10 C 46/2021

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Mgr. Alešem Vylamem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa žalované o zaplacení částky 85 500 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se pro částku 32 100 Kč částečně zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 7 200 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 7 200 Kč od [datum] do [datum] a od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Soud žalobu zamítá pro 48 300 Kč a 8,05% úrok z prodlení ročně z částky 48 300 Kč od [datum] do [datum] a od [datum] do zaplacení, a pro částku 651 Kč.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení částky 55 500 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 55 500 Kč od [datum] do zaplacení, dále s kapitalizovaným úrokem z prodlení 17 112,09 Kč (8,05% úrok z prodlení ročně z částky 55 500 Kč od [datum] do [datum]) a smluvním úrokem 700 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru 1 400 Kč, nákladů mimosoudního vymáhání 651 Kč a smluvní pokuty 30 000 Kč (0,2 % denně z částky 55 500 Kč od [datum] do [datum]), jakožto dluhu žalované ze smlouvy o úvěru [anonymizována dvě slova] [rok], kterou žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], dne [datum]. Žalované byla dne [datum] v hotovosti poskytnuta částka 60 000 Kč za poplatek 50 400 Kč. Celkovou částku 110 400 Kč se žalovaná zavázala vrátit v 16 měsíčních splátkách ve výši 6 900 Kč (splatnost poslední splátky [datum]). Žalovaná uhradila pouze 52 800 Kč, na jistině zbývá dluh 55 500 Kč a na poplatku 2 100 Kč (smluvní úrok 700 Kč a poplatek za poskytnutí úvěru 1 400 Kč). Pro prodlení žalované žalobkyně požaduje smluvní pokutu, dále náklady mimosoudního vymáhání. Úvěruschopnost žalované byla hodnocena dle žalovanou vyplněné žádosti o úvěr, ve které uvedla svoji osobní a majetkovou situaci, žalovaná doložila doklady dle vyplněné žádosti. Pohledávka byla převedena na žalobkyni.

2. Dle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Dle odst. 2 uvedeného ustanovení, je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

3. Žalobkyně využila svého dispozičního oprávnění, když vzala návrh na zahájení řízení pro částku smluvní pokuty 30 000 Kč a 2 100 Kč (smluvní úrok 700 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru 1 400 Kč), zpět. Návrh vzala zpět poté, co měla k výzvě soudu doplnit a také doložit, jakým způsobem posoudila úvěruschopnost žalované a jakým způsobem byla žalovaná upozorněna na ujednání o smluvní pokutě. Protože byly splněny zákonné podmínky, rozhodl soud, jak je uvedeno ve výroku I.

4. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. Za splnění podmínek § 115a o. s. ř., soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů.

5. Žalobkyně doložila žádost o úvěr podepsanou [datum], kterou žalovaná požádala společnost [právnická osoba], [IČO], o poskytnutí úvěru 60 000 Kč, jedná se o žádost formulářového typu, to znamená, že v ní žalovaná jakožto žadatel o úvěr zaškrtávala údaje hodící se k její osobní a majetkové situaci, případně vepisovala bližší informace. Žalovaná zaškrtla, že bydlí v rodinném domě, že je na mateřské dovolené s příjmem 8 500 Kč, další měsíční příjmy jsou 25 000 Kč (bez uvedení zdroje příjmu), průměrné měsíční výdaje jsou 18 500 Kč. Dle zaškrtnutí doložila občanský průkaz, rodný list, výpis z účtu za poslední tři měsíce a SIPO za poslední tři měsíce. Žalobkyně doložila formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. K výzvě soudu žalobkyně sdělila, že důkazy o posuzování úvěruschopnosti žalované nedisponuje.

6. Ze smlouvy o úvěru [anonymizována dvě slova] [rok] uzavřené dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně, a žalovanou soud zjistil, že společnost [právnická osoba], se zavázala žalované poskytnout bezúčelový hotovostní úvěr 60 000 Kč, sjednaný na dobu určitou 16 měsíců. Tuto částku žalovaná v hotovosti v den podpisu smlouvy převzala. Žalovaná se zavázala vrátit poskytnuté peněžní prostředky společně s celkovými náklady spotřebitelského úvěru 50 400 Kč, tj. úrokem 21 % ročně z poskytnuté jistiny, pozn. poplatek za uzavření smlouvy byl nulový (ve smlouvě je uvedeno, že v případě třetí a každé následující smlouvy o úvěru je administrativní poplatek nulový), v 16 měsíčních splátkách ve výši 6 900 Kč, kdy první splátka byla splatná do 30. dne po uzavření smlouvy, každá další splátka až do úplného zaplacení do 30. dne od splatnosti předchozí splátky. RPSN činí 163,38 %. Jedná se o smlouvu formulářového typu, která je předpřipravena společností [právnická osoba], a používána opakovaně s doplňováním konkrétních parametrů úvěru. Na druhé straně smlouvy pod čl. IV. je uvedeno ujednání o smluvní pokutě 0,2% denně z částky, ohledně níž je dlužník v prodlení, dále je zde formulářově předtištěno (text připomíná grafickým zpracováním spíše text obchodních podmínek) prohlášení dlužníka a jeho další povinnosti, včetně odstoupení od smlouvy a závěrečná ustanovení. Dle čl. VI dlužník prohlašuje, že vzhledem k výši svých příjmů a výdajů, které uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru, je schopen veškeré splátky hradit řádně a včas, věřiteli poskytl úplné, pravdivé údaje. Součástí smlouvy je příloha s předpisem splátek, kde je uvedeno rozložení splátek na jednotlivé poplatky sjednané ve smlouvě o úvěru.

7. Z obchodního rejstříku soud zjistil, že ke dni [datum] byla část závodu společnosti [právnická osoba], převedena na [právnická osoba], přičemž toto soud ověřil z notářského zápisu sepsaného [anonymizováno] [jméno] [příjmení] dne [datum], [anonymizováno] [číslo], [spisová značka], smlouvy o prodeji části závodu uzavřené mezi [právnická osoba], a [právnická osoba], dne [datum]. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni, a to za úplatu. Dle výňatku z přílohy soud zjistil, že mezi postoupenými pohledávkami je i pohledávka za žalovanou. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] soud zjistil, že postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno. Výzvou ze dne [datum] byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky již právním zástupcem a upozorněna na možnost domáhat se nákladů na mimosoudní vymáhání dlužné částky, kdy za osobní návštěvu se jedná o 217 Kč. Dle výpisu úkonů za mimosoudní vymáhání terénní pracovník cestoval na kontaktní adresu dlužníka ve dnech [datum], [datum], [datum]. Z výzvy k plnění ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky, upozorněna na možnost jejího soudního vymáhání (žalobkyně doložila podací lístek o odeslání této výzvy dne [datum]).

8. Soudem bylo zjištěno, že žalovaná byla v době sjednání uvedené smlouvy o úvěru matkou dvou nezletilých dětí, narozených v roce 2009 a 2015.

9. Z rejstříku zahájených exekucí soud zjistil, že žalovaná měla v době sjednání uvedené smlouvy o úvěru několik prováděných exekucí, mezi oprávněnými je i společnost [právnická osoba], [právnická osoba], současně má v rejstříku zahájených exekucí 13 záznamů o exekučních řízeních.

10. Závazkový vztah ze smlouvy o úvěru, vzniklý dne [datum] mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále„ o. z.“), dále zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (účinným do 30. 11. 2016).

11. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 a 2 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

12. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z., ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen„ spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 téhož zákona k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

13. Dle § 2395, § 2398 odst. 2, § 2399 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Smlouva o úvěru je finanční smlouvou dle §§ [číslo] an. Smlouva o úvěru je konsenzuální smlouvou o půjčení, tj. dočasném poskytnutí, peněžních prostředků úvěrujícím úvěrovanému za úroky.

14. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Dle § 9 odst. 3 uvedeného zákona, spotřebitel poskytne věřiteli na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr.

15. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně (resp. její právní předchůdce) splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého:„ Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává:„ Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění:„ … součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění:„ Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.

16. Dle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

18. Ust. § 2175 an. o. z. upravuje koupi závodu.

19. Dle § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 o. z., věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

20. Co do aktivní legitimace žalobkyně v této věci má soud s ohledem na shora uvedené za to, že právní předchůdce žalobkyně [právnická osoba], prodal část závodu včetně pohledávky za žalovanou společnosti [právnická osoba] (ve smyslu § 2175 an. o. z.), a ta postoupila platně pohledávku za žalovanou na žalobkyni (§ 1879 an. o. z.), přičemž změna v osobě věřitele byla žalované řádně oznámena. Soud má dále s ohledem na shora uvedené za to, že žalovaná uzavřela dne [datum] s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o úvěru, na základě které jí byla poskytnuta částka 60 000 Kč v hotovosti. Jedná se o smlouvu formulářového typu, která je předtištěna věřitelem, spotřebitel, coby dlužník, do ní nemůže nijak zasahovat. V této věci se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru (§ 420 odst. 1 a 2 o. z.), a na straně druhé žalovaná v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.). Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2395 an. o. z., o komerčně nazývaný„ rychlý“ úvěr poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by úvěr od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka (úvěrovaného). Dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. bylo povinností [právnická osoba], posoudit s odbornou péčí před uzavřením smlouvy o úvěru úvěruschopnost žalované, a úvěr poskytnout pouze tehdy, pokud bude žalovaná úvěr schopna splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Ust. § 9 představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření dlužníka dostatečně, nebo poskytnutí úvěru i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy, jedná se o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti. Z žádosti o úvěr (která byla žalobkyní doložena), která měla dle tvrzení žalobkyně sloužit ke splnění této zákonné povinnosti právního předchůdce žalobkyně, soud však dospěl k závěru, že [právnická osoba], nedostála své zákonné povinnosti, naopak, tuto plnila pouze tzv.“ pro formu“, a úvěry i bez posouzení úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí poskytovala. [právnická osoba], přitom neměla vycházet pouze z tvrzení spotřebitele, ale – a soud zde podotýká s ohledem na typ klientů, kteří žádají o tento typ nebankovního úvěru – lustrovat spotřebitele v dostupných rejstřících, ze kterých lze velmi snadno zjistit, zda je spotřebitel zadlužen u více nebankovních společností, zda má nějaké dluhy po splatnosti a pokud ano, zda jsou vymáhány exekučně. Zcela očividnou pochybnost nad tímto postupem právního předchůdce žalobkyně vzbuzuje již to, že žalovaná jako matka dvou nezletilých dětí uvedla, že je na mateřské dovolené s příjmem 8 500 Kč, její měsíční výdaje dvojnásobně překračují tento její příjem, když jsou tvořeny částkou 18 500 Kč, a k tomu uvedla výši dalších příjmů 25 000 Kč, které však nijak nedokládá, neuvádí, co je jejich zdrojem a poskytovatel úvěru doplnění těchto informací ani nevyžaduje. Navíc žalobkyně doložila pouze vyplněnou žádost, a nedoložila žádné kopie tvrzených doložených listin. Přitom jí měl být poskytnut úvěr v nemalé výši 60 000 Kč s výší měsíční splátky 6 900 Kč. Pochybnosti z hlediska ověření solventnosti vzbuzuje dále to, že právní předchůdce žalobkyně nevyžadoval k ověření tvrzených měsíčních výdajů např. doklad o nákladech bydlení, tedy o měsíčních výdajích. Skutečnosti sloužící k ověření úvěruschopnosti společností [právnická osoba], byly kusé, a ve vzájemné souvislosti nemohly dát vypovídací hodnotu o stavu žalované. Zcela absentuje jakákoli lustrace v rejstříku typu NRKI, SOLUS, či zjištění, zda není žalovaná v exekučním řízení. Přitom jak bylo soudem zjištěno, v době sjednání uvedené smlouvy o úvěru měla žalovaná několik prováděných exekucí. Z tohoto přístupu žalobkyně, resp. jejího právního předchůdce, je vysoce pochybné, jakou snahu vyvinula ke skutečnému splnění povinnosti stanovené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., a nepochybně se nejednalo o plněné této zákonné povinnosti s odbornou péčí. Právnímu předchůdci žalobkyně muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí krátkodobých finančních produktů. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (byť by žalovanou skutečně takto byly tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru. S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle smlouvy. Porušením § 9 zákona č. 145/2010 Sb. však není dotčena povinnost žalované vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit z této částky úroky z prodlení, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalované. Platby realizované žalovanou, které žalobkyně započetla na plnění z neplatně sjednané smlouvy, tedy na neexitující dluh žalované, je nutné započíst na poskytnuté bezdůvodné obohacení žalované. Jiný výklad by naopak na straně žalobkyně zakládal bezdůvodné obohacení, které by vedlo k množení sporů, což je zcela neúčelné a absurdní, lze-li práva a povinnosti stran řešit smysluplně jinak, aniž by soud vyžadoval další aktivitu (úkon započtení) ze strany žalované. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení včetně zákonného úroku z prodlení. Žalované byla poskytnuta částka 60 000 Kč, žalovaná uhradila 52 800 Kč. Žalovaná je tak povinna vydat žalobkyni zbývající bezdůvodné obohacení 7 200 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 7 200 Kč od [datum] do [datum] a od [datum] do zaplacení. Soud žalobkyni přiznal úroky z prodlení ode dne, který následuje po dni, kdy byla ujednána splatnost poslední splátky, tj. jak uvedla žalobkyně [datum], přičemž soud vymezuje období dle požadavku žalobkyně, když ta úrok z prodlení v zákonné sazbě za období od [datum] do [datum] nepožadovala (v době od [datum] do [datum] jej požadovala v kapitalizované částce a dále jej požadovala od [datum] do zaplacení; soud nemůže jít nad rámec žaloby). Ve zbytku je žaloba nedůvodná. Soud ji zamítl pro žalovanou částku dle této smlouvy v rozsahu 48 300 Kč a 8,05% úrok z prodlení ročně z částky 48 300 Kč od [datum] do [datum] a od [datum] do zaplacení. Ve vztahu k částce 651 Kč – náklady spojené s mimosoudním uplatněním pohledávky (ve smyslu § 513 o. z.), se soud zabýval skutečností, zda byly vynaloženy a pokud ano, zda důvodně. V tomto ohledu se jedná o příslušenství pohledávky ve smyslu uvedené zákonné úpravy. Žalobkyně požaduje 3krát 217 Kč za osobní návštěvy žalované ve dnech [datum], [datum] a [datum] (tyto návštěvy prokazuje pouze výpisem o tom, že byly učiněny, nedokládá žádný konkrétní záznam, že byla žalovaná na té které adrese osobně navštívena, přičemž k prokázání takového úkonu by svědčil podpis žalované na záznamu z té které osobní návštěvy za účelem mimosoudního vymáhání žalované částky). Žalobkyně byla zastoupena advokátem ve vztahu k vymáhání žalované částky na základě plné moci hromadně zplnomocňující k vymáhání pohledávek tohoto typu ze dne [datum]. Již výzvou ze dne [datum] žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky prostřednictvím tohoto právního zástupce. Úkony právního zástupce jsou v tomto smyslu úkony dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a v tomto ohledu jsou také odměňovány, resp. nahrazovány. Ve vztahu k výzvě na žalovanou se jedná zejména o předžalobní výzvu k plnění, přičemž jakékoli další výzvy (opakované, jejich četnost) jdou nad rámec a již je nelze považovat za účelně vynaložené, pokud byly vynaloženy v souvislosti s pohledávkou splatnou již v roce 2017. Navíc je zřejmé, že již uvedenou výzvou ze dne [datum] žalobkyně prostřednictvím právního zástupce přistupuje k tomu, že bude uvedená částka vymáhána soudně (navíc s ohledem na splatnost pohledávky a skutečnost, že cca 3 roky na ni nebylo ze strany žalované ničeho hrazeno), a v období od uvedeného data jsou jakékoli další (v podstatě duplicitní) úkony nadbytečné – návštěvy měly být uskutečněny dne [datum], [datum] a [datum]; u poslední návštěvy se tato kryje již s předžalobní výzvou. Z důvodu neprokázání, že byly tyto úkony skutečně vynaloženy a z důvodu zjevné nadbytečnosti těchto úkonů má soud za to, že se jednalo ze strany žalobkyně o pouhé navyšování částek, kterých se bude po žalované domáhat. Proto soud neshledal v tomto rozsahu žalobu důvodnou.

21. Dle § 151 odst. 1 první věta o. s. ř., o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Dle § 146 odst. 1 písm. b), § 146 odst. 2 o. s. ř., žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku, jestliže řízení bylo zastaveno. Jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Částečné zastavení řízení dle výroku I. zavinila žalobkyně, když upustila od žalování této částky. Výrok o náhradě nákladů řízení je dále odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohledňuje i příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 9 %, v rozsahu 91 % úspěšná nebyla. Žalované by pak příslušela náhrada nákladů řízení v 82 % (od úspěchu se odečítá neúspěch). Protože však žalované žádné náklady řízení nevznikly, rozhodl soud, jak je uvedeno ve výroku IV.

22. Lhůta k placení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.