9 C 107/2025

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Pavlíkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 12 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou soudu dne 16. 9. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 24 184 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že původní věřitel , právnická osoba, . uzavřel s žalovaným Smlouvu o spotřebitelském úvěru 485066, na základě které poskytl žalovanému částku 12 000 Kč převodem na účet, a to dne 26. 6. 2024. Před poskytnutím úvěru byl žalovaný lustrován v CEE a insolvenčním rejstříku, žalovaný byl také povinen sdělit výši svých příjmů a výdajů. Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovaným nejprve na společnost , právnická osoba, , následně byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Žalobkyně se tak domáhá zaplacení jistiny 12 000 Kč, úroku 360 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 4 320 Kč, poplatku za administraci prodlení 700 Kč, poplatku za upomínky prostřednictvím SMS a e-mailů 800 Kč, poplatku za písemné upomínky 1 000 Kč a smluvní pokuty 5 004 Kč.

2. Soud nevydal v této věci elektronický platební rozkaz s ohledem na požadovanou smluvní pokutu a poplatky, kdy tyto nároky žalobkyně byly již v této fázi řízení hodnoceny jako požadavky, které zřejmě nemohou být přiznány.

3. Žalobkyně v podání ze dne 3. 11. 2025 sdělila, že nemá k dispozici důkazy k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru, neboť tyto od postupitele neobdržela. Žalobkyně se tak domáhá pouze částky představující jistinu, tedy částky 12 000 Kč. Ve zbývající části vzala žalobu zpět, kdy tomuto návrhu bylo vyhověno usnesením ze dne 25. 11. 2025, č.j. 9 C 107/2025-16. V navazujícím podání žalobkyně uvedla, že žalovaný dosud ničeho neuhradil.

4. Soud následně vyzval účastníky usnesením, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci neučinili soudu žádné podání, zejména tedy ani žalovaný se nevyjádřil jak k textu podané žaloby (která mu byla doručena spolu se shora uvedeným usnesením), ani k tomuto usnesení soudu. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízení spornými. Soud podle ust. § 115a o.s.ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o.s.ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

5. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující skutková zjištění:Původní věřitel uzavřel dne 26. 6. 2024 s žalovaným Smlouvu o spotřebitelském úvěru 485066, jejímž prostřednictvím poskytl žalovanému finanční prostředky ve výši 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit úvěr společně s úrokem 360 Kč a poplatkem 4 320 Kč do 26. 7. 2024. Čl. VI. smlouvy pak upravoval možné náklady v případech opožděných plateb. Poskytnutí úvěru ve výši 12 000 Kč bylo ověřeno z listiny Potvrzení o platbě, ze které je rovněž patrno, že tato částka byla zaslána na účet žalovaného pod VS , var. symbol, , a to z účtu původního věřitele. Nedílnou součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru byly Všeobecné obchodní podmínky. Aktivní legitimace žalobkyně byla doložena Smlouvami o postoupení pohledávek ze dne 20. 10. 2024 a dne 22. 10. 2024, Seznamem postoupených pohledávek. Předžalobní upomínkou ze dne 24. 7. 2025 i upomínkami původního věřitele byl žalovaný vyzýván k úhradě dlužné částky.

6. Po právní stránce posoudil soud projednávanou věc podle následujících zákonných ustanovení.

7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

9. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

11. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

12. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Soud se v dané souvislosti nejprve zabýval otázkou platnosti úvěrové smlouvy, a to z hlediska posouzení úvěruschopnosti, jakožto zákonné předsmluvní povinnosti původního věřitele.

15. Při právním hodnocení věci soud konstatoval, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z., kterou se původní věřitel zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky a sjednaný poplatek. Současně se tato smlouva řídila i úpravou zákona o spotřebitelském úvěru, neboť dle § 2 tohoto zákona šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stíhala původního věřitele jako poskytovatele úvěru povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů tak, jak to ukládá § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně však této povinnosti nedostála, neboť i přes výzvu soudu nedokázala doložit zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Důsledek porušení povinnosti původního věřitele dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spočívá v absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu, také s ohledem na výklad čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, obsažený v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 vydaného ve věci C-679/18, tak jak uvedl Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 31. 5. 2021 č. j. 29 ICdo 3/2021-55. Dle tohoto výkladu musejí být čl. 8 a 23 citované směrnice vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě obsažené v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, aby byla sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele uplatněna pouze tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namítne.

16. Žalobkyně v průběhu řízení přehodnotila svůj nárok (avšak až po výzvě soudu ohledně procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného), když se domáhala pouze vrácení poskytnuté jistiny 12 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení a ve zbytku vzala žalobu zpět.

17. Za dané situace soud dovodil, že i když nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného, existuje nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 o. z. spočívající v plnění, aniž by tu byl platný závazek, a to ve výši poskytnutých peněžních prostředků 12 000 Kč, když žalovaný nevrátil ničeho.

18. Co se týká splatnosti nároku soud vyšel z ustanovení § 87 ZSÚ, která je úpravou speciální k úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSU (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). V dané věci dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti nebyla tvrzena, a proto ji určil soud. Jelikož v průběhu řízení nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se odchýlil od obecné lhůty k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř., soud rozhodl o povinnosti dlužnou jistinu vrátit ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Teprve marným uplynutím této lhůty se může dlužník dostat do prodlení.

19. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Více úspěšný ve věci byl totiž žalovaný, avšak tomu dle obsahu spisu náklady za řízení nevznikly. Soud konstatuje, že již v rámci elektronického řízení v aplikaci CEPR bylo vyhodnoceno, že položky požadované nad rámec jistiny jsou nepřiměřené, když se jedná o spotřebitelský závazek. Žalobkyně požadovala celkem částku 24 184 Kč, z čehož jistina činila pouze 12 000 Kč. Částky 700 Kč, 800 Kč, 1 000 Kč a 5 004 Kč byly sankčního charakteru, a společně s částkou za poplatek 4 320 Kč a úrokem 360 Kč přesahovaly výši jistiny. Soud podotýká, že žalobkyně rovněž nebyla schopna prokázat, zda u žalovaného proběhlo posouzení úvěruschopnosti, přesto požadovala po žalovaném zaplacení různých poplatků a sankcí za prodlení žalovaného, musela si být tedy vědoma toho, že tento její nárok nebude u soudu úspěšný.