10 C 113/2021

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Mgr. Alešem Vylamem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa žalovaného o zaplacení částky 51 650 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 11 400 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 11 400 Kč od 25. 8. 2018 do 11. 6. 2021 a od 20. 7. 2021 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Soud žalobu zamítá pro 22 750 Kč a 9% úrok z prodlení ročně z částky 22 750 Kč od 25. 8. 2018 do 11. 6. 2021 a od 20. 7. 2021 do zaplacení, a pro částku 19 156 Kč.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení částky 34 150 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 34 150 Kč od 20. 7. 2021 do zaplacení, dále s kapitalizovaným úrokem z prodlení 8 597,38 Kč (9% úrok z prodlení ročně z částky 34 150 Kč od 25. 8. 2018 do 11. 6. 2021), částky 1 400 Kč (560 Kč na smluvním úroku, 455 Kč na poplatku za správu úvěru a 385 Kč za hotovostní inkaso splátek), nákladů mimosoudního vymáhání 256 Kč a smluvní pokuty 17 500 Kč (0,1 % denně z částky 34 150 Kč od 25. 8. 2018 do 19. 1. 2020), jakožto dluhu žalovaného ze smlouvy o úvěru [číslo] [rok] [číslo], kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], dne [datum]. Žalovanému byla dne [datum] v hotovosti poskytnuta částka 35 000 Kč za poplatek 24 150 Kč. Celkovou částku 59 150 Kč se žalovaný zavázal vrátit v 13 měsíčních splátkách ve výši 4 550 Kč (splatnost poslední splátky [datum]). Žalovaný uhradil pouze 23 600 Kč, na jistině zbývá dluh 34 150 Kč a na poplatku 1 400 Kč. Pro prodlení žalovaného žalobkyně požaduje smluvní pokutu 17 500 Kč, dále náklady mimosoudního vymáhání 256 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla hodnocena dle žalovaným vyplněné žádosti o úvěr, ve které uvedl svoji osobní a majetkovou situaci, žalovaný doložil doklady dle vyplněné žádosti. Pohledávka byla převedena na žalobkyni.

2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů.

3. Žalobkyně doložila žádost o úvěr podepsanou [datum], kterou žalovaný požádal společnost [právnická osoba], [IČO], o poskytnutí úvěru 35 000 Kč, jedná se o žádost formulářového typu, to znamená, že v ní žalovaný jakožto žadatel o úvěr zaškrtával údaje hodící se k jeho osobní a majetkové situaci, případně vepisoval bližší informace. Žalovaný zaškrtl, že je svobodný a bydlí v nájmu, má auto, standardní vybavení domácnosti, nevyživuje žádné další osoby, že je podnikatel s příjmem 18 755 Kč, průměrné měsíční výdaje jsou 10 750 Kč. Dle zaškrtnutí doložil občanský průkaz, řidičský průkaz, živnostenský list, faktury a SIPO, tyto žalobkyně doložila v kopii. Dle živnostenského listu má podnikání v zednictví, dále žalobkyně doložila výtisk z nahlížení do Katastru nemovitostí (bez uvedeného data, nelze tak poznat, že toto bylo skutečně zjišťováno k [datum]), dle dvou doložených faktur jsou tyto vystaveny žalovaným a fakturujeme jimi provedené stavební práce (červen 2017 - 25 784 Kč, duben 2017 – 30 480 Kč). Žalobkyně dále doložila dva zcela totožné doklady SIPO úhrad – červen 2017 na částku 4 750 Kč. Žalovaný neměl a nemá záznam v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně doložila formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru.

4. Ze smlouvy o úvěru [číslo] [rok] [číslo] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně, a žalovaným soud zjistil, že společnost [právnická osoba], se zavázala žalovanému poskytnout bezúčelový hotovostní úvěr 35 000 Kč, sjednaný na dobu určitou 13 měsíců. Tuto částku žalovaný v hotovosti v den podpisu smlouvy převzal. Žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky společně s celkovými náklady spotřebitelského úvěru 24 150 Kč, tj. úrokem 25,85 % ročně z poskytnuté jistiny, pozn. poplatek za uzavření smlouvy byl nulový (ve smlouvě je uvedeno, že v případě třetí a každé následující smlouvy o úvěru je administrativní poplatek nulový), v 13 měsíčních splátkách ve výši 4 550 Kč, kdy každá splátka je splatná 24. dne v kalendářním měsíci, počínaje měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byla smlouva uzavřena. RPSN činí 189,38 %. Jedná se o smlouvu formulářového typu, která je předpřipravena společností [právnická osoba], a používána opakovaně s doplňováním konkrétních parametrů úvěru. Na druhé straně smlouvy pod čl. V. je uvedeno ujednání o smluvní pokutě 0,1% denně z částky, ohledně níž je dlužník v prodlení, dále je zde formulářově předtištěno (text připomíná grafickým zpracováním spíše text obchodních podmínek) prohlášení dlužníka a jeho další povinnosti, včetně odstoupení od smlouvy a závěrečná ustanovení. Dle čl. VIII. dlužník prohlašuje, že vzhledem k výši svých příjmů a výdajů, které uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru, je schopen veškeré splátky hradit řádně a včas, věřiteli poskytl úplné, pravdivé údaje. Součástí smlouvy je příloha s předpisem splátek, kde je uvedeno rozložení splátek na jednotlivé poplatky sjednané ve smlouvě o úvěru.

5. Z obchodního rejstříku soud zjistil, že ke dni [datum] byla část závodu společnosti [právnická osoba], převedena na [právnická osoba], přičemž toto soud ověřil z notářského zápisu sepsaného [titul] [jméno] [příjmení] dne [datum], [číslo zápisu] [číslo] [rok], [spisová značka], smlouvy o prodeji části závodu uzavřené mezi [právnická osoba], a [právnická osoba], dne [datum]. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a to za úplatu. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] soud zjistil, že postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno. Výzvou ze dne [datum] byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky, opětovně výzvou ze dne [datum] a to již právním zástupcem a upozorněn na možnost domáhat se nákladů na mimosoudní vymáhání dlužné částky, kdy za osobní návštěvu se jedná o 217 Kč, obyčejný dopis 39 Kč. Dle výpisu úkonů za mimosoudní vymáhání terénní pracovník cestoval na kontaktní adresu dlužníka ve dnech [datum] a [datum]. Z výzvy k plnění ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky, upozorněn na možnost jejího soudního vymáhání (žalobkyně doložila poštovní podací arch o odeslání této výzvy).

6. Soudem bylo zjištěno, že žalovaný byl v době sjednání uvedené smlouvy o úvěru otcem dvou nezletilých dětí.

7. Soud dále zjistil, a to z interního soudního systému a dále z rejstříku zahájených exekucí, že žalovaný se evidentně od roku 2017 nacházel ve špatné finanční situaci, když vyhledával možnost obstarání si finančních prostředků u nebankovních poskytovatelů úvěrů, ať už spotřebitelských či podnikatelských (tzv. sjednaných na IČO). Dne [datum] sjednal úvěr se společností [právnická osoba], dne [datum] sjednal další úvěr se společností [právnická osoba] (toto soud zjistil z řízení sp. zn. 8 C 95/2021 vedeného u zdejšího soudu), dne [datum] sjednal úvěr se společností [právnická osoba] (toto soud zjistil z řízení sp. zn. 8 C 150/2021 vedeného u zdejšího soudu), dne [datum] sjednal úvěr se společností [právnická osoba] (toto soud zjistil z řízení sp. zn. 4 C 249/2018 vedeného u zdejšího soudu), dne [datum] sjednal úvěr se [právnická osoba] (toto soud zjistil z řízení sp. zn. 24 EXE 1049/2019 vedeného u zdejšího soudu), dne [datum] sjednal úvěr se společností [právnická osoba] (toto soud zjistil z řízení sp. zn. 4 C 142/2021 vedeného u zdejšího soudu), dále dne [datum] sjednal úvěr se [právnická osoba], [anonymizováno], byť se jednalo o úvěr podnikatelský (toto soud zjistil z řízení sp. zn. 24 EXE 2081/2018 vedeného u zdejšího soudu), dne [datum] sjednal úvěr se společností [právnická osoba] (toto soud zjistil z řízení sp. zn. 24 EXE 1112/2021 vedeného u zdejšího soudu).

8. Závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, vzniklý dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále„ o. z.“), dále zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Závazkový vztah postoupení se řídí taktéž o. z.

9. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

10. Dle § 2395, § 2398 odst. 2, § 2399 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Smlouva o úvěru je finanční smlouvou dle §§ 1841 an. Smlouva o úvěru je tedy konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.

11. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

12. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.

13. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

15. Ust. § 2175 an. o. z. upravuje koupi závodu.

16. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

17. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], prodal část závodu včetně pohledávky za žalovaným společnosti [právnická osoba] (ve smyslu § 2175 an. o. z.), a ta postoupila platně pohledávku za žalovaným na žalobkyni (§ 1879 an. o. z.), přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému řádně oznámena. Soud má dále s ohledem na shora uvedené za to, že žalovaný uzavřel dne [datum] s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o úvěru, na základě které mu byla poskytnuta částka 35 000 Kč v hotovosti. Jedná se o smlouvu formulářového typu, která je předtištěna věřitelem, spotřebitel, coby dlužník, do ní nemůže nijak zasahovat. V této věci se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (§ 420 odst. 1 a 2 o. z.), a na straně druhé žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.). Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 an. o. z., o komerčně nazývaný„ rychlý“ úvěr poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by úvěr od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka (úvěrovaného). Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností právního předchůdce žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom má vycházet nejen ze sdělených a doložených příjmů a výdajů spotřebitele, ale i způsobu plnění dosavadních dluhů. Ust. § 86 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření úvěrovaného dostatečně, nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy, jedná se o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Z žádosti o úvěr (která byla žalobkyní doložena), která měla dle tvrzení žalobkyně sloužit ke splnění této zákonné povinnosti právního předchůdce žalobkyně, soud však dospěl k závěru, že [právnická osoba], nedostála své zákonné povinnosti, naopak, tuto plnila pouze tzv.“ pro formu“, a úvěry i bez posouzení úvěruschopnosti žalovaného s odbornou péčí poskytovala. [právnická osoba], přitom neměla vycházet pouze z tvrzení spotřebitele a posouzení žalovaným doložených listin (tedy zda dostatečně určitě a věrohodně osvědčují jeho majetkovou situaci), ale – a soud zde podotýká s ohledem na typ klientů, kteří žádají o tento typ nebankovního úvěru – vyžadovat případně doložení dalších podkladů, či klienta lustrovat v dostupných rejstřících. Pokud soud hodnotí listiny doložené žalovaným, z živnostenského oprávnění neplyne nic jiného, než v jakém oboru může žalovaný podnikat (neplyne z toho a priori to, jaký má měsíční příjem), z vystavených faktur také nepochybně neplyne, zda skutečně žalovaný obdržel finanční prostředky dle těchto faktur, a z jednoho doloženého dokladu o úhradě SIPO plyne pouze část měsíčních výdajů žalovaného. Ano, všechny tyto listiny mohou sloužit k ověření majetkové situace žalovaného, ale k tomu, aby takové ověření bylo věrohodné, evidentně bylo potřeba vyžadovat doložení dalších dokladů, protože doložené listiny komplexně o majetkové situaci žalovaného nevypovídají. Žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, nebyla však doložena nájemní smlouva. Je nepochybné, že nejvíce vypovídající hodnotu má v tomto ohledu výpis z bankovního účtu žalovaného (byť si je soud vědom skutečnosti, že ne všechny osoby mají bankovní účet zřízen), ale pokud žalovaný podniká, a požadoval úvěr 35 000 Kč, bylo možné požadovat například daňové přiznání za uplynulý rok, které by jistě bylo věrohodným způsobem ověření jeho majetkové situace. Toto vše soud zvažuje právě v kontextu toho, že bylo zjištěno, že v době pouhých 8 měsíců (7/ 2017 – 2/ 2018) si žalovaný začal opakovaně obstarávat finanční prostředky sjednáním úvěrů u nebankovních poskytovatelů těchto úvěrů, když v uvedené době sjednal celkem 9 závazků, cca jeden závazek na měsíc. Pokud měl žalovaný potřebu si každý měsíc obstarávat finanční prostředky nebankovními úvěry, nepochybně jeho majetková situace v danou dobu nebyla dobrá a nejednalo se o solventní osobu. Přitom úvěr 35 000 Kč s výší měsíční splátky 4 550 Kč je výraznou finanční měsíční zátěží. Skutečnosti sloužící k ověření úvěruschopnosti společností [právnická osoba], byly kusé, a ve vzájemné souvislosti nemohly dát vypovídací hodnotu o stavu žalovaného. Z tohoto přístupu žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce, je vysoce pochybné, jakou snahu vyvinula ke skutečnému splnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Právnímu předchůdci žalobkyně muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (byť by žalovaným skutečně takto byly tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru. S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle smlouvy. Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb. však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit z této částky úroky z prodlení, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. Platby realizované žalovaným, které žalobkyně započetla na plnění z neplatně sjednané smlouvy, tedy na neexitující dluh žalovaného, je nutné započíst na poskytnuté bezdůvodné obohacení žalovaného. Jiný výklad by naopak na straně žalobkyně zakládal bezdůvodné obohacení, které by vedlo k množení sporů, což je zcela neúčelné a absurdní, lze-li práva a povinnosti stran řešit smysluplně jinak, aniž by soud vyžadoval další aktivitu (úkon započtení) ze strany žalovaného. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení včetně zákonného úroku z prodlení. Žalovanému byla poskytnuta částka 35 000 Kč, žalovaný uhradil 23 600 Kč. Žalovaný je tak povinen vydat žalobkyni zbývající bezdůvodné obohacení 11 400 Kč s 9% úrokem z prodlení ročně z částky 11 400 Kč od 25. 8. 2018 do 11. 6. 2021 a od 20. 7. 2021 do zaplacení. Soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení ode dne, který následuje po dni, kdy byla ujednána splatnost poslední splátky, tj. jak uvedla žalobkyně 24. 8. 2018, přičemž soud vymezuje období dle požadavku žalobkyně, když ta úrok z prodlení v zákonné sazbě za období od 12. 6. 2021 do 19. 7. 2021 nepožadovala (v době od 25. 8. 2018 do 11. 6. 2021 jej požadovala v kapitalizované částce a dále jej požadovala od 20. 7. 2021 do zaplacení; soud nemůže jít nad rámec žaloby). Ve zbytku je žaloba nedůvodná. Soud ji zamítl pro žalovanou částku dle této smlouvy v rozsahu 22 750 Kč a 9% úrok z prodlení ročně z částky 22 750 Kč od 25. 8. 2018 do 11. 6. 2021 a od 20. 7. 2021 do zaplacení, dále 19 156 Kč (smluvní pokuta 17 500 Kč, částka 1 400 Kč a 256 Kč). Ve vztahu k částce 256 Kč – náklady spojené s mimosoudním uplatněním pohledávky (ve smyslu § 513 o. z.), se soud zabýval skutečností, zda byly vynaloženy a pokud ano, zda důvodně. V tomto ohledu se jedná o příslušenství pohledávky ve smyslu uvedené zákonné úpravy. Žalobkyně požaduje 1krát 217 Kč za osobní návštěvu žalovaného (tuto návštěvu prokazuje pouze výpisem o tom, že byla učiněna, nedokládá žádný konkrétní záznam, že byl žalovaný na té které adrese osobně navštíven, přičemž k prokázání takového úkonu by svědčil podpis žalovaného na záznamu z té které osobní návštěvy za účelem mimosoudního vymáhání žalované částky). Žalobkyně byla zastoupena advokátem ve vztahu k vymáhání žalované částky na základě plné moci hromadně zplnomocňující k vymáhání pohledávek tohoto typu ze dne [datum]. Již výzvou ze dne [datum] žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky prostřednictvím tohoto právního zástupce. Úkony právního zástupce jsou v tomto smyslu úkony dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a v tomto ohledu jsou také odměňovány, resp. nahrazovány. Ve vztahu k výzvě na žalovaného se jedná zejména o předžalobní výzvu k plnění, přičemž jakékoli další výzvy (opakované, jejich četnost) jdou nad rámec a již je nelze považovat za účelně vynaložené, pokud byly vynaloženy v souvislosti s pohledávkou splatnou již v roce 2018. Proto soud neshledal v tomto rozsahu žalobu důvodnou.

18. Dle § 151 odst. 1 první věta o. s. ř., o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohledňuje i příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 23 %, v rozsahu 77 % úspěšná nebyla. Žalovanému by pak příslušela náhrada nákladů řízení v 54 % (od úspěchu se odečítá neúspěch). Protože však žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, jak je uvedeno ve výroku III.

19. Lhůta k placení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.