9 C 39/2025

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Pavlíkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 20 629 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 12 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v rozsahu, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 8 629 Kč a dále zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 000 Kč od 8. 12. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou podanou soudu dne 23. 6. 2025 domáhala po žalovaném zaplacení částky 20 629 Kč s příslušenstvím. Uváděla, že původní věřitel právnická osoba pohledávku za žalovanou postoupil na žalobkyni Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024. Mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne 14. 6. 2024 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. hodnota, na základě které poskytl původní věřitel žalovanému dne 14. 6. 2024 částku 12 000 Kč, a to převodem na bankovní účet žalovaného č. č. účtu. Žalovaný neplnil své povinnosti ze smlouvy hradit splátky dluhu řádně a včas, dostal se do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek, na základě čehož žalobkyně dluh zesplatnila. O této skutečnosti žalovaného informovala upomínkami. Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou celého dluhu dne 8. 12. 2024. Předžalobní výzva byla žalovanému odeslána dne 15. 1. 2025. Žalobkyně se žalobou domáhá po žalovaném zaplacení částky 20 629 Kč, sestávající z jistiny ve výši 12 000 Kč, smluvního úroku ve výši 8 629 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Na výzvu soudu k prokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že nedisponuje jinými listinnými důkazy, než jaké soudu předložila. Předchůdce žalobkyně zkoumal schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet na základě skutečností uvedených žalovaným a nahlédnutím do některých registrů (SOLUS, ISIR, CNCB, CEE…).

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, v řízení zůstal nečinný.

3. Soud následně vyzval účastníky usnesením, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci neučinili soudu žádné podání, zejména tedy ani žalovaný se nevyjádřil jak k textu podané žaloby (která mu byla doručena spolu se shora uvedeným usnesením), tak ani k tomuto usnesení soudu. Skutečnosti tvrzené v žalobě nečinil v řízení spornými. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: Původní věřitel právnická osoba prostřednictvím webových stránek Anonymizováno.Anonymizováno dne 14. 6. 2024 uzavřel s žalovaným smlouvu, na základě níž poskytl žalovanému téhož dne částku 12 000 Kč na účet č. č. účtu (smlouva o revolvingovém úvěru, obchodní podmínky, bankovní výpis). Žalovaný žalobkyni neuhradil ničeho, dostal se do prodlení s úhradou měsíčních splátek a byl vyzván předchůdkyní žalobkyně k úhradě celého dluhu ke dni 7. 12. 2024 (upomínka). Žalovaný byl předžalobní upomínkou vyzván k zaplacení dlužné částky, zaslání této upomínky bylo doloženo podacím lístkem pošty. Svou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně doložila smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024, dále seznamem postoupených pohledávek. Oznámení o postoupení pohledávky bylo žalovanému sděleno prostřednictvím dopisu ze dne 15. 1. 2025, vyhotoveného původním věřitelem. Z bankovního výpisu z účtu č. č. účtu vedeného u právnická osoba. na jméno Jméno žalovaného je patrno, že dne 14. 6. 2024 byla evidována příchozí úhrada ve výši 12 000 Kč od společnosti právnická osoba 5. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

6. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

7. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

9. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

10. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

11. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. K posuzování úvěruschopnosti žalovaného původním věřitelem žalobkyně nepředložila žádné důkazy. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně řádně a úplně nedoložila podklady, na základě kterých byla úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumána. Žalobkyně (resp. původní věřitel) tak zcela rezignovala na ověření příjmové a výdajové stránky žalovaného. Původní věřitel tak zřejmě pouze formálně vykázal úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, aniž by se blíže jeho poměry zabýval. Poskytovatel úvěru má přitom povinnost vycházet z reálných údajů poskytnutých žalovaným, přičemž tyto údaje musí být prokázány příslušnými listinami.

13. S ohledem na shora uvedené tak soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je dán pouze zčásti. Soud dovozuje, že nebyla řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného z hlediska příjmové a výdajové stránky, když dále nebylo prokázáno, že by žalovaný byl schopen úvěr splatit. Lze tak uzavřít, že původní věřitel před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí nezkoumal úvěruschopnost žalovaného po formální i materiální stránce, respektive, že žalobkyně neprokázala, že by byla úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru dostatečně a s odbornou péčí posouzena na základě nezbytných, spolehlivých informací a dle výsledku takového posouzení musela mít žalobkyně důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet.

14. Soud je toho názoru, že mezi původním věřitelem a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 o. z. V souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stíhala původního věřitele jakožto poskytovatele úvěru povinnost před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného, zejména porovnáním jeho příjmů a výdajů a způsobu plnění dosavadních dluhů tak, jak to ukládá § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně však této povinnosti nedostála, neboť nedoložila dostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Důsledek porušení povinnosti původního věřitele dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spočívá v absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor se zákonem dle § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z., k níž soud přihlédl i bez návrhu, také s ohledem na výklad čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, obsažený v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 vydaného ve věci C 679/18, tak jak uvedl Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 31. 5. 2021 č. j. 29 ICdo 3/2021-55. Dle tohoto výkladu musejí být čl. 8 a 23 citované směrnice vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě obsažené v § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, aby byla sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele uplatněna pouze tehdy, pokud spotřebitel tuto neplatnost namítne. Současně je kladen důraz na zamezení nezodpovědnému podnikání v oblasti poskytování úvěrů spotřebitelům bez předchozího posouzení jejich úvěruschopnosti s cílem zabránit zadlužování obyvatel a sankcionovat věřitele za takové jednání, které je v rozporu s unijním právem.

15. Z těchto důvodů soud posoudil nárok žalobkyně jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 odst. 1 a § 2993 o. z. spočívající v plnění, aniž by tu byl platný závazek, a to ve výši poskytnutých peněžních prostředků 12 000 Kč. V důsledku absolutní neplatnosti smlouvy pozbyla žalobkyně právo na zaplacení veškerých nároků, odvíjejících se od smluvních ujednání, úroky z prodlení od tvrzené splatnosti, a proto byl tento nárok jako nedůvodný zamítnut.

16. Dluh žalovaného se stal splatným teprve rozhodnutím soudu. Soud má dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru v případě sporu určit lhůtu k vrácení dlužné jistiny dle možností a schopností žalovaného. Při určení splatnosti se soud ztotožnil se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého má poskytovatel úvěru nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. pak tedy vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. V posuzované věci byl žalovaný v řízení zcela pasivní a soudu nesdělil své aktuální možnosti, ani majetkové a sociální poměry, z nichž by soud mohl vycházet při individuálním určení splatnosti dosud nesplacené jistiny. Tato skutečnost, že žalovaný v řízení ničeho ohledně svých možností dluh splatit ničeho netvrdil a neprokazoval, se ve výsledku projevuje v neprospěch žalovaného, který v tomto směru neunesl břemeno tvrzení a důkazní, pokud se nijak nebránil a netvrdil, že není v jeho možnostech dlužnou částku zaplatit najednou. Proto soud vycházel ze skutečnosti, že je schopen dluh uhradit ve splatnosti určené soudem, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Až marným uplynutím této lhůty žalobkyni vzniká nárok na zákonné úroky z prodlení.

17. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků zohlednil i žalobou požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalovaný jakožto v řízení úspěšnější strana sporu by měl právo na náhradu nákladů řízení, avšak z obsahu spisu vzhledem k jeho pasivitě nevyplývá, že by mu v řízení vznikly jakékoliv náklady, které by mu bylo možné přiznat. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ostravě, prostřednictvím Okresního soudu ve Vsetíně. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.