9 C 37/2024

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Pavlíkovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 , Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno o zaplacení 37 035,20 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit- částku 16 030,20 Kč,- kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 334,83 Kč,- kapitalizovaný úrok ve výši 1 083,71 Kč,- zákonný úrok z prodlení z částky 13 321,27 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně,- úrok 22,02 % ročně z částky 13 321,27 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení,- částku 9 005 Kč,- kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 861,45 Kč,- kapitalizovaný úrok ve výši 1 069,99 Kč,- zákonný úrok z prodlení z částky 4 688,19 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně,- úrok 18,34 % ročně z částky 4 688,19 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení,se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 4. 4. 2024 domáhala po žalovaném zaplacení částky celkem 37 035,20 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím. Uváděla, že žalovaný uzavřel dne 17. 11. 2021 a dne 25. 8. 2021 s původním věřitelem , právnická osoba, dvě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, a č. , tel. číslo, , na jejichž základě byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 14 000 Kč a 11 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli poskytnuté částky s úrokem, a dále pak sjednané poplatky, vše formou týdenních splátek ve smluvně určených částkách. Žalovaný však své závazky nehradil řádně a včas. Uhradil pouze částky ve výši 2 000 Kč a 12 000 Kč. Původní věřitel postoupil pohledávky na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 (s účinností k 27. 9. 2023). Žalobkyně požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny ve výši 13 321,27 Kč, dlužných poplatků ve výši 14 708,93 Kč, a dále úroků z úvěru a zákonných úroků z prodlení (oboje v kapitalizované podobě a v obecné procentuální podobě do budoucna – do zaplacení), dále dlužné jistiny ve výši 4 688,19 Kč, dlužných poplatků ve výši 4 316,81 Kč, a rovněž úroků z úvěru a zákonných úroků z prodlení (oboje v kapitalizované podobě a v obecné procentuální podobě do budoucna – do zaplacení). Žalobkyně dále sdělovala, jak byla posuzována úvěruschopnost žalovaného původním věřitelem (zejména vyhodnocením informací získaných od žalovaného před uzavřením konkrétní úvěrové smlouvy, žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry, tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného). Jelikož žalovaný ode dne postoupení pohledávek již ničeho neuhradil, žalobkyně se obrátila se svým nárokem na soud.

2. Soud nevydal v této věci elektronický platební rozkaz s ohledem na požadovanou výši poplatků, které byly již v této fázi řízení hodnoceny jako požadavek, který zřejmě nemůže být přiznán.

3. V doplňujícím podání ze dne 17. 6. 2024 žalobkyně sdělila, že původní věřitel splnil svou zákonnou povinnost, když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet úvěr. Byla prověřena majetková situace žalovaného z pracovní smlouvy a výplatních pásek. Současně bylo nahlédnuto do insolvenčního rejstříku.

4. Soud následně vyzval účastníky usnesením, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci neučinili soudu žádné podání, zejména tedy ani žalovaný se nevyjádřil jak k textu podané žaloby (která mu byla doručena spolu se shora uvedeným usnesením), tak ani k tomuto usnesení soudu. Skutečnosti tvrzené v žalobě nečinil v řízení spornými. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: Žalovaný prostřednictvím dvou listin Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr ze dne 25. 8. 2021 a 17. 11. 2021 žádal společnost , právnická osoba, o poskytnutí částek ve výši 6 000 Kč. Listiny obsahovaly základní údaje o žalovaném, dále informaci, že žije s rodiči, je svobodný, spotřebitelský úvěr bude využit na běžné výdaje domácnosti. Žalovaný má jednu vyživovací povinnost. Je majitelem automobilu (dle zákaznické karty ze dne 17. 11. 2021). Z karty je dále patrno, že žalovaný je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, . se sídlem v , adresa, , a to na pozici dělník. Dosahuje zde příjmu 16 852 Kč (resp. 28 704 Kč, příjmy domácnosti pak činí 10 100 Kč). Zaměstnání mělo být doloženo pracovní smlouvou a výplatními páskami za měsíce 6 až 9/2021. Jeho odhadované měsíční výdaje činily 5 100 Kč (resp. 3 100 Kč). Žalovaný uvedl, že nemá úvěry u jiné společnosti ani kreditní karty. Bankovní účet rovněž nevlastní. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, ze dne 25. 8. 2021 je patrno, že výše uvedená společnost poskytla žalovanému částku ve výši 11 000 Kč v hotovosti, žalovaný se zavázal tuto částku vrátit společně s poplatkem ve výši 8 655 Kč (úrok 4 789 Kč, při úrokové sazbě 88 % ročně, poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru 1 500 Kč a poplatek za komfortní a flexibilní splácení 2 366 Kč). Bylo sjednáno pojištění v ceně 1 350 Kč. Celková dlužná částka tedy činila 21 005 Kč, měla být splácena ve 45 týdenních splátkách po 467 Kč (při poslední splátce 457 Kč). Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , tel. číslo, ze dne 17. 11. 2021 soud zjistil, že žalovanému byla poskytnuta částka ve výši 14 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal tuto částku vrátit společně s poplatkem ve výši 15 694 Kč (úrok 10 985 Kč, při úrokové sazbě 86 % ročně, poplatek za zpracování spotřebitelského úvěru 1 500 Kč a poplatek za komfortní a flexibilní splácení 3 209 Kč). Bylo sjednáno pojištění v ceně 2 340 Kč. Celková dlužná částka činila 32 034 Kč a měla být splácena v 78 týdenních splátkách po 411 Kč (při poslední splátce 387 Kč). Součástí obou smluv byly Smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru, které upravovaly podrobněji práva a povinnosti smluvních stran, zejména uzavření smlouvy, splácení úvěru, prodlení zákazníka. Žalovaný k pojištění přistoupil na základě listiny ze dne 25. 8. 2021 – Zařazení zákazníka do pojistného programu. Z Tabulky umoření ke smlouvě č. , tel. číslo, bylo zjištěno, že dlužná jistina činí částku 11 000 Kč a že žalovaný uhradil celkem 12 000 Kč. Z Tabulky umoření ke smlouvě č. , tel. číslo, bylo dále zjištěno, že dlužná jistina činí částku 14 000 Kč a že žalovaný uhradil celkem 2 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, jejíž přílohou byl seznam postupovaných pohledávek. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena prostřednictvím dopisu Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2023 (součástí byla listina Informace o zpracování osobních údajů). V této listině byla žalovanému oznamována výše dlužné částky a číslo bankovního účtu pro úhradu této částky. Zaslání dopisu žalobkyně doložila podacím lístkem pošty. Předžalobní upomínkou – Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě – ze dne 15. 2. 2024 byl žalovaný upozorněn na možné soudní řízení v případě neuhrazení dlužné částky. K předžalobní upomínce byl doložen podací lístek pošty. Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, plyne právní názor, že k řádnému, s odbornou péčí, náležitému a úplnému přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného stačilo, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce.

6. Úvodem soud uvádí, že jako nepřípadný hodnotí odkaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, neboť jmenovaný soud rozhodoval ve věci smlouvy uzavřené za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. Pro danou věc je však relevantní zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „ZosÚ“), který v § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 výslovně ukládá povinnost tyto dokumenty uchovávat. Jestliže žalobkyně kopie dokladů nemá, vede to k tomu, že soud nemůže čerpat skutkové poznatky přímo z listin, které mají tvrzené skutečnosti dokládat, a nemůže si tak ani učinit celkový obraz o ekonomické situaci žalovaného před poskytnutím spotřebitelského úvěru. I kdyby měly zákaznické karty prokazovat, že předmětné listiny žalovaný předložil, nemůže prokazovat jejich obsah, a tím tedy ani nemůže prokazovat, zda původní věřitel dostál svým povinnostem podle ZSÚ.

7. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá ZosÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

8. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

9. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

10. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

11. Původní věřitel byl dle § 86 ZosÚ povinen zjišťovat úvěruschopnost žalovaného.

12. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 an., § 90 an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 an., § 122). Z jednotlivých ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním. Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ.

13. Ustanovení § 86 ZosÚ nespecifikuje okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel (jako osoba v oboru orientovaná) povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.

14. Ústavní soud ČR se v nálezu sp. zn.

III. ÚS 4129/18 ze dne

26. února 2019 vyjádřil, že: „…poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“.

15. Soud má za to, že původní věřitel povinnost uloženou § 86 ZosÚ nesplnil ani u jedné spotřebitelské smlouvy, neboť vůbec neověřoval pravidelné výdaje žalovaného (zejména, co se týče výdajů na stravu, ošacení, jiné běžné náklady, pojištění, dopravu, energie...). Odhadované měsíční výdaje žalovaného byly stanoveny na částku 3 100 Kč, případně 5 100 Kč (aniž by byly blíže specifikovány), takovým nízkým částkám však nelze bez dalšího zcela uvěřit (tyto částky by nepokryly ani výdaje za elektřinu a topení, navíc žalovaný má 1 vyživovací povinnost, vlastní automobil…). Jestliže se tedy původní věřitel dostatečně nezabýval příjmovou ani (zejména) výdajovou stránkou žalovaného, nemohl provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Žalobkyně rovněž nedoložila, zda byla původním věřitelem zjišťována úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím například do centrální evidence exekucí, registru dlužníků apod. (pouze sdělovala, že bylo nahlíženo do insolvenčního rejstříku).

16. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Zákon o spotřebitelském úvěru uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

17. Přesto původní věřitel smlouvy o úvěru uzavřel s vědomím zajištění svého závazku smluvními sankcemi a poplatky. Právě na takováto jednání cílí § 86 ZosÚ, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti původního věřitele byly uzavřeny smlouvy o úvěru, je v souladu s cíli zákona vyhodnotit takto uzavřené smlouvy jako právní jednání uzavřená v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu § 580 a § 588 o. z. absolutně neplatná. Je též nezbytné vidět, že tyto sjednané poplatky v zásadě nepřinášejí žalovanému žádné podstatné výhody.

18. V tomto směru soud odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 14. 3. 2018, č. j. 8 Co 47/2018-50, uvedl: „Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti [Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012.]. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C 243/08, EU:C:2009:350, bod 32; k směrnici Rady 85/577/EHS, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C 227/08, EU:C:2009:792, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C 32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C 497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C 429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41)“.

19. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

20. Ve smyslu § 2993 o. z. má žalobkyně právo jen na to, co bylo plněno, tedy na vrácení dosud neuhrazené jistiny. U smlouvy č. , tel. číslo, žalobkyně prokázala poskytnutí částky 14 000 Kč, žalovaný zaplatil celkem 2 000 Kč, je tedy povinen žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení zaplatit částku 12 000 Kč. U smlouvy č. , tel. číslo, žalobkyně prokázala poskytnutí částky 11 000 Kč, žalovaný uhradil celkem 12 000 Kč, bezdůvodné obohacení tedy na straně žalovaného nevzniklo.

21. Ve zbylém rozsahu nárok pro neplatnost smluv o úvěru důvodný není. Lze též podotknout, že kromě neplatnosti smluv z titulu výše uvedených zákonných ustanovení je možno též poukázat na zjevně nepřiměřeně vysoký úrok a poplatky sjednané spolu se smlouvou, které lze považovat za nemorální a které představují určitý skrytý úrok. Soud toto však s ohledem na neplatnost smlouvy z výše uvedených důvodů podrobně nehodnotí.

22. Pokud jde o požadované příslušenství, představované zákonným úrokem z prodlení, nemohlo toto být žalobkyni přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, které upravuje výši zákonného úroku z prodlení, za jí požadované období, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, platí, že splatnost zbývající části jistiny zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení, neboť § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má dle tohoto rozhodnutí nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení.

23. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěšnější je žalovaný, kterému dle obsahu spisu náklady v řízení nevznikly.