10 C 113/2021

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Mgr. Alešem Vylamem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 51 650 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 11 400 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 11 400 Kč od 25. 8. 2018 do 11. 6. 2021 a od 20. 7. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Soud žalobu zamítá pro 22 750 Kč a 9% úrok z prodlení ročně z částky 22 750 Kč od 25. 8. 2018 do 11. 6. 2021 a od 20. 7. 2021 do zaplacení, a pro částku 19 156 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení částky 34 150 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 34 150 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení, dále s kapitalizovaným úrokem z prodlení 8 597,38 Kč (9% úrok z prodlení ročně z částky 34 150 Kč od 25. 8. 2018 do 11. 6. 2021), částky 1 400 Kč (560 Kč na smluvním úroku, 455 Kč na poplatku za správu úvěru a 385 Kč za hotovostní inkaso splátek), nákladů mimosoudního vymáhání 256 Kč a smluvní pokuty 17 500 Kč (0,1 % denně z částky 34 150 Kč od 25. 8. 2018 do 19. 1. 2020), jakožto dluhu žalovaného ze smlouvy o úvěru číslo rok číslo, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností právnická osoba, IČO, dne datum. Žalovanému byla dne datum v hotovosti poskytnuta částka 35 000 Kč za poplatek 24 150 Kč. Celkovou částku 59 150 Kč se žalovaný zavázal vrátit v 13 měsíčních splátkách ve výši 4 550 Kč (splatnost poslední splátky datum). Žalovaný uhradil pouze 23 600 Kč, na jistině zbývá dluh 34 150 Kč a na poplatku 1 400 Kč. Pro prodlení žalovaného žalobkyně požaduje smluvní pokutu 17 500 Kč, dále náklady mimosoudního vymáhání 256 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla hodnocena dle žalovaným vyplněné žádosti o úvěr, ve které uvedl svoji osobní a majetkovou situaci, žalovaný doložil doklady dle vyplněné žádosti. Pohledávka byla převedena na žalobkyni.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů.

3. Žalobkyně doložila žádost o úvěr podepsanou datum, kterou žalovaný požádal společnost právnická osoba, IČO, o poskytnutí úvěru 35 000 Kč, jedná se o žádost formulářového typu, to znamená, že v ní žalovaný jakožto žadatel o úvěr zaškrtával údaje hodící se k jeho osobní a majetkové situaci, případně vepisoval bližší informace. Žalovaný zaškrtl, že je svobodný a bydlí v nájmu, má auto, standardní vybavení domácnosti, nevyživuje žádné další osoby, že je podnikatel s příjmem 18 755 Kč, průměrné měsíční výdaje jsou 10 750 Kč. Dle zaškrtnutí doložil občanský průkaz, řidičský průkaz, živnostenský list, faktury a SIPO, tyto žalobkyně doložila v kopii. Dle živnostenského listu má podnikání v zednictví, dále žalobkyně doložila výtisk z nahlížení do Katastru nemovitostí (bez uvedeného data, nelze tak poznat, že toto bylo skutečně zjišťováno k datum), dle dvou doložených faktur jsou tyto vystaveny žalovaným a fakturujeme jimi provedené stavební práce (červen 2017 - 25 784 Kč, duben 2017 – 30 480 Kč). Žalobkyně dále doložila dva zcela totožné doklady SIPO úhrad – červen 2017 na částku 4 750 Kč. Žalovaný neměl a nemá záznam v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně doložila formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

4. Ze smlouvy o úvěru číslo rok číslo uzavřené dne datum mezi právním předchůdcem žalobkyně, a žalovaným soud zjistil, že společnost právnická osoba, se zavázala žalovanému poskytnout bezúčelový hotovostní úvěr 35 000 Kč, sjednaný na dobu určitou 13 měsíců. Tuto částku žalovaný v hotovosti v den podpisu smlouvy převzal. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky společně s celkovými náklady spotřebitelského úvěru 24 150 Kč, tj. úrokem 25,85 % ročně z poskytnuté jistiny, pozn. poplatek za uzavření smlouvy byl nulový (ve smlouvě je uvedeno, že v případě třetí a každé následující smlouvy o úvěru je administrativní poplatek nulový), v 13 měsíčních splátkách ve výši 4 550 Kč, kdy každá splátka je splatná 24. dne v kalendářním měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byla smlouva uzavřena. RPSN činí 189,38 %. Jedná se o smlouvu formulářového typu, která je předpřipravena společností právnická osoba, a používána opakovaně s doplňováním konkrétních parametrů úvěru. Na druhé straně smlouvy pod čl. V. je uvedeno ujednání o smluvní pokutě 0,1% denně z částky, ohledně níž je dlužník v prodlení, dále je zde formulářově předtištěno (text připomíná grafickým zpracováním spíše text obchodních podmínek) prohlášení dlužníka a jeho další povinnosti, včetně odstoupení od smlouvy a závěrečná ustanovení. Dle čl. VIII. dlužník prohlašuje, že vzhledem k výši svých příjmů a výdajů, které uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru, je schopen veškeré splátky hradit řádně a včas, věřiteli poskytl úplné, pravdivé údaje. Součástí smlouvy je příloha s předpisem splátek, kde je uvedeno rozložení splátek na jednotlivé poplatky sjednané ve smlouvě o úvěru.

5. Z obchodního rejstříku soud zjistil, že ke dni datum byla část závodu společnosti právnická osoba, převedena na právnická osoba, přičemž toto soud ověřil z notářského zápisu sepsaného titul jméno příjmení dne datum, číslo zápisu číslo rok, spisová značka, smlouvy o prodeji části závodu uzavřené mezi právnická osoba, a právnická osoba, dne datum. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně právnická osoba, postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a to za úplatu. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum soud zjistil, že postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Výzvou ze dne datum byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky, opětovně výzvou ze dne datum a to již právním zástupcem a upozorněn na možnost domáhat se nákladů na mimosoudní vymáhání dlužné částky, kdy za osobní návštěvu se jedná o 217 Kč, obyčejný dopis 39 Kč. Dle výpisu úkonů za mimosoudní vymáhání terénní pracovník cestoval na kontaktní adresu dlužníka ve dnech datum a datum. Z výzvy k plnění ze dne datum soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky, upozorněn na možnost jejího soudního vymáhání (žalobkyně doložila poštovní podací arch o odeslání této výzvy).

6. Soudem bylo zjištěno, že žalovaný byl v době sjednání uvedené smlouvy o úvěru otcem dvou nezletilých dětí.

7. Soud dále zjistil, a to z interního soudního systému a dále z rejstříku zahájených exekucí, že žalovaný se evidentně od roku 2017 nacházel ve špatné finanční situaci, když vyhledával možnost obstarání si finančních prostředků u nebankovních poskytovatelů úvěrů, ať už spotřebitelských či podnikatelských (tzv. sjednaných na IČO). Dne datum sjednal úvěr se společností právnická osoba, dne datum sjednal další úvěr se společností právnická osoba (toto soud zjistil z řízení sp. zn. 8 C 95/2021 vedeného u zdejšího soudu), dne datum sjednal úvěr se společností právnická osoba (toto soud zjistil z řízení sp. zn. 8 C 150/2021 vedeného u zdejšího soudu), dne datum sjednal úvěr se společností právnická osoba (toto soud zjistil z řízení sp. zn. 4 C 249/2018 vedeného u zdejšího soudu), dne datum sjednal úvěr se právnická osoba (toto soud zjistil z řízení sp. zn. 24 EXE 1049/2019 vedeného u zdejšího soudu), dne datum sjednal úvěr se společností právnická osoba (toto soud zjistil z řízení sp. zn. 4 C 142/2021 vedeného u zdejšího soudu), dále dne datum sjednal úvěr se právnická osoba, anonymizováno, byť se jednalo o úvěr podnikatelský (toto soud zjistil z řízení sp. zn. 24 EXE 2081/2018 vedeného u zdejšího soudu), dne datum sjednal úvěr se společností právnická osoba (toto soud zjistil z řízení sp. zn. 24 EXE 1112/2021 vedeného u zdejšího soudu).

8. Závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, vzniklý dne datum mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále„ o. z.“), dále zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Závazkový vztah postoupení se řídí taktéž o. z.

9. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

10. Dle § 2395, § 2398 odst. 2, § 2399 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Smlouva o úvěru je finanční smlouvou dle §§ 1841 an. Smlouva o úvěru je tedy konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.

11. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.

13. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Ust. § 2175 an. o. z. upravuje koupi závodu.

16. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

17. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně právnická osoba, prodal část závodu včetně pohledávky za žalovaným společnosti právnická osoba (ve smyslu § 2175 an. o. z.), a ta postoupila platně pohledávku za žalovaným na žalobkyni (§ 1879 an. o. z.), přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému řádně oznámena. Soud má dále s ohledem na shora uvedené za to, že žalovaný uzavřel dne datum s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o úvěru, na základě které mu byla poskytnuta částka 35 000 Kč v hotovosti. Jedná se o smlouvu formulářového typu, která je předtištěna věřitelem, spotřebitel, coby dlužník, do ní nemůže nijak zasahovat. V této věci se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (§ 420 odst. 1 a 2 o. z.), a na straně druhé žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.). Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 an. o. z., o komerčně nazývaný„ rychlý“ úvěr poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by úvěr od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka (úvěrovaného). Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy, jedná se o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Z žádosti o úvěr (která byla žalobkyní doložena), která měla dle tvrzení žalobkyně sloužit ke splnění této zákonné povinnosti právního předchůdce žalobkyně, soud však dospěl k závěru, že právnická osoba, nedostála své zákonné povinnosti, naopak, tuto plnila pouze tzv.“ pro formu“, a úvěry i bez posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí poskytovala. právnická osoba, přitom neměla vycházet pouze z tvrzení spotřebitele a posouzení žalovaným doložených listin (tedy zda dostatečně určitě a věrohodně osvědčují jeho majetkovou situaci), ale – a soud zde podotýká s ohledem na typ klientů, kteří žádají o tento typ nebankovního úvěru – vyžadovat případně doložení dalších podkladů, či klienta lustrovat v dostupných rejstřících. Pokud soud hodnotí listiny doložené žalovaným, z živnostenského oprávnění neplyne nic jiného, než v jakém oboru může žalovaný podnikat (neplyne z toho a priori to, jaký má měsíční příjem), z vystavených faktur také nepochybně neplyne, zda skutečně žalovaný obdržel finanční prostředky dle těchto faktur, a z jednoho doloženého dokladu o úhradě SIPO plyne pouze část měsíčních výdajů žalovaného. Ano, všechny tyto listiny mohou sloužit k ověření majetkové situace žalovaného, ale k tomu, aby takové ověření bylo věrohodné, evidentně bylo potřeba vyžadovat doložení dalších dokladů, protože doložené listiny komplexně o majetkové situaci žalovaného nevypovídají. Žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, nebyla však doložena nájemní smlouva. Je nepochybné, že nejvíce vypovídající hodnotu má v tomto ohledu výpis z bankovního účtu žalovaného (byť si je soud vědom skutečnosti, že ne všechny osoby mají bankovní účet zřízen), ale pokud žalovaný podniká, a požadoval úvěr 35 000 Kč, bylo možné požadovat například daňové přiznání za uplynulý rok, které by jistě bylo věrohodným způsobem ověření jeho majetkové situace. Toto vše soud zvažuje právě v kontextu toho, že bylo zjištěno, že v době pouhých 8 měsíců (7/ 2017 – 2/ 2018) si žalovaný začal opakovaně obstarávat finanční prostředky sjednáním úvěrů u nebankovních poskytovatelů těchto úvěrů, když v uvedené době sjednal celkem 9 závazků, cca jeden závazek na měsíc. Pokud měl žalovaný potřebu si každý měsíc obstarávat finanční prostředky nebankovními úvěry, nepochybně jeho majetková situace v danou dobu nebyla dobrá a nejednalo se o solventní osobu. Přitom úvěr 35 000 Kč s výší měsíční splátky 4 550 Kč je výraznou finanční měsíční zátěží. Skutečnosti sloužící k ověření úvěruschopnosti společností právnická osoba, byly kusé, a ve vzájemné souvislosti nemohly dát vypovídací hodnotu o stavu žalovaného. Z tohoto přístupu žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce, je vysoce pochybné, jakou snahu vyvinula ke skutečnému splnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Právnímu předchůdci žalobkyně muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (byť by žalovaným skutečně takto byly tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru. S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle smlouvy. Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb. však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit z této částky úroky z prodlení, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. Platby realizované žalovaným, které žalobkyně započetla na plnění z neplatně sjednané smlouvy, tedy na neexitující dluh žalovaného, je nutné započíst na poskytnuté bezdůvodné obohacení žalovaného. Jiný výklad by naopak na straně žalobkyně zakládal bezdůvodné obohacení, které by vedlo k množení sporů, což je zcela neúčelné a absurdní, lze-li práva a povinnosti stran řešit smysluplně jinak, aniž by soud vyžadoval další aktivitu (úkon započtení) ze strany žalovaného. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení včetně zákonného úroku z prodlení. Žalovanému byla poskytnuta částka 35 000 Kč, žalovaný uhradil 23 600 Kč. Žalovaný je tak povinen vydat žalobkyni zbývající bezdůvodné obohacení 11 400 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 11 400 Kč od 25. 8. 2018 do 11. 6. 2021 a od 20. 7. 2021 do zaplacení. Soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení ode dne, který následuje po dni, kdy byla ujednána splatnost poslední splátky, tj. jak uvedla žalobkyně 24. 8. 2018, přičemž soud vymezuje období dle požadavku žalobkyně, když ta úrok z prodlení v zákonné sazbě za období od 12. 6. 2021 do 19. 7. 2021 nepožadovala (v době od 25. 8. 2018 do 11. 6. 2021 jej požadovala v kapitalizované částce a dále jej požadovala od 20. 7. 2021 do zaplacení; soud nemůže jít nad rámec žaloby). Ve zbytku je žaloba nedůvodná. Soud ji zamítl pro žalovanou částku dle této smlouvy v rozsahu 22 750 Kč a 9% úrok z prodlení ročně z částky 22 750 Kč od 25. 8. 2018 do 11. 6. 2021 a od 20. 7. 2021 do zaplacení, dále 19 156 Kč (smluvní pokuta 17 500 Kč, částka 1 400 Kč a 256 Kč). Ve vztahu k částce 256 Kč – náklady spojené s mimosoudním uplatněním pohledávky (ve smyslu § 513 o. z.), se soud zabýval skutečností, zda byly vynaloženy a pokud ano, zda důvodně. V tomto ohledu se jedná o příslušenství pohledávky ve smyslu uvedené zákonné úpravy. Žalobkyně požaduje 1krát 217 Kč za osobní návštěvu žalovaného (tuto návštěvu prokazuje pouze výpisem o tom, že byla učiněna, nedokládá žádný konkrétní záznam, že byl žalovaný na té které adrese osobně navštíven, přičemž k prokázání takového úkonu by svědčil podpis žalovaného na záznamu z té které osobní návštěvy za účelem mimosoudního vymáhání žalované částky). Žalobkyně byla zastoupena advokátem ve vztahu k vymáhání žalované částky na základě plné moci hromadně zplnomocňující k vymáhání pohledávek tohoto typu ze dne datum. Již výzvou ze dne datum žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky prostřednictvím tohoto právního zástupce. Úkony právního zástupce jsou v tomto smyslu úkony dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a v tomto ohledu jsou také odměňovány, resp. nahrazovány. Ve vztahu k výzvě na žalovaného se jedná zejména o předžalobní výzvu k plnění, přičemž jakékoli další výzvy (opakované, jejich četnost) jdou nad rámec a již je nelze považovat za účelně vynaložené, pokud byly vynaloženy v souvislosti s pohledávkou splatnou již v roce 2018. Proto soud neshledal v tomto rozsahu žalobu důvodnou.

18. Dle § 151 odst. 1 první věta o. s. ř., o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohledňuje i příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 23 %, v rozsahu 77 % úspěšná nebyla. Žalovanému by pak příslušela náhrada nákladů řízení v 54 % (od úspěchu se odečítá neúspěch). Protože však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, jak je uvedeno ve výroku III.

19. Lhůta k placení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání, které se podává do patnácti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Brně prostřednictvím Okresního soudu ve Vyškově. Nebude-li povinnost uložená tímto rozsudkem splněna dobrovolně, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí