9 C 156/2023

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Pavlíkovou ve věci žalobkyně: Anonymizováno Česká Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno . Anonymizováno .o., IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 25 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 000 Kč od 12. 4. 2023 do zaplacení, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 530,82 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 265 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 601 Kč, a to k rukám právního zástupce , tituly před jménem, , jméno FO, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou u soudu dne 17. 8. 2023 domáhala po žalovaném zaplacení částky 25 000 Kč, dále smluvní pokuty 3 725 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky 265 Kč a úrokového příslušenství. Uváděla, že původní věřitel – společnost , právnická osoba, uzavřel s žalovaným dne 30. 9. 2022 Smlouvu o úvěru č. , tel. číslo, , platnou a účinnou ve znění Smlouvy o úvěru téhož čísla ze dne 19. 10. 2022. Nedílnou součástí smlouvy byly Obchodní podmínky původního věřitele. Na základě této smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč, přičemž úvěr měl být splacen do 6. 11. 2022 (celkem měl žalovaný vrátit částku 30 210 Kč spolu s příslušenstvím). Žalovaný však poskytnutý úvěr neuhradil řádně a včas, původnímu věřiteli tak vznikl nárok na smluvní pokutu (ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny za každý den prodlení) a paušální náhradu výdajů spojených s upomínáním. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni na základě Rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2022 (prostřednictvím dílčí smlouvy o postoupení pohledávky). Dlužná (postoupená) částka sestává z nesplacené jistiny 25 000 Kč, nesplaceného úroku ve výši 5 210 Kč, smluvní pokuty 3 725 Kč, poplatku za upomínání 100 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky 265 Kč, dále je požadován zákonný úrok z prodlení (jak v kapitalizované, tak i v obecně vymezené formě). Ode dne postoupení pohledávky žalovaný ničeho neuhradil. Žalobkyně se tak domáhá svého nároku soudní cestou.

2. Na dotaz ohledně posuzování úvěruschopnosti žalovaného původním věřitelem žalobkyně sdělila, že nedisponuje žádnými důkazy vztahujícími se k úvěruschopnosti. Žalobu vzala tedy částečně zpět co do smluvní pokuty (3 725 Kč) a kapitalizovaného úroku (5 210 Kč a 100 Kč). Předmětem řízení je tedy zaplacení dlužné jistiny 25 000 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 000 Kč od 12. 4. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení 1 530,82 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky 265 Kč.

3. Soud následně vyzval účastníky usnesením, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci neučinili soudu žádné podání, zejména tedy ani žalovaný se nevyjádřil jak k textu podané žaloby (která mu byla doručena spolu se shora uvedeným usnesením), tak ani k tomuto usnesení soudu. Skutečnosti tvrzené v žalobě nečinil v řízení spornými. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: Žalovaný uzavřel dne 19. 10. 2022 se společností , právnická osoba, Smlouvu o úvěru č. , tel. číslo, , na základě které mu byl poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 25 000 Kč. Tato smlouva měnila a doplňovala podmínky předchozí smlouvy stejného čísla. Poskytnutá částka měla být vrácena do 6. 11. 2022 spolu s úrokem ve výši 5 210 Kč (celkem tedy 30 210 Kč). Listina upravovala další práva a povinnosti smluvních stran, uzavření smlouvy, možnost prodloužení splatnosti, právo na odstoupení, podmínky čerpání, sankce (smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, poplatky za upomínání, úroky z prodlení), dále ve svém závěru odkazuje na obchodní podmínky, které tvoří nedílnou součást smlouvy. Ze Smlouvy o úvěru č. , tel. číslo, ze dne 30. 9. 2022 bylo pak zjištěno, že tato listina byla uzavřena mezi týmiž účastníky, předmětem smlouvy bylo poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 16 000 Kč. Poskytnutý úvěr měl být zaslán na bankovní účet žalovaného. Obchodní podmínky , právnická osoba, pro poskytování úvěrů splatných jednorázově pak podrobněji upravovaly pojmy uvedené ve smlouvě, způsob poskytnutí úvěru, prodloužení splatnosti úvěru, další práva a povinnosti smluvních stran, sankce. Z výpisů z běžného účtu je patrno, že žalovaný uhradil dne 15. 9. 2022 tzv. verifikační platbu ve výši 0,01 Kč a dále že žalovanému byly poskytnuty částky ve výši 16 000 Kč (dne 30. 9. 2022) a ve výši 9 000 Kč (dne 15. 10. 2022). Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni dílčí smlouvou o postoupení pohledávek (Společným prohlášením smluvních stran o uzavřené dílčí smlouvě o postoupení pohledávek) ze dne 24. 4. 2023, tato smlouva odkazuje na rámcovou smlouvu o postoupení pohledávek (Smlouva o postoupení pohledávek) ze dne 28. 11. 2022. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno prostřednictvím dvou dopisů ze dne 18. 4. 2023, vyhotovených postupitelem i postupníkem. Z Potvrzení o provedení transakce je patrno, že částka za portfolio pohledávek původního věřitele byla uhrazena novým věřitelem ke dni 11. 4. 2023. Z Výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky bylo zjištěno, že pověřený pracovník žalobkyně vykonal dne 29. 6. 2023 cestu na kontaktní adresu žalovaného a že žalovanému byl zaslán obyčejný dopis. Předžalobními upomínkami ze dne 23. 5. 2023 a dne 1. 8. 2023 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky a zároveň byl upozorněn na možné soudní řízení v případě neuhrazení této částky. Zaslání předžalobní upomínky bylo doloženo podacím archem pošty.

5. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „ZosÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

6. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

7. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

8. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

9. Původní věřitel byl dle § 86 ZosÚ povinen zjišťovat úvěruschopnost žalovaného.

10. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 an., § 90 an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 an., § 122). Z jednotlivých ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním. Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ.

11. Ustanovení § 86 ZosÚ nespecifikuje okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel (jako osoba v oboru orientovaná) povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.

12. Ústavní soud ČR se v nálezu sp. zn.

III. ÚS 4129/18 ze dne

26. února 2019 vyjádřil, že: „…poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“.

13. Soud má za to, že původní věřitel povinnost uloženou § 86 ZosÚ nesplnil, neboť vůbec neověřoval úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně ani nedoložila, zda byla původním věřitelem zjišťována úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím například do centrální evidence exekucí, registru dlužníků, insolvenčního rejstříku apod.

14. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Zákon o spotřebitelském úvěru uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

15. Přesto původní věřitel smlouvu o úvěru uzavřel s vědomím zajištění svého závazku smluvními sankcemi a poplatky. Právě na takováto jednání cílí § 86 ZosÚ, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti původního věřitele byla uzavřena smlouva o úvěru, je v souladu s cíli zákona vyhodnotit takto uzavřenou smlouvu jako právní jednání uzavřené v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu § 580 a § 588 o. z. absolutně neplatné.

16. V tomto směru soud odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 14. 3. 2018, č. j. 8 Co 47/2018-50, uvedl: „Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti [Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012.]. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C 243/08, EU:C:2009:350, bod 32; k směrnici Rady 85/577/EHS, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C 227/08, EU:C:2009:792, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C 32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C 497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C 429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41)“.

17. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Ve smyslu § 2993 o. z. má žalobkyně právo jen na to, co bylo plněno, tedy na vrácení dosud neuhrazené jistiny. U smlouvy žalobkyně prokázala poskytnutí částky 25 000 Kč, žalovaný nezaplatil ničeho, je tedy povinen žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení zaplatit částku 25 000 Kč.

19. Ve zbylém rozsahu nárok pro neplatnost smlouvy o úvěru důvodný není.

20. Pokud jde o požadované příslušenství, představované zákonným úrokem z prodlení, nemohlo toto být žalobkyni přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, které upravuje výši zákonného úroku z prodlení, za jí požadované období, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, platí, že splatnost zbývající části jistiny zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení, neboť § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má dle tohoto rozhodnutí nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení.

21. O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., podle kterého i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Protože byla žalobkyně ve věci z větší části úspěšná, má právo na náhradu nákladů řízení sestávajících ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 149 Kč dle položky 2 písm. c) sazebníku soudních poplatků zákona č. 549/1991 Sb., odměny za zastupování advokátem ve výši 900 Kč dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., 300 Kč režijního paušálu za 3krát úkon právní pomoci po 100 Kč (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby a předžalobní výzva) a 21 % DPH ve výši 252 Kč, celkem tedy 2 601 Kč. Za podané částečné zpětvzetí žaloby soud nepřiznal odměnu za úkon, jelikož by částky tvořící předmět zpětvzetí nebyly soudem přiznány, když shledal smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou, a rovněž toto podání žalobkyně bylo svým způsobem odpověď na dotaz soudu ohledně zkoumání a doložení úvěruschopnosti žalovaného, kdy tyto skutečnosti měly být již obsaženy v žalobě.