10 C 24/2025

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Mgr. Alešem Vylamem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 10 845 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba o zaplacení částky 7 827 Kč se zákonným úrokem z prodleníve výši 15 % ročně z částky 17 858 Kč od 26. 9. 2023 do 16. 11. 2023 ve výši 381,68 Kč,ve výši 15 % ročně z částky 16 827 Kč od 17. 11. 2023 do 15. 12. 2023 ve výši 200,68 Kč,ve výši 15 % ročně z částky 15 327 Kč od 16. 12. 2023 do 26. 1. 2024 ve výši 264,60 Kč,ve výši 15 % ročně z částky 13 827 Kč od 27. 1. 2024 do 25. 2. 2024 ve výši 170,40 Kč,ve výši 15 % ročně z částky 12 327 Kč od 26. 2. 2024 do 25. 3. 2024 ve výši 147,03 Kč,ve výši 15 % ročně z částky 10 827 Kč od 26. 3. 2024 do 26. 4. 2024 ve výši 142,40 Kč,ve výši 15 % ročně z částky 9 327 Kč od 27. 4. 2024 do 3. 6. 2024 ve výši 145,54 Kč,ve výši 15 % ročně z částky 7 827 Kč od 4. 6. 2024 do zaplacení,o zaplacení částky 3 018,51 Kč a o zaplaceníúroku ve výši 59,83 % ročně z částky 12 864,31 Kč od 26. 9. 2023 do 16. 11. 2023 ve výši 1 070,68 Kč,úroku ve výši 59,83 % ročně z částky 11 833,31 Kč od 17. 11. 2023 do 15. 12. 2023 ve výši 549,26 Kč,úroku ve výši 59,83 % ročně z částky 10 333,31 Kč od 16. 12. 2023 do 26. 1. 2024 ve výši 694,68 Kč,úroku ve výši 59,83 % ročně z částky 8 833,31 Kč od 27. 1. 2024 do 25. 2. 2024 ve výši 424,20 Kč,úroku ve výši 59,83 % ročně z částky 7 333,31 Kč od 26. 2. 2024 do 25. 3. 2024 ve výši 340,46 Kč,úroku ve výši 59,83 % ročně z částky 5 833,31 Kč od 26. 3. 2024 do 26. 4. 2024 ve výši 298,88 Kč,úroku ve výši 59,83 % ročně z částky 4 333,31 Kč od 27. 4. 2024 do 3. 6. 2024 ve výši 263,72 Kč,úroku ve výši 59,83 % ročně z částky 2 833,31 Kč od 4. 6. 2024 do 18. 10. 2024 ve výši 621,98 Kč,úroku ve výši 12,75 % ročně z částky 2 833,31 Kč od 19. 10. 2024 do zaplacení,maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 26. 9. 2023 dosáhne částky 51 962,00 Kč se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 21. 2. 2025 domáhala vydání platebního rozkazu, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit jí částku 7 827 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutu ve výši 3 018,51 Kč. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že dne , datum, uzavřela prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (vyplněním jedinečného kódu) s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, . Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 18 000 Kč, který byl žalovanému poskytnut dne , datum, , a to na účet uvedený ve smlouvě. Žalovaný se zavázal úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši 59,83 % ročně splácet ve 42 měsíčních splátkách ve výši 1 031 Kč, které byly splatné vždy k 20. dni v měsíci, počínaje prosincem 2021. Před uzavřením smlouvy o úvěru žalobkyně posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet na základě dokladů a informací získaných od žalovaného, z databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného, jakož i z jiných zdrojů. Žalovaný na úvěr uhradil 19 589 Kč, avšak neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Vzhledem k tomu, že nebyla uhrazena splátka splatná dne 20. 7. 2023, došlo dne 24. 9. 2023 k zesplatnění celého úvěru, kdy novou jistinu úvěru ve výši 15 957,31 Kč byl žalovaný povinen uhradit nejpozději v den zesplatnění úvěru. Před zesplatněním úvěru vzniklo žalobkyni dle jejího tvrzení právo na zaplacení smluvních pokut ve výši 2 994 Kč a na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 2 000 Kč. Od 26. 9. 2023 pak dle žalobkyně vznikla žalovanému povinnost zaplatit jí smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s úhradou této nové jistiny. Tuto smluvní pokutu žalobkyně vypočetla k datu vyhotovení žaloby na částku 3 018,51 Kč. Po zesplatnění úvěru žalovaný uhradil celkem částku 13 124 Kč. Žalobkyně tak po žalovaném požadovala žalobou uhradit částku 7 827 Kč (jistina ve výši 2 833,31 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 994 Kč, náklady vzniklé v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 2 000 Kč) se zákonným úrokem z prodlení, smluvní pokutu ve výši 3 018,51 Kč a dále smluvní úrok ve výši 59,83 %, podrobně specifikovaný v žalobě.

2. Žalovaný se nevyjádřil, ani k jednomu z nařízených jednání se nedostavil.

3. Z výpisu z obchodního rejstříku vyplývá, že předmětem podnikání žalobkyně je od , datum, poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru.

4. Z listiny nazvané jako „hodnocení klienta“ ze dne , datum, , která byla podepsána žalovaným vyplněním jedinečného kódu, soud zjistil, že finanční potřeba žalovaného byla 250 000 Kč, celková výše úvěru byla 18 000 Kč. Žalovaný uvedl, že je zaměstnán u společnosti , právnická osoba, , IČO , Anonymizováno, a jeho pravidelný měsíční příjem činí 17 219 Kč. Žalovaný uvedl, že je svobodný, nežije ve společné domácnosti s manželkou/partnerkou, forma bydlení je „vlastní“. Pokud jde o výdaje žalovaného, tyto uvedl ve výši 8 582 Kč (životní minimum 3 860 Kč, splátky žalobkyni 2 119 Kč, bydlení 2 603 Kč).

5. Z předsmluvního formuláře ze dne , datum, a z listiny nazvané jako „prohlášení klienta, informace pro klienta poskytované zprostředkovatelem úvěru“ ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaný svým podpisem potvrdil, že v dostatečném časovém předstihu před zprostředkováním a uzavřením smlouvy mu bylo poskytnuto jedno vyhotovení druhého ze shora uvedených dokumentů, který obsahoval informace o zprostředkovateli spotřebitelského úvěru. Žalovaný dále mimo jiné prohlásil, že se seznámil s informacemi týkajícími se spotřebitelského úvěru, nemá žádné splatné dluhy vůči jakékoli třetí osobě, nenachází se v úpadku nebo ve stavu hrozícího úpadku a veškeré informace uvedené k jeho osobě jsou pravdivé a úplné.

6. Z listiny nazvané jako „návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru č. , hodnota, “ ze dne , datum, (dále jen „smlouva o úvěru“) a dodatku č. , hodnota, ke smlouvě o úvěru vyplývá, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 18 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit a zaplatit sjednané úroky za poskytnutí úvěru ve výši 59,82 % ročně. Celková částka, kterou měl žalovaný zaplatit, činila 43 302 Kč a měla být hrazena ve 42 měsíčních splátkách ve výši 1 031 Kč, a to vždy do 20. dne každého kalendářního měsíce, počínaje kalendářním měsícem následujícím po měsíci, ve kterém byl úvěr vyplacen. Dle čl. 2.2 smlouvy o úvěru je žalobkyně oprávněna na úrocích, které přirostou po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 51 962,40 Kč. Dle čl. 4.2. smlouvy o úvěru se úvěr splácí anuitními splátkami, jejichž výše se po dobu splácení nemění. V každé splátce je zahrnuta platba jistiny úvěru a platba úroku za poskytnutí úvěru. Úrok zahrnutý do každé splátky odpovídá úroku přirostlému k jistině úvěru k poslednímu dni splatnosti dané splátky. Postupně se tak mění poměr mezi splátkou jistiny a úroku, kdy tento poměr je u jednotlivých splátek uveden ve splátkovém kalendáři, který je zasílán společně s oznámením o schválení úvěru. Pokud bylo sjednáno pojištění, zahrnuje v sobě splátka i sjednanou měsíční úhradu za pojištění. Dle čl. 6.1. smlouvy o úvěru je žalovaný, pokud se ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů, povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se ocitl v prodlení o délce 30 dnů. Po případném zesplatnění úvěru již právo na žádnou další smluvní pokutu dle tohoto bodu smlouvy nevzniká. Smluvní pokuty dle tohoto bodu smlouvy o úvěru jsou splatné ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku povinnosti k zaplacení dané smluvní pokuty. Dle čl. 6.2 smlouvy o úvěru má žalobkyně vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které jí vznikly v souvislosti s prodlením žalovaného. Výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se žalovaný ocitl v prodlení s její úhradou o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Náhrada nákladů je v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva na její zaplacení. Dle čl. 6.3 smlouvy o úvěru, jestliže se žalovaný ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 65 dnů, je žalobkyně oprávněna odepřít plnění veškerých svých závazků a automaticky dojde k zesplatnění úvěru. Dle čl. 6.5 smlouvy o úvěru, jestliže žalovaný po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení.

7. Z oznámení o schválení úvěru ke smlouvě o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému, že akceptovala jeho návrh na uzavření smlouvy o úvěru. Dále v souladu se smlouvou o úvěru oznámila i základní parametry poskytovaného úvěru, kdy celková výše úvěru činí 18 000 Kč, celková částka, kterou má žalovaný zaplatit, činí 43 302 Kč, doba trvání úvěru je 42 měsíců, celková výše splátky je 1 031 Kč a zápůjční úroková sazba činí 59,83 % ročně. Ze splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru vyplývá, že první splátka ve výši 1 031 Kč je splatná dne 20. 12. 2021 a poslední splátka úvěru je splatná dne 20. 5. 2025.

8. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že na účet žalovaného uvedený ve smlouvě o úvěru byla dne , datum, vyplacena částka 18 000 Kč.

9. Z potvrzení o příjmu ze dne , datum, vyplývá, že žalovaný byl od 1. 9. 2021 zaměstnán u zaměstnavatele , právnická osoba, , IČO , IČO, a jeho průměrný čistý měsíční příjem činil za poslední 3 měsíce částku 23 300 Kč. Z detailu úhrady z účtu ze dne 12. 11. 2021 vyplývá, že tohoto dne byla z účtu zaměstnavatele žalovaného na daný účet připsána částka 17 219 Kč. Z detailu platby ze dne 24. 5. 2021 vyplývá, že na účet žalovaného byla dne 19. 4. 2021 připsána částka 16 044 Kč od , adresa, výpisu záznamů z registru SOLUS soud zjistil, že tento byl žalobkyní předložen zcela prázdný bez jakékoliv informace o solventnosti žalovaného. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) soud zjistil, že žalovanému bylo přiděleno skóre 392, což znamená jeho zařazení do kategorie II, která znamená menší riziko, lepší segment klientů. Žalobkyně k žalobě doložila kopii občanského průkazu žalovaného, kdy z této skutečnosti vyplývá, že ji měla k dispozici k ověření totožnosti žalovaného.

10. Z karty klienta , Anonymizováno, soud zjistil, že žalovaný na pohledávku uhradil celkem 32 713 Kč.

11. Z karty klienta , Anonymizováno, soud zjistil, že žalovanému bylo dne 24.5.2021 dle smlouvy č. , hodnota, vyplaceno 20 000 Kč (nominály celkem 38 142 Kč, odměna půjčky 18 142 Kč, celkem splaceno 39 420 Kč), žalovaný měl předepsáno 18 splátek 2 190 Kč vždy k 20. dni v měsíci, počínaje 20.6.2021. pouze splátka v říjnu 2022 (z výpisu počet 16) byla zaplacena včas.

12. Z výzev k zaplacení ze dne 21. 7. 2022, ze dne 21. 11. 2022, ze dne 20. 1. 2023, ze dne 20. 6. 2023, ze dne 21. 8. 2023 a ze dne 20. 9. 2023 soud zjistil, že žalobkyně upozornila žalovaného, že se ocitl v prodlení s úhradou splátek a opakovaně ho vyzývala ho k úhradě těchto splátek, náhrady účelně vynaložených nákladů, které vznikly v souvislosti s prodlením a smluvních pokut ve výši 499 Kč za splátku. Žalobkyně žalovaného upozorňovala na možnost zesplatnění úvěru. Z oznámení ze dne 24. 9. 2023 soud zjistil, že žalobkyně sdělila žalovanému, že s ohledem na jeho prodlení s úhradou dlužných splátek o délce 65 dnů došlo k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývajících ze smlouvy o úvěru a vyzvala ho k okamžité úhradě částky 20 951 Kč (tj. původní jistina ve výši 13 925,70 Kč, úrok za poskytnutí úvěru ve výši 2 031,61 Kč, neuhrazené smluvní pokuty ve výši 2 994 Kč, náhrada nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši 2 000 Kč).

13. Z předžalobní výzvy ze dne 10. 10. 2024 včetně podacího archu dokládajícího odeslání této výzvy vyplývá, že žalovaný byl vyzván žalobkyní k úhradě dlužné částky a byl upozorněn na možnost jejího soudního vymáhání.

14. Dle § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

15. Dle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Dle § 2398 odst. 1 o. z., úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.

17. Dle ustanovení § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

18. Dle ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Dle ustanovení § 122 odst. 1, 2, 3, 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. U dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší.

21. Dle ustanovení § 1802 o. z., mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

22. Dle ustanovení § 2048 odst. 1 o. z., ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

23. Dle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

24. Podle ustanovení § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem je pro tento případ nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

25. Soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným bylo uzavřena smlouva, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 18 000 Kč, žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit, zaplatit úrok ve výši 59,82 % ročně, tedy celkem částku 43 302 Kč, a to v pravidelných 42 měsíčních splátkách ve výši 1 031 Kč. Částka 18 000 Kč byla žalovanému vyplacena dne , datum, . Žalovaný uhradil celkem částku 32 713 Kč.

26. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého: „Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává: „Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění: „… součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění: „Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“27. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C- 679/18.

28. Soud má s ohledem na shora uvedené za to, že žalovaný uzavřel dne , datum, s žalobkyní prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru, na základě které mu byla poskytnuta částka 18 000 Kč. V této věci se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (§ 420 odst. 1 a 2 o. z.), a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.). Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 an. o. z., § 1810 an. o. z., o komerčně nazývaný „rychlý“ úvěr poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by úvěr od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka. Povinností žalobkyně bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalobkyně mohla dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet, neboť jak je známo, spotřebitelé často „vytloukají klín klínem“, tedy jeden finanční produkt splácí druhým a dostávají se tak do dluhové pasti. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8, čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření dlužníka věřitelem dostatečně, nebo poskytnutí úvěru i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

29. Žalobkyně k plnění své zákonné povinnosti uvedla, že vycházela z dokladů a informací získaných od žalovaného, databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti, jakož i jiných zdrojů (doklady o příjmech, prohlášení žalovaného atd.). Úvěrová historie žalovaného byla ověřována v databázích SOLUS a NRKI. Žalobkyně doložila potvrzení o příchozích úhradách na účet žalovaného u ve výši 17 219 Kč (dne 12. 11. 2021) a ve výši 16 044 Kč (dne 19. 4. 2021), přičemž se zřejmě jednalo o příjem ze zaměstnání. Pracovní smlouvu či výplatní pásky žalobkyně po žalovaném nepožadovala. Žalobkyni muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí finančních produktů u nebankovních společností (tedy klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci). Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu uvedenou shora se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že v tomto případě žalobkyně nedostála zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když poskytla spotřebitelský úvěr, ačkoli bylo pochybné, zda je žalovaný schopen sjednaný závazek splácet. Byť měl žalovaný před sjednáním úvěru stálý příjem ve výši cca 23 300 Kč (dle potvrzení; dle doložených plateb byl nižší), samotná výše příjmu není dostačující pro odůvodnění poskytnutí úvěru a nemůže být pouze výší příjmů odůvodněna solventnost žalovaného, a to s ohledem na skutečnost, že žalovaný může mít řadu jiných závazků u jiných věřitelů (takové riziko v případě osob, které vyhledávají nebankovní poskytovatele úvěru, nepochybně existuje). Přestože byl v databázi NRKI žalovaný zařazen do kategorie s menším rizikem, měla se žalobkyně zabývat výdaji žalovaného a nespoléhat se pouze na jeho tvrzení ohledně svých výdajů a splátek jiných úvěrů či zápůjček, kdy žalovaný uvedl výdaje ve výši 3 860 Kč coby životní minimum, 2 603 Kč na bydlení a 2 119 Kč (dle karty 2 190 Kč) splátky žalobkyni, s tím že ani tento úvěr nebyl, vyjma jedné splátky, splácen řádně a včas. Žalobkyně uvádí, že finanční rezerva žalovaného byla 7 637 Kč měsíčně, přitom pokud by žalovaný skutečně takovou finanční rezervu měsíčně měl, velmi pravděpodobně by si opakovaně nepůjčoval peníze od nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, kdy minimálně u žalobkyně již měl žalovaný závazek z minulosti. V této situaci by obezřetný úvěrující vyžadoval po osobě žalovaného další informace k jeho majetkové situaci (například úplný výpis z bankovního účtu za období předcházející uzavření smlouvy o úvěru). Žalobkyně se spokojila s tvrzením žalovaného, že jeho měsíční výdaje jsou 8 582 Kč (z toho 2 119 Kč splátky žalobkyni) a výši těchto poměrně nízkých měsíčních výdajů žalobkyně nikterak neověřila. Tyto skutečnosti vzbuzují dojem, že úvěruschopnost žalovaného byla ověřována toliko pro formu. Soud je toho názoru, že žalobkyně si měla ověřit a požadovat doložení žalovaným tvrzených skutečností. Po žalovaném mělo být požadováno větší množství informací, které by mohly vést k ověření toho, zda se jedná o solventní osobu. Na základě informací, které žalobkyně měla k dispozici, nemohla učinit odůvodněný závěr, že žalovaný je dostatečně solventní osobou a může mu být úvěr poskytnut, přesto však žalovanému peněžní prostředky poskytla.

30. Co se týče povinnosti zabývat se výdaji žalovaného a nespokojit se pouze s jejich tvrzenou výší, odkazuje soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022, který je možné použít i na současnou právní úpravu a podle kterého věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. (…) V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet. (…) Nemůže se prosadit právní závěr odvolacího soudu, že předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tím, že měla „dostupné informace z interních a externích databází“, zejména bankovního a nebankovního registru, za situace, kdy se spokojila pouze s informacemi od žalovaného, jež neověřovala a ani nezjišťovala údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti – jeho právní posouzení je v této části nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Dovolací soud uzavírá, že žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí, která předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. V nyní posuzovaném případě porušení povinnosti žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného je dáno již tím, že si údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti od žalovaného neobstarala a spoléhala pouze na statistické údaje, aniž zohlednila konkrétní poměry žadatele o úvěr.

31. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (i kdyby byly žalovaným takto tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, jelikož ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu se shora uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru. Tímto však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky, jelikož jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. Protože však žalovanému byla poskytnuta částka 18 000 Kč a žalovaný uhradil celkem částku 32 713 Kč, lze uzavřít, že žalovaný poskytnuté peněžní prostředky 18 000 Kč zcela vrátil, resp. přeplatil. S ohledem na uvedené není žaloba důvodná. Soudu tedy nezbylo, než žalobu zcela zamítnout.

32. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané věci byl plně úspěšný žalovaný, kterému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, a proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.