11 C 102/2025

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Ševčíkem, LL.M. ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 84 673,49 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 63 511,55 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části týkající se částky 21 161,94 Kč, úroku z částky 63 511,55 Kč, ve výši 12,75 % ročně za období od 29. 7. 2025 do zaplacení, zákonného úroku z prodlení z částky 63 511,55 Kč ve výši 12,75 % ročně za období od 29. 7. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 1 515 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou podanou u soudu dne 28. 7. 2025 se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit částku 84 673,49 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení s následujícím odůvodněním. Právní předchůdce žalobkyně, společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, , právnická osoba, , akciová společnost, s žalovaným uzavřela dne 28. 2. 2020 smlouvu, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytla žalovanému částku 120 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v 84 pravidelných měsíčních splátkách po 2 626 Kč vždy k 17. dni v měsíci. Žalovaný úvěr splácel průběžně od března 2020 do března 2024, od dubna se platební morálka žalovaného zhoršila. Pro neplnění povinností se úvěr stal splatným dne 31. 8. 2024. Právní předchůdce žalobkyně postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou s účinností k 1. 11. 2023. Žalovaný byl vyzván předžalobní upomínkou.

2. K výzvě soudu, týkající se podkladů ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně pouze podáním ze dne 22. 10. 2025 uvedla, že prověření přikládají přílohou. Dále žalobkyně uvedla že žalovaná částka obsahuje 63 511,55 Kč jistinu, úrok z úvěru 11 466,50 Kč, zákonný úrok z prodlení 7 265,44 Kč a z poplatku 2 430 Kč.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal nečinný. Za splnění podmínek § 115a o.s.ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů, když žalovaný k tomuto neměl námitek a žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila již v žalobě.

4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti:

5. Z formuláře pro standardní informace, z žádosti o úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že žalovaný s právním předchůdcem žalobkyně uzavřel smlouvu o úvěru, předmětem byla částka 120 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 2 626 Kč, roční úroková sazba činila 13,58 %, počet splátek 84. Z dopisu ze dne 2. 3. 2020 bylo zjištěno, že žádost žalovaného o úvěr byla schválena.

6. Z údajů pro posouzení žádosti bylo zjištěno, že žalovaný byl dotazován na své poměry k úvěru., žalovaný uvedl, že počet vyživovaných dětí 0, žalovaný žije v nájmu, žalovaný je zaměstnán s průměrným měsíčním příjem 30 000 Kč, celkové měsíční náklady 5 000 Kč.

7. Z protokolu o prověření bylo zjištěno, že u žalovaného bylo počítáno s příjem 29 998 Kč a se splátkovým zatížením 9 126 Kč.

8. Z všeobecných obchodních podmínek, z produktových podmínek a ze sazebníku nebyly zjištěny žádné podstatné informace pro věc.

9. Z notářského výpisu, z čestného prohlášení, z dopisu ze dne 2. 11. 2023 bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni.

10. Z dopisu ze dne 29. 4. 2024, z 13. 5. 2024 a z 24. 7. 2024 bylo zjištěno, že žalovaný byl upozorněn na nedoplatek ke smlouvě.

11. Z dopisu ze dne 31. 8. 2024 bylo zjištěno, že úvěr byl zesplatněn pro neplnění povinností ze smlouvy.

12. Z přehledu poplatků bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanému účtovala poplatky za neplacení závazků.

13. Z dopisu ze dne 16. 4. 2025 a z kopie obálky bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k zaplacení před podáním žaloby.

14. Z vyplacení úvěru, z přehledu úroků, ze seznamu splátek, ze splátkového kalendáře a ze stavu úvěru bylo zjištěno, že žalovanému byl vyplacen úvěr 120 000 Kč a žalovaný splatil 56 488,45 Kč.

15. Závazkový vztah se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy.

16. Podle ust. § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

17. Podle ust. § 420 odst. 1 občanského zákoníku, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

18. Podle ust. § 1810 občanského zákoníku, ustanovení tohoto oddílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé.

19. Podle ust. § 1812 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje.

20. Podle ust. § 1813 občanského zákoníku, má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

21. Podle ust. § 1815 občanského zákoníku se k nepřiměřeným ujednáním nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

22. Podle ust. § 1841 a 1842 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními nástroji. Ustanovení tohoto pododdílu se použijí na smlouvu o finanční službě a na práva a povinnosti z ní vzniklé, pokud byl k uzavření smlouvy použit výhradně prostředek komunikace na dálku. Uzavřou-li se však na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 další smlouvy stejné nebo obdobné povahy, které na sebe v čase navazují, použijí se ustanovení tohoto pododdílu jen na první smlouvu; to neplatí, pokud od uzavření poslední smlouvy uplynul více než jeden rok. Dojde-li na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 k jinému projevu vůle stejné nebo obdobné povahy, postupuje se obdobně.

23. Podle ust. § 2395 a § 2399 odst. 1 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

24. Podle ust. § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

25. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

26. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

27. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

28. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

29. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

30. Podle ust. § 1968 věta první občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

31. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

32. Podle ust. § 1879, § 1880 odst. 1, § 1881, § 1882 odst. 1 občanského zákoníku, věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje. Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

33. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda právní předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého: „Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává: „Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění: „… součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění: „Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.

34. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 28. 2. 2020 smlouvu o úvěru jako spotřebitelskou smlouvu. Povinností právního předchůdce žalobkyně bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalované, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Právní předchůdce žalobkyně mohl dle platné zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Věřitel tak byl před uzavřením smlouvy povinen vyžádat si od žalovaného sdělení o veškerých příjmech, které měl prokázat a dále si vyžádat přehled výdajů (výdaje na bydlení, energie, běžné potřeby, splátky jiných závazků apod.) a tyto příjmy a výdaje porovnat takovým způsobem, aby zjistil, zda je žalovaný fakticky schopen dlužnou částku uhradit. Žalobkyně zkoumání úvěruschopnosti tvrdila pouze v obecné rovině, odkázala na zkoumání, kdy doložen byl pouze formulář a protokol, z kterého není zřejmé, jak byly údaje ověřeny, není jasné jak zkoumaly výdaje žalovaného, bydlení žalovaného, zda byl žalovaný lustrován v evidencích aj.

35. Ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v uvedených ustanoveních zákona o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti.

36. Příjmy a výdaje žalovaného nebyly právním předchůdcem žalobkyně ověřeny, když toto nebylo žalobkyní řádně tvrzeno a prokázáno. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8, čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření dlužníka věřitelem dostatečně, nebo poskytnutí úvěru i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy. Povinností žalobkyně je přitom zcela konkrétně uvést a doložit, jaké informace poskytovatel úvěru po žalovaném vyžadoval a jakých se mu dostalo, čím a jak si je ověřil, jaké konkrétní informace byly žalovaným sděleny a jak byly poskytovatelem úvěru vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěl k tomu, že žalovaný je dostatečně solventní. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Pokud žalobkyně nebyla v tomto ohledu schopna splnit svoji povinnost uvést pro rozhodnutí významné skutečnosti (§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), ani plnit důkazní povinnost (§ 101 odst. 1 písm. b), § 120 o. s. ř.), neunesla v tomto procesní břemeno tvrzení ani důkazní. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru.

37. Soud má zá prokázané, že věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 120 000 Kč. Žalovaný dosud z titulu předmětné smlouvy o úvěru zaplatil 56 488,45 Kč. Právní jednání, které je absolutně neplatné, je neplatné již od počátku a smluvní strany jsou si povinny vrátit poskytnuté plnění. S ohledem na vyslovenou absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru tak plnění, které si žalobkyně a žalovaný mezi sebou poskytli, představuje plnění z neplatného právního jednání, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením, které jsou si smluvní strany povinny vzájemně vydat. Konkrétně se tedy jedná o povinnost žalovaného vydat žalobkyni jistinu úvěru 120 000 Kč oproti povinnosti žalobkyně vydat žalovanému částku 56 488,45 Kč. S ohledem na výše uvedené závěry soud výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 63 511,55 Kč, a to ve lhůtě přiměřené možnostem žalovaného, tj. v obecné lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku.

38. S ohledem na uvedený závěr o neplatnosti smlouvy o úvěru v části, ve které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému úvěr ve výši 120 000 Kč, posuzoval soud platnost zbývající části smlouvy ve vztahu k nároku žalobkyně na zaplacení úroku, zákonného úroku z prodlení. Podle ust. § 576 občanského zákoníku platí, že neplatná část právního jednání je oddělitelná od zbývající části, pokud tato zbývající část může sama o sobě obstát, tj. pokud sama splňuje předpoklady nezbytné pro vznik a platnost právního jednání. V daném případě se jedná o nároky na zaplacení příslušenství dluhu v širším slova smyslu (úroků), které odvozují svůj vznik a existenci od samotného nároku na zaplacení úvěru. V případě absolutní neplatnosti hlavního nároku na plnění pak i příslušenství v podobě úroku sdílí jeho osud.

39. Žalobkyni tak nebyla výrokem II. přiznána částka 21 161,94 Kč a příslušenství s odkazem na absolutní neplatnost smlouvy, stejně tak zákonný úrok z prodlení z přiznané částky, jelikož nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.“40. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně v rozsahu 63 511,55 Kč, neúspěch žalobkyně (výrok II., tj. částka 21 161,94 Kč, úrok a zákonný úrok z prodlení, který soud kapitalizoval ke dni 9. 1. 2026 - srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08) představuje částku 28 483 Kč. Žalobkyně byla úspěšná v 69 %, žalovaný byl úspěšný v 31 %, žalobkyně tak má nárok na 38 % nákladů řízení. Náklady řízení se skládají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 388 Kč a 2 x 300 Kč jako paušální částka nezastoupeného účastníka za předžalobní upomínku a sepis žaloby podle ust. 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 2 vyhl. 254/2015 Sb.). 38 % z částky 3 988 Kč je 1 515 Kč.