9 C 94/2023

Plný text

Okresní soud ve Vsetíně rozhodl samosoudkyní Mgr. Terezou Pavlíkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 24 495 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit částku 14 095 Kč, dále kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 978,58 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 486,74 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 444,85 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a úrok ve výši 28,95 % ročně z částky 13 444,85 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 29. 6. 2023 (ve znění doplňujícího podání ze dne 20. 9. 2023) se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky celkem 24 495 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím. Žalobkyně uváděla, že žalovaná uzavřela dne 29. 4. 2021 s původním věřitelem [právnická osoba] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na jejímž základě byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli poskytnutý úvěr a dále poplatek ve výši 14 185 Kč formou 52 týdenních splátek po 562 Kč. Žalovaná však své závazky nehradila řádně a včas. Na dlužné jistině neuhradila částku 13 444,85 Kč a na dlužném poplatku částku 11 050,15 Kč. Na předmětný úvěr uhradila dle sdělení žalobkyně pouze částku 4 600 Kč. Původní věřitel postoupil pohledávku na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022 (s účinností k 16. 12. 2022). Žalobkyně mimo zaplacení dlužné části jistiny a dlužného poplatku požaduje po žalované uhrazení příslušenství, a to smluvního úroku v sazbě 28,95 % ročně a zákonného úroku z prodlení (obojí jak v kapitalizované, tak i v obecně vymezené výši – do zaplacení). Žalobkyně dále sdělovala, jak byla posuzována úvěruschopnost žalované původním věřitelem. Jelikož žalovaná ode dne postoupení pohledávky již ničeho neuhradila, žalobkyně se obrátila se svým nárokem na soud.

2. Soud následně vyzval účastníky usnesením, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci neučinili soudu žádné podání, zejména tedy ani žalovaná se nevyjádřila jak k textu podané žaloby (která jí byla doručena spolu se shora uvedeným usnesením), tak ani k tomuto usnesení soudu. Skutečnosti tvrzené v žalobě nečinila v řízení spornými. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání.

3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: Žalovaná prostřednictvím listiny Zákaznická karta – žádost o spotřebitelský úvěr ze dne 28. 4. 2021 žádala společnost [právnická osoba] o poskytnutí částky ve výši 6 000 Kč. Listina obsahovala základní údaje o žalované, počet vyživovaných osob (2), vlastnictví automobilu (ano), dále druh bydlení (nájem), zdroje příjmů (mateřská/rodičovská dovolená, počet zdrojů příjmů - jeden), finanční údaje (měsíční příjmy žadatelky – 10 000 Kč, příjmy domácnosti – 19 600 Kč, měsíční výdaje – 3 300 Kč bez další specifikace). Žalovaná dle karty neměla další spotřebitelský úvěr u jiné společnosti, měly být doloženy potvrzení o příjmu, 2 výpisy z bankovního účtu, výměr podpory/rozhodnutí o přiznání dávky a nájemní smlouva. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] soud zjistil, že výše uvedená společnost poskytla žalované částku ve výši 15 000 Kč. Za to se žalovaná zavázala uhradit navíc poplatek ve výši 12 625 Kč (který sestává z úroku 7 651 Kč, částky za zpracování spotřebitelského úvěru 1 500 Kč a částky 3 474 Kč za rozšířenou doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení). Celková dlužná částka, kterou měla žalovaná uhradit činila 29 185 Kč (včetně doplňkového pojištění). Smlouva dále upravovala další práva a povinnosti smluvních stran, RPSN (17739 %). Listina je datována 29. 4. 2021, podepsána oběma smluvními stranami. Smluvní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru pak upravovaly podrobněji práva a povinnosti smluvních stran, zejména uzavření smlouvy, splácení úvěru, prodlení zákazníka. Z Tabulky umoření je zřejmé, že žalovaná čerpala částku ve výši 15 000 Kč a uhradila celkem částku 4 600 Kč. Výše dlužné jistiny pak koresponduje s žalobním návrhem. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022, jejíž přílohou byl seznam postupovaných pohledávek, tato skutečnost byla žalované oznámena prostřednictvím dopisu Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 12. 2022 (součástí byla listina Informace o zpracování osobních údajů). V této listině byla žalované oznamována výše dlužné částky a číslo bankovního účtu pro úhradu této částky. Zaslání dopisu žalobkyně doložila podacím lístkem pošty. Předžalobní upomínkou – Výzvou k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě – ze dne 1. 6. 2023 byla žalovaná upozorněna na možné soudní řízení v případě neuhrazení dlužné částky. K předžalobní upomínce byl doložen podací lístek pošty.

4. K schopnosti žalované splácet úvěr žalobkyně tvrdila, že právní předchůdce žalobkyně splnil svou povinnost ve smyslu § 84 až § 89 zákona č. 257/2016 Sb., když s odbornou péčí posoudil schopnost žalované splácet úvěr, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované před uzavřením smlouvy o zápůjčce. Žalovaná byla dotazována na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalované (informace byly zaznamenány do zákaznické karty žalované a byly ověřeny doklady uvedené v části Ověřené dokumenty). Bylo rovněž nahlédnuto do insolvenčního rejstříku k žalované. Příjem žalované činí 19 600 Kč, žije v nájmu, proto dospěl původní věřitel k závěru, že schopnost žalované splácet zápůjčku je dostatečná. Kopiemi dokladů předložené žalovanou žalobkyně nedisponuje.

5. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též„ ZosÚ“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

6. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

7. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

8. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

9. Původní věřitel byl dle § 86 ZosÚ povinen zjišťovat úvěruschopnost žalované.

10. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§ 75 an., § 90 an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ 110, § 117 an., § 122). Z jednotlivých ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním. Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ.

11. Ustanovení § 86 ZosÚ nespecifikuje okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel (jako osoba v oboru orientovaná) povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli.

12. Ústavní soud ČR se v nálezu sp. zn.

III. ÚS 4129/18 ze dne

26. února 2019 vyjádřil, že:„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit“.

13. Soud má za to, že původní věřitel povinnost uloženou § 86 ZosÚ nesplnil, neboť vůbec neověřoval pravidelné výdaje žalované (zejména, co se týče výdajů na stravu, ošacení, jiné běžné náklady, pojištění, dopravu...). Odhadované měsíční výdaje žalované byly stanoveny na částku 3 300 Kč (aniž by byly blíže specifikovány), takové nízké částce však nelze bez dalšího zcela uvěřit (tato částka by nepokryla ani nájemné, navíc žalovaná má 2 vyživovací povinnosti, vlastní automobil…). Jestliže se tedy původní věřitel dostatečně nezabýval příjmovou ani (zejména) výdajovou stránkou žalované, nemohl provést řádné posouzení schopnosti žalované úvěr splácet. Žalobkyně rovněž nedoložila, zda byla původním věřitelem zjišťována úvěruschopnost žalované nahlédnutím například do centrální evidence exekucí, registru dlužníků apod. (pouze sdělovala, že bylo nahlíženo do insolvenčního rejstříku).

14. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru. Posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situace zájemce o úvěr. Zákon o spotřebitelském úvěru uvádí, že věřitel je povinen prověřit schopnost spotřebitele splácet úvěr s odbornou péčí, což nasvědčuje povinnosti dodržení zvýšené pozornosti při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele.

15. Přesto původní věřitel smlouvu o úvěru uzavřel s vědomím zajištění svého závazku smluvními sankcemi a poplatky. Právě na takováto jednání cílí § 86 ZosÚ, který odpovědnost za splnění podmínek úvěruschopnosti žadatele o úvěr přenesl na poskytovatele úvěru. Jestliže porušením povinnosti původního věřitele byla uzavřena smlouva o úvěru, je v souladu s cíli zákona vyhodnotit takto uzavřenou smlouvu jako právní jednání uzavřené v rozporu se zákonem a veřejným pořádkem, tedy právní jednání ve smyslu § 580 a § 588 o. z. absolutně neplatné. Je též nezbytné vidět, že tyto sjednané poplatky v zásadě nepřinášejí žalované žádné podstatné výhody.

16. V tomto směru soud odkazuje také na judikaturu Krajského soudu v Ostravě, který například v rozsudku ze dne 14. 3. 2018, č. j. 8 Co 47/2018-50, uvedl:„ Podle § 588 o. z. soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží i bez návrhu, neboť je v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak než stanovením absolutní neplatnosti právního jednání. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti, pozitivním zásahem ze strany soudu, čemuž zcela konvenuje ustálená judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZosÚ, potažmo druhu jeho neplatnosti (Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je povinen při výkladu vnitrostátního práva, v poměrech souzené věci § 87 odst. 1 ZosÚ ve spojení s § 588 o. z., je vykládat v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C -106/89, EU:C: 1990, Océano Grupo SA C -240–244/98, EU:C: 2000, Konstantinos Adeneler C -212/04, EU:C: 2006); což zcela akceptoval také Nejvyšší soud např. v rozsudku z 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012). Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení: ve vztahu k směrnici 93/13, rozsudek ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C 243/08, EU:C: 2009, bod 32; k směrnici Rady 85/577 EHS, rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C 227/08, EU:C: 2009, bod 29; k směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES, rozsudek ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C 32/12, EU:C: 2013, bod 39. Odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. června 2015, Faber, C 497/13, EU:C: 2015, bod 42 a citovaná judikatura), z čehož vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. října 2007, Rampion a Godard, C 429/05, EU:C: 2007, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41).“ 17. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

18. Ve smyslu § 2993 o. z. má žalobkyně právo jen na to, co bylo plněno, tedy na vrácení dosud neuhrazené jistiny. U smlouvy žalobkyně prokázala poskytnutí částky 15 000 Kč, žalovaná zaplatila celkem 4 600 Kč, je tedy povinna žalobkyni z titulu bezdůvodného obohacení zaplatit částku 10 400 Kč.

19. Ve zbylém rozsahu nárok pro neplatnost smlouvy o úvěru důvodný není. Lze též podotknout, že kromě neplatnosti smlouvy z titulu výše uvedených zákonných ustanovení je možno též poukázat na zjevně nepřiměřeně vysoký úrok a poplatky sjednané spolu se smlouvou, které lze považovat za nemorální a které představují určitý skrytý úrok. Soud toto však s ohledem na neplatnost smlouvy z výše uvedených důvodů podrobně nehodnotí.

20. Pokud jde o požadované příslušenství, představované zákonným úrokem z prodlení, nemohlo toto být žalobkyni přiznáno podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění, které upravuje výši zákonného úroku z prodlení, za jí požadované období, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, platí, že splatnost zbývající části jistiny zatím nenastala a tedy nemohl ani vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení, neboť § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně má dle tohoto rozhodnutí nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka. Až marným uplynutím této lhůty se může žalovaná jako dlužník dostat do prodlení se splacením dluhu a žalobkyně může požadovat zaplacení úroku z prodlení.

21. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř., když úspěšnější je žalovaná, které dle obsahu spisu náklady v řízení nevznikly.