10 C 70/2024

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Mgr. Alešem Vylamem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 183 275,77 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 67 857,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Návrh, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 88 136,71 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 4 854 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 18 090,07 Kč, s 14,75% úrokem z prodlení ročně z částky 155 994,51 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení a s 15% úrokem ročně z částky 153 094,51 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Návrh, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 27 281,26 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 848,89 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 343,29 Kč, s 14,75% úrokem z prodlení ročně z částky 27 281,26 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení a s 15% úrokem ročně z částky 24 185,26 Kč od 11. 6. 2024 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení- částky 155 994,51 Kč s příslušenstvím, kdy uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, , jejíž nedílnou součástí jsou úvěrové podmínky. Žalovaný byl na základě uvedené smlouvy oprávněn čerpat prostřednictvím kreditní karty revolvingový úvěr, a to vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce (ten byl sjednán ve výši 155 000 Kč). Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit v pravidelných měsíčních splátkách splatných k 20. dni v měsíci. Výše měsíční splátky odpovídala vždy 2,05 % z výše sjednaného rámce. Žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, kdy z toho důvodu žalobkyně využila svého oprávněná zesplatnit úvěr a požadovat okamžité zaplacení celé dlužné částky (toto oprávnění bylo sjednáno pro případ, že se žalovaný dostane do prodlení se splacením dvou splátek nebo splátky jedné, avšak po dobu delší než tři měsíce). Žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 11. 3. 2024. Žalovaná částka 155 994,51 Kč se skládá z neuhrazené jistiny 153 094,51 Kč, nákladů na vymáhání 900 Kč a požadovaných smluvních pokut ve výši 2 000 Kč. Žalovaný celkem čerpal částku 180 694,80 Kč a celkem uhradil částku 112 837 Kč a- částky 27 281,26 Kč s příslušenstvím, kdy uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, , jejíž nedílnou součástí jsou úvěrové podmínky. Žalovaný byl na základě uvedené smlouvy oprávněn čerpat prostřednictvím kreditní karty revolvingový úvěr, a to vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce (ten byl sjednán ve výši 25 000 Kč). Žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit v pravidelných měsíčních splátkách splatných k 20. dni v měsíci. Výše měsíční splátky odpovídala vždy 4 % z aktuální dlužné částky. Žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, kdy z toho důvodu žalobkyně využila svého oprávněná zesplatnit úvěr a požadovat okamžité zaplacení celé dlužné částky (toto oprávnění bylo sjednáno pro případ, že se žalovaný dostane do prodlení se splacením dvou splátek nebo splátky jedné, avšak po dobu delší než tři měsíce). Žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 11. 3. 2024. Žalovaná částka 27 281,26 Kč se skládá z neuhrazené jistiny 24 185,26 Kč, poplatků ve výši 196 Kč, nákladů na vymáhání 900 Kč a požadovaných smluvních pokut ve výši 2 000 Kč. Žalovaný celkem čerpal částku 40 264,84 Kč a celkem uhradil částku 42 626 Kč.

2. K výzvě soudu ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného doplnila žalobkyně žalobu o citaci právních předpisů a způsob jejich výkladu a o citaci judikatury, dále odkázala na Metodiku posouzení úvěruschopnosti klienta a karty klienta. Žalobkyně dále sdělila, že provedla lustraci žalovaného v registrech NRKI, CEE a ISIR, kdy z výpisu NRKI vyplynulo pozitivní hodnocení. Dále si žalobkyně vyžádala výpis z účtu za srpen 2020, ze kterého je patrné, že žalovaný značnou část svých výdajů nehradil placením z účtu, ale jiným způsobem (zřejmě hotovostními platbami), když velkou část svých příjmů z účtu vybíral prostřednictvím bankomatu. Žalobkyně ke svým tvrzením doložila, výpis z účtu žalovaného za období 6. 8. 2020 – 7. 9. 2020, úvěrové zprávy a potvrzení o provedení ověření bonity klienta.

3. Žalovaný se nevyjádřil.

4. Ze smluv o poskytnutí revolvingového úvěru ze dne , datum, a , datum, soud zjistil, že tyto uzavřela žalobkyně s žalovaným (číslo smlouvy , Anonymizováno, , Anonymizováno, ).

5. Na základě těchto smluv poskytla žalobkyně žalovanému bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 25 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v měsíčních splátkách, přičemž výše jedné měsíční splátky byla 4 % z dlužné částky, roční úroková sazba byla sjednána ve výši 26,28 % a bezúčelový revolvingový úvěr s výší úvěrového rámce 100 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v měsíčních splátkách, přičemž výše jedné měsíční splátky byla 2 050 Kč, roční úroková sazba byla sjednána ve výši 18,88 %. Součástí smlouvy je také ujednání o výši prvního čerpání 100 000 Kč na účet.

6. Ve smlouvách o úvěru byly sjednány důsledky nesplácení úvěru, a to 100 Kč za měsíc vymáhání a 500 Kč smluvní pokuta, dále jednorázová smluvní pokuta po zesplatnění 10 % ze splatné jistiny, úroků a úhrady za pojištění a dále úrok z prodlení v zákonné výši. Tyto sankce jsou shodně stanoveny v úvěrových podmínkách žalobkyně platných od , datum, , které tvoří nedílnou součást smluv o úvěru.

7. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad žalovaného ke smlouvě č. , hodnota, soud zjistil, že žalovaný čerpal celkem částku 40 264,84 Kč a uhradil celkem částku 42 626 Kč. Dle rekapitulace k výpisu čerpání, splátek a úhrad žalovaného soud zjistil, že žalovaný dluží na jistině 24 185,26 Kč, na nákladech na vymáhání 900 Kč, na smluvních pokutách celkem 2 000 Kč, na poplatcích 196 Kč, dále na úrocích a úrocích z prodlení.

8. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad žalovaného ke smlouvě č. , hodnota, soud zjistil, že žalovaný čerpal celkem částku 180 694,80 Kč a uhradil celkem částku 112 837 Kč. Dle rekapitulace k výpisu čerpání, splátek a úhrad žalovaného soud zjistil, že žalovaný dluží na jistině 153 094,51 Kč, na nákladech na vymáhání 900 Kč, na smluvních pokutách celkem 2 000 Kč, dále na úrocích a úrocích z prodlení.

9. Dopisy ze dne 11. 3. 2024 byl žalovaný vyzván ke splacení celého úvěru.

10. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik žalobkyně vyplývá, že žalobkyně eviduje u žalovaného- výši úvěru 25 000 Kč, přičemž žalovaný je ženatý, bydlí ve vlastním domě, má 1 dítě, má příjmy ze zaměstnání ve výši 20 000 Kč měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti je 10 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti dle žádosti činí 5 000 Kč. V části „registry“ je uvedeno u ISIR – nenalezen v externím systému, u CEE, NRKI a JAP_PUJCKA – ok, u MVCR – ověřeno. Z dokumentu „úvěrová zpráva“ soud zjistil, že žalovaný měl v době před uzavřením smlouvy o úvěru 4 existující kontrakty – 2 splátkové, 1 nesplátkový a 1 kreditní kartu. Zbývající částka ke splacení činila dle úvěrové zprávy 768 005 Kč. Z úvěrové zprávy rovněž plyne, že žalovaný se v minulosti ocital v prodlení se splácením.- výši úvěru 155 000 Kč, přičemž žalovaný je ženatý, bydlí ve vlastním domě, má 1 dítě, má příjmy ze zaměstnání ve výši 22 000 Kč měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti je 9 500 Kč a měsíční výdaje domácnosti dle žádosti činí 18 000 Kč. V části „registry“ je uvedeno u ISIR – nenalezen v externím systému, u CEE, NRKI a JAP_PUJCKA – ok, u MVCR – ověřeno. Z dokumentu „úvěrová zpráva“ soud zjistil, že žalovaný měl v době před uzavřením smlouvy o úvěru 5 existujících kontraktů – 2 splátkové, 1 nesplátkový a 2 kreditní karty. Zbývající částka ke splacení činila dle úvěrové zprávy 775 800 Kč. Z úvěrové zprávy rovněž plyne, že žalovaný se v minulosti ocital v prodlení se splácením a v období 6/2020 – 8/2020 žádal o odklad splátek v rámci zákonného moratoria.K tomu žalobkyně předložila Metodiku – Posouzení úvěruschopnosti klienta.

11. Dopisem ze dne 11. 3. 2024 byl žalovaný vyzván ke splacení celého úvěru.

12. Z výpisu z účtu žalovaného za období od 6. 8. 2020 do 7. 9. 2020 soud zjistil, že počáteční zůstatek na tomto účtu činil -24 897,83 Kč, konečný zůstatek činil -27 838,43 Kč.

13. Předžalobní výzvou ze dne 4. 4. 2024 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných částek z obou smluv a byl upozorněn na jejich možné soudní vymáhání (žalobkyně doložila podací arch dokládající odeslání této výzvy).

14. Závazkový vztah, vzniklý dne , datum, mezi žalobkyní a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, smluvním ujednáním a smluvními podmínkami. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

15. Závazkový vztah, vzniklý dne , datum, mezi žalobkyní a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, smluvním ujednáním a smluvními podmínkami. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru16. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

17. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z. (ve znění účinném ke dni uzavření smluv o úvěrech), ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 o. z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

18. Dle § 2395 o. z. (ve znění účinném ke dni uzavření smluv o úvěrech), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

19. Dle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

20. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném ke dni uzavření smluv o úvěrech), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném ke dni uzavření smluv o úvěrech), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně v obou případech splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého: „Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává: „Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění: „… součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění: „Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“22. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb.). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C- 679/18.

23. Ve vztahu k žalovaným pohledávkám dospěl soud s ohledem na shora uvedené k následujícímu. Soud má za to, že žalovaný s žalobkyní uzavřeli dne , datum, a , datum, smlouvy a žalobkyně poskytla žalovanému revolvingové úvěry, které měl žalovaný splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 4 % z dlužné částky, resp. splátkách ve výši 2 050 Kč. Žalovaný čerpal celkem částku 40 264,84 Kč a uhradil celkem částku 42 626 Kč, resp. čerpal celkem částku 180 694,80 Kč a uhradil celkem částku 112 837 Kč. Žalobkyně co do zkoumání úvěruschopnosti žalovaného doložila své interní dokumenty, ve kterých je psáno, kterými všemi registry žalovaný prošel a jak. Tyto interní dokumenty však nedokazují, že žalovaný byl skutečně v těch kterých registrech lustrován. Jediný dokument prokazující výsledek lustrace žalovaného je „úvěrová zpráva“, ze které však plyne, že žalovaný již měl 4, resp. 5 existujících kontraktů a v minulosti se ocital v prodlením s hrazením svých závazků, resp. i žádal o odklady splátek. Tato skutečnost rozhodně nesvědčí o dobré finanční situaci žalovaného, na základě které by mohla žalobkyně bez dalšího poskytnout žalovanému úvěr. Co se týče předloženého výpisu z účtu žalovaného za období od 6. 8. 2020 do 7. 9. 2020, z tohoto vyplývá, že zůstatek na účtu žalovaného byl záporný, a to jak počáteční zůstatek v tomto období (- 24 897,83 Kč) tak konečný zůstatek (- 27 838,43 Kč). Žalobkyně si od žalovaného dle předložených důkazů nevyžádala ani v jednom případě potvrzení o zaměstnání ani výplatní pásky za období předcházející uzavření té které smlouvy. Dále měla žalobkyně v obou případech k dispozici dokument, ze kterého bylo patrné, že žalovaný se v minulosti dostával do prodlení s hrazením svých závazků, což samo o sobě bez dalších informací naznačuje, že nebyl v dobré finanční situaci. Obezřetný poskytovatel úvěru by si v takovéto situaci od žalovaného vyžádal více informací (výplatní pásky, výpisy z účtu za delší dobu, vyčíslení pravidelných výdajů). Další otázkou pak je, do jaké míry uvedl žalovaný pravdivé údaje, co se týče měsíčních výdajů jeho domácnosti (v případě první smlouvy 5 000 Kč, v případě druhé smlouvy 18 000 Kč), avšak mnohem zásadnější je, do jaké míry bylo skutečným záměrem žalobkyně posoudit opravdovou situaci žalovaného z pohledu jeho solventnosti. V této věci se nepochybně v obou případech jedná o závazkové vztahy, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo a je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. V obou případech se jedná o spotřebitelské úvěry ve smyslu § 2395 an. o. z. poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka.

24. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalobkyně mohla dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Existuje několik informačních databází o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele, které jsou poskytovateli nebankovních úvěrů využívány k prověření úvěruschopnosti žadatele o úvěr, resp. zápůjčku. Ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření dlužníka dostatečně, nebo poskytnutí úvěru i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

25. Žalobkyně k výzvě soudu ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobu doplnila o obecná tvrzení a citaci právních předpisů a způsob výpočtu MLS. Dále doložila výpis z účtu žalovaného za období 6. 8. 2020 – 7. 9. 2020, dle kterého byl zůstatek na účtu žalovaného záporný, z čehož nevyplývá, že by žalovaný byl v situaci, kdy by byl dostatečně solventní osobou. Žalobkyně vysvětlila, že záporná hodnota je z důvodu kontokorentu. Nicméně jde o částku větší hodnoty, svědčící o tom, že v době před uzavřením druhé smlouvy neměl žalovaný dostatečné volné prostředky na splácení dalšího úvěru. Žalobkyni muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí finančních produktů u nebankovních společností (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci), proto by měla standardně lustrovat žalovaného v rejstřících či databázích (insolvenční rejstřík, rejstřík zahájených exekucí, SOLUS, NRKI, apod.), a uvedené zohlednit při posouzení úvěruschopnosti klienta. Soud nijak nepochybuje o závěru žalobkyně, že výpis z účtu je relevantní zdroj, který sám žadatel o úvěr poskytne a že zjištění příjmů ostatních členů domácnosti je problematické. Takové šetření však není nemožné. Pokud žadatel má zájem o úvěr, nic mu nebrání, aby sám doložil žalobkyní požadované údaje o dalších osobách, byť nevstupují do přímého kontaktu se žalobkyní. Nelze se při ověření příjmů členů domácnosti spoléhat jen na tvrzení klienta, které poskytl. Stejně tak výdaje o nákupech v běžných obchodech, supermarketech, na čerpacích stanicích, ověřují výdaje žadatele o úvěr pouze částečně a nelze rezignovat na další výdaje jen závěrem, že výběry z bankomatů nejsou dostatečně specifikovaným výdajem. Žalobkyně měla v obou případech k dispozici dokumenty, které značily, že žalovaný není v dobré finanční situaci, přesto se například co do výdajů žalovaného spoléhala pouze na jeho tvrzení. Není však možné vycházet pouze z objektivně nepodloženého tvrzení klienta, resp. prohlášení klienta o jeho poměrech. Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-679/18 ze dne 5. 3. 2020).

26. Soud dospěl k závěru, že v případě daných smluv o úvěrech žalobkyně nedostála zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když v obou případech poskytla spotřebitelský úvěr, přestože na základě získaných informací nemohla dospět k závěru o tom, že žalovaný je dostatečně solventní, a nevyžadovala doložení dalších tvrzení žalovaného k jeho majetkové situaci. Výše příjmu ze zaměstnání žalovaného a výše příjmu ostatních členů domácnosti byly toliko tvrzeny, nikoliv doloženy (s výjimkou měsíce srpna 2020), kdy nebylo doloženo ani to, zda jsou z příjmu prováděny nějaké srážky či nikoliv. Žalobkyně se měla dále zabývat doložením výdajů žalovaného, minimálně co do základních životních potřeb a výše závazků, dále i zkoumáním způsobu splácení dosavadních závazků. Skutečnost, že tak neučinila, vzbuzuje pochybnosti o tom, jakým způsobem žalobkyně přistupovala k plnění své zákonné povinnosti ohledně úvěruschopnosti klienta, a zda se nejednalo o její plnění pouze „pro formu“. Pochybnosti z hlediska ověření solventnosti vzbuzuje také to, že žalobkyně nevyžadovala k ověření tvrzených měsíčních výdajů např. doklad o nákladech bydlení a vysvětlení rapidního rozdílu mezi výší tvrzených výdajů v dubnu 2020 a v září 2020. Nebankovní poskytovatel úvěrů musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (byť by žalovaným skutečně takto byly tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva.

27. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti obou předmětných smluv o úvěrech z důvodu, že žalobkyně nesplnila svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného, resp. poskytla žalovanému úvěry v případech, kdy byly dány pochybnosti o schopnosti žalovaného řádně splácet a dostát svému závazku. S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle smluv. Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb. však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. Platby realizované žalovaným, které žalobkyně započetla na plnění z neplatně sjednaných smluv, tedy na neexitující dluhy žalovaného, je nutné započíst na poskytnuté bezdůvodné obohacení žalovaného. Jiný výklad by naopak na straně žalobkyně zakládal nárok na bezdůvodné obohacení, které by vedlo k množení sporů, což je zcela neúčelné a absurdní, lze-li práva a povinnosti stran řešit smysluplně jinak, aniž by soud vyžadoval další aktivitu (úkon započtení) ze strany žalovaného. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částek, které představují bezdůvodné obohacení. V prvním případě byla žalovanému poskytnuta částka 180 694,80 Kč, žalovaný žalobkyni uhradil celkem 112 837 Kč. Žalovaný je tak povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 67 857,80 Kč. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. Ve druhém případě byla žalovanému poskytnuta částka 40 264,84 Kč, žalovaný žalobkyni uhradil celkem 42 626 Kč, tedy částku vyšší, než bylo poskytnuté bezdůvodné obohacení. V částce převyšující částku dle výroku I. je tedy žaloba nedůvodná, proto ji soud zamítl. Žalobkyni nebyl přiznán ani zákonný úrok z prodlení z částky představující bezdůvodné obohacení, jelikož nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.

28. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohlednil i požadované (kapitalizované) příslušenství, v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08. Žalobkyně celkem požadovala zaplacení částky 239 326,45 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 67 857,80 Kč. Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 28,4 %, v rozsahu 71,6 % úspěšná nebyla. Úspěch žalovaného pak spočívá v 43,2 %. Žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku IV.

29. Lhůta k placení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.