, i matka se ze svého nižšího příjmu podílela na nákladech společného soužití. Zároveň však po celou dobu od narození dcery až do jejích dvou let je zřejmé, že její výdělkové schopnosti výrazně poklesly, je odkázána výživou na jiné osoby (tvrdila, že jí podporují rodiče, teta), její výdaje často přesahují její příjmy. Soud bere v úvahu, že otec umožnil matce platby z jeho účtu, matka však prokázala, že tyto byly určeny převážně pro potřeby nezletilé dcery. Soud tedy uzavírá, že pokud matka upřesnila, že požaduje výživné za 17 měsíců, tak tento nárok je důvodný – převážnou část této doby spolu účastníci fakticky nebydleli, a pokud to v menší míře bylo jinak, majetková situace matky byla stejná, tedy významně zhoršená oproti době, kdy neměla nezletilé dítě. Není zcela rozhodné, v jakém období měla přesně jaký konkrétní příjem, neboť po celou dobu byl oproti příjmu ze zaměstnání značně snížený. Částka, kterou matka požaduje, ostatně nekryje rozdíl mezi jejími předchozími a následnými příjmy, je pouhým příspěvek na výživné pro ni.

18. Soud zhodnotil poměry otce a má za to, že prokázaný příjem ze zaměstnání nemůže krýt všechny jeho potřeby, už s ohledem na placené výživné všem dětem. Je též zjevné, že otec vůbec ze svého účtu nehradí běžné potřeby každého člověka (jídlo, drogistické zboží, náklady na dům, pohonné hmoty, apod.), lze tedy předpokládat další jeho příjem v hotovosti (ať už ze zaměstnání v hotovosti či od své matky v rámci rodinné výpomoci).

19. Soud tak má za to, že jeho faktický příjem je vyšší než příjem ze zaměstnání, dosahuje nejméně 25 000 Kč a více, což mu umožní hradit výživné pro žalobkyni ve výši 2 000 Kč měsíčně po dobu dvou let od narození dcery. Žalobkyně však souhlasila s tím, aby bylo výživné pouze za 17 měsíců, když ve zbylém období spolu účastníci žili, soud má v tomto směru též za prokázané, že v době společného soužití se náklady žalobkyně reálně snižují, byť ne zcela (proto soud akceptuje dobu 17 měsíců bez ohledu na konkrétní dny v měsíci, kdy spolu účastníci žili, protože tato skutečnost není jednoduše prokazatelná a v zásadě ani zcela rozhodující).

20. Ve výroku I. rozsudku tak soud vyčíslil celkovou dlužnou částku za období roku 2020 a 2021, když tyto částky byly v době vyhlášení rozsudku již splatné (15 měsíců po 2 000 Kč) a ve výroku II. rozsudku pak rozhodl o zamítnutí nároku co do částky 25 000 Kč (15 x 500, 7 x 2 500 Kč). Ve výroku III. rozsudku pak přiznal žalobkyni nárok do budoucna ve výši 2 000 Kč měsíčně (fakticky do 2 let věku dítěte, jedná se tedy o dvě platby po 2 000 Kč) a ve výroku IV. rozsudku nárok žalobkyně co do částky 500 Kč měsíčně zamítl.

21. Soud rozhodl o delší splatnosti dlužné částky, než je stanoveno v § 160 o.s.ř., a to ve lhůtě dvou měsíců od právní moci rozsudku, neboť v této době si žalovaný bude nepochybně – např. ze zdrojů v širší rodině či jiným způsobem – dlužnou částku zajistit a bude tak zajištěno reálné poměrně rychlé zaplacení. Delší lhůta by pak poškozovala žalobkyni, která peníze od žalovaného potřebuje s ohledem na svou situaci, kdy žije sama s nezletilou a je s ní na rodičovské dovolené bez dalšího příjmu, co nejdříve.

22. Žalobkyně byla v řízení ze zákona osvobozena od placení soudního poplatku z tohoto řízení. Ve smyslu § 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích zaplatí tento poplatek žalovaný, pokud je navrhovatel od poplatku osvobozen a byl v řízení úspěšný. V posuzovaném případě však byla žalobkyně úspěšná je v části, není zde s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu v řízení možno přenášet poplatkovou povinnost na žalovaného. O tom, že stát nemá právo na náhradu poplatku, soud ve výroku rozsudku rozhodl.

23. Co se nákladů řízení týká, pak v posuzovaném případě byli oba účastníci částečně úspěšní, s ohledem na § 142 odst. 1,2 o.s.ř. a na to, že ani jeden z nich náklady řízení neuplatňoval, pak soud rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.