9 C 8/2025

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Pavlíkovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 22 266,82 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit částku 17 766,82 Kč, kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 1 172,15 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 604,10 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 131,94 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení a úrok ve výši 8 % ročně z částky 9 802,30 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 27. 5. 2025 (ve znění doplňujícího podání a částečného zpětvzetí žaloby ze dne 28. 7. 2025) se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky celkem 22 266,82 Kč spolu s příslušenstvím. Uváděla, že dne 24. 1. 2023 byla mezi původním věřitelem , právnická osoba, . a žalovaným uzavřena Smlouva o úvěru č. , hodnota, , jejíž přílohu tvořil Předpis splátek, a na základě které žalovaný převzal finanční obnos (předmět úvěru) ve výši 15 000 Kč, což mj. stvrdil vlastnoručním podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli předmět úvěru s příslušenstvím do 24. 3. 2024. Žalovaný závazek neuhradil řádně a včas, uhradil pouze částku ve výši 10 500 Kč, po postoupení pohledávky neuhradil ničeho. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 10. 2024 postoupena na žalobkyni (s účinností ke dni 8. 10. 2024). V řízení je požadováno peněžní plnění sestávající z nesplacené jistiny 9 802,30 Kč, nesplaceného smluvního úroku 329,64 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru 4 200 Kč, nesplacených nákladů na vyhodnocení úvěru 1 320,35 Kč, nesplaceného inkasního poplatku 1 735,71 Kč, kapitalizovaného úroku 604,10 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 1 172,15 Kč, a dále pak zaplacení smluvní pokuty ve výši 4 878,82 Kč (k níž uvádí žalobkyně výpočet v textu žaloby s tím, že rozsah uplatněné pokuty po revizním přepočtu snižuje), zákonného úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 131,94 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení a úroku ve výši 8 % ročně z částky 9 802,30 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení. Při absenci dobrovolného plnění se žalobkyně domáhá dlužného peněžního plnění žalobou podanou u soudu.

2. V podání ze dne 28. 7. 2025 žalobkyně tvrdila, že původní věřitel splnil svou povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., když s odbornou péčí posoudil schopnost žalovaného splácet úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalovaného před uzavřením smlouvy. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného (informace byly zaznamenány do Žádosti o úvěr a byly ověřeny doklady uvedené v části Doložení příjmu žadatele). Tvrzenou majetkovou situaci žalovaného si původní věřitel ověřil z pracovní smlouvy a výplatních pásek (co do příjmů), výdaje pak byly zkoumány z výpisů z bankovního účtu.

3. Soud následně vyzval účastníky usnesením, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci neučinili soudu žádné podání, zejména tedy ani žalovaný se nevyjádřil jak k textu podané žaloby (která mu byla doručena spolu se shora uvedeným usnesením), tak ani k tomuto usnesení soudu. Skutečnosti tvrzené v žalobě nečinil v řízení spornými. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění:Žalovaný prostřednictvím listiny Žádost o úvěr ze dne 24. 1. 2023 žádal společnost , právnická osoba, . o poskytnutí částky ve výši 15 000 Kč. Uvedl, že pracuje od 1. 8. 2022 u společnosti , právnická osoba, , kde dosahuje čistého příjmu 13 969 Kč (celkový čistý příjem domácnosti pak tvoří tuto částku). Odhadované měsíční výdaje činí 10 362 Kč (za bydlení hradí 1 500 Kč, za dopravu, jídlo a osobní náklady 4 860 Kč, za srážky ze mzdy, výživné 1 910 Kč, za měsíční splátky stávajících půjček 1 992 Kč). Použitelný měsíční příjem tak činí 3 707 Kč. Měly být doloženy výplatní pásky a pracovní smlouva. Žalovaný je svobodný, bydlí u rodičů, vyživovací povinnost nemá. V kolonce Seznam dluhů žadatele je uveden věřitel EC, výše dluhu činí 15 000 Kč a zbývá doplatit 19 888 Kč. Ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, je patrno, že výše uvedená společnost poskytla žalovanému částku ve výši 15 000 Kč. Za to se žalovaný zavázal uhradit navíc poplatek ve výši 12 888 Kč (který sestává z úroku 761 Kč, částky za poskytnutí úvěru 7 350 Kč, částky za náklady na vyhodnocení úvěru 2 077 Kč a inkasního poplatku 2 700 Kč). Celková dlužná částka, kterou měl žalovaný uhradit činila 27 888 Kč. Dlužná částka měla být splacena prostřednictvím 14 měsíčních splátek po 1 992 Kč. Smlouva upravovala další práva a povinnosti smluvních stran, úroková sazba činila 8 %, RPSN pak 272,44 %. Listina je datována 24 1. 2023, podepsána oběma smluvními stranami. Přílohu smlouvy tvořil Předpis splátek. Z tabulky vztahující se k platbám žalovaného je patrno, že žalovaný uhradil celkem částku ve výši 10 500 Kč. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 3. 10. 2024 (s účinností ke dni 8. 10. 2024, tedy ke dni zaplacení kupní ceny za postoupené portfolio pohledávek), jejíž přílohou byl seznam postupovaných pohledávek. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena prostřednictvím dopisu Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 10. 2024). V této listině byla žalovanému oznámena výše dlužné částky a číslo bankovního účtu pro úhradu této částky. Předžalobní upomínkou – Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě – ze dne 6. 5. 2025 byl žalovaný upozorněn na možné soudní řízení v případě neuhrazení dlužné částky. K předžalobní upomínce byl doložen podací lístek pošty. Z doložené pracovní smlouvy bylo ověřeno, že žalovaný je zaměstnán na pozici dělník u katru a briketovací linky u společnosti , právnická osoba, ode dne 1. 8. 2022. Pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou (do 31. 1. 2023), za vykonanou práci náležela žalovanému základní mzda ve výši 96,50 Kč měsíčně hrubého s týdenní pracovní dobou 40 hodin. Z výplatních pásků soud zjistil, že za 10/2022 pobíral žalovaný mzdu ve výši 9 212 Kč čistého, za 11/2022 pak 10 212 Kč a za 12/2022 11 755 Kč.

5. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též „ZosÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

6. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.

7. Co se rozumí odbornou péčí, stanoví § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele tak, že jde o takovou úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Podle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.

9. Podle § 78 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel a zprostředkovatel při poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly.

10. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

12. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

13. Původní věřitel byl dle § 86 ZosÚ povinen zjišťovat úvěruschopnost žalovaného.

14. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 an., § 90 an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 an., § 122). Z jednotlivých ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním. Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ.

15. Ustanovení § 86 ZosÚ nespecifikuje okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel (jako osoba v oboru orientovaná) povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.

16. Ústavní soud ČR se v nálezu sp. zn.

III. ÚS 4129/18 ze dne

26. února 2019 vyjádřil, že: „…poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“.

17. Soud má za to, že původní věřitel povinnost uloženou § 86 ZosÚ nesplnil, neboť vůbec neověřoval pravidelné výdaje žalovaného, pouze se spoléhal na výši jednotlivých výdajů uvedenou žalovaným. Původní věřitel nevzal ani v potaz to, že žalovaný měl sjednán pracovní poměr na dobu určitou (do 31. 1. 2023, úvěrová smlouva byla uzavřena dne 24. 1. 2023, tedy pár dní před koncem pracovního poměru), přičemž byl zavázán splácet úvěr až do 24. 3. 2024. Rovněž nevzal ani v potaz to, že žalovaný měl v této době již sjednaný úvěr, který splácel (patrně u původního věřitele). Žalobkyně rovněž nedoložila, zda byla původním věřitelem zjišťována úvěruschopnost žalovaného nahlédnutím například do centrální evidence exekucí, registru dlužníků apod., dále nedoložila výpisy z bankovního účtu žalovaného, byť tvrdila, že tyto výpisy byly původním věřitelem zkoumány. Žalobkyně tedy řádně a úplně nedoložila podklady, na základě kterých byla úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumána, doložila pouze žádost o úvěr, výplatní pásky a pracovní smlouvu. Výdaje žalovaného však nejsou žádným způsobem prokázány ani ověřeny. Původní věřitel tak zřejmě pouze formálně vykázal úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, aniž by se blíže jeho poměry zabýval. Jestliže se tedy původní věřitel dostatečně nezabýval výdajovou stránkou žalovaného (a svým způsobem ani příjmovou), nemohl provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Závěrem soud podotýká, že ani výše čistého měsíčního výdělku (9 212 Kč, 10 212 Kč a 11 755 Kč) nesouhlasí s částkou uvedenou v žádosti (13 969 Kč), žalovaný nemohl mít tedy použitelný měsíční příjem 3 707 Kč a nemohl ani dosáhnout na výši splátky dané smlouvou o úvěru. Soudu se jeví částka 13 969 Kč jako účelová, tak, aby žalovaný dosáhl na předmětný úvěr.

18. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Zákon o spotřebitelském úvěru uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

19. Přesto původní věřitel smlouvu o úvěru uzavřel s vědomím zajištění svého závazku smluvními sankcemi a poplatky. Právě na takováto jednání cílí § 86 ZosÚ, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti původního věřitele byla uzavřena smlouva o úvěru, je v souladu s cíli zákona vyhodnotit takto uzavřenou smlouvu jako právní jednání uzavřené v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu § 580 a § 588 o. z. absolutně neplatné. Je též nezbytné vidět, že tyto sjednané poplatky v zásadě nepřinášejí žalovanému žádné podstatné výhody.

20. V tomto směru soud odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 14. 3. 2018, č. j. 8 Co 47/2018-50, uvedl: „Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti [Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C 212/04, EU:C:2006:443); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012.]. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C 243/08, EU:C:2009:350, bod 32; k směrnici Rady 85/577/EHS, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C 227/08, EU:C:2009:792, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C 32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C 497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C 429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41)“.

21. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

23. Ve smyslu § 2993 o. z. má žalobkyně právo jen na to, co bylo plněno, tedy na vrácení dosud neuhrazené jistiny. U smlouvy žalobkyně prokázala poskytnutí částky 15 000 Kč, žalovaný zaplatil celkem 10 500 Kč, je tedy povinen žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení zaplatit částku 4 500 Kč.

24. Ve zbylém rozsahu nárok pro neplatnost smlouvy o úvěru důvodný není. Lze též podotknout, že kromě neplatnosti smlouvy z titulu výše uvedených zákonných ustanovení je možno též poukázat na zjevně nepřiměřeně vysoké poplatky sjednané spolu se smlouvou, které lze považovat za nemorální a které představují určitý skrytý úrok. Soud toto však s ohledem na neplatnost smlouvy z výše uvedených důvodů podrobně nehodnotí.

25. Pokud jde o požadované příslušenství, představované zákonným úrokem z prodlení, nemohlo toto být žalobkyni přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, které upravuje výši zákonného úroku z prodlení, za jí požadované období, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, platí, že splatnost zbývající části jistiny zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení, neboť § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má dle tohoto rozhodnutí nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaný jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud při stanovení poměru úspěchu a neúspěchu účastníků zohlednil i žalobou požadované příslušenství, které kapitalizoval ke dni rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalovaný jakožto v řízení úspěšnější strana sporu by měl právo na náhradu nákladů řízení, avšak z obsahu spisu vzhledem k jeho pasivitě nevyplývá, že by mu v řízení vznikly jakékoliv náklady, které by mu bylo možné přiznat.