9 C 109/2025

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl soudkyní Mgr. Terezou Pavlíkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení částky 73 673,55 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 52 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 21 673,55 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 73 673,55 Kč od 21. 3. 2025 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3 006 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou soudu dne 30. 8. 2025 domáhala po žalované zaplacení částky 73 673,55 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že původní věřitel , právnická osoba, pohledávku za žalovanou postoupil žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024. Původní věřitel uzavřel s žalovanou dne 18. 11. 2024 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , jejímž prostřednictvím poskytl žalované celkem částku 52 000 Kč. Úvěr měl být splacen společně s úrokem ve výši 21 673,55 Kč nejpozději do 20. 3. 2025. Jelikož žalovaná ničeho neuhradila, domáhá se žalobkyně svého nároku soudní cestou, a to včetně zákonného úroku z prodlení.

2. Soud nevydal v této věci elektronický platební rozkaz s ohledem na požadovaný smluvní úrok, kdy tento nárok žalobkyně byl již v této fázi řízení hodnocen jako požadavek, který zřejmě nemůže být přiznán.

3. Žalobkyně v podáních ze dne 27. 11. 2025 a dne 5. 2. 2026 sdělovala, že úvěruschopnost žalované byla vyhodnocena na základě tvrzení žalované o jejích příjmech a výdajích, dále lustracemi v CEE, ISIR, SOLUS, NRKI a BRKI a na základě úvěrové historie. Žalobkyně však nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrací v uvedených databázích a o tvrzených příjmech a výdajích. Žalovaná prohlásila, že není v prodlení se splácením jakéhokoliv dluhu vůči třetí osobě, že si není vědoma evidence v žádné z databází dlužníků nebo databázi pro tvorbu úvěrové historie. Žalovaná na předmětný úvěr neuhradila ničeho.

4. Soud následně vyzval účastníky usnesením, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci neučinili soudu žádné podání, zejména tedy ani žalovaná se nevyjádřila jak k textu podané žaloby (která jí byla doručena spolu se shora uvedeným usnesením), tak ani k tomuto usnesení soudu. Skutečnosti tvrzené v žalobě nečinila v řízení spornými. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

5. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující skutková zjištění:Původní věřitel , právnická osoba, uzavřel s žalovanou dne 18. 11. 2024 Smlouvu o úvěru splatném ve splátkách č. , hodnota, , jejímž předmětem byl závazek původního věřitele poskytnout žalované peněžní prostředky a žalovaná se zavázala úvěr splatit společně s úroky. Částka jistiny úvěru byla sjednána ve výši 52 000 Kč, úroková sazba činila 112 % ročně (celkem mělo být na úroku uhrazeno 36 610,76 Kč), RPSN pak 191,80 %. Úvěr měl být splacen prostřednictvím 12 měsíčních splátek po 7 384,23 Kč. Poskytnutí částky 52 000 Kč dne 18. 11. 2024 žalobkyně prokázala Výpisem z běžného účtu a Potvrzením o finančních transakcích k úvěrové smlouvě č. , hodnota, . Žalovaná byla upomínkami ze dne 18. 1. 2025, 17. 2. 2025 a 20. 3. 2025 vyzývána k úhradě dlužné částky. Předžalobní upomínkou ze dne 16. 4. 2025 byla žalovaná opět vyzvána k úhradě dlužné částky a byla upozorněna na možné soudní řízení. Svou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně doložila Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 ve znění Dodatku č. , hodnota, z téhož dne, seznamem postupovaných pohledávek a oznámením o postoupení pohledávky ze dne 16. 4. 2025. Ze zprávy , právnická osoba, . soud zjistil, že dne 18. 11. 2024 byla žalované na účet připsána částka 52 000 Kč poskytnutá společností , právnická osoba6. Po právní stránce posoudil soud projednávanou věc podle následujících zákonných ustanovení.

7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

9. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

11. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

12. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

14. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Žalobkyně byla usnesením pod č.j. 9 C 109/2025-8 vyzvána, nechť doplní skutková tvrzení a též předloží důkazy ke zkoumání úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně nepředložila ničeho. Pouze konstatovala, že úvěruschopnost žalované byla vyhodnocena na základě tvrzení žalované o jejích příjmech a výdajích, dále prostřednictvím lustrací v CEE, ISIR, SOLUS, NRKI a BRKI a úvěrové historii. Žalobkyně však nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrací v uvedených databázích a o tvrzených příjmech a výdajích. Žalovaná měla prohlásit, že není v prodlení se splácením jakéhokoliv dluhu vůči třetí osobě a že si není vědoma evidence v žádné z databází dlužníků nebo databázi pro tvorbu úvěrové historie.

16. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně řádně a úplně nedoložila podklady, na základě kterých byla úvěruschopnost žalované řádně zkoumána. Původní věřitel tak zcela rezignoval na ověření příjmové a výdajové stránky žalované, ověření žalované v různých databázích zůstalo pouze v rovině tvrzení. Původní věřitel tak zřejmě pouze formálně vykázal úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, aniž by se blíže jejími poměry zabýval. Poskytovatel úvěru má povinnost vycházet z reálných údajů poskytnutých žalovanou, je třeba, aby vše bylo prokázáno příslušnými listinami.

17. Na základě shora uvedeného tak soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je dán pouze zčásti. Za dané situace soud dovodil, že nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalované z hlediska příjmové a výdajové stránky, čímž nebylo ani prokázáno, že by žalovaná byla schopna úvěr splatit. Lze tak uzavřít, že původní věřitel před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumal úvěruschopnost žalované po formální i materiální stránce, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena na základě nezbytných, spolehlivých informací a dle výsledku takového posouzení musela mít žalobkyně důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet.

18. Primárním chráněným zájmem podle zákona o spotřebitelském úvěru je ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před nezodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Zákon o spotřebitelském úvěru uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

19. Při právním hodnocení věci soud konstatoval, že mezi původním věřitelem a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z., kterou se původní věřitel zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky a žalovaná se zavázala tyto prostředky splácet i s úroky a případnými poplatky. Současně se tato smlouva řídila i úpravou zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť dle § 2 zákona o spotřebitelském úvěru šlo o odloženou platbu poskytovanou spotřebiteli. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stíhala poskytovatele úvěru povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalované, zejména porovnáním jejích příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů tak, jak to ukládá § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně (resp. původní věřitel) však této povinnosti nedostála, neboť i přes výzvu soudu nedokázala doložit dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalované. Důsledek porušení povinnosti žalobkyně dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spočívá v absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu, také s ohledem na výklad čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, obsažený v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 vydaného ve věci C-679/18, tak jak uvedl Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 31. 5. 2021 č. j. 29 ICdo 3/2021-55. Dle tohoto výkladu musejí být čl. 8 a 23 citované směrnice vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě obsažené v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, aby byla sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele uplatněna pouze tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namítne. Současně je kladen důraz na zamezení nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů spotřebitelům bez předchozího posouzení jejich úvěruschopnosti s cílem zabránit zadlužování obyvatel a sankcionovat věřitele za takové jednání, které je v rozporu s unijním právem.

20. Nad rámec důvodu neplatnosti smlouvy z titulu výše uvedených zákonných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru soud dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy podle § 588 ve spojení s § 1796 o. z. Žalované byl dle smlouvy poskytnut úvěr ve výši 52 000 Kč se smluvním úrokem 112 % ročně. Taková výše smluvního úroku se zjevně příčí dobrým mravům. Společnost , právnická osoba, vystupovala při uzavření smlouvy jako profesionální poskytovatel úvěrů, zatímco žalovaná byla spotřebitelem. Na takový vztah je nutno klást zvýšené požadavky na poctivost, transparentnost a respekt k ochraně slabší smluvní strany. Sjednaný úrok představuje mimořádně vysoké úplatné zatížení spotřebitele. Jde tedy o sazbu zcela excesivní a zjevně neodpovídající obvyklé ceně peněz na trhu ani zvýšené rizikovosti nebankovního úvěrování. Takto sjednaný úrok již v relativně krátké době vede k nárůstu dluhu v rozsahu, který je ekonomicky neobhajitelný a pro spotřebitele fakticky neúnosný. Takové ujednání nezakládá spravedlivou rovnováhu práv a povinností stran, ale vytváří hrubě nerovné postavení ve prospěch poskytovatele úvěru jako profesionála na úkor žalované jako spotřebitele.

21. Soud přihlédl i k tomu, že judikatura dlouhodobě považuje za rozporné s dobrými mravy takové úroky, které podstatně a zjevně přesahují sazby obvyklé v době a místě sjednání, zejména jsou-li uplatněny vůči spotřebiteli a spojeny s jeho slabším postavením (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3308/16, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). Závěr o neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy vychází z konkrétních okolností dané věci spočívající v nepřiměřené výši sjednaného úroku, v postavení původního věřitele jako profesionálního nebankovního věřitele naproti postavení žalované jako spotřebitele. Za této situace soud uzavírá, že ujednání o odměně za poskytnutí úvěru překročilo meze smluvní volnosti a poctivého obchodního styku natolik, že je nelze právně chránit. Úvěrová smlouva je proto neplatná i pro rozpor s dobrými mravy. K této neplatnosti soud přihlédl i bez návrhu.

22. Z těchto důvodů soud posoudil nárok žalobkyně z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 o. z. spočívající v plnění, aniž by tu byl platný závazek, a to ve výši poskytnutých peněžních prostředků 52 000 Kč, žalovaná na předmětnou pohledávku neuhradila ničeho. Soud proto žalobě vyhověl co do částky 52 000 Kč. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy pozbyla žalobkyně právo na zaplacení veškerých nároků odvíjejících se od smluvních ujednání (tedy úroků z prodlení od tvrzené splatnosti, úroků z úvěru), a proto byly tyto nároky jako nedůvodné zamítnuty.

23. Pokud jde o požadované příslušenství, představované zákonným úrokem z prodlení, nemohlo toto být žalobkyni přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, které upravuje výši zákonného úroku z prodlení, za jí požadované období, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, platí, že splatnost zbývající části jistiny zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení, neboť § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má dle tohoto rozhodnutí nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaná jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků zohlednil i žalobou požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Soud přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v částce 3 006 Kč, přičemž tato částka představuje 25,26 % z jejich celkové výše 11 900 Kč (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 62,63 % a úspěchu žalované v rozsahu 37,37 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 600 Kč a nákladů zastoupení advokátkou, které náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 52 000 Kč sestávající z částky 2x 3 180 Kč za úkony právní služby realizované před podáním návrhu ve věci (za přípravu a převzetí věci, sepis žaloby) a z částky 1 590 Kč za úkon právní služby realizovaný před podáním návrhu ve věci (za prostou výzvu) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 6 písm. b) a. t. Právní zástupkyně žalobkyně není plátkyní DPH, proto jí DPH nebylo přiznáno. Dle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna zaplatit náklady řízení v celkové výši 3 006 Kč k rukám právní zástupkyně žalobkyně.