10 C 47/2026

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Mgr. Alešem Vylamem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 54 300 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se pro částku 12 300 Kč představující smluvní pokutu a pro zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 42 000 Kč od 4. 9. 2024 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhá vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost zaplatit jí částku 54 300 Kč (42 000 Kč nesplacená jistina, 12 300 Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky) se zákonným úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení. Žalobkyně svůj návrh odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka celkem 30 000 Kč a mezi žalobkyní a žalovaným byl sjednán smluvní úrok ve výši 40 % ročně. Žalobkyně uvedla, že žalovaný byl před uzavřením smlouvy lustrován v databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI a dále poskytl výpisy z účtu. K výzvě soudu ohledně posouzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného se žalobkyně vyjádřila po stanovené lhůtě, přičemž doplnila, že úvěruschopnost žalovaného byla kontrolována z veřejně dostupných databází. Žalobkyně v návrhu uvedla, že pokud by soud neměl nárok na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru za prokázaný, požaduje, aby tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.

2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil. Za splnění podmínek ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.

3. Soud učinil následující dílčí skutková zjištění:

4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 1. 5. 2024 soud zjistil, že žalovaný měl s žalobkyní uzavřít (smlouva neobsahuje jeho podpis ani např. podpisový kód) smlouvu, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout mu úvěr až do výše 20 000 Kč a žalovaný se zavázal hradit úrok ve výši 40 % měsíčně. Částka úvěru měla být zaslána na bankovní účet žalovaného uvedený ve smlouvě. Mezi žalobkyní a žalovaným byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení.

5. Z občanského průkazu a průkazu zdravotního pojištění žalovaného soud zjistil, že tyto měla žalobkyně k dispozici k ověření totožnosti žalovaného.

6. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 30. 11. 2023 do 30. 4. 2024 předloženého žalobkyní soud zjistil, že žalovaný si před uzavřením smlouvy s žalobkyní opakovaně půjčoval peníze od nebankovních společností.

7. Z potvrzení o provedených platbách žalobkyně ze dne 1. 5. 2024 a 14. 5. 2024 soud zjistil, že žalobkyně zaslala žalovanému dílčími platbami částku celkem 30 000 Kč.

8. Z dokumentu „Zesplatnění spotřebitelského úvěru č. , hodnota, “ soud zjistil, že žalobkyně dne 31. 8. 2024 zesplatnila předmětný úvěr žalovaného. Celková dlužná částka ke dni 31. 8. 2024 činila 80 848 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dluhu.

9. Ze sdělení společnosti , právnická osoba, ., IČO , IČO, , plyne, že na účet žalovaného byla žalobkyní dne 1. 5. 2024 zaslána částka 3 000 Kč a dne 14. 5. 2024 byla zaslána částka 27 000 Kč, tedy celkem částka 30 000 Kč.

10. Z předžalobní výzvy ze dne 19. 10. 2025 soud zjistil, že žalovaný byl právním zástupcem žalobkyně vyzván k úhradě dlužné částky a byl upozorněn na možnost jejího soudního vymáhání. Výzva k plnění byla zaslána na adresu trvalého bydliště žalovaného.

11. Soud dospěl ke skutkovému závěru, že žalobkyně poskytla žalovanému celkem částku 30 000 Kč a žalovaný na tuto částku ničeho neuhradil. Dle předložené (nepodepsané) smlouvy měl žalovaný tuto částku a úrok ve výši 40 % měsíčně vrátit pravidelnými měsíčními splátkami.

12. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti.

13. Dle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“, ve znění účinném ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Dle ustanovení § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Soud je dle zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 28. 5. 2022 a dle ustálené judikatury povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost. Povinnost vyplývá například z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (33 Cdo 2178/2018). Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele.

18. Žalobkyně a žalovaný (tento prostřednictvím SMS zprávy a verifikačního kódu , Anonymizováno, ) uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru dle zákona o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 30 000 Kč. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě informací získaných od spotřebitele a z jiných zdrojů. Žalobkyně však nedoložila, že k takovému posouzení úvěruschopnosti žalovaného došlo, kdy doložila pouze výpis z účtu žalovaného za 6 měsíců před uzavřením smlouvy o úvěru, ze kterého vyplývalo, že si žalovaný opakovaně obstarával finanční prostředky u nebankovních institucí, a že se jeho výdaje rovnaly s jeho příjmy. Žalobkyně k výzvě soudu žádné další skutečnosti prokazující řádné prověření dlužníka nedoplnila. Žalobkyně sama uvedla, že eventuálně požaduje, aby jí byla žalovaná částka v části jistiny přiznána z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Vzhledem k tomu, že dle dostupných informací žalobkyně poskytla spotřebitelský úvěr žalovanému v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je taková smlouva neplatná.

19. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru. Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb., však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. Žalobkyně ostatně sama v návrhu uváděla, že pokud soud nebude mít její nárok za prokázaný z titulu smlouvy o úvěru, požaduje, aby byl její nárok posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení. Soud má za prokázané, že žalovanému byla poskytnuta částka 30 000 Kč, kdy žalovaný neuhradil ničeho. Žalovaný je tak povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 30 000 Kč. Ve zbytku je žaloba nedůvodná, proto byla zamítnuta. Žalobkyni nebyl přiznán ani zákonný úrok z prodlení z částky představující bezdůvodné obohacení, jelikož nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.

20. Žalobkyně požadovala také zaplacení smluvní pokuty, která byla sjednána ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je žalovaný v prodlení. Předmětné ujednání o smluvní pokutě je součástí smlouvy o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru soud nepřiznal nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty.

21. Výrok III. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Pokud jde o náklady právního zastoupení, soud při jejich výpočtu vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), konkrétně z § 14b, když žalobkyně podala žalobu na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, kdy po žalovaných vymáhá v různých řízeních vedených u zdejšího soudu úhradu dlužných částek dle smluv o úvěrech a tyto žaloby se liší pouze v osobě žalovaného, výši dlužné částky a době splatnosti. Sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí částku ve výši 3 300 Kč. Zástupci žalobkyně by při plném úspěchu náležela odměna za celkem 3 úkony právní služby, tedy převzetí a příprava zastoupení, návrh ve věci samé a výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé, kdy by se jednalo celkem o částku ve výši 9 900 Kč, dále by zástupci žalobkyně náležel režijní paušál ve výši 450 Kč za každý úkon právní služby (3x450 Kč). Spolu se soudním poplatkem ve výši 2 172 Kč by tak zástupci žalobkyně při plném úspěchu náležela celkem částka 13 422 Kč. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohlednil i požadované (kapitalizované) příslušenství, v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08, které ke dni vyhlášení rozsudku činí 9 683 Kč. Žalobkyně celkem požadovala zaplacení částky 63 983 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 30 000 Kč. Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 46,9 %, v rozsahu 53,1 % úspěšná nebyla. Vzhledem ke srovnatelnému úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci, soud v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. ve výroku II. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

22. Lhůta k placení byla stanovena dle ustanovení § 160 odst. l o. s. ř.