11 C 57/2024

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Ševčíkem, LL.M., ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 20 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 6. 5. 2024 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku ve výši 1 684,62 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Předmětem žaloby je spor účastníků řízení o zaplacení částky 20 000 Kč s příslušenstvím., a to jako dluhu žalovaného vzniklého na základě smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, (dále jen „smlouva o úvěru“) ze dne 18. 10. 2023, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Úvěr byl ve prospěch žalovaného vyplacen v souladu s ujednáním smluvních stran uvedeným v článku IV. odst. 4.3. smlouvy o úvěru. Smlouva byla sjednána elektronicky prostřednictvím klientské zóny v souladu s článkem X. smlouvy o úvěru, na čemž se smluvní strany dohodly a s čímž žalovaný souhlasil. Uzavření smlouvy o úvěru je patrné jak z autorizačních doložek připojených ke smluvní dokumentaci a k předsmluvním informacím, tak rovněž z navazujících úkonů žalovaného (zejm. zaslání verifikační platby, čímž se žalovaný zachoval podle smlouvy). Žalovaný se zavázal, že úroky úvěru bude splácet měsíční splátkou ve výši 4 000 Kč vždy k 15.dni každého příslušného kalendářního měsíce, a to celkově ve 12 splátkách, kdy současně s 12.splátkou bude uhrazena i jistina ve výši 20 000 Kč, celkově tedy částka 68 000 Kč. Žalovaný však nedodržel splátkový kalendář a dostal se do prodlení se splátkou, jež byla splatná dne 15. 11. 2023. Na základě tohoto porušení smluvních povinností zaslala žalobkyně žalovanému první upomínku - 20. 11. 2023, kde vyzvala žalovaného k úhradě dlužné splátky. Žalovaný však ani poté své splatné závazky neuhradil. Žalobkyně proto zaslala žalovanému druhou upomínku - 5. 12. 2023, kde opětovně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné splátky. I přes zaslání několika upomínek tak nebyla ze strany žalovaného řádně uhrazena pravidelná měsíční splátka úvěru splatná dne 15. 11. 2023. Na jednotlivé upomínky nebylo reagováno zaplacením, proto žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru, a vyzvala žalovaného k úhradě zbývající jistiny úvěru, kapitalizovaného smluvního úroku vypočteného ode dne prodlení s danou splátkou do dne zaslání zesplatnění, náklady na upomínkování a nákladů právního zastoupení, jak je patrné z připojeného zesplatnění ze dne 21. 4. 2024.

2. Žalobkyně žalobou požaduje částku ve výši 20 000 Kč - zesplatněnou jistinu poskytnutého úvěru, náklady na upomínkování v celkové výši 1 000 Kč za upomínku č. 1 a upomínku č. 2, zákonný úrok z prodlení v odpovídající výši z této částky a náhradu nákladů soudního řízení.

3. Nad rámec výše uvedeného žalobkyně uvedla, že před uzavření smlouvy o úvěru došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti, kdy k prokázání této skutečnosti odkazuje na přílohu smlouvy o úvěru, kde je uveden detailní rozbor posouzení úvěruschopnosti prokazující splnění této zákonné povinnosti žalobkyně. Na výzvu soudu pak doplnila tyto skutečnosti o předložení výpisu z účtu žalovaného za 3 měsíce před poskytnutím úvěru, výsledky lustrací v registru SOLUS, insolvenčním rejstříku, centrální evidence exekucí, dále 3 výplatní pásky žalovaného před poskytnutím úvěru a kopii dokladů žalovaného.

4. Žalovaný se ve věci přes výzvu soudu nevyjádřil a v řízení zůstal zcela procesně nečinný. Za splnění podmínek ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů.

5. Ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že se jedná o smlouvu připravenou žalobkyní a navazuje na ni příloha č. 1 - formulář pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Smlouva o úvěru je opatřena autorizační doložkou – IP adresa , Anonymizováno, , datum podpisu 18. 10. 2023, čas podpisu 09:06:56, SMS kód , Anonymizováno, , SMS kód potvrzen z tel. čísla , anonymizováno, . Smlouvu uzavřeli žalobkyně a žalovaný prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Žalovaný coby spotřebitel je ve smlouvě označen jménem, příjmením, rodným číslem, adresou, bankovním spojením , č. účtu, , tel. , Anonymizováno, a e-mailovou adresou , e-mail, . Čl. II smlouvy o úvěru obsahuje informace o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy spotřebitel (žalovaný) učinil prohlášení ke své finanční situaci (není vůči němu zahájeno insolvenční řízení, není v exekuci, je oprávněn a schopen plnit závazky vyplývající ze smlouvy), poskytovatel úvěru (žalobkyně) prohlásil, že před uzavřením smlouvy posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, z databází a z jiných zdrojů. Poskytovatel (žalobkyně) si dle smlouvy vyžádal od spotřebitele (žalovaného) dva doklady totožnosti, kompletní výpis z účtu na jméno spotřebitele, případně výplatní pásky za 3 měsíce, rozsudek o výživném, dohodu o výkonu pěstounské péče, nájemní smlouvu, důchodový výměr, smlouvu o založení bankovního účtu a potvrzení o trvalém pobytu. Spotřebitel ve smlouvě dále prohlásil, že nemá jiné závazky, než viditelné na výpise z bankovního účtu či je uvedl v klientském účtu, výběry hotovosti nebudou použity na úhradu jiných závazků. Podrobná analýza úvěruschopnosti spotřebitele je obsažena v příloze č. 1 smlouvy o úvěru. Dle článku III. bodu 3.3. smlouvy o úvěru je případem porušení smlouvy mj. prodlení spotřebitele. Článek IV. smlouvy o úvěru obsahuje základní parametry úvěru. V článku IV. odst. 4.2 se poskytovatel zavázal, že touto smlouvou poskytne spotřebiteli na jeho výslovnou žádost a v jeho prospěch spotřebitelský úvěr typu hotovostní úvěr v celkové výši 20 000 Kč. Žalobkyně a žalovaný si ve smlouvě sjednali, že částka 20 000 Kč bude vyplacena na účet žalovaného uvedený ve smlouvě. Úvěr je sjednán na dobu určitou 12 měsíců, celková částka je dle smlouvy o úvěru splatná ke dni 15. 10. 2024, roční úroková sazba činí 20 %, RPSN činí 791,61 % p.a. Dle článku IV., odst. 4.9. smlouvy o úvěru se žalovaný zavázal splatit celkový poskytnutý úvěr žalobkyni a současně také úrok v celkové výši 48 000 Kč. Na základě této smlouvy je tedy žalovaný povinen zaplatit žalobkyni celkovou dlužnou částku spotřebitelského úvěru ve výši 68 000 Kč. Celková dlužná částka má být dle článku V., odst. 5.1 smlouvy o úvěru uhrazena formou pravidelných měsíčních splátek, kdy výše každé jednotlivé splátky činí 4 000 Kč, přičemž každá splátka je splatná vždy k 15. dni každého kalendářního měsíce a s poslední splátkou úroku je splatná i jistina ve výši 20 000 Kč. V případě prodlení se splácením vznikají žalobkyni dle článku V., odst. 5.3 smlouvy o úvěru právo na úhradu účelně vynaložených nákladů v souvislosti s prodlením žalovaného, právo na zákonné úroky z prodlení. Žalobkyně je dle smlouvy oprávněna jistinu úvěru zesplatnit, pokud nedojde ze strany žalovaného k úhradě celé dlužné částky ani po dvou upomínkách (které jsou zpoplatněny částkou 500 Kč a 500 Kč). Článek X. upravuje způsob uzavření smlouvy. Příloha volně navazuje na text smlouvy o úvěru a není samostatně podepsána.

6. Z přílohy č. 1 – posouzení úvěruschopnosti spotřebitele soud zjistil, že jsou v ní uvedeny údaje žalovaného, který je svobodný, má vyživovací povinnost ke 2 dětem, je zaměstnán u zaměstnavatele , anonymizováno, , jeho průměrný čistý příjem je 33 400 Kč, náklady na bydlení jsou 3 000 Kč, pravidelné finanční závazky 0 Kč, nesází ani si nebere mikro úvěry. Dle přílohy č. 1 jsou výsledky lustrací (SOLUS, AML a AML/CFT, insolvenční rejstřík, databáze odcizených dokladů) bez záznamu, výsledek REPI byl vysoce rizikový klient a žalovaný je úvěrovatelný. Dle přílohy č. 1 si žalobkyně jako podklad pro analýzu vyžádala výpisy z účtu žalovaného, kdy výše zůstatku musí být po odečtení výše splátky úvěru žalobkyně v dostatečné výši i pro hrazení běžných nákladů žalovaného a jeho rodiny.

7. Z výpisu z běžného účtu žalovaného za období 1. 7. 2023 – 30. 9. 2023 soud zjistil, že souhrn příjmů žalovaného v tomto období tvořil částku 260 383 Kč, souhrn výdajů žalovaného tvořil částku 268 669,87 Kč, kdy jeho původní zůstatek účtu byl 8 696,05 Kč, konečný zůstatek tak byl v částce 409,18 Kč. Příjmy v sobě mimo příchozí výplaty zahrnují i rodičovský příspěvek, různé půjčky, úvěry a čerpání kontokorentu, výdaje zahrnují splátky úvěrů, anuity, inkaso energií, běžné výdaje za nákupy, zábavu, výběry hotovostí.

8. Z výplatních pásek za červenec, srpen a září 2023 soud zjistil, že čistý měsíční příjem žalovaného v tomto období činil 39 660 Kč, 31 095 Kč a 32 315 Kč.

9. Z výstupu z insolvenčního rejstříku ke dni 18. 10. 2023 soud zjistil, že počet nalezených dlužníků s rodným číslem žalovaného byl 0. Z listiny „VÝSLEDEK LUSTRACE V REGISTRU SOLUS“ soud zjistil, že má výsledek: bez negativního záznamu. Žalobkyně nepředložila výpis ze systému REPI, který měl dle posouzení úvěruschopnosti spotřebitele obsahovat záznam Vysoce rizikový klient.

10. Z detailu pohybu – ověřovací platba na č. l. 15 spisu soud zjistil, že z účtu, který je uvedený ve smlouvě o úvěru jako účet žalovaného , Anonymizováno, byla pod VS , var. symbol, zaslána na účet , č. účtu, částka 1 Kč.

11. Z potvrzení o bezhotovostní platbě vyplývá, že dne 19. 10 2023 bylo žalovanému odesláno ve prospěch jeho účtu označeném ve smlouvě 20 000 Kč, se zprávou pro příjemce „, Anonymizováno, “.

12. Z upomínky č. 1 ze dne 20. 11. 2023 soud zjistil, že touto sdělila žalobkyně žalovanému, že jeho platba splátky v celkové výši 4 000 Kč se splatností 15. 11. 2023 nebyla dosud uhrazena. Žalovaný byl vyzván k úhradě částky 4 000 Kč + 500 Kč za odeslání 1. upomínky nejpozději do 4. dne následujícího kalendářního měsíce od vystavení tohoto dopisu. Výzva byla zaslána na adresu, která byla uvedena jako trvalá i doručovací adresa žalovaného ve smlouvě o úvěru (žalobkyně dále doložila, že tutéž výzvu poslala žalovanému i na e-mailovou adresu).

13. Z upomínky č. 2 ze dne 5. 12. 2023 soud zjistil, že touto sdělila žalobkyně žalovanému, že jeho platba splátky úvěru v celkové výši 4 000 Kč se splatností 15. 11. 2023 nebyla dosud uhrazena a k nápravě nedošlo ani po 1. upomínce ze dne 20. 11. 2023. Žalovaný byl vyzván k úhradě částky 4 000 Kč + 500 Kč + 500 Kč za 1. i 2. upomínku, a to nejpozději do 20. 12. 2023. Žalovaný byl rovněž upozorněn na to, že pokud nebude dlužná částka připsána na bankovní účet žalobkyně v termínu do 20. 12. 2023, vystavuje se riziku zesplatnění úvěru v plné výši a naúčtování sankcí a smluvních pokut. Upomínka byla zaslána na stejnou adresu i e-mailem jako upomínka č. 1. (žalobkyně však nedokládá podací lístek).

14. Z dopisu “předžalobní výzva, zesplatnění úvěru, oznámení o převzetí právního zastoupení“ ze dne 21. 4. 2023 soud zjistil, že žalobkyně prostřednictvím právního zástupce žalovanému oznámila, že neuhrazením dlužné částky dle písemné upomínky došlo ke zesplatnění úvěru č. , hodnota, , a to v částce 41 800 Kč + náklady právního zastoupení ve výši 4 480 Kč, a sdělila mu, že celkovou dlužnou částku je třeba uhradit do 5. 5. 2024. Žalovanému oznámila, že došlo k uvedení negativního záznamu do registru SOLUS a registru REPI. Žalovaný byl dále upozorněn na možnosti soudního vymáhání pohledávky.

15. Závazkový vztah, který vznikl na základě smlouvy o úvěru mezi žalobkyní a žalovaným dne 18. 10. 2023 se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), smluvním ujednáním a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

16. Dle ustanovení § 419 občanského zákoníku, spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Dle § 420 odst. 1 občanského zákoníku, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

17. Dle ustanovení§ 1810 občanského zákoníku, ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé. Dle ustanovení § 1812 občanského zákoníku, lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Dle ustanovení § 1813 občanského zákoníku (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru) se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Dle ustanovení § 1815 občanského zákoníku (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru) k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

18. Dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle ustanovení § 2399 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

19. Dle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 daného ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru), poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

21. Dle ustanovení § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

22. Dle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

23. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy jeho úvěruschopnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého: „Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ V bodě 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává: „Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ V bodě 19 odůvodněn se podává: „(…) součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění „Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. (…) Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“24. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že vnitrostátní soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka, jak uvádí právní úprava zákona č. 257/2016 Sb. Účinná ke dni uzavření předmětné smlouvy o úvěru). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly z úřední povinnosti splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (k tomu viz rozsudek SD EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C- 679/18).

25. Soud s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 18. 10. 2023 prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému částku 20 000 Kč, a to vyplacením na účet žalovaného. Smlouva o úvěru je smlouvou formulářového typu kompletně předpřipravenou žalobkyní (na tom nic nemění ani skutečnost, že v článku II. Odst. 2.1 smlouvy je uvedeno, že smlouva není formulářem). V této věci se jedná o závazkový vztah, kdy na jedné straně vystupovala právnická osoba poskytující spotřebitelský úvěr a na straně druhé žalovaný v postavení spotřebitele. Jedná se o spotřebitelský úvěr, komerčně nazývaný „rychlý“ úvěr, poskytovaný nebankovními subjekty osobám, které by úvěr od banky nedostaly pro jisté riziko spojené s jejich osobou. V řízení byl prokázán souhlas žalovaného se smlouvou o úvěru, nikoliv s jejími přílohami.

26. Dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. bylo povinností žalobkyně posoudit úvěruschopnost žalovaného, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalobkyně mohla poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývalo, že nebyly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Přitom žalobkyně měla vycházet nejen ze sdělených příjmů a výdajů žalovaného, ale i z toho, jakým způsobem žalovaný plnil své případné dosavadní dluhy. Ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak bylo uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnosti posoudit s odbornou péčí schopnost úvěrovaného poskytnutý úvěr splácet nebo poskytnutí úvěru úvěrovanému i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy. Jedná se o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti (a to s ohledem na shora uvedenou judikaturu).

27. Soud v tomto řízení dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své zákonné povinnosti, když poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, přestože měla k dispozici kompletní výpis z účtu žalovaného za předcházející tři měsíce, ze kterých vyplývá, že žalovaný opakovaně čerpá kontokorent, splácí několik úvěrů a běžně si půjčuje po malých částkách další peníze např. u společnosti , anonymizováno, , , anonymizováno, , , anonymizováno, a další. Tyto skutečnosti žalobkyně nezahrnula do posuzování úvěruschopnosti žalovaného, přičemž i náklady na bydlení ve výši 3 000 Kč měsíčně jsou značně podhodnocené, když jen na zálohách na energie hradil měsíčně částku 2 270 Kč. Z informací se nikterak nepodává, zda bydlí žalovaný v domě, bytě, v osobním vlastnictví nebo v nájmu. Smlouva byla sjednána pro žalovaného za nevýhodných podmínek, kdy se za poskytnutý úvěr žalovaný zavázal za 12 měsíců vrátit částku celkem 68 000 Kč, tedy částku více než 3x vyšší, než byl samotný poskytnutý úvěr. S ohledem na žalovaným tvrzené a doložené informace nemohla navíc žalobkyně dospět k nepochybnému závěru, že se jedná o dostatečně solventní osobu schopnou úvěr splácet. Ve smlouvě o úvěru a její příloze č. 1 je sice velmi podrobně popsáno, jaké informace žalobkyně při plnění své zákonné povinnosti po žalovaném vyžadovala, nicméně na základě těchto informací nemohla žalobkyně dojít k závěru, že žalovaný je dostatečně solventní osobou. Žalovaný tvrdil příjem ve výši 33 400 Kč, což odpovídá průměru za poslední 3 měsíce před uzavřením smlouvy o úvěru. Žalobkyně si dále nechala předložit výpis z bankovního účtu žalovaného za měsíce červenec, srpen a září 2023, ze kterých plyne, že měsíční příjmy žalovaného nedostačují na měsíční výdaje žalovaného, kdy opakovaně jeho zůstatek účtu nebyl v mínusových položkách jen díky tomu, že žalovaný čerpal další úvěry. Z výpisů vyplývaly pravidelné výdaje označené jako plyn, avšak žádné další jako vodné, stočné, nájem, TV, rozhlas, jen neurčité pravidelné výběry z bankomatu a platby kartou u obchodníků, jakož i splátky jiných úvěrů. Žalobkyně si tedy byla vědoma toho, že ve třech měsících bezprostředně předcházejícím uzavření smlouvy o úvěru převyšovaly výdaje žalovaného jeho příjmy, přesto však žalovanému bez dalšího zjišťování a ověřování jeho výdajů poskytla spotřebitelský úvěr v nemalé výši 20 000 Kč. V příloze č. 1 ke smlouvě o úvěru je sice uvedeno, že finanční zůstatek spotřebitele je 22 400 Kč, což se však zdá být vysoce nepravděpodobné, s ohledem na nutnost pokrytí nákladů na bydlení, výživy žalovaného a jeho 2 dětí. Žádné výdaje nebyly žalovaným uvedeny a žalobkyně ani netvrdí, že by výdaje žalovaného zjišťovala, a to ani v situaci, kdy žalovaný neuvádí, zda bydlí ve vlastním domě/bytu, s rodiči, v nájmu apod. Finanční prostředky si žalovaný zjevně neobstarával jen u žalobkyně, ale i u jiných nebankovních poskytovatelů úvěrů, žalobkyně se však nikterak nezabývala tím, jakým způsobem žalovaný své dosavadní závazky splácí. Byť měl tedy žalovaný pravidelný měsíční příjem, žalobkyně si musela být vědoma toho, že tato skutečnost nezaručuje, že žalovaný z tohoto příjmu bude schopen hradit veškeré své závazky.

28. Žalobkyni muselo být známo, jaký typ klientů si půjčuje peníze od nebankovních poskytovatelů úvěrů, kdy se většinově jedná o klienty, kteří by úvěr od banky nedostali pro jisté riziko spojené s jejich osobou. V takovém případě je nutné zjišťovat více informací dokládajících skutečnou majetkovou situaci úvěrovaného. Z přístupu žalobkyně je pochybné, jakou snahu vyvinula ke skutečnému splnění povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. a zda se nejednalo pouze o formální plnění této povinnosti. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací (byť by žalovaným skutečně takto byly tvrzeny bez dalšího) a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Soud v daném případě nemůže poskytnout soudní ochranu žalobkyni, neboť ochrana takto nabytých práv stojí mimo základní hodnotový rámec práva. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru č. , hodnota, .

29. S ohledem na uvedené se soud dále nezabýval ostatními ujednáními dle předmětné smlouvy o úvěru. Porušením povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., však není dotčena povinnost žalovaného vrátit poskytnuté peněžní prostředky, neboť jinak by se jednalo o bezdůvodné obohacení žalovaného. S ohledem na uvedené je žaloba důvodná pro vydání částky, která představuje bezdůvodné obohacení. Žalovanému byla poskytnuta částka 20 000 Kč. Žalovaný ničeho neuhradil. Žalovaný je tak povinen vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení v částce 20 000 Kč, a to v době přiměřené možnostem žalovaného. Ve zbytku je žaloba nedůvodná. Soud ji zamítl pro žalovanou částku za upomínky ve výši 1 000‬ Kč i pro zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 6. 5. 2024 do zaplacení, jelikož nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.

30. Dle ustanovení § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Výrok o náhradě nákladů řízení je dále odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Soud při rozhodování o nákladech řízení zohledňuje i příslušenství (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Ke dni vydání rozhodnutí tak byla žalovaná částka 20 000 Kč na jistině, 1 000 Kč na poplatcích, 2 055,66 Kč na úrocích z prodlení z částky 20 000 Kč od 6. 5. 2024, celkově 23 055,66 Kč. Žalobkyně byla úspěšná pouze částečně co do částky 20 000 Kč, tedy v rozsahu 86,75 %, a neúspěšná co do částky 3 055,66 Kč, tedy v rozsahu 13,25 %. Žalobkyni tak přísluší 73,5 % z plné náhrady jí účelně vynaložených nákladů řízení, které se skládají ze soudního poplatku ve výši 840 Kč, odměny právního zástupce žalobkyně za 3 úkony (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, výzva k plnění); pokud jde o náklady zastoupení, soud při jejich výpočtu vycházel z vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), konkrétně ustanovení § 14b odst. 1, když žalobkyně podala žalobu na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu), kdy po žalovaných vymáhá v různých řízeních vedených u zdejšího soudu (například sp. zn. , anonymizováno, , , anonymizováno, ) úhradu dlužné částky ze smlouvy o spotřebitelském úvěru a tyto žaloby se liší pouze v osobě žalovaného, výši pohledávky a době splatnosti; sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby činí částku ve výši 300 Kč, tedy celkem 900 Kč, 3x režijní paušál po 100 Kč a DPH ve výši 21 % 252 Kč, celkem tedy z částky 2 292 Kč. Proto soud vyslovil, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku 1 684,62 Kč.

31. Uložené platební povinnosti je žalovaný povinen zaplatit ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobkyně (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). V souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru, které stanovuje limity pro vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru v případě neplatnosti smlouvy pro porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost dlužníka, v době „přiměřené možnostem“ spotřebitele, stanovil soud splatnost dlužné částky v obecné lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku, a to vzhledem k nečinnosti žalovaného, který nikterak nesdělil, že by nebylo v jeho možnostech uvedenou částku vrátit. Soud tak žalovanému poskytuje možnost dobrovolného uhrazení a zároveň jej nepřiměřeně nezvýhodňuje na úkor žalobkyně.