10 C 97/2024

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Mgr. Alešem Vylamem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 16 320 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 4 425 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Návrh, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 11 895 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 108,32 Kč a s 12,75% úrokem z prodlení ročně z částky 16 320 Kč od 7. 8. 2024 do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhá částky 16 320 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne , datum, úvěrovou smlouvu, na základě které poskytla žalovanému na účet částku 20 000 Kč, kterou měl žalovaný vrátit spolu s poplatkem ve výši 660 Kč ve 24 splátkách. Žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, kdy z toho důvodu žalobkyně využila svého oprávněná zesplatnit úvěr a požadovat okamžité zaplacení celé dlužné částky. Žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 7. 6. 2024. Žalovaná částka 16 320 Kč se skládá z neuhrazené jistiny 13 328 Kč, poplatků ve výši 396 Kč a 196 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 900 Kč a požadovaných smluvních pokut ve výši 1 500 Kč. Žalovaný celkem uhradil částku 15 575 Kč.

2. K výzvě soudu ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného doplnila žalobkyně žalobu o citaci právních předpisů a způsob jejich výkladu a o citaci judikatury. Žalobkyně dále sdělila, že provedla lustraci žalovaného v registrech SOLUS, NRKI, CRIBIS a ISIR. Žalobkyně ke svým tvrzením doložila screenshoty z bankovnictví žalovaného, interní dokument „potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení rizik“, dokument nazvaný „úvěrová zpráva“ a dokument „posouzení úvěruschopnosti klienta“ popisující, jakým způsobem žalobkyně postupuje a stanovuje limit nejvyšší měsíční splátky.

3. Žalovaný se na výzvu soudu ve věci nevyjádřil. Za splnění podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě předložených listinných důkazů.

4. Z úvěrové smlouvy ze dne , datum, soud zjistil, že tuto uzavřela žalobkyně s žalovaným. Na základě uvedené smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému bezúčelový úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet spolu s poplatkem 660 Kč a úroky v měsíčních splátkách dle splátkového kalendáře, který tvoří součást smlouvy. Celková částka splatná žalovaným činí 27 520 Kč. Ve smlouvě o úvěru byly sjednány důsledky nesplácení úvěru, a to 300 Kč za měsíc vymáhání a 500 Kč smluvní pokuta, dále úrok z prodlení v zákonné výši. K žalobě bylo doloženo rovněž informační memorandum o zpracování osobních údajů, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru obsahující parametry úvěru shodně se smlouvou o úvěru a sazebník platný od , datum, .

5. Z opisu výpisu proplacení smlouvy soud zjistil, že dne , datum, byla z účtu žalobkyně zaslána částka 20 000 Kč na účet žalovaného uvedený ve smlouvě o úvěru (skutečnost, že se jedná o účet žalovaného, byla ověřena dotazem na společnost , právnická osoba, ).

6. Ze screenshotů z osobního bankovnictví žalovaného (na č. l. 22 a 23 spisu) soud zjistil, že žalobkyně měla k dispozici údaje o šesti výdajích žalovaného ze dvou dnů a že ke dni pořízení screenshotu (tento není soudu znám) činil zůstatek na běžném účtu žalovaného 0 Kč a na spořicím účtu žalovaného 0,34 Kč. Žalobkyně rovněž doložila kopii zadní strany občanského průkazu žalovaného.

7. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad žalovaného soud zjistil, že částka předpisu činí celkem 32 003,32 Kč a žalovaný uhradil celkem částku 15 575 Kč. Žalovaný dle tohoto dokumentu dluží celkem 16 428,32 Kč.

8. Dopisem ze dne 22. 4. 2024 byl žalovaný vyzván ke splacení částky 3 564 Kč. Dopisem ze dne 7. 6. 2024 byl žalovaný vyzván ke splacení celého úvěru. Předžalobní výzvou ze dne 4. 7. 2024 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky a byl upozorněn na její možné soudní vymáhání (žalobkyně doložila podací arch dokládající odeslání této výzvy).

9. Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta – oddělení řízení rizik žalobkyně vyplývá, že žalobkyně eviduje u žalovaného výši úvěru 20 000 Kč, přičemž žalovaný nemá žádné děti, má příjmy ze zaměstnání ve výši 30 000 Kč měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti je 40 000 Kč a splátky k jiným společnostem činí dle žádosti 1 000 Kč. V části „registry“ je uvedeno u ISIR – rodné číslo není v ISIRu, u SOLUS – klient není v Solusu nebo má příznak C,Z, u CRIBIS – klient nemá exekuci, u NRKI – ok. Z dokumentu „úvěrová zpráva“ soud zjistil, že žalovaný měl v době před uzavřením smlouvy o úvěru 1 žádost o splátkové kontrakty, 1 žádost mu již byla odmítnuta a 4 splátkové kontrakty již měl existující. Dále měl žalovaný v době před uzavřením smlouvy o úvěru 2 existující kreditní karty, přičemž 1 žádost o kreditní kartu mu byla již odmítnuta. V kategorii „splátkové“ je uvedeno, že zbývající částka činí 195 015 Kč, v kategorii „karty“ je pak jako zbývající částka uvedeno 1 339 083 Kč. Z úvěrové zprávy je rovněž patrné, že žalovaný se v minulosti dostal do prodlení s hrazením splátek.

10. Závazkový vztah, vzniklý dne , datum, mezi žalobkyní a žalovaným se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, smluvním ujednáním a smluvními podmínkami. Dále se tento závazkový vztah řídí zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

11. Dle § 419 o. z., spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 o. z., kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

12. Dle § 1810, § 1812, § 1813 o. z. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru), ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se v neprospěch spotřebitele od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle § 1815 o. z. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru) ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

13. Dle § 2395 o. z. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

14. Dle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 86 odst. 2 uvedeného zákona, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

16. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Ve vztahu k žalované pohledávce dospěl soud s ohledem na shora uvedené k následujícímu. Soud má za to, že žalovaný s žalobkyní uzavřeli smlouvu, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, který měl žalovaný splácet v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný uhradil celkem částku 15 575 Kč. Žalobkyně co do zkoumání úvěruschopnosti žalovaného doložila své interní dokumenty, ve kterých je psáno, kterými všemi registry žalovaný prošel a jak. Tyto interní dokumenty však nedokazují, že žalovaný byl skutečně v těch kterých registrech lustrován. Jediný dokument prokazující výsledek lustrace žalovaného je „úvěrová zpráva“, ze které však plyne, že žalovaný před uzavřením předmětné smlouvy o úvěru opakovaně žádal jiné instituce o poskytnutí kreditních karet či o uzavření splátkových kontraktů. Tyto byly buď ve stavu žádosti nebo odmítnuty. Dále měl žalovaný již existující dluhy u jiných institucí, kdy se v minulosti již dostal do prodlení s placením splátek. Tato skutečnost rozhodně nesvědčí o dobré finanční situaci žalovaného. Co se týče předložených screenshotů z účtu žalovaného, z těchto nevyplývá příjem ze zaměstnání, pouze výdaje v průběhu 2 dnů a přijatá částka 260 Kč od fyzické osoby. Zůstatek na účtu žalovaného ke dni pořízení screenshotu, který měla žalobkyně k dispozici, činil 0 Kč na běžném osobním účtu a 0,34 Kč na spořicím účtu. Žalobkyně si od žalovaného nevyžádala potvrzení o zaměstnání ani výplatní pásky za období předcházející uzavření smlouvy. Dále měla žalobkyně k dispozici dokument, ze kterého bylo patrné, že žalovaný se opakovaně snaží opatřit si finance prostřednictvím úvěrů, což naznačuje, že nebyl v dobré finanční situaci. Obezřetný poskytovatel úvěru by si v takovéto situaci od žalovaného vyžádal více informací (výplatní pásky, výpisy z účtu za delší dobu, vyčíslení pravidelných výdajů). V dané věci zcela absentuje doložení příjmů žalovaného a zabývání se jeho výdaji. V této věci se nepochybně jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba, jejímž předmětem podnikání bylo a je poskytování spotřebitelského úvěru, a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelský úvěr ve smyslu §2395 an. o. z. poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by obdobný finanční produkt (zápůjčku, úvěr) od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka.

18. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalobkyně mohla dle zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Existuje několik informačních databází o bonitě a důvěryhodnosti spotřebitele, které jsou poskytovateli nebankovních úvěrů využívány k prověření úvěruschopnosti žadatele o úvěr, resp. zápůjčku. Ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření dlužníka dostatečně, nebo poskytnutí úvěru i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy.

19. Žalobkyně k výzvě soudu ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobu doplnila o obecná tvrzení a citaci právních předpisů a předmětné smlouvy, dále k posouzení úvěruschopnosti doložila interní dokument, nepatrnou část výpisu z účtu a úvěrovou zprávu, ze kterých však nevyplývá, že žalovaný byl v situaci, kdy by byl dostatečně solventní osobou. Žalobkyni muselo být zřejmé, jaký typ klientů má zájem o poskytnutí finančních produktů u nebankovních společností (jsou to převážně klienti, kteří takový produkt od banky nedostanou právě kvůli jejich špatné finanční situaci), proto by měla standardně lustrovat žalovaného v rejstřících či databázích (insolvenční rejstřík, rejstřík zahájených exekucí, SOLUS, NRKI, apod.), a uvedené zohlednit při posouzení úvěruschopnosti klienta. Žalobkyně měla k dispozici dokumenty, které značily, že žalovaný není v dobré finanční situaci, přesto se například co do výdajů žalovaného spoléhala pouze na jeho tvrzení. Není však možné vycházet pouze z objektivně nepodloženého tvrzení klienta, resp. prohlášení klienta o jeho poměrech. Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je neplatnost smlouvy o úvěru, kdy se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti.

20. Soud dospěl k závěru, že v tomto případě žalobkyně nedostála zákonné povinnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., když poskytla spotřebitelský úvěr, přestože na základě získaných informací nemohla dospět k závěru o tom, že žalovaný je dostatečně solventní, a nevyžadovala doložení dalších tvrzení žalovaného k jeho majetkové situaci. Výše příjmu ze zaměstnání žalovaného a výše příjmu ostatních členů domácnosti byly toliko tvrzeny, nikoliv doloženy, kdy nebylo doloženo ani to, zda jsou z příjmu prováděny nějaké srážky či nikoliv. Žalobkyně se měla dále zabývat doložením výdajů žalovaného, minimálně co do základních životních potřeb a výše závazků, dále i zkoumáním způsobu splácení dosavadních závazků. Skutečnost, že tak neučinila, vzbuzuje pochybnosti o tom, jakým způsobem žalobkyně přistupovala k plnění své zákonné povinnosti ohledně úvěruschopnosti klienta, a zda se nejednalo o její plnění pouze „pro formu“. Pochybnosti z hlediska ověření solventnosti vzbuzuje také to, že žalobkyně nevyžadovala k ověření měsíčních výdajů např. doklad o nákladech bydlení. Nebankovní poskytovatel úvěrů musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (byť by žalovaným skutečně takto byly tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud nemůže v tomto případě poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva.

21. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru z důvodu, že žalobkyně nesplnila svou povinnost zkoumat úvěruschopnost žalovaného, resp. poskytla žalovanému úvěr v případě, kdy byly dány pochybnosti o schopnosti žalovaného řádně splácet a dostát svému závazku. S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle smlouvy. Porušením § 86 zákona č. 257/2016 Sb. však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. Platby realizované žalovaným, které žalobkyně započetla na plnění z neplatně sjednané smlouvy, tedy na neexitující dluh žalovaného, je nutné započíst na poskytnuté bezdůvodné obohacení žalovaného. Jiný výklad by naopak na straně žalobkyně zakládal nárok na bezdůvodné obohacení, které by vedlo k množení sporů, což je zcela neúčelné a absurdní, lze-li práva a povinnosti stran řešit smysluplně jinak, aniž by soud vyžadoval další aktivitu (úkon započtení) ze strany žalovaného. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení. V daném případě byla žalovanému poskytnuta částka 20 000 Kč, žalovaný žalobkyni uhradil celkem 15 575 Kč. Žalovaný je tak povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 4 425 Kč. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku I. Ve zbytku je žaloba nedůvodná, proto ji soud zamítl. Žalobkyni nebyl přiznán ani zákonný úrok z prodlení z částky představující bezdůvodné obohacení, jelikož nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.

22. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohlednil i požadované (kapitalizované) příslušenství, v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I ÚS 2717/08. Žalobkyně celkem požadovala zaplacení částky 17 671,09 Kč, přičemž úspěšná byla co do částky 4 425 Kč. Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 25 %, v rozsahu 75 % úspěšná nebyla. Úspěch žalovaného pak spočívá v 50 %. Žalovanému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III.

23. Lhůta k placení byla stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř.