7 C 3/2025

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Fialovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 39 892 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 11. 12. 2024 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky celkem 39 892 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím. Uváděla, že žalovaný uzavřel dne 10. 1. 2020 a dne 5. 10. 2019 s původním věřitelem , právnická osoba, dvě smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, a č. , hodnota, , na jejichž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 30 000 Kč a 55 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli poskytnuté částky s úrokem, a dále pak sjednané poplatky (úhrady za služby), vše formou měsíčních splátek ve smluvně určených částkách. Žalovaný však své závazky nehradil řádně a včas. Uhradil pouze částky ve výši 56 765 Kč a 65 050 Kč. Původní věřitel postoupil pohledávky na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2024 (s účinností k témuž dni). Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny ve výši 2 057,24 Kč, dlužných poplatků ve výši 447,76 Kč, a dále úroků ze zápůjčky a zákonných úroků z prodlení (oboje v kapitalizované podobě a v obecné procentuální podobě do budoucna – do zaplacení), dále dlužné jistiny ve výši 24 433,49 Kč, dlužných poplatků ve výši 12 953,51 Kč, a dále opět úroků ze zápůjčky a zákonných úroků z prodlení (oboje v kapitalizované podobě a v obecné procentuální podobě do budoucna – do zaplacení). Žalobkyně dále sdělovala, jak byla posuzována úvěruschopnost žalovaného původním věřitelem. Jelikož žalovaný ode dne postoupení pohledávek již ničeho neuhradil, žalobkyně se obrátila se svým nárokem na soud.

2. Žalobkyně doplnila svá tvrzení ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného původním věřitelem v podání ze dne 21. 2. 2025. Sdělovala, že majetková situace žalovaného byla ověřena z pracovní smlouvy a z výplatních pásek. Dále bylo ověřeno z insolvenčního rejstříku, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Právní předchůdce žalobkyně splnil svou povinnost ve smyslu § 84 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy o zápůjčce.

3. Soud následně vyzval účastníky usnesením, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci neučinili soudu žádné podání, zejména tedy ani žalovaný se nevyjádřil jak k textu podané žaloby (která mu byla doručena spolu se shora uvedeným usnesením), tak ani k tomuto usnesení soudu. Skutečnosti tvrzené v žalobě nečinil v řízení spornými. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: Žalovaný prostřednictvím dvou listin Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr ze dne 10. 1. 2020 a dne 5. 10. 2019 žádal společnost , právnická osoba, o poskytnutí částky ve výši 15 000 Kč a 40 000 Kč. Listiny obsahovaly základní údaje o žalovaném, počet vyživovaných osob (0), vlastnictví automobilu (ne), dále druh bydlení (žije s rodiči), zdroje příjmů (plný pracovní úvazek, dělník - obsluha strojů), finanční údaje (měsíční příjmy žadatele – 19 560 Kč a 18 767 Kč, měsíční výdaje – 3 000 Kč v obou případech, bez další specifikace, interní splátky PF ve výši 4 000 Kč a 2 000 Kč). Žalovaný neměl další spotřebitelský úvěr u jiné společnosti, měla být doložena potvrzení o příjmu a pracovní smlouva. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, je patrno, že výše uvedená společnost poskytla žalovanému částku ve výši 30 000 Kč v hotovosti. Za to se žalovaný zavázal uhradit navíc poplatek ve výši 29 270 Kč (který sestává z úroku 15 252 Kč a částky za zpracování spotřebitelského úvěru 14 018 Kč). Celková dlužná částka, kterou měl žalovaný uhradit činila 59 270 Kč. Výše měsíční splátky činila 2 823 Kč (poslední 21. splátka pak 2 810 Kč). Smlouva dále upravovala další práva a povinnosti smluvních stran, RPSN. Listina je datována 10. 1. 2020, podepsána oběma smluvními stranami. Smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru pak upravovaly podrobněji práva a povinnosti smluvních stran, zejména uzavření smlouvy, splácení úvěru, prodlení zákazníka. Ze Smlouvy o zápůjčce – , adresa, v hotovosti soud zjistil, že původní věřitel poskytl žalovanému částku ve výši 55 000 Kč v hotovosti. Za to se žalovaný zavázal uhradit navíc poplatek ve výši 47 437 Kč (který sestává z úroku 18 127 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru 20 097 Kč a částky za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení 9 213 Kč). Výše měsíční splátky činila 4 269 Kč (poslední 24. splátka pak 4 250 Kč). Celková dlužná částka, kterou měl žalovaný uhradit činila 102 437 Kč. Smlouva dále upravovala další práva a povinnosti smluvních stran, RPSN. Listina je datována 5. 10. 2019, podepsána oběma smluvními stranami. Součástí smlouvy jsou Smluvní podmínky Smlouvy o zápůjčce. Z Tabulky umoření ke smlouvě ze dne 5. 10. 2019 je zřejmé, že žalovaný čerpal částku ve výši 55 000 Kč a uhradil celkem částku 65 050 Kč. Z Tabulky umoření ke smlouvě ze dne 10. 1. 2020 je zřejmé, že žalovaný čerpal částku ve výši 30 000 Kč a uhradil celkem částku 56 765 Kč. Pohledávky za žalovaným byly následně postoupeny na žalobkyni Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 7. 2024, jejíž přílohou byl seznam postupovaných pohledávek, tato skutečnost byla žalovanému oznámena prostřednictvím dopisu Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 7. 2024 (součástí byla listina Informace o zpracování osobních údajů). V této listině byla žalovanému oznamována výše dlužných částek a číslo bankovního účtu pro úhradu této částky. Zaslání dopisu žalobkyně doložila podacím lístkem pošty. Předžalobní upomínkou – Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě – ze dne 31. 10. 2024 byl žalovaný upozorněn na možné soudní řízení v případě neuhrazení dlužných částek. K předžalobní upomínce byl doložen podací lístek pošty. Z Výplatních listů žalovaného soud zjistil, že žalovaný pobíral mzdu za 7/2019 16 844 Kč čistého, za 8/2019 20 690 Kč čistého. Z rozsudku Krajského soudu v , adresa, ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020-97, plyne právní názor, že k řádnému, s odbornou péčí, náležitému a úplnému přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného stačilo, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce.

5. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „ZosÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

6. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

7. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

8. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

9. Původní věřitel byl dle § 86 ZosÚ povinen zjišťovat úvěruschopnost žalovaného.

10. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 an., § 90 an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 an., § 122). Z jednotlivých ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním. Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ.

11. Ustanovení § 86 ZosÚ nespecifikuje okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel (jako osoba v oboru orientovaná) povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.

12. Ústavní soud ČR se v nálezu sp.zn.

III. ÚS 4129/18 ze dne

26. února 2019 vyjádřil, že: „…poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“.

13. Soud má za to, že původní věřitel povinnost uloženou § 86 ZosÚ nesplnil, neboť vůbec neověřoval pravidelné výdaje žalovaného (zejména, co se týče výdajů na stravu, ošacení, jiné běžné náklady, pojištění, dopravu...). Odhadované měsíční výdaje žalovaného byly stanoveny na částku 3 000 Kč (aniž by byly blíže specifikovány), takové nízké částce však nelze bez dalšího zcela uvěřit (tato částka by nepokryla ani výdaje na bydlení, ošacení, stravu či dopravu do zaměstnání). Nadto měl žalovaný další úvěry u původního věřitele, které splácel v poměrně vysoké výši oproti jeho platu. Jestliže se tedy původní věřitel dostatečně nezabýval zejména výdajovou stránkou žalovaného, nemohl provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet, a to u obou smluv. Žalobkyně rovněž nedoložila, zda byla původním věřitelem zjišťována úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím například do centrální evidence exekucí, registru dlužníků, apod. (pouze sdělovala, že bylo nahlíženo do insolvenčního rejstříku).

14. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Zákon o spotřebitelském úvěru uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

15. Přesto původní věřitel smlouvy o zápůjčce uzavřel s vědomím zajištění svého závazku poplatky a vysokými úroky. Právě na takováto jednání cílí § 86 ZosÚ, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti původního věřitele byly uzavřeny smlouvy o zápůjčce, je v souladu s cíli zákona vyhodnotit takto uzavřené smlouvy jako právní jednání uzavřená v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu § 580 a § 588 o. z. absolutně neplatná. Je též nezbytné vidět, že tyto sjednané poplatky v zásadě nepřinášejí žalovanému žádné podstatné výhody.

16. V tomto směru soud odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v , adresa, , který například v rozsudku ze dne 14. 3. 2018, č. j. 8 Co 47/2018-50, uvedl: „Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti [Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing , jméno FO, C-106/89, EU:C:1990:395, , jméno FO, C-240–244/98, EU:, právnická osoba, :346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012.]. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C 243/08, EU:C:2009:350, bod 32; k směrnici Rady 85/577/EHS, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, , jméno FO, , C 227/08, EU:C:2009:792, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C 32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C 497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C 429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41).“17. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Ve smyslu § 2993 o. z. má žalobkyně právo jen na to, co bylo plněno, tedy na vrácení dosud neuhrazené jistiny. U první smlouvy žalobkyně prokázala poskytnutí částky 30 000 Kč a u druhé 55 000 Kč, žalovaný však zaplatil celkem na první smlouvu 56 765 Kč a na druhou 65 050 Kč, zaplatil tedy více než činila dlužná jistina (resp. půjčená částka), tudíž není povinen žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení zaplatit ničeho.

19. Ve zbylém rozsahu nárok pro neplatnost smluv o zápůjčce důvodný není. Lze též podotknout, že kromě neplatnosti smluv z titulu výše uvedených zákonných ustanovení je možno též poukázat na zjevně nepřiměřeně vysoký úrok a poplatky sjednané spolu se smlouvou, které lze považovat za nemorální a které představují určitý skrytý úrok. Soud toto však s ohledem na neplatnost smluv z výše uvedených důvodů podrobně nehodnotí.

20. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když úspěšnější je žalovaný, kterému dle obsahu spisu náklady v řízení nevznikly.