11 C 97/2025

Plný text

Okresní soud ve Vyškově rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Ševčíkem, LL.M. ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 17 480 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se částečně zastavuje co do částky 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 200 Kč od 1. 7. 2024 do zaplacení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudkuIII. Žaloba se zamítá v části týkající se částky 4 000 Kč, částky 3 480 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 14 000 Kč ve výši 12,75 % ročně za období od 1. 7. 2024 do zaplacení.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou podanou u soudu dne 2. 7. 2025 (ve znění doplnění) se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit částku 17 480 Kč s příslušenstvím, s následujícím odůvodněním. Žalobkyně s žalovaným uzavřela dne 26. 2. 2024, 3. 3. 2024 a 6. 3. 2024 smlouvu č. , hodnota, o úvěru prostřednictvím webových stránek www., Anonymizováno, .cz, proces uzavření byl prostřednictvím verifikační SMS a verifikační platby 1 Kč. Žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. Žalovaný se zavázal splácet úvěr s úrokem 40 % p.m., a to měsíční splátkou nejpozději 27. den v měsíci. Žalovaný neplnil své povinnosti ze smlouvy řádně a včas, proto žalobkyně úvěr zesplatnila dne 30. 6. 2024. Žalovaná jistina se skládá z částky 10 000 Kč jistiny, 4 000 Kč smluvního úroku, 3 480 Kč smluvní pokuty. Žalovaný byl vyzván předžalobní upomínkou.

2. K výzvě soudu, týkající se konkrétních podkladů ke zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobkyně podáním ze dne 7. 11. 2025 uvedla, že žalovaný byl lustrován v ISIR, CEE, SOLUS, NRKI a BRKI, žalovaný vyplnil v žádosti údaje, žalobkyně posuzovala úvěruschopnost výpočtem mezi doložitelnými příjmy a deklarovanými výdaji, klientům je dále ponechávána 10 % rezerva, která se musí rovnat životnímu minimu. Dále žalobkyně uvedla, že žalovaný čerpal dne 26. 2. 2024 částku 4 000 Kč, dne 3. 3. 2024 2 000 Kč a dne 6. 3. 2024 částku 4 000 Kč, všechny na účet č. , č. účtu, . Současně žalobkyně uvedla, že dne 8. 10. 2024 eviduje platbu 200 Kč, kdy nebyla započtena z administrativních důvodů a v tomto rozsahu (vč. příslušenství) bere žalobu zpět.

3. Podle § 96 odst. 1 a 2 zák. č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) Žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí. Soud tak rozhodl o částečném zastavení řízení výrokem I. s ohledem na zpětvzetí žalobkyně ze dne 7. 11. 2025.

4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal zcela nečinný.

5. Za splnění podmínek § 115a o.s.ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání jen na základě předložených listinných důkazů, když žalovaný k tomuto neměl námitek a žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila.

6. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti:

7. Ze smlouvy č. , hodnota, bylo zjištěno, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru, předmětem byl úvěr s limitem 30 000 Kč, částka měla být poskytnuta na účet, v záhlaví je uveden účet žalovaného , č. účtu, . Úvěr měl být úročen 40 % p.m. Z občanského průkazu, kartičky pojištěnce a rodného listu byla zjištěna totožnost žalovaného.

8. Z výpisu z účtu č. , č. účtu, bylo zjištěno, že majitelem účtu je žalovaný, z výpisu z účtu za listopad 2023 bylo zjištěno, že na účet byla připsána příchozí platba od zaměstnavatele ve výši 27 799 Kč, počáteční zůstatek na účtu je 43,12 Kč, konečný zůstatek 104,57 Kč,9. Z všeobecných obchodních podmínek nebyly zjištěny žádné skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci.

10. Z potvrzení o platbě prostřednictvím the pay bylo zjištěno, že žalobkyně zaslala dne 3. 3. 2024 2 000 Kč, dne 6. 3. 2024 4 000 Kč a dne 26. 2. 2024 4 000 Kč na účet č. , č. účtu, , VS , var. symbol, . Výpis z účtu vykazuje platby v běžných obchodech, čerpacích stanicích a dále dvě platby na vyšší částky (- 10 000 Kč a - 9 000 Kč, které nejsou blíže identifikovány). Z výpisu z účtu za prosinec 2023 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek je 104,57 Kč a konečný zůstatek 0 Kč, pohledávky po splatnosti 30,04 Kč, příchozí platba od zaměstnavatele činí 24 870 Kč, mimo platby v běžných obchodech obsahuje výpis z účtu neidentifikované platby – 8 000 Kč, - 17 000 Kč. Z výpisu z účtu za únor 2024 bylo zjištěno, že obsahuje příchozí platbu od zaměstnavatele 28 768 Kč, počáteční zůstatek činí 0 Kč, konečný zůstatek 10 069,28 Kč. Vedle běžných plateb obsahuje výpis i mnoho plateb ve prospěch sázkových společností, platby (čerpání) od společností poskytující úvěry. Z výpisu z účtu za březen 2024 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek činí 10 069,28 Kč a konečný zůstatek 0 Kč, dne 1. 3. 2025 byla připsána částka od úvěrující společnosti ve výši 8 000 Kč, výpis z účtu vykazuje platby u sázkové společnosti a příchozí platbu od sázkové společnosti, a to v období před poskytnutím úvěru žalobkyní.

11. Z dopisu ze dne 27. 6. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně úvěr ze smlouvy , Anonymizováno, zesplatnila, celková dlužná částka byla vyčíslena na 29 548 Kč.

12. Z upomínky ze dne 14. 6. 2025 vč. podacího lístku bylo zjištěno, že žalovaný byla před podáním žaloby upomínán žalobkyní.

13. Ze sdělení banky bylo zjištěno, že účet č. , č. účtu, patří žalovanému.

14. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:

15. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému převodem na účet částku celkem 10 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit s 40 % úrokem p.m., žalovaný zaplatil celkem 0 Kč. Schopnost žalovaného splácet úvěr nebyla žalobkyní před uzavřením smlouvy prověřována.

16. Závazkový vztah se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy.

17. Podle ust. § 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník), spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

18. Podle ust. § 420 odst. 1 občanského zákoníku, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele.

19. Podle ust. § 1810 občanského zákoníku, ustanovení tohoto oddílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé.

20. Podle ust. § 1812 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější. K ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje.

21. Podle ust. § 1813 občanského zákoníku, má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

22. Podle ust. § 1815 občanského zákoníku se k nepřiměřeným ujednáním nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

23. Podle ust. § 1841 a 1842 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními nástroji. Ustanovení tohoto pododdílu se použijí na smlouvu o finanční službě a na práva a povinnosti z ní vzniklé, pokud byl k uzavření smlouvy použit výhradně prostředek komunikace na dálku. Uzavřou-li se však na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 další smlouvy stejné nebo obdobné povahy, které na sebe v čase navazují, použijí se ustanovení tohoto pododdílu jen na první smlouvu; to neplatí, pokud od uzavření poslední smlouvy uplynul více než jeden rok. Dojde-li na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 k jinému projevu vůle stejné nebo obdobné povahy, postupuje se obdobně.

24. Podle ust. § 2395 a § 2399 odst. 1 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

25. Podle ust. § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

26. Podle ust. § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

27. Podle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o úvěru (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

28. Podle ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

29. Podle ust. § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

30. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

31. Podle ust. § 1968 věta první občanského zákoníku, dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení.

32. Podle ust. § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Prováděcím předpisem je nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

33. Soud je dle judikaturního vývoje povinen zjišťovat, zda žalobkyně splnila povinnost zkoumat schopnost žalovaného splácet, tedy solventnost, jak byl tento názor Ústavním soudem zaujat v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle kterého: „Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Dle bodu 18 odůvodnění se s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu podává: „Nejvyšší soud k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli (zde vedlejší účastníci), aby dlužníka - spotřebitele (zde stěžovatele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná.“ Dle bodu 19 odůvodnění: „… součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit).“ Dle bodu 20 odůvodnění: „Podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. … Proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům … subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil.“ Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C-679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020.

34. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru jako spotřebitelskou smlouvu. Povinností žalobkyně bylo posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od žalovaného, a je-li to nezbytné, pak z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Žalobkyně mohla dle platné zákonné úpravy poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Věřitel tak byl před uzavřením smlouvy povinen vyžádat si od žalovaného sdělení o veškerých příjmech, které měl prokázat a dále si vyžádat přehled výdajů (výdaje na bydlení, energie, běžné potřeby, splátky jiných závazků apod.) a tyto příjmy a výdaje porovnat takovým způsobem, aby zjistil, zda je žalovaný fakticky schopen dlužnou částku uhradit. Žalobkyně zkoumání úvěruschopnosti tvrdila pouze v obecné rovině, konkrétní údaje a konkrétní závěry netvrdila, doložila pouze výpis z účtu, z tohoto výpisu je prokazatelný příjem žalovaného, nicméně i výdaje žalovaného, které převyšují doložené příjmy, současně je zřejmá úvěrová a sázkařská minulost žalovaného.

35. Ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru představuje pro spotřebitele určitou záruku, že poskytovatel bude při poskytnutí úvěru postupovat tak, aby jej alespoň do jisté míry chránil před neschopností splácet. Důsledkem nesplnění povinnosti stanovené v uvedených ustanoveních zákona o spotřebitelském úvěru je neplatnost smlouvy o úvěru, a s ohledem na judikaturu, jak byla citována shora, se jedná o neplatnost absolutní, ke které soud přihlíží z úřední povinnosti.

36. Ohledně povinnosti zabývat se výdaji žalovaného a nespokojit se pouze s jejich tvrzenou výší odkazuje soud na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022, podle kterého věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. (…) V rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018 Nejvyšší soud dovodil, že bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet. (…) Nemůže se prosadit právní závěr odvolacího soudu, že předchůdkyně žalobkyně splnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného dle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru tím, že měla „dostupné informace z interních a externích databází“, zejména bankovního a nebankovního registru, za situace, kdy se spokojila pouze s informacemi od žalovaného, jež neověřovala a ani nezjišťovala údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti – jeho právní posouzení je v této části nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně. Dovolací soud uzavírá, že žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného nepostupovala s odbornou péčí, která předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. V nyní posuzovaném případě porušení povinnosti žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalovaného je dáno již tím, že si údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti od žalovaného neobstarala a spoléhala pouze na statistické údaje, aniž zohlednila konkrétní poměry žadatele o úvěr.

37. Výdaje žalovaného nebyly žalobkyní řádně ověřeny. Povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka vyplývá z čl. 8, čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, přičemž podrobně se nesplněním této povinnosti zabýval, jak je ostatně uvedeno shora, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, či také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Nesplnění povinnost posoudit s odbornou péčí schopnost dlužníka poskytnutý úvěr splácet, resp. neprověření dlužníka věřitelem dostatečně, nebo poskytnutí úvěru i přes negativní zjištění, způsobuje neplatnost předmětné smlouvy. Povinností žalobkyně je přitom zcela konkrétně uvést a doložit, jaké informace poskytovatel úvěru po žalovaném vyžadoval a jakých se mu dostalo, čím a jak si je ověřil, jaké konkrétní informace byly žalovaným sděleny a jak byly poskytovatelem úvěru vyhodnoceny, resp. na základě čeho dospěl k tomu, že žalovaný je dostatečně solventní. Nebankovní poskytovatel úvěru musí o to více dbát řádného zjištění tvrzených informací a nespoléhat se pouze na tvrzení klientů, kteří žádají o poskytnutí peněžních prostředků. Pokud žalobkyně nebyla v tomto ohledu schopna splnit svoji povinnost uvést pro rozhodnutí významné skutečnosti (§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), ani plnit důkazní povinnost (§ 101 odst. 1 písm. b), § 120 o. s. ř.), neunesla v tomto procesní břemeno tvrzení ani důkazní. V souladu s uvedeným soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru.

38. Vzhledem k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru v části, ve které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, posuzoval soud platnost zbývající části smlouvy ve vztahu smluvní pokutě, úrokům a zákonným úrokům z prodlení. Podle ust. § 576 občanského zákoníku platí, že neplatná část právního jednání je oddělitelná od zbývající části, pokud tato zbývající část může sama o sobě obstát, tj. pokud sama splňuje předpoklady nezbytné pro vznik a platnost právního jednání. V daném případě se jedná o nároky na zaplacení příslušenství dluhu v širším slova smyslu, které odvozují svůj vznik a existenci od samotného nároku na zaplacení úvěru. V případě absolutní neplatnosti hlavního nároku na plnění pak i příslušenství v podobě nákladů sdílí jeho osud. V případě nároku poskytnutí nákladů soud dospěl k závěru, že i v této části je smlouva neplatná, když je zřejmé, že smluvní strana, která nezpůsobila její neplatnost (v tomto případě žalovaný), by takovéto právní jednání neučinil i bez jeho neplatné části.

39. Soud má zá prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaný dosud z titulu předmětné smlouvy zaplatil částku 0 K4. Právní jednání, které je absolutně neplatné, je neplatné již od počátku a smluvní strany jsou si povinny vrátit poskytnuté plnění. S ohledem na vyslovenou absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru tak plnění, které si žalobkyně a žalovaný mezi sebou poskytli, představuje plnění z neplatného právního jednání, přičemž takové plnění je bezdůvodným obohacením, které jsou si smluvní strany povinny vzájemně vydat. Konkrétně se tedy jedná o povinnost žalovaného vydat žalobkyni 10 000 Kč.

40. S ohledem na výše uvedené závěry soud výrokem II. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč, a to ve lhůtě přiměřené možnostem žalovaného, tj. v obecné lhůtě do 3 dnů od právní moci rozsudku.

41. Žalobkyni nebyla výrokem III. přiznána částka 4 000 Kč a 3 480 Kč s odkazem na absolutní neplatnost a dále zákonný úrok z prodlení z dlužné částky, jelikož nárok žalobkyně na zákonný úrok z prodlení doposud nevznikl, a to s ohledem na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle kterého „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. (…) s ohledem na to, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran (možností žalované podle § 87 odst. 1) ani na základě rozhodnutí soudu ještě nenastala, zatím nemohl vzniknout nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení.“42. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Úspěch žalobkyně představuje výrok II. tj. částka 10 000 Kč, neúspěch žalobkyně představuje výrok I. (zavinění za zpětvzetí dle § 146 odst. 2 věta první o.s.ř.) a III., kdy zákonný úrok z prodlení byl kapitalizován k 23. 1. 2026 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08), celkem tak neúspěch činí 10 477 Kč, úspěch obou účastníků řízení je téměř totožný (49 % proti 51 %), proto soud rozhodl výrokem IV., že žádnému z nich nebude náhrada nákladů přiznána.

43. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř. v obecné lhůtě 3 dnů.