9 C 132/2025

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Pavlíkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení 17 778,02 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 3 350 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 14 417,44 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 124,26 Kč od 11. 2. 2025 do zaplacení a částku 10,58 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 24. 9. 2025 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 17 778,02 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím. Tvrdila, že prostřednictvím elektronických prostředků komunikace na dálku byla dne 15. 8. 2024 s žalovanou uzavřena Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše 8 900 Kč. Žalovaná se zavázala tento úvěr vrátit společně s příslušenstvím v pravidelných denních splátkách. Žalované byl úvěr ve výši 8 000 Kč vyplacen dne 15. 8. 2024 na bankovní účet. Žalovaná si zvolila doplňkovou službu informační SMS servis, za tuto službu jí byl účtován poplatek. Žalovaná se dostala do prodlení se splácením, žalobkyně tedy vypověděla smlouvu o úvěru ke dni 10. 2. 2025. Dlužná částka sestává z jistiny 7 966,23 Kč, smluvního úroku 9 643,18 Kč, poplatku za službu informační SMS servis 15,36 Kč, poplatku za vyplacení tranší úvěru 142,67 Kč, smluvní pokuty 10,58 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 124,26 Kč od 11. 2. 2025 do zaplacení. Žalobkyně dále specifikovala, jak posuzovala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy. Jelikož žalovaná již ničeho neuhradila, domáhá se žalobkyně svého nároku soudní cestou.

2. Soud nevydal v této věci elektronický platební rozkaz s ohledem na požadovaný smluvní úrok, kdy tento nárok žalobkyně byl již v této fázi řízení hodnocen jako požadavek, který zřejmě nemůže být přiznán.

3. Ohledně posuzování úvěruschopnosti žalované žalobkyně v podání ze dne 18. 12. 2025 uvedla, že posouzení úvěruschopnosti bylo provedeno v souladu s interní metodikou schválenou ČNB a se zákonnými požadavky vymezenými v zákoně č. 257/2016 Sb. Byly zjišťovány informace ohledně počtu členů domácnosti žalované (a majících příjem), pravidelné měsíční výdaje i příjmy, když výše čistého měsíčního příjmu činila 19 780 Kč (kdy tato výše umožňuje bezproblémové splácení úvěru). Dále žalobkyně provedla lustrace v různých registrech k osobě žalované. Žalovaná celkem uhradila částku 4 650 Kč.

4. Soud následně vyzval účastníky usnesením, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci neučinili soudu žádné podání, zejména tedy ani žalovaná se nevyjádřila jak k textu podané žaloby (která jí byla doručena spolu se shora uvedeným usnesením), tak ani k tomuto usnesení soudu. Skutečnosti tvrzené v žalobě nečinila v řízení spornými. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: Žalobkyně s žalovanou uzavřela dne 15. 8. 2024 Smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které se zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši až 8 900 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit spolu s příslušenstvím a zaplatit poplatek za volitelné služby. Úvěr byl sjednán jako revolvingový, tedy s možností opětovného čerpání. Úroková sazba činila 1,016 % denně, RPSN 1 813,62 %. Součástí smlouvy byly listiny: Informace pro spotřebitele, Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, Souhlas se zpracováním osobních údajů, Předpis denních splátek a Všeobecné obchodní podmínky (ty pak podrobněji upravovaly práva a povinnosti smluvních stran ze smlouvy o úvěru). Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované částku ve výši 8 000 Kč, a to dne 15. 8. 2024. Totožnost žalované byla ověřována prostřednictvím služby BankID. Zesplatnění spotřebitelského úvěru bylo žalované oznámeno e-mailem ze dne 10. 2. 2025, byla vyčíslována dlužná částka ke dni výpovědi. Předžalobní upomínkou ze dne 12. 7. 2025 byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky a zároveň byla upozorněna na možné soudní řízení. Z Metodiky bylo zjištěno, že tento dokument upravuje obecné principy posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, interní pravidla pro identifikaci posuzování úvěruschopnosti a proces samotného posouzení úvěruschopnosti. Z Výpisu o posouzení úvěruschopnosti je patrno, že žalovaná žije ve společně hospodařící domácnosti spolu s dalšími dvěma osobami, příjem má pouze jedna osoba, její měsíční výdaje činí 10 000 Kč za bydlení, 3 000 Kč za zbytné výdaje, nezbytné výdaje ani půjčky nemá. Dosahuje čistého ověřeného měsíčního příjmu 19 780 Kč (žalovaná uvedla částku 28 000 Kč). Disponibilní příjem pak činí 2 800 Kč. Z listiny Identifikované příjmy soud zjistil, že výše ověřeného čistého měsíčního příjmu činí 19 780 Kč. Z výpisu z účtu žalované pořízeného prostřednictvím systému Kontomatik za období od 15. 8. 2023 do 15. 8. 2024 soud zjistil, že konečný zůstatek na účtu činil 15 451,99 Kč. Žalovaná opakovaně a velmi často vynakládala poměrně vysoké částky za sázení na sazka.cz. Dále jsou zde evidovány příchozí úhrady od Úřadu práce , adresa, (přídavky na děti a příspěvek na bydlení) a od společnosti Sazka. Ze zprávy , právnická osoba, ., ze dne 25. 11. 2025 bylo zjištěno, že majitelem účtu č. , č. účtu, je žalovaná, dne 15. 8. 2023 byla na účet žalované připsána částka 8 000 Kč od společnosti , Jméno žalobkyně, .

6. Po právní stránce posoudil soud projednávanou věc podle následujících zákonných ustanovení.

7. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „ZosÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

9. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

10. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

11. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

12. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

14. Podle § 1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

15. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Žalobkyně byla povinna dle § 86 ZosÚ zjišťovat úvěruschopnost žalované.

18. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 an., § 90 an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 an., § 122). Z jednotlivých ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním. Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ.

19. Ustanovení § 86 ZosÚ nespecifikuje okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel (jako osoba v oboru orientovaná) povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.

20. Soud má za to, že žalobkyně povinnost uloženou § 86 ZosÚ nesplnila, neboť řádně neověřovala pravidelné výdaje žalované (zejména, co se týče výdajů na energie, stravu, ošacení, jiných běžných nákladů, pojištění, dopravu, děti...). Měsíční výdaje žalované byly stanoveny na celkovou částku 10 000 Kč za bydlení a 3 000 Kč jako ostatní zbytné výdaje. Pravidelný příjem žalované je patrně tvořen pouze sociálními dávkami Úřadu práce. Provedené lustrace v různých databázích k osobě žalované žalobkyně rovněž nedoložila, zůstaly pouze v rovině tvrzení. Jestliže se tedy žalobkyně dostatečně nezabývala příjmovou ani výdajovou stránkou žalované, nemohla provést řádné posouzení schopnosti žalované úvěr splácet. Žalobkyně nepřihlédla k tomu, že bankovní účet žalované se pohybuje v rámci tisícikorun (konečný zůstatek), nemá tak žádné finanční rezervy. Žalobkyně rovněž nepřihlédla k tomu, že žalovaná vynakládá nemalé položky za sázení, a to poměrně často, (byť obdržela i nějaké finanční částky od společnosti Sazka) a patrně tak ani není schopna tvořit finanční rezervy. Přesto jí žalobkyně poskytla úvěr ve výši 8 000 Kč, a to s úrokem ve výši 1,016 % denně z nesplacené části jistiny.

21. Za dané situace soud dovodil, že nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalované z hlediska příjmové a výdajové stránky, čímž nebylo ani prokázáno, že by žalovaná byla schopna úvěr splatit. Lze tak uzavřít, že žalobkyně před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumala úvěruschopnost žalované po formální i materiální stránce, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena na základě nezbytných, spolehlivých informací a dle výsledku takového posouzení musela mít žalobkyně důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet.

22. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před nezodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Zákon o spotřebitelském úvěru uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

23. Přesto žalobkyně smlouvu o úvěru uzavřela s vědomím zajištění svého závazku smluvními sankcemi a nepřiměřeně vysokým úrokem 1,016 % denně. Právě na taková jednání cílí § 86 ZosÚ, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti žalobkyně byla uzavřena smlouva o úvěru, je v souladu s cíli zákona vyhodnotit takto uzavřenou smlouvu jako právní jednání uzavřené v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu § 580 a § 588 o. z. absolutně neplatné.

24. V tomto směru soud odkazuje také na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 14. 3. 2018, č. j. 8 Co 47/2018-50, uvedl: „Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti [Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012.]. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C 243/08, EU:C:2009:350, bod 32; k směrnici Rady 85/577/EHS, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C 227/08, EU:C:2009:792, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C 32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C 497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C 429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41)“.

25. Nad rámec důvodu neplatnosti smlouvy z titulu výše uvedených zákonných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru soud tedy dovodil absolutní neplatnost úvěrové smlouvy i podle § 588 ve spojení s § 1796 o. z. Žalobkyní byl dle smlouvy poskytnut úvěr ve výši 8 000 Kč se smluvním úrokem 1,016 % denně z nesplacené části jistiny. Taková výše smluvního úroku se zjevně příčí dobrým mravům. Žalobkyně vystupovala při uzavření smlouvy jako profesionální poskytovatel úvěrů, zatímco žalovaná byla spotřebitelem. Na takový vztah je nutno klást zvýšené požadavky na poctivost, transparentnost a respekt k ochraně slabší smluvní strany. Sjednaný úrok představuje mimořádně vysoké úplatné zatížení spotřebitele. Při prostém ročním přepočtu jde o sazbu dosahující téměř 371 %, tedy sazbu zcela excesivní a zjevně neodpovídající obvyklé ceně peněz na trhu ani zvýšené rizikovosti nebankovního úvěrování. Takto sjednaný úrok již v relativně krátké době vede k nárůstu dluhu v rozsahu, který je ekonomicky neobhajitelný a pro spotřebitele fakticky neúnosný. Takové ujednání nezakládá spravedlivou rovnováhu práv a povinností stran, ale vytváří hrubě nerovné postavení ve prospěch žalobkyně jako profesionála na úkor žalované jako spotřebitele.

26. Soud přihlédl i k tomu, že judikatura dlouhodobě považuje za rozporné s dobrými mravy takové úroky, které podstatně a zjevně přesahují sazby obvyklé v době a místě sjednání, zejména jsou-li uplatněny vůči spotřebiteli a spojeny s jeho slabším postavením (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3308/16, nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2841/2018). Závěr o neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy vychází z konkrétních okolností dané věci spočívající v nepřiměřené výši sjednaného úroku, v postavení žalobkyně jako profesionálního nebankovního věřitele naproti postavení žalované jako spotřebitele. Za této situace soud uzavírá, že ujednání o odměně za poskytnutí úvěru překročilo meze smluvní volnosti a poctivého obchodního styku natolik, že je nelze právně chránit. Úvěrová smlouva je proto neplatná i pro rozpor s dobrými mravy. K této neplatnosti soud přihlédl i bez návrhu.

27. Ve smyslu § 2993 o. z. má žalobkyně právo jen na to, co bylo plněno, tedy na vrácení dosud neuhrazené jistiny. U smlouvy žalobkyně prokázala poskytnutí celkové částky 8 000 Kč, žalovaná uhradila celkem částku 4 650 Kč, je tedy povinna žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení zaplatit částku 3 350 Kč.

28. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy pozbyla žalobkyně právo na zaplacení veškerých nároků odvíjejících se od smluvních ujednání (úroky, poplatek za doplňkovou službu, smluvní pokuta, úroky z prodlení požadované od tvrzené splatnosti), a proto byly tyto nároky jako nedůvodné zamítnuty.

29. Pokud jde o požadované příslušenství, představované zákonným úrokem z prodlení, nemohlo toto být žalobkyni přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, které upravuje výši zákonného úroku z prodlení, za jí požadované období, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, platí, že splatnost zbývající části jistiny zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení, neboť § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má dle tohoto rozhodnutí nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaná jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků zohlednil i žalobou požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalovaná, jakožto v řízení úspěšnější strana sporu, by měla právo na náhradu nákladů řízení, avšak z obsahu spisu vzhledem k její pasivitě nevyplývá, že by jí v řízení vznikly jakékoliv náklady, které by jí bylo možné přiznat.