9 C 124/2025

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Pavlíkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 74 106,93 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou soudu dne 15. 7. 2025 (ve znění doplňujícího podání ze dne 24. 10. 2025) domáhala po žalovaném zaplacení částky 74 106,93 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že pohledávku za žalovaným nabyla Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 uzavřenou mezi žalobkyní a společností , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, . (dříve , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, l, Anonymizováno, , Anonymizováno, .). Původní věřitel uzavřel dne 8. 6. 2018 s žalovaným smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v konečné výši 74 106,93 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána původním věřitelem podle výpočtu mezi doložitelnými příjmy a výdaji, dále byl žalovaný lustrován v databázích ISIR, CEE, CRKI a EUCB. Úvěr byl poskytován na účet žalovaného č. , č. účtu, pod VS , var. symbol, . Žalovaný načerpal celkem částku 342 300,70 Kč, uhradil pak částku 565 840,30 Kč. Postoupená pohledávka ve výši 74 106,93 Kč sestává z jistiny 54 351,34 Kč, náhrady účelně vynaložených nákladů 1 125 Kč a z úroku za období čerpání úvěru ve výši 18 630,59 Kč. Po postoupení pohledávky žalovaný neuhradil ničeho.

2. Soud nevydal v této věci elektronický platební rozkaz s ohledem na požadovaný smluvní úrok, kdy tento nárok žalobkyně byl již v této fázi řízení hodnocen jako požadavek, který zřejmě nemůže být přiznán.

3. Žalobkyně v podání ze dne 8. 12. 2025 doplnila svá tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného původním věřitelem, odkazovala na provedené lustrace v databázích (ISIR, SOLUS, CEE, NRKI, BRKI). Žalovaný měl prohlásit, že má pravidelný příjem a je schopen úvěr splácet. Původní věřitel ověřoval úvěruschopnost žalovaného výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji. Klientům je ponechána rezerva 10 % rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10 % musí rovnat minimálně životnímu minimu, které činí 4 860 Kč. Půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90 % rozdílu výdajů a příjmů. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr.

4. Soud následně vyzval účastníky usnesením, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci neučinili soudu žádné podání, zejména tedy ani žalovaný se nevyjádřil jak k textu podané žaloby (která mu byla doručena spolu se shora uvedeným usnesením), tak ani k tomuto usnesení soudu. Skutečnosti tvrzené v žalobě nečinil v řízení spornými. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

5. Na základě žalobkyní předložených listinných důkazů učinil soud následující skutková zjištění:Původní věřitel , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, . uzavřel dne 8. 6. 2018 s žalovaným Smlouvu o revolvingovém úvěru, jejímž prostřednictvím se zavázal poskytnout žalovanému úvěr až do výše sjednaného úvěrového rámce 50 000 Kč. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. Úroková sazba byla sjednána ve výši 8,5 % měsíčně, RPSN činilo 262,91 %. Žalovaný měl také hradit poplatek ve výši 12,5 % z částky každého čerpání úvěru. Smlouva dále upravovala splácení úvěru pravidelnými měsíčními splátkami, přičemž celkový počet splátek závisel na délce doby trvání úvěru a jeho skutečně vyčerpané výši. V případě prodlení žalovaného byla sjednána náhrada účelně vynaložených nákladů ve výši 250 Kč, úhrada úroků z prodlení a smluvní pokuty. Z listiny – Bonita žalovaného bylo pak zjištěno, že žalovaný žádal o půjčku ve výši 3 000 Kč, jeho příjem je tvořen důchodem ve výši 15 797 Kč. Domácnost žalovaného je tvořena dvěma osobami. Je ženatý, jeho měsíční výdaje dosahují částky 6 000 Kč, je vlastníkem nemovitosti. Z faktury (VS , var. symbol, ) je patrno, že dlužná částka činí 74 106,93 Kč. Z listiny – Platby a výběry soud zjistil, že dlužná jistina činí 54 351,34 Kč, poplatky 1 125 Kč a úroky 18 630,59 Kč. Jednotlivé platby žalovanému byly prokázány listinami – doklad o platbě. Svou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně doložila Smlouvou o opakovaném postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020, dále seznamem postoupených pohledávek. Oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno prostřednictvím dopisu ze dne 15. 5. 2025. Žalovaný byl předžalobní upomínkou ze dne 15. 5. 2025 vyzván k zaplacení dlužné částky, zaslání této upomínky bylo doloženo podacím lístkem pošty. Ze zprávy , právnická osoba, . bylo dále zjištěno, že žalovaný je majitelem bankovního účtu č. , č. účtu, , a to od 8. 6. 2018 (do 9. 12. 2024).

6. Po právní stránce posoudil soud projednávanou věc podle následujících zákonných ustanovení.

7. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

9. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

11. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

12. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

13. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

15. Soud se v dané souvislosti nejprve zabýval otázkou platnosti úvěrové smlouvy, a to z hlediska posouzení úvěruschopnosti, jakožto zákonné předsmluvní povinnosti původního věřitele.

16. Žalobkyně byla vyzvána, nechť doplní skutková tvrzení a též předloží důkazy ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Žalobkyně nepředložila ničeho. Pouze konstatovala, že žalovaný byl lustrován v různých databázích, že byl proveden výpočet mezi doložitelnými příjmy a výdaji, a že žalovaný měl prohlásit, že má pravidelný příjem a je schopen úvěr splácet.

17. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně řádně a úplně nedoložila podklady, na základě kterých byla úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumána. Žalobkyně (resp. původní věřitel) tak zcela rezignovala na ověření příjmové a výdajové stránky žalovaného, ověření žalovaného v různých databázích zůstalo pouze v rovině tvrzení a pouze spoléhala na prohlášení žalovaného, že ten je schopen úvěr splácet. Původní věřitel tak zřejmě pouze formálně vykázal úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, aniž by se blíže jeho poměry zabýval. Poskytovatel úvěru má povinnost vycházet z reálných údajů poskytnutých žalovaným, přičemž není možné se spokojit pouze s jeho tvrzeními, ale je třeba, aby vše bylo prokázáno příslušnými listinami.

18. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před nezodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Zákon o spotřebitelském úvěru uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

19. Přesto původní věřitel smlouvu o úvěru uzavřel s vědomím zajištění svého závazku smluvními sankcemi a nepřiměřeně vysokým úrokem 8,5 % měsíčně. Právě na takováto jednání cílí § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti původního věřitele byla uzavřena smlouva o úvěru, je v souladu s cíli zákona vyhodnotit takto uzavřenou smlouvu jako právní jednání uzavřené v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu § 580 a § 588 o. z. absolutně neplatné.

20. V tomto směru soud odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 14. 3. 2018, č. j. 8 Co 47/2018-50, uvedl: „Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti [Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C:2006:443); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012.]. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C 243/08, EU:C:2009:350, bod 32; k směrnici Rady 85/577/EHS, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C 227/08, EU:C:2009:792, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C 32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C 497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C 429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41)“.

21. Ve smyslu § 2993 o. z. by měla žalobkyně právo jen na to, co bylo plněno, tedy na vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně prokázala poskytnutí celkové částky 342 300,70 Kč, žalovaný uhradil 565 840,30 Kč, uhradil tedy více. Soud proto rozhodl ve výroku I. tak, že se žaloba zamítá.

22. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy pozbyla žalobkyně právo na zaplacení veškerých nároků odvíjejících se od smluvních ujednání (úroky, poplatky, úroky z prodlení požadované od tvrzené splatnosti), a proto byly tyto nároky jako nedůvodné rovněž zamítnuty. Lze též podotknout, že kromě neplatnosti smlouvy z titulu výše uvedených zákonných ustanovení je možno též poukázat na zjevně nepřiměřeně vysoký úrok, který lze považovat za nemorální. Soud toto však s ohledem na neplatnost smlouvy z výše uvedených důvodů podrobně nehodnotí.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků zohlednil i žalobou požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalovaný jakožto v řízení úspěšnější strana sporu by měl právo na náhradu nákladů řízení, avšak z obsahu spisu vzhledem k jeho pasivitě nevyplývá, že by mu v řízení vznikly jakékoliv náklady, které by mu bylo možné přiznat.