11 C 43/2019

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudkyní Mgr. Pavlou Kohoutkovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného bytem adresa zastoupený advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa o výživné zletilého dítěte, o nákladech řízení Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku ve výši 30 650,50 Kč k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokátky se sídlem v [adresa], [ulice a číslo], do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 1. 2020, č. j. 11 C 43/2019-72, byla žalovanému stanovena povinnost přispívat na výživu žalobkyně za dobu od 1. 4. 2019 do budoucna částkou 8 885 Kč měsíčně splatnou k jejím rukám vždy do 5. dne v měsíci předem. Zároveň bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného uhradit dlužné výživné za dobu od 1. 4. 2019 do 31. 1. 2020 ve výši 29 850 Kč k rukám žalobkyně do tří měsíců od právní moci rozsudku. V této části nabyl rozsudek právní moci dne 14. 2. 2020.

2. Druhým výrokem o nákladech řízení byla žalovanému stanovena povinnost nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 30 650,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně. Proti tomuto výroku podal žalovaný odvolání a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2020, č. j. 16 Co 83/2020-82, byl v napadeném výroku II. o nákladech řízení rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Náklady řízení nejsou tzv. věcí samou, a tudíž o nich lze rozhodovat usnesením, bez nařízení jednání.

3. Podle ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění.

4. Podle § 142a odst. 2 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, může soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i v případě, že žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v odstavci 1 nezaslal.

5. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

6. Odbornou veřejností je jako jeden z důvodů zřetele hodného pro aplikaci § 142a odst. 2 o. s. ř. uváděn příklad nezastoupeného žalobce zcela neznalého práva, kterého soud neměl možnost poučit o této povinnosti, což je i případ žalobkyně, která řízení zahajovala sama, bez právního zastoupení. Ustanovení § 142a odst. 1 o. s. ř. má navíc preventivní charakter, tj. má za úkol eliminovat zbytečná soudní řízení, která by neproběhla, pokud by předžalobní výzva zaslána byla.

7. K dané věci se ve svém rozhodnutí vyjádřil například Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013: "Má-li být naplněn účel občanského soudního řízení, je nezbytné - při respektování zásady rovnosti účastníků před soudem - posuzovat otázku případného nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení s akcentem na hledisko vyvážené ochrany základních práv žalobce i žalovaného. Nelze proto žalobci nepřiznat právo na náhradu nákladů řízení jen proto, že podle § 142a o. s. ř. nevyzval žalovaného k plnění, nýbrž je nezbytné přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, zejména k povaze a výši uplatněné pohledávky, postoji dlužníka k následně uplatněné pohledávce, jakož i k jeho reakci na zahájení řízení a doručení žaloby." 8. Jednoznačně a obecně závazně se vyjádřil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3228/15: "Výklad § 142a o. s. ř. nesmí být příliš extenzivní, neboť tím se ztrácí ze zřetele smysl tohoto ustanovení, kterým je postih neúměrného neúčelného zvyšování nákladů soudního řízení jako zdroje snadného výdělku v případech tzv. formulářových žalob, nikoliv šikana žalobce." Je-li tedy z dosavadního chování žalovaného zřejmé, že nehodlá svůj dluh dobrovolně splnit (nereaguje na předchozí výzvy, nepřebírá korespondenci, nesplácí delší dobu splátky podle smlouvy, nepřebírá ani soudní písemnosti apod.), je zbytečnou formalitou trvat na předžalobní upomínce a při její absenci náhradu nákladů řízení nepřiznat.

9. V průběhu řízení vyšlo jednoznačně najevo, že výzva by svůj preventivní účel v daném případě zcela jistě nesplnila, když dobrovolně dle návrhu žalobkyně žalovaný plnit nehodlal a věc nebylo možno mezi účastníky vyřešit ani smírem, o nějž se soud v rámci jednání pokusil, a který zejména z důvodů na straně žalovaného nebyl dosažen. Soud tedy nepochybuje, že řízení by bylo vedeno i v případě, že by žalobkyně žalovanému výzvu dle § 142a odst. 1 o. s. ř. zaslala. Nelze se přitom ztotožnit s odůvodněním žalovaného, že své dceři přechodné snížení řádně odůvodnil, když v mailové komunikaci, ve které tak učinil, pouze tuto skutečnost žalobkyni sděloval, o možnosti o této věci jednat či dočasnosti tohoto snížení nebyla řeč.

10. Pokud se jedná o mediaci, kterou dle vyjádření žalovaného žalobkyně zmařila, navrhoval ji sám žalovaný a výslovně uvedl, že náklady na ni bude hradit. Poté byla mediace nařízena a oba účastníci se k ní dostavili. Žalobkyně k věci uvedla, že když po prvním mediačním setkání vyšlo najevo, že dohoda není možná, neboť žalovaný nehodlal ze svých požadavků ustoupit, ukončila ji, neboť pro ni byla finančně náročná a jako studentka si ji nemohla dovolit. Tvrzení žalovaného, že mediaci samozřejmě uhradí, tedy nebylo naplněno. Vzhledem k tomu, že náklady za jedno setkání s mediátorem byly žalobkyni vyčísleny na téměř 4 000 Kč, za situace, kdy dobrovolně hrazené výživné žalovaným činilo 5 000 Kč, lze žalobkyni uvěřit, že náklady na mediaci pro ni byly finančně nezvladatelné.

11. V průběhu řízení soud dospěl k závěru, že dohoda s žalovaným skutečně možná nebyla, neboť tento vystupoval direktivně, bez ochoty ustoupit ze svých požadavků a představ o výši výživného. Žalovaný například sám rozhodl o tom, že nezašle žalobkyni žádné výživné za měsíc září 2019, když dospěl k závěru, že si mohla žalobkyně přes prázdniny našetřit. Emailem ze dne [datum] pak žalobkyni pouze informoval o tom, že snižuje výživné z 8 000 Kč na 5 000 Kč, když měl za to, že by se na její výživě měla více podílet matka. Sám pak v tomto mailu uvedl, že je možné se domáhat výživného cestou soudního řízení vůči oběma rodičům. Soud se samozřejmě pokusil o smír u jednání, když tento typ řízení je zpravidla tímto způsobem končen. Žalovaný však v okamžiku, kdy měl na věc jasný názor, nebyl ochotný akceptovat stanovisko druhé strany a jakákoliv další diskuse byla zbytečná. Žalobkyně je studentkou s omezeným příjmem, do značné míry odkázanou na výživné právě od žalovaného. Její nároky nejsou nikterak přehnané, naopak jsou vypočteny při samé spodní hranici a odpovídají běžným nákladům na vysokoškolského studenta jejího věku. Sama se pak snaží si na své náklady přivydělat. Výdělky žalovaného je naopak možno považovat za nadstandardní. Soud v daném případě vzal v úvahu, že to byla žalobkyně, kdo v daném řízení vystupoval před soudem smírněji a že dohoda mezi účastníky nebyla uzavřena zejména kvůli direktivnímu přístupu žalovaného. Z těchto důvodů soud tedy o aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. neuvažoval a naopak by vnímal jako nespravedlivé náklady řízení žalobkyni nepřiznat. Pro tento případ tedy použití ustanovení § 142a odst. 2 o. s. ř. dle názoru soudu bylo namístě.

12. Pokud se jedná o výši žalované částky, i v tomto směru je soud přesvědčen, že bylo správné žalovat celou částku zahrnující i dobrovolné plnění žalovaného, a to s ohledem na shora popsanou situaci, tj. když otec bez dohody s dcerou samovolně výši výživného snižoval či dokonce vůbec žádné výživné neposlal (září 2019), neboť sám uvážil, že tak není nutné. Učinil tak přitom bez souhlasu žalobkyně či dohody s ní. Lze si přitom dosti snadno představit teoretickou situaci, že pokud by účastník v řízení o výživném žaloval pouze částku přesahující dobrovolné plnění a tato mu byla přiznána, přičemž by se žalovaný s celkovou výší výživného neztotožnil, hradil by pak výživné pouze ve výši přiznané soudem a žalobce by nemohl v plné výši výživné vymáhat. S přihlédnutím k této okolnosti pak není možno uvažovat ani o krácení tarifní hodnoty, když je výživné přiznáváno nejen za dobu od podání žaloby v dubnu 2019 do doby rozhodnutí soudu, ale zejména do budoucna na dobu neurčitou, a je tak nutné pro její výpočet vycházet z pětinásobku ročního plnění (tj. z přiznané částky 8 885 Kč, celkem tedy z tarifní hodnoty 533 100 Kč ve smyslu § 8 odst. 2 ve spojení s § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., podle které jeden úkon činí 10 460 Kč). V podrobnostech ohledně specifikace úkonů a dalších nákladů žalobkyně, jež byly zohledněny pro výpočet nákladů ve výši 30 650,50 Kč před řízením soudu I. stupně, soud pro stručnost odkazuje na odst. 16 rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 1. 2020 č. j. 11 C 43/2019-72, neboť se na nich nic nemění. V případě nákladů odvolacího řízení, odvolací soud nevyhověl žalovanému v tom směru, že by v napadeném výroku rozsudek změnil, ale bylo rozhodnuto o zrušení a vrácení věci. Není tedy možno uvažovat o úspěchu jedné ani druhé ze stran. Z tohoto důvodu tedy náklady odvolacího řízení nebyly nikomu přiznány a vzhledem k tomu, že v dalším řízení před soudem prvního stupně žádné ze stran náklady nevznikly, zůstává výše nákladů řízení přiznaných žalobkyni na původní částce 30 650,50 Kč.